Willi Unsoeld se objevil v Yosemitském údolí, když se dvacetiletí mladíci Royal Robbins, Chuck Pratt, Tom Frost a Yvon Chouinard vrhali do mnoho set metrů vysokých a dosud neprostoupených vertikálních žulových moří. A dokonce i on sám se tehdy několika svými výstupy zvěčnil v nové kapitole lezení. Mimo to ale také studoval na třech vysokých školách a právě na Oregon State College během podzimu 1950 poprvé spatřil svou budoucí ženu. Jmenovala se Jolene a stejně jako on milovala hory. První společný výstup podnikli záhy na osamoceně vztyčený a do stran široce rozkročený vrchol North Sister. Podle Jolene se prý Willi tenkrát zamiloval do jejích horolezeckých kalhot GI a ona zase podlehla jeho vyprávění u táboráku.
Možná už tehdy hovořil Willi o kouzlu, kterým si ho podmanila sedm tisíc osm set metrů vysoká hora v indickém Himaláji, k níž první dobrodruzi a objevitelé kdysi vzhlíželi jako k vůbec nejvyššímu štítu známého světa – Nanda Devi. Byl uchvácen tou kamennou tváří, do jejíž ostrých rysů a drobných vrásek se vepsaly miliony let zkušeností s třeskutými mrazy, bičujícími vánicemi i pronikavým sluncem – oslněn náhrdelníkem věčného sněhu, který se pohupoval na odhalených ramenou hory, a jehož krása se ještě prohlubovala v oranžových tónech zapadajícího gahrwalského slunce. Možná už tehdy, při praskání dřeva v plamenech osvětlujících bivak pod North Sister, se Willi a Jolene rozhodli, že budou-li mít spolu dceru, ponese jméno Nanda Devi.
A skutečně – v roce 1952 se narodil syn Regon a o dvě léta později se Bohyně rozdávající blaženost, jak se název hory překládá, zhmotnila v těle maličké Nanda Devi Unsoeld.
Dětství v říši hor
Šestičlenná rodina Unsoeld – během dalších čtyř let se narodil ještě syn Krag a dcera Terres – žila ve svém vlastním světě plném hor a dobrodružství, které sám Willi vyšponoval až na nejvyšší štíty světa. V roce 1954 se neúspěšně pokusil o dosud nezlezenou osmitisícovou Makalu, stál na vrcholu pákistánského Masherbrumu a na jaře 1963 obětoval devět prstů na nohou za průstup novou a odvážnou cestou, kterou s Tomem Hornbeinem vytyčili na západním hřebeni Everestu.
Když se Willi po několikaměsíčním pobytu v nemocnici zotavil z omrzlin, vydal se do Nepálu znovu. Ale tentokrát pracovně, jako zástupce ředitele dobrovolnické organizace Peace Corps, s celou rodinou a na dlouhé tři roky. Návrat z prostého světa, kde lidé neznají stres, hromadění a nedostatek času, do marnotratné americké kultury konce šedesátých let pak představoval pro čtveřici dětí pořádný šok. Nanda Devi tou dobou dospívala a v den, kdy ji zástupce ředitele uváděl mezi nové spolužáky, jen málokdo nepocítil dopad její přítomnosti. Za divoce rozevlátými blonďatými vlasy, odvážně zvědavýma očima a přátelským úsměvem zůstávala na školní chodbě hluboká a těžko přehlédnutelná brázda. Zatímco většina dívek denně trávila hodiny před zrcadlem ve snaze dosáhnout nenuceného a bezstarostného vzhledu květinových dětí, který měl předstírat nezájem o to, jak vypadají, v případě Nanda Devi se to zdálo opravdové – skutečně ji nezajímalo, co si o ní kdo myslí.
Spolužačky z ní byly zmatené, mnozí spolužáci uchváceni.
Devi byla jiná. Nosila otrhané khaki šortky nebo sukni, která vypadala, jako když její spodní lem ráno od oka ustřihla nůžkama. Pod volným vybledlým tričkem nemívala podprsenku, z podpaží ji vykukovalo blonďaté ochlupení a rozervané plátěné tenisky postrádaly tkaničky. Třináct kilometrů z domova do školy jezdila za každého počasí na kole – snad proto občas voněla, jako by se vrátila z třídenního čundru v horách. Jednou dorazila do třídy s drobným zpožděním a v oněch hadrových teniskách jí čvachtala voda a na podlaze za ní zůstávaly mokré šlápoty. Toho dne napadlo patnáct centimetrů sněhu, a tak tlačila své kolo závějemi.
Věčně vysmátá dívka jaksi přirozeně tíhla k šetrnosti a ohleduplnosti – nic moc nového si nekupovala a věci, které mohly být ještě užitečné, nikdy nevyhodila. Její bratři zase vybírali z kontejnerů za supermarkety vyhozené neprodané jídlo. Devi se angažovala v problémech sociální spravedlnosti, účastnila se shromáždění proti válce ve Vietnamu nebo hladomoru v chudých zemích a dobrovolničila v jídelně pro chudé. Nikdy se ale nedrala na výsluní. Takže, zatímco si její spolužáci během promoce užívali svou chvíli slávy v hranatých čepicích a slavnostních róbách, Devi seděla se svým otcem na vrcholu Mount Rainieru.
V létě roku 1976 si pak hora, jejíž jméno hrdě po dvaadvacet let nosila, zavolala Nanda Devi k sobě.
Návrat domů
Do základního tábora se Devi vydala ve společnosti svého otce a mnoha dalších horolezců, mezi kterými vyčníval osmadvacetiletý John Roskelley. Především díky jeho neuvěřitelnému odhodlání a lezeckému umění vystoupilo trio Roskelley, Lou Reichardt a Jim States prvního zářijového dne na vrchol Nanda Devi – novou cestou v severozápadní stěně. Jinak se ale expedice už od počátku utápěla ve sporech a problémech s vybavením a načasováním vůči monzunu. Devi navíc už druhý den pochodu do základního tábora postihla tříselná kýla. A následný výstup po svazích hory ji pak začal znepříjemňovat neustávající průjem. Devi ale na sobě nedávala nic znát – kousla se a odhodlaně mířila za svým osudem. Poté, co se ve třetím táboře setkala se sestupujícím Roskelleyem a jeho partnery, napnula 3. září své síly k dosažení čtvrtého výškového tábora – posledního před vrcholem. Bojovala s obtížným skalním terénem i vlastním tělem a do stanu, který mezitím postavili dva rychlejší spolulezci, se svalila až po půlnoci. Měla za sebou náročný den a počasí se začalo zhoršovat. Pokus o vrchol nepřipadal v úvahu.
Také po další dny svíraly temné mraky maličký stan, ukotvený vysoko na svazích hory, a vítr ustavičně bušil do tenkého tropika. O tři dny později vystoupil nahoru také Willi Unsoeld se zásobami a materiálem, který měl skupině pomoci na vrchol. Jenže neklidná hora cestu vzhůru nemínila otevřít a čtveřice se rozhodla, že živlům vystavený tábor ráno opustí a sestoupí níže. Během následující noci už ale Devi téměř nespala. Její žaludek se nadýmal k prasknutí, a tak musela až do svítání sedět a kroutit se, aby bolestem břicha alespoň trochu ulevila. Ráno se cítila vyčerpaná. Přesto věřila, že sestup do bezpečí třetího tábora zvládne. Když se ale čtveřice krátce před polednem chystala k odchodu, vysílená Devi zavrávorala a tichým hlasem vypustila do řídkého vzduchu jediné slovo – své poslední: „Umřu.“ Pak se zhroutila do sněhu.
Místní nosiči, uchváceni velkorysou a věčně usměvavou dívkou s kudrnatými blonďatými vlasy, považovali její smrt za ryze mystickou událost – reinkarnovaná bohyně Nanda Devi se prý vrátila do svého původního domova. Devi tedy nezemřela – dvacet dva let jen byla zosobněnou bohyní a její dočasná hmotná schránka zůstane jednou provždy uložená na svazích hory, do jejíž blízkosti je už několik desítek let přístup lidských osob zapovězen.
Willi Unsoeld i po smrti své dcery úspěšně vystoupil na vrchol Nanda Devi. O tři roky později pak ve věku 52 let zahynul v lavině na Mount Rainier, hoře, na kterou za svůj život vystoupil více jak dvěstěkrát, když jako průvodce vedl na vrchol skupinu studentů.
Jolene Unsoeld přišla v horách o dceru i manžela, ale s heslem „musíme vstát“ pokračovala v naplněném životě, který zasvětila veřejné službě. Angažovala v mnoha environmentálních a feministických kauzách a sloužila jako členka Sněmovny reprezentantů Spojených států. Zemřela 28. listopadu 2021 ve věku 89 let.
V roce 1983 uznala indická vláda náboženský význam Nanda Devi a pro ochranu křehkého ekosystému zakázala místním obyvatelům i horolezcům vstup do celého okolí hory, které patří na seznam světového dědictví UNESCO.
Firma Lowe Alpine se v roce 1979 rozhodla uctít památku Nanda Devi Unsoeld novou řadou dámských batohů s označením ND – Nanda Devi. Toto označení používá dodnes.
Náš tip
