V aljašském Nome žil už třináctým rokem, když mu zlatokop Jafet Lindeberg svěřil výchovu patnácti štěňat, které dovezl ze Sibiře pro Amundsenovu výpravu na severní pól. A zatímco se tomu podivně malému plemenu musheři vysmívali – vždyť oproti typickým spřežením té doby byli tihle psi snad o polovinu menší –, Leonhard Seppala se do nich zamiloval. Možná protože ani on sám nebyl mezi dalšími skandinávskými přistěhovalci kdovíjakým obrem. Nicméně i přes nevelký vzrůst měl páru. To se vědělo od chvíle, kdy na Aljašku přišel.
Jafet Lindeberg se tehdy – na jaře roku 1899 – vrátil domů do Norska s kapsami nacpanými dolary. A historkami o bohatství, které si doslova každý může vydolovat ze země, přesvědčil třiadvacetiletého Seppalu, aby vyměnil otcovu kovářskou dílnu ve vesnici Skjervøy za zlaté žíly kdesi na Yukonu. Jeho kapsy ale zlato neplnilo zdaleka tak snadno. Zato čištění stavidel představovalo nikdy nekončící práci a v Anvil Creek lopatou přeházel tuny a tuny kamení. Navíc zvuky dynamitu a štěrku vířícího se po dně kovového talíře Seppalu neuspokojovaly ani z poloviny tolik jako rytmické klepání psích nohou po sněhové pokrývce.
Hned během své první zimy se, namísto zlatokopa, stal vůdcem psího spřežení. A přestože většina musherů nevyjížděla na cesty delší než třicet mil, Seppala si razil cestu mrazivou divočinou na trasách i trojnásobných. On a jeho psi zvládali velké věci. Vždyť je také, oproti zvyklostem, udržoval v kondici i přes léto – když jiná psí spřežení spíše odpočívala. A místo saní je nechával táhnout vozík na kolečkách.
Právě proto mu Jafet Lindeberg svěřil nové plemeno pro Amundsena.
Jenže známý dobrodruh svou výpravu zrušil jen několik týdnů poté, co se Seppala štěňat ujal. A tak už u něj zůstala. Lindeberg mu je daroval.
Na hraně útesu
Se smečkou nezvykle malých sibiřských husky stál Seppala v dubnu roku 1914 na startu každoročního klání psích spřežení – All Alaska Sweepstakes. Jejich vůbec první závod. Měli před sebou dlouhou trasu – jen s několika kontrolními body rozmístěnými podél Beringova průlivu. Z Nome do Candle a zpátky, 204 mil divočinou. Přičemž každý musher musel závod dokončit s tolika psy, s kolika vyrazil – ať byli živí, zranění nebo mrtví.
Tenhle ročník ale ovládla především sněhová bouře.
Seppalovi mladí psi ztratili ve vánici stopu a srázy nad bouřícím Beringovým mořem zely nebezpečně blízko. Ale jak moc blízko? Nikdo netušil – dokud vítr na okamžik nerozfoukal mraky a neotevřel tak okno do děsivé budoucnosti.
Spřežení se hnalo po úpatí kopce přímo k útesům. A jen pár metrů od srázu se Seppalovi podařilo odvrátit to, co vypadalo nevyhnutelně. Větrem vzedmuté mořské vlny už si pro ně sahaly, když se na ledovém kluzišti konečně zastavili a začali se drápat po svazích zpátky vzhůru. Ostrý sníh rozbrázdil psům tlapky do krve a při zběsilém brzdění si mnozí polámali drápy. Seppala cítil hanbu. Vyčítal si, že zneužil věrnosti svých psů a vystavil je nebezpečí. Nemohl se s tím smířit. A raději ze závodu odstoupil.
Po několik dalších měsíců pak psy jen ošetřoval a čekal, až se uzdraví. Znovu trénovat byli připraveni až na podzim. Nicméně v následujících letech dorazilo Seppalovo spřežení do Nome vždy jako první. Dokud světová válka závod jednou provždy ukončila.
Boty do přírody
Přišel Togo
Tou dobou se mezi Seppalovými psy objevilo to malé nedochůdče s šedými fleky na hlavě, hrudi a předních nohách. Neukázněné štěně, které odmítalo nudit se v kotci s ostatními psy a vždycky si našlo cestu ven – a pak rovnou do Seppalova domu. Togo byl natolik odlišný od zbytku vycepované smečky a Seppala nepochyboval, že tenhle rozjivenec do spřežení nepatří. A už vůbec ne do jeho vedení. Ale Togo se dožadoval pozornosti tak dlouho, až Seppalovi došlo, jakou hru s ním ten pes hraje – chtěl stát po jeho boku – a právě v čele spřežení. Jako věrný přítel.
Prohnali se spolu mnoha aljašskými zimami. Vánicemi, vichřicemi, bílou tmou. A pak se v zimě roku 1925 vydali i na svůj největší závod. Poslední závod pro stárnoucího Toga. Velký závod milosrdenství.
Nedostatek séra proti záškrtu, který postihl zcela odstřižené Nome, vyslal Seppalu s jeho spřežením na několik set mil dlouhou záchrannou misi. Právě během té nejchladnější zimy za posledních dvacet let. Musheři si na 674 mil dlouhé trase předávali sérum, které jediné mohlo epidemií zachvácené město zachránit od tragédie. Na zkušeného Seppalu připadl nejdelší úsek mezi Nulatem a Nome. Věděl, že musí spěchat. A věděl, že zkrácením cesty přes Norton Sound získá celý jeden den k dobru – nebo tam taky všechno ztratí.
Mořské proudy způsobují, že led překrývající hladinu v zátoce Norton Sound je v neustálém pohybu. Na kluzkém, větrem vyleštěném skle psi jen těžko hledají spolehlivou oporu. Ale daleko horší jsou drobné trhliny, které se zničehonic pod sáněmi rozevřou a spřežení zmizí pod ledem. Nebo zůstane uvězněné na oddělené kře, kterou vítr vytlačí na otevřené moře. Příliš, až příliš riskantní – i pro nejzkušenější mushery. Seppala ale zkratku přes Norton Sound použil už několikrát a nyní mohl získat spoustu času v závodě o životy desítek, možná stovek lidí – včetně své osmileté dcery.
V šedesátistupňovém mrazu přivíral Seppala i jeho psi oči před ledovým větrem, který se bez milosti hnal do jejich tváří. Nemohli se nikde ukrýt. Před vstupem na Norton Sound je navíc dostihla noc. Oslepen vánicí a tmou nemohl Seppala pozorovat případné varovné signály. Musel bezvýhradně důvěřovat instinktům svého vůdčího psa. Musel věřit, že Togo najde cestu po vzdouvajícím se ledu do Isaac's Point na druhém břehu zálivu.
Když se rozednilo, stále ještě uháněli přes moře. Mokré skvrny pod sáněmi a otevřená voda jen pár metrů od nich – to vše Seppalovi říkalo, že nyní závodí také o své životy. Led se pod nohama psů tříštil na kry, které se jedna o druhou třely a zlověstně při tom kvílely. Pořád ale ještě zůstávaly natolik blízko u sebe, aby psi mohli pukliny přeskočit a sáně přejet.
Jen pár hodin poté, co Seppala, Togo a celá smečka vstoupili na pevnou půdu, nezůstal na Norton Sound jediný souvislý led. Veškerý odplul na otevřené moře.
Vyčerpaní psi už v mrazu, který vysával život z jejich těl, překonali 260 mil. Čtyři a půl dne běželi po sněhu a ledu a před nimi se zvedala ještě poslední překážka – hřeben vyčnívající z Little McKinley. Svah byl snad tehdy strmější než kdy jindy. Ale smečka následovala svého vůdce – Togo nemohl zklamat svého pána.
A nezklamal. Ještě odpoledne toho dne, byla zrovna neděle, převzal sérum Gunnar Kaasen. Do saní zapřáhl jiné, dosud odpočívající Seppalovy psy a do Nome dorazili druhý den časně ráno. Před polednem pak dostal rozmražené sérum první pacient.
Ve štafetě, která zachránila město Nome, se vystřídalo dvacet spřežení, přičemž žádný z týmů neurazil více než 53 mil. Pouze Leonhard Seppala a Togo překonali rovných 264 mil. V newyorském Central Parku pak byla na památku běhu o sérum postavena socha psa – toho psa, který 2. února 1925 dovedl spřežení se sérem do Nome. Jmenoval se Balto.
Leonhard Seppala vyhrál se svými spřeženími mnoho dalších závodů a v roce 1932 se zúčastnil i olympijského klání v Lake Placid, kde skončil druhý. Togo už u toho bohužel nebyl. Jeho potomci se ale zasloužili o rozšíření vyhledávaného plemene známého jako Seppalův sibiřský sáňkařský pes. V roce 2001 pak časopis Time vyhlásil Toga největším zvířecím hrdinou všech dob. V roce 2019 byl o jeho a Seppalově životě natočen film Togo.
Leonhard Seppala se v roce 1964 usadil se svou ženou v Seattlu, kde v roce 1967 zemřel ve věku osmdesát devět let.
Závod All Alaska Sweepstakes byl znovu uspořádán v letech 1983 a 2008 u příležitosti 75. a 100. výročí prvního závodu.
Na počet běhu o sérum byl v roce 1967 uspořádán závod psích spřežení Iditarod Trail Seppala Memorial Race. Na strat 938 mil (1510 km) dlouhé trasy z Anchorage do Nome se postavilo 58 musherů. Závod se pod zkráceným názvem Iditarod pořádá dodnes.
Batoh do hor
