Charakteristické zapraskání ohně zažehlo nový den. Přiložil jsem silnější kusy dřeva, na improvizovaném sušáku upravil vlhké věci, aby doschly, a posadil jsem se k ohni. Užíval jsem si tepla, které rozdával na všechny strany. Oheň dodává atmosféru večeru, ránu i chladnému nebo deštivému dni. A čas u něj strávený je vhodný k zamyšlení.
„Místo koupelny rybník, pitnou vodu najdeš v barelu, ohřeješ se jedině u ohniště, jídlo se připravuje v provizorní kuchyni, ustlat si můžeš ve stanu, popřípadě pod plachtou. Jo a není tu elektřina, tak určitě přijeď!“ zněla pozvánka mého kamaráda.
Takže komfort a svoboda, pomyslel jsem si naprosto vážně – bez ironie a povzdechu.
Co mě ovšem lákalo nejvíc, tak skutečnost, že se této prazvláštní akce účastní rodiče společně s dětmi. Všichni se stávají součástí nejen programu, ale i provozu tábora. Považ sám, čtenáři: děti tráví většinu dne aktivně – podtrhuji aktivně – se svými rodiči. Což pro ně představuje, alespoň v mých očích, to nejlepší, co je navzájem může potkat. Pracují, plánují, hrají si i soutěží – a všechno společně. Nutno podotknout, že se nejedná o tábor sdružující nějakou skupinu, která je tímto směrem vyloženě nasměrovaná, jako například skauti. Tady se scházejí lidé z měst a vesnic, více, ale i méně zruční a zvyklí na život v nekomfortní zóně.
Týden se mi naskytla možnost pozorovat celé to dění. A jako bych se vrátil zpátky v čase. Chystání dřeva, práce v kuchyni, včetně umývání nádobí, úklid obývaného prostoru, k němuž patřily provizorní umývárny, latríny a okolí jámy na bio odpad. Všechny tyto činnosti měly jedno společné: spolupráci. Přidanou hodnotou toho všeho se stala společná práce rodičů a dětí.
To, co dnešní rádoby moderní společnosti chybí, jsou základy soužití a nutnost spolupráce. Naše společné světy se často dělí na pokoje v našich příbytcích, uzavíráme se do místností a skupin na sociálních sítích a zážitky si sdělujeme prostřednictvím datových sítí. Máme desítky, stovky a někdy i tisíce virtuálních přátel, kteří se ovšem rozplynou zhasnutím obrazovky zařízení. V táboře se však pohybují lidé z masa a kostí. Stojí na druhé straně klády, kterou společnými silami vláčíte z lesa, stejně jako tahají za opačný konec pily. Štípou dřevo, připravované, aby všem bylo teplo a aby i ostatní mohli jíst jídlo, jež se bez ohně, hořícího právě díky tomu, že je do něj co přikládat, neuvaří.
Napadá mě myšlenka, či spíše otázka: „Vrátili jsme se v čase, nebo pouze na místo, na němž budeme muset znovu začít?“
Soutěže, závody, hry, výuka zálesáckých dovedností, nacvičování divadelních scének, kytary, zpěv. Ještě teď vidím hejno jisker, které vzlétly po přiložení dřeva na oheň a přidaly se tak ke hvězdám na noční obloze, jež byly toho všeho svědky. Kolik z nás by to chtělo a kolik z nás by to mělo zažít?
Že to není možné? Že bys tam nebyl ani den, čtenáři? Věřím ti. Ale ty zase věř, že odolnost se nevypěstuje sledováním filmů, zkušenosti nenasbíráš z příruček a zážitky nezhmotní cizí vyprávění. To vše se musí zažít a prožít, až nakonec zjistíš, jakou životní výhru představují třeba dobré boty, které tě ochrání od vody a bláta, protože není problém bláto na botách, ale bláto v botách.
Přeji ti pěkný podzim nejen v dobrých botách a oblečení, ale s pozitivním přijetím všeho, co ti nabídne, a se vším, co jsi schopen přijmout.
Ohromná výdrž
