Campanile Basso není hora, kterou by mohl spatřit každý. Poprvé ji v bludišti Brenty zahlédl John Ball v roce 1864 a její stěny mu nepřišly dvakrát přívětivé. Ostatně mlha, která se plazí po šedivých srázech, požere všechen sluneční svit a člověk si mezi štíty občas připadá jako ve svěráku. Pokud chceš Campanile Basso vidět, musíš na suti, skále a sněhu propotit minimálně jedno tričko. Při výstupu z Molvena možná i dvě. Dva tisíce výškových metrů dá zabrat. A chceš-li vystoupit až na vrchol, čeká tě lezení.
Nicméně – alespoň na tebe nikdo nebude mířit pistolí. Jako na chudáka Nina Pooliho. Na druhou stranu – neměl si hrát na něco, čím nebyl.
Politický prvovýstup
Kdo bude první nahoře? Italové, nebo německy šprechtící horolezci? Od roku 1848 to vřelo v celé Rakousko-Uherské monarchii – severní Itálii nevyjímaje. Takže i horolezci ze Societá degli Alpinisti Tridentini a německého alpského spolku si raději stavěli v horách své vlastní, národnostně oddělené chaty. Často jen pár set metrů od sebe. Dokonce i dosud nedobytou štíhlou jehlu nazývali každý jinak.
Campanile Basso, nebo Guglia di Brenta?
Rozhodně Campanile Basso! Sice to neznělo kdovíjak honosně – Nízká zvonice –, ale ten výmysl jakéhosi lipského profesůrka Schulze – pche, Guglia! – si mohli Germáni strčit za ty své pod kolena vykasané fusekle.
Osmadvacetiletý Carlo Garbari byl první, kdo se rozhodl získat vrchol jehly pro svůj národ. Ten italský. Jenom si měl možná lépe prověřit, koho si najímá jako společníky. S o sedm let starším Nino Poolim už sice na nějaké ty brentské vrcholy vystoupili, ale Pooli nebyl žádný zkušený průvodce. Spíše nosič. Tehdy ještě lépe zacházel s otvírákem na víno nežli s lanem a skobami. A třetí do party, Antonio Tavernaro, také nepřekypoval zkušenostmi. Přesto se v tom čtvrtečním dopoledni, 12. srpna 1897, prokousali přes nejtěžší místo výstupu – žlutou, lehce převislou stěnu, do které hleděli s obavami už od nástupu. Čtyřkové lezení, to bylo tehdy na hraně. Ale Poolimu se ještě podařilo udržet Garbariho v domnění, jaký ho vede protřelý průvodce.
Na prostorné skalní římse Stradone Provinciale, která krouží okolo jehly, vypili dvě láhve vína a jak se říká – ve víně je pravda. Komínem v západní stěně se ještě Pooli prosmýkl, ale když mu ve vrcholové stěně zbývalo k italskému vítězství sotva pár desítek metrů, rozklepal se jak celá habsburská monarchie. Dál to prostě nešlo. Brentská mlha všechno pohřbila. Skála byla nad Pooliho síly. Ani se v ní nedokázal zajistit a kdyby spadl, hrozilo, že strhne do hlubin všechny. Tak zoufalý Garbari, schoulený pod tíhou temných mraků na kazatelně, sáhl do batohu pro revolver:
„Dokončíš výstup, nebo zemřeš!“
Nedokončil nic. Vyděšený Pooli sotva zvládl sestoupit zpátky na plošinu, na které Garbari vyskládal mužíka a pod jeden z kamenů ukryl na kus papíru napsaný vzkaz: „Těm, kdo se dostanou až sem, přejeme více štěstí!“
Jediné Garbariho vítězství tak bylo, že po epizodě s revolverem si ho už žádný falešný průvodce neopovážil vodit za nos.
Batoh do hor
Hrdinství není bez krve
Ke smůle Carlo Garbariho a všech tridentských alpinistů se navíc o dva roky později ke vzkazu pod vrcholem dostala dvojice tyrolských studentů z Innsbrucku – Carl Berger a Otto Ampferer. Dokonce si byli naprosto jistí, že vrcholu své Guglie dosáhnou, a tak na zádech vlekli dlouhou dřevěnou tyč, kterou hodlali vztyčit na vrcholu. Snad aby s ještě více popíchli poražené Tridenťany. Ale hlavně, aby na ní pověsili svou germánskou vlajku.
I ctižádostivé Tyroláky ale nakonec zastavilo stejné místo jako vyplašeného Pooliho. Nicméně Ampferera napadlo vytraverzovat za roh do severní stěny, kde se mu sice pod nohama rozevřely nekonečné hlubiny Val Brenta Alta, ale vhloubení nad hlavou slibovalo snazší cestu k vrcholu. Jenže tísnivá mlha už zase přinesla do brentských věží pocit tonutí. A oba měli hrdla vyprahlá žízní. Tak sestoupili. Aby nabrali síly na novou zteč.
Po dni odpočinku pak zase stáli pod Guglií. A kdyby se hned na začátku Berger kvůli vylomenému stupu nesesypal na Ampferera, kterému následně vytryskla z nosu krev, mohl jít druhý pokus docela hladce. Na druhou stranu, co by to bylo za hrdinství bez trochy krve? Z kazatelny, na které zatím všechny dosavadní pokusy skončily, pak Ampferer přelezl po úzké římse do severní stěny, zatloukl jednu dobrou skobu a následně vytáhl své tělo přes převislou stříšku do snadného terénu.
Byl pátek 18. srpna 1899 a na vrcholu Campanile Basso zněl německý zpěv. Ach!
Tridenťany to ale nezlomilo. O pár dní později zopakovali Bergerův a Ampfererův výstup a tu jejich malou germánskou vlajku nahradili pořádným žluto-modrým tridenstkým praporem. Deset metrů širokým.
Campanile Basso (2883 m) znamená v překladu z italštiny Nízká zvonice – je totiž nižší než sousední Campanile Alto. S názvem Guglia di Brenta přišel v roce 1884 německý alpinista Karl Schulz – guglia znamená věž. Místní obyvatelé a italští horolezci ale považovali tento název za nevhodný a nikdy jej nepřijali.
Nino Pooli se na Campanile Basso vrátil v roce 1904 s Riccardem Trentim, aby konečně – s lepším jištěním – vylezl vrcholovou část, kterou v roce 1897 nezvládl. Vznikla tak varianta Via Pooli-Trenti s klasifikací V+, kterou až do roku 1932 nikdo nezopakoval. Obtížná úvodní stěna, kterou Pooli překonal během pokusu v roce 1897, nese jeho jméno – Paroi Pooli.
Carlo Garbari během svého života vystoupil na několik brentských vrcholů – např. na nejvyšší horu pohoří Cima Tosa, Punta dell'Ideale nebo Campanile Alto. Při všech těchto výstupech byl jeho společníkem Nino Pooli. Od neúspěchu na Campanile Basso už spolu ale nikdy nelezli. Malá kazatelna, kde Carlo Garbari údajně vytáhl na Pooliho revolver, je pojmenováva Terrazzino Garbari.
Karl Berger padl během první světové války – během hlídky ho nešťastnou náhodou zastřelil jeho kamarád. Otto Ampferer se stal významným geologem a členem Rakouské vědecké akademie. Cesta, kterou dosáhli vrcholu Campanile Basso, je dnes známá jako Via Normale s klasifikací obtížnosti IV+.
Přímo pod Campanile Basso vede zajištěná cesta Via delle Bocchette. Výchozím bodem jsou chaty Rifugio Alimonta (2580 m) a Rifugio Tommaso Pedrotti (2491 m).
Boty do hor
