Kdyby hrabě Harrach kdysi nevyměnil svoje lesy se slezským hrabětem Schaffgotsche, mohli jsme tam možná jezdit častěji. Cesta česko-polského přátelství na hlavním hřebeni Krkonoš pro mě však dlouho znamenala dělící čáru, kterou nelze překročit. Pohraničníci dávno zmizeli v propadlišti dějin, ale hranice mi nechtěně v hlavě zůstala. Zatímco jižní svahy Krkonoš znám jako své boty, severní svahy pro mě představují Půlnoční království – Hic sunt leones, konec světa. Dlouho jsem si nedovolila vstoupit.
Doba ale přeje micro-adventures a blízkým cílům, kde může číhat nějaké dobrodružství, proto mě konečně napadlo odvrácenou stranu Krkonoš trochu prozkoumat. A k velkému překvapení jsem za humny našla pravou a nefalšovanou Skandinávii. Zelené svahy prvohor, porostlé hustým pichlavým lesem a změkčené mechovým polstrováním, se nápadně podobají tomu, co znám z dalekého severu. Ošlehané zakrslé stromky a jejich pahýly větviček obrůstají lišejníkem. Chladný čerstvý vzduch štípe do nosu. Studené žulové balvany a rozsypaná suťoviště dělají dojem zvláště nehostinný. Jako by se tudy procházel Dante s Vergiliem, když putovali Peklem.
Chtěl bys také nahlédnout? Vyber si dobře, odkud začneš – ať ti stačí síly.
Připrav se, že poběžíš hodně do kopce. Taky hodně z kopce. A pak zas do kopce a z kopce. Na otočku ze Špindlerova Mlýna do Karpacze to dělá 42 kilometrů, tedy přesně maratón. Vyhoupneš se na hřeben, kde už leží první sníh. Propleteš se mezi kosodřevinou, přeběhneš Stříbrný hřbet. Pod tebou jako na dlani dvě ledovcová jezera – Mały a Wielki Staw. Potud to ještě znáš.
Běžíš dál ke kamennému masivu Słonecznik, který je na dohled, a ocitneš se na území známém – neznámém. Odtud vede stará lovecká stezka k žulovým kamenům Pielgrzymy. Zkamenělí poutníci se ti postaví do cesty. Ale dlouho u nich nestůj, ať neprochladneš. Jinak taky zkameníš! Zakrslé smrčiny s borůvčím, brusinkami a vřesem nápadně připomínají severskou tundru. Houpavé rašeliniště zbarvené do červena přeběhneš po dřevěné lávce. Projev za ni vděčnost, jinak by tvé nohy čvachtaly ledovou vodou. Vysoká tráva ti mává na cestu a ze severu fouká kdo jiný než studený severák.
Našlapuj tiše. Ať nevyplašíš tetřevy, chystají se ke spánku.
Seběhneš po kamenném dláždění až ke kostelíku Wang. Kdo by zrovna tady čekal tisíciletý dřevěný kostel, jako vystřižený z pohlednice z Kristiánie? Bláznivý nápad přestěhovat kus Norska pod Sněžku realizovali za císaře pána v roce 1848. Do Slezska jej přivezl pruský král Bedřich Vilém. Kostel se špičatou střechou a dračími hlavami na konci okapových říms postával ještě před sto padesáti lety v horách Valdres někde mezi Oslem a Bergenem. A teď, jako podivný suvenýr z dalekých a cizích krajů, krášlí Krkonoše. Strmé severní svahy Sněžky dodávají místu zvláštní magii. Jsi sice za chalupou, ale přitom téměř v Norsku – na mě to působí docela přesvědčivě.
Nemáš zlotůvky, dovnitř tě tedy nepustí, ale to zase tak nevadí. Máš za sebou teprve polovinu trasy. Zimní dny se navíc krátí a než tě zastihne tma, musíš se vrátit. Spěchej vzhůru přes Kocioł Łomniczki po kamenných schodech nahoru na Sněžku a přes hřeben domů. A pozor, jak odpovíš na záludné otázky zbloudilých pocestných: „Čí je Sněžka – je polská či česká?“
Ze všeho nejvíc bych věřila, že asi norská. Ale není to náhodou jedno?
Náš tip
