Není úplně nutné jít zbytečnému riziku naproti. Jakousi rukovětí může být Desatero zásad bezpečného chování při pohybu v horském terénu vydané Horskou službou. Přepisovat ho zde není třeba, je snadno dohledatelné na webu (najdeš ho například na oficiálních stránkách Horské služby ČR – pozn. red.). Horští matadoři si mohou zkusit, kolik bodů z těch deseti dají na „první dobrou“ a obecně není od věci si desatero čas od času připomenout.
I při nejlepší vůli však nad vším kontrolu zkrátka nemáš. Určitě to znáš – láká tě vydávat se do neznáma a dotýkat se hranic svých možností. Ale občas se tak dostaneš do situace, která tě ochromí. Do místa, jež leží za hranou tvých schopností nebo sil.
Co přesně tím myslím? Třeba se přižene bouřka, zatímco ty visíš na ocelovém laně ferraty. Nebo se zasekneš uprostřed skalní stěny, kde jedinou možnost postupu představuje příliš náročný krok, na nějž ti už, zdá se, nezbývají síly. Ale stávají se i takové „hlouposti“, kdy ti na úzké stezce vinoucí se nad srázem ustřelí kámen pod nohou a ty se najednou suneš dolů. Při troše štěstí to dopadne bez podstatných následků a získáš jen novou mezní zkušenost.
Někdy to ale dobře nedopadá. Ocitáš se v životu nebezpečné a mimořádné situaci. Ať už se to dotýká nás samotných nebo těch druhých, naše tělo reaguje automaticky. V první fázi dochází k mobilizaci energie. Nervový systém zvýší tep, zrychlí se ti dech, začneš se potit a svaly končetin se mohutně zásobí krví, čímž se tělo připraví na dvě prazákladní strategie – boj, nebo útěk. Každý reagujeme jinak, ale většinou se snažíme situaci nějak zvládnout a dostat se rychle do bezpečí. I v takovém případě štěstí přeje připraveným. Nosit s sebou lékárničku, ovládat první pomoc a vědět, kam o další záchranu volat – zautomatizované reakce eliminují následky chyb způsobených panikou a vedou k efektivnějšímu řešení situace. Není tak od věci jednou za čas absolvovat kurz první pomoci. Už dokonce existují i takové, které se specializují přímo na první pomoc v horském prostředí.
Já mám poměrně nedávnou zkušenost s pádem ve skalnatém terénu. Přivodila jsem si tržnou ránu na noze, pohmoždění ruky a slabý otřes. Žádný extrém – spravilo to deset stehů, punkce hematomu a klidový režim. Pohoda, dalo by se říct. Jenže ne tak docela. Hlavou se mi ještě pěkných pár dní honilo tisíc a jedna myšlenek. Co jsem mohla a měla v té chvíli udělat jinak, lépe? Co všechno se ještě mohlo stát? Byla jsem lapená v bludném kruhu opakujících se úvah. Špatně jsem se soustředila a hůř se mi usínalo. Mé hovory se neustále stáčely k úrazu. Trvalo to sice jen týden, ale dost mě to děsilo. Až mi kamarádka psycholožka musela připomenout, že se jedná o normální reakci na nenormální situaci, která mě potkala. I když se člověk nezraní nijak vážně nebo se jen stane svědkem nehody, duši to na chvíli ochromí. Nejen tělo potřebuje čas a péči, aby se zase dalo dokupy.
Na rozdíl od první pomoci, o tomhle se ovšem moc nemluví. Přitom prospět může několik jednoduchých kroků:
- Promluvit si s někým, kdo tě umí podpořit.
- Ventilovat emoce – například pláč nebo vztek –, aby mohly odejít.
- Nezůstávat s myšlenkami, ale věnovat se nějaké smysluplné činnosti.
- Pokud máš možnost, zařadit alespoň trochu pohybu na čerstvém vzduchu.
Když se stav nelepší a trvá delší dobu, je rozumné kontaktovat odborníka – psychologa či psychoterapeuta. Po vážných nehodách nebo blízkém setkání se smrtí se totiž může objevit posttraumatický syndrom, který vyžaduje ještě o dost větší péči. A věz, že navštěvovat svého psychologa není žádné stigma, naopak.
Zkušenost mezní nebo i ta „za hranou“, kterou prožiješ a zpracuješ, je pro tvůj další život velkým obohacením. Jen když se pouštíš do odvážných věcí, žiješ autentický a naplněný život.
Pod vrcholem suchá záda
