„Ne, Jalovec není snadná hora a nepodceňujme ani jeden výstup na něj! Něco vzpurného a furiantského tkví v jeho postavě. Vypadá a chová se jako vyzývavý rváč, kasající se, že je nepřemožitelný: ‚Tak pojď, pojď, máš-li odvahu!‘“
Julius Kugy poznal všechna strmá úbočí 2645 metrů vysoké hory a dodnes na její hrdou skulpturu hledí z druhé zatáčky horské silnice namotané z údolí Trenty do sedla Vršič. V doprovodu pytláků – lovců horských kamzíků – vystoupal za svůj život na Jalovec snad patnáctkrát. Poprvé v létě 1877, kdy provázen silným a šedivým salašníkem – ramenatým Černutou – poznal srázy Koritnické doliny.
„Pak přišlo nejpovážlivější místo, úzká římsa z ploten, nakloněná k propasti a na kousku mokrá od stékající vody. Až sem Černuta stoupal v dřevácích. Zde je odložil. I na mně žádal, abych šel bos.“
Dva tisíce výškových metrů nahoru a stejnou porci dolů tehdy zvládli během jediného dne. Když zmlácení klopýtali temným údolím zpátky do Bovce, zaháněl Kugy hlad a žízeň směsí octa s vodou ze sněhu a syrovými bílými řepami, které vyrval spícím salašníkům ze země.
„Černuta se mne tázal, není-li to mnoho, dvě zlatky za vedení. Dal jsem mu tři. Při loučení mne objal s živelnou něžností a železnou silou svěráku; drátěným pichláčím svého hrubě sestřihnutého kníru vlepil mi dva polibky, které mě ještě dlouho pálily na tváři. Tak mě po prvé propustil Jalovec.“
Tip na Jalovec
Krystal nad Tamarem
Západní cesta Koritnickou dolinou každopádně dnes není dvakrát populární. Je to prostě nekonečná štreka. Ale když vyrazíš ze severu – od mamutího skokanského můstku v Planici – začnou brzy mezi větvemi stromů v dolině Tamar prosvítat krystalické linie Jalovce, které tě magnetickou silou potáhnou vzhůru. A nepřestanou tě shůry pobízet, dokud po hodinách pekelného stoupání v sypké suti a po zčistajasna zjevených zelených loukách nestaneš na stupních nebeského schodiště – na severním rameni hory. Pak už je to ke kamennému mužíkovi na vrcholu jen kousek. I když – kousek. Skála ještě umí potrápit.
„Postaviv se znova na nohy, uzřel jsem pod sebou Oitzingerův obličej. Byl bílý jak stěna. Visel bezpečně a za malou chvíli i on se postavil na nohy. Muž i lano vykonali svou povinnost ve všech směrech. Když ke mně sestoupil Jože, chvěl se ještě úlekem na všech údech. Dlouho jsme tiše stáli, zírali do světa, ozářeného sluncem, a těšili se, že jsme se vlastně po druhé octli na světě.“
Stezka křižující čím dál strmější svah se totiž, tak docela nenápadně, začne měnit v lezení. Napřed se jen rukama přidržíš skály a na kůži ucítíš dotek ostrého vápence. Pak se objeví první železné kramle a kolíky – namlácené v krátkém ale převislém koutě. A najednou tě batoh začne převažovat vzad – svou tíhou potáhne tvé tělo do hlubin Tamaru. Musíš chladné železo pevně stisknout v dlaních a zabrat pažemi – nic jiného ti nezbývá.
Jakmile překročíš Škrbinu v Prode, přeměříš si pod nohama pro změnu hloubku Koritnické doliny. Když se ti z toho nekonečna zamotá hlava, přidržíš se dalšího z mnoha kolíků. Nebo ocelového lana. A z vrcholu Malého Jalovce už ti potom nebude zbývat mnoho.
„Nad snadno dostupnou suťovou terasou začaly lámavé komíny a trhliny a potom již blízko hrany hřebene vedly doprava vodorovné suťové lávky k strmému, hluboko vrytému sněhovému žlebu, jenž přetíná západní zeď. Na druhé struně se zjevil v úžasné divokosti vrcholový roh.“
Vlastně musíš překonat jenom ten žleb mezi oběma vrcholy. Sestoupíš a vystoupíš z něj pomocí ocelových lan – to je fajn. Firnové pole na jeho dně se ale kloní pod úhlem, který nedělá hlavě dobře. A čím končí? Ničím! – Dál je jen jedno velké nic. Musíš proto opatrně – hodí se cepín i nesmeky. Ale když se nezalekneš tady, dál už nic záludného nečeká. Akorát několik lávek vytesaných přírodou do skály – křižujících vrcholovou pyramidu tam a zpátky. A potom – vrchol tvého snažení. Vrchol Jalovce!
„Za oné první hodiny na vrcholu Jalovce, šťasten k nepopsání nad vítězstvím, obrátil jsem svou tklivou pozornost a něhu na kamenného mužíka. Nastavěl jsem jej pečlivě do výšky a v pozdějších letech jej často navštívil.“
Pokud máš v duši kus romantismu Julia Kugyho a v batohu spacák a hlavně dostatek vody – tam nahoře totiž prameny nejsou –, z vrcholu spěchat nemusíš. O sedm set metrů níž, na Kotovem sedle, totiž najdeš bivak. Malou skříňku na lidi – tři, při uskromnění možná čtyři se dovnitř vejdou. Plechová boudička se krčí pod ohromným balvanem, který jako by ji chtěl svou vahou navždy zamáčkout do země. Ve skutečnosti ji ale chrání před větrem, bouřemi a lavinami.
A najdeš tam i lavičku. Dřevěné, sluncem vysušené prkno, ke kterému tě Jalovec, smočený v oranžádě zapadajícího slunce, přiková. Budeš tam sedět a sedět – a hory utichnou.
„Když jsem stál u východu z doliny a ohlédl se po něm, jeho černý roh vysoko čněl do hvězdné oblohy. ‚Poděkuj mé velkomyslnosti!‘, volal za mnou.“
Při výstupu z doliny Tamar (z Planice) nastoupáš 1670 metrů na necelých 10 km. Jediná voda, na kterou po cestě narazíš, je pramen u Domu v Tamarju – prakticky na začátku výstupu. Horní partie Jalovce jsou zajištěné ocelovým lanem, kolíky a kramlemi – obtížnost A/B. (trasa na mapě)
Bivak na Kotovem Sedlu leží kousek od stezky v 1950 metrech. Pohodlně se v něm vyspí 2-3 lidi, nouzově 4-5.
Při výstupu z Koritnické doliny nastoupáš 2000 metrů na 9,5 km. Na Kotovém sedlu (2138 m) se napojíš na výstup z Tamaru. Na trase není žádná chata, ale z vrcholu Jalovce můžeš sestoupit přes Veliki Ozebnik směrem na jih na malou horskou chatu Zavetišče pod Špičkom (otevřená je v červenci a srpnu) a druhý den pokračovat zpátky do Koritnické doliny. (trasa na mapě)
Při výstupu z Trenty nastoupáš 1600 metrů na 6 km. Zhruba ve dvou třetinách výstupu stojí zmiňovaná horská chata Zavetišče pod Špičkom. (trasa na mapě)
Dr. Julius Kugy (1858 - 1944) byl pionýrem horolezectví v Julských Alpách. Se svými průvodci vytyčil přes padesát nových cest na většinou nezlezené vrcholy. O svých horských výstupech – nejen v Julských Alpách – napsal knihu Ze života horolezce, ze které pocházejí také citace v tomto článku. Jako amatérský botanik propadl pátraní po mystické květině Scabiosa Trenta. Časem se ale ukázalo, že neexistuje. Majestátní bronzová socha Julia Kugyho stojí na začátku stoupání z Trenty do sedla Vršič – s pohledem nasměrovaným na Jalovec, který měl v Kugyho srdci zvláštní místo.
Tip na Jalovec
