Byla to hra. Dobrodružná hra ve skalách a na strmých horských srázech porostlých jen klečí a nejhouževnatějšími rostlinami, které se uchytily v kamenných skulinách. Ještě jako mladý náctiletý chlapec takto ulovil svého prvního tetřeva a začal přispívat na rodinný stůl, který býval v horami sevřeném Sextenu přes léto vždy plnější než během tuhých a dlouhých zim. Později snášel z hor na ramenou zastřelené kamzíky a nakonec dokázal vystopovat a skolit k zemi i majestátné kozorohy.
To strýc Hans udělal z mladého Seppa Innerkoflera lovce.
Ale ovlivnil ho také druhý strýc. Horský vůdce Michael Innerkofler. Muž, který se proslavil jednou z nejvýznamnějších horolezeckých túr své doby, prvním výstupem na nejmenší z věží Drei Zinnen – Kleine Zinne – v roce 1881. Muž, který stál jako první také na západní věži Westliche Zinne a v Dolomitech doprovázel další velké současníky, jakými byli Julius Kugyho nebo bratři Emil a Otto Zsigmondy. Muž, který pak nešťastně zahynul v trhlině na ledovci Cristallo, když se pod ním prolomil sněhový most.
V roce 1890, dva roky po smrti strýce Michaela, se i Sepp Innerkofler stal horským vůdcem. A v tom samém roce také jako první vylezl obtížnou severní stěnou na vrchol Kleine Zinne. Vizionářský výkon! Tehdy se totiž ještě nehledaly obtížnější cesty na již zlezené hory. Šlo o nové vrcholy – ne o nové cesty.
Jméno Sepp Innerkofler získávalo v Dolomitech zvuk. Pohyboval se po ostrých hřebenech a v temných skalních komínech stejně obratně jako kamzíci, které jako stín pronásledoval. Ti, co si ho najímali pro výstup na některý ze štítů – třeba na jeho oblíbený Paternkofel, na jehož vrcholu stál snad stokrát a možná i víckrát –, měli jistotu, že své životy i měšce florinů svěřují do správný rukou.
Právě na úpatí Paternkofelu, s výhledem do kilometrových stěn Drei Zinnen, vybudovali Sepp Innerkofler a jeho žena Marie kamennou útulnu. Horskou chatu Dreizinnenhütte. Bezpečné místo, kde se únava po náročném dni v horách vždy rozpustila ve víně, hladové žaludky zaplnila polenta s trochou pečeného masa a turisté z Vídně i Benátek pak usínali na kavalcích namačkaní vedle sebe. Italské i rakousko-uherské oddychování se prolínalo do jednoho souvislého pokojného tónu.
Ten ale na jaře roku 1915 vystřídaly krvavé zvuky kulometů a děl.
Velitelem pytláků a pašeráků
Jako by ten bílý prapor s červeným křížem vlající nad Dreizinnenhütte nic neznamenal. Italské kanóny pálily v to úterý 25. května jednu salvu za druhou – přímo na Innerkoflerovu chatu. Tu zkázu pozoroval právě z vrcholu „svého“ Paternkolefu, kde se choulil za kameny a snažil se tak chránit zkřehlé tělo před ledovým větrem. Fasovaný vojenský mundúr ho příliš zahřát nedokázal. A přestože plameny z hořící chaty rostly do výšky – vysoko nad sněhová pole –, až tam nahoru, na Paternkofel, žádný závan tepla nedolehl. Jen závan zkázy.
Když se italské jednotky rozhodly v květnu 1915 překvapit Rakousko, které tou dobou posílalo většinu svých vojáků na ruskou frontu, rafinovanou ofenzívou přímo v horách, měl Sepp Innerkofler už padesát let. Do války proto nenarukoval, na to byl příliš starý. Přesto se stal členem třetí roty rakouského Standschützenu – alpské milice v rodném Sextenu. Jeho zkušenosti a znalost tamních hor byly pro obranu vlasti nezbytné. Nikdo se neuměl tam nahoře pohybovat jako on. I proto ho vyhlásili seržantem – zugsführerem Létající hlídky. Dvanácti mužů – horských vůdců a nosičů, lesníků, pytláků a pašeráků –, kteří se nejlépe pohybovali ve strmých stěnách.
Sotva pár dní po zkáze Dreizinnenhütte ale padl také Paternkofel. V děsivém počasí, kdy se přívaly těžkých ledových kapek vířily ve větrné spoušti, se nikdo z rakouských vojáků nebyl schopný vyškrábat na vrchol hory a obsadit tam klíčové obranné pozice. Nedokázal to ani Sepp Innerkofler. A Italové tuhle příležitost využili. Z jejich strany byla hora totiž mnohem přístupnější než přes strmé severní srázy otočené k Rakušanům.
Kanónem, který vysmýkali do štěrbiny Gamsscharte těsně pod vrcholem, italské jednotky záhy rozmetaly rakouské velitelství u jezera Bodensee i pozice pod Toblinger Knotenem.
Paternkofel byl zkrátka klíčový.
Získat ho zpět ale znamenalo nasadit ty nejlepší muže – horolezce. S nejistým výsledkem.
Boty do hor
Kdyby vybouchly, jak měly
Sepp Innerkofler se ztečí plánovanou stěnami Paternkofelu nesouhlasil. Zdála se mu příliš riskantní. Proto od kapitána von Wellenfrieda dostal možnost se útoku nezúčastnit. To ale odmítl. A v neděli 4. července ve čtyři hodiny ráno se začal s dalšími pěti muži proplétat skrz skalní komíny a rozsedliny k vrcholu. V šeru začínajícího dne stoupali cestou, kterou v roce 1896 objevil jako první právě Sepp Innerkofler. A od té doby tudy lezl nesčetněkrát.
Ticho najednou rozčísla střelba. Řinčení kulometů, svištění dělových koulí, tříštění kamenů. Instinktivně mrštil svým tělem ke skalní stěně. Střelba ale přicházela z druhé strany hory. To pálili jeho druhové z Rautkofelu. Jaké štěstí – už se bál, že jsou prozrazeni.
A po chvíli – jako na povel – všechno umlklo.
Začalo svítat. Obzor se zbarvil rudě. Muži Létající hlídky se blížili k vrcholu, když tentokrát roztočili své kulomety Italové usazení na věžích Drei Zinnen. Možná zahlédli jejich stín vykreslený v ranním slunci. Rakouská děla na Rautkofelu ani minomet na Sasso di Sesto nemohli před takovou výzvou mlčet. Ten řev – děsivý řev. Šestice přebíhala mezi skalami, které se tříštily pod zásahy kulometů. Kamenný úlomek zasáhl Seppa do hlavy. A on za chvíli pocítil na víčkách zvláštní teplo. Krev mu stékala po čele – přímo do očí. Rukávem kabátu odklonil čůrek lepkavé tekutiny a spěchal vzhůru – dokud mohl doufat, že ta hrstka italských vojáků na vrcholu ještě nemá o jeho přítomnosti ponětí.
Najednou – jako by zase někdo otočil knoflíkem. Hromobití vystřídalo ticho.
Sepp Innerkofler zůstal schovaný za kamenem – vzdálený sotva deset kroků od italských pozic. Pokřižoval se. A širokým obloukem vrhnul granát do vrcholového opevnění.
Nic.
Měl přijít ohlušující výbuch. Ale místo něj se ozvalo jen tupé odražení nevybuchlého granátu od skály. Mohli ti nahoře spatřit, odkud přiletěl? Za chvíli jeho úkryt určitě objeví. Neměl moc času. Rychle hodil druhý granát. A hned ještě třetí. A zase nic. Nic, nic. nic!
Najednou se nad ním zjevil italský voják Pietro de Luca s tváří zalitou krví – to byl jediný úspěch třech vržených granátů. V pažích natažených nad hlavou držel ohromný kámen, když zakřičel: „Dostanu tě!“ A to byla poslední slova, která Sepp Innerkofler na tomto světě slyšel. Vymrštěnýma rukama se ještě snažil odvrátit kámen vržený proti svému obličeji, ale jeho reflexy, vycvičené lovem kamzíků a kozorohů, nenašly odpověď včas. Zavrávoral a s očima doširoka otevřenými na rudé dolomitské nebe zmizel hluboko v komínu Oppel.
Paternkofel zůstal v rukou Italů. A když pak později toho dne zbraně utichly a zase chvíli nebylo o co bojovat, spustili se muži z vrcholu Paternkofelu, aby vyzvedli zaklíněné tělo Seppa Innerkoflera a se vší úctou ho pohřbili na jeho milované hoře. Nad kamenný hrob umístili jednoduchý kříž s nápisem: „Sepp Innerkofler – guida“.
Sepp Innerkofler (1865 - 1915) byl posmrtně vyznamenán Zlatou medailí za statečnost. V srpnu 1918 několik místních mužů jeho tělo exhumovalo a sneslo z vrcholu Paternkofelu na hřbitov do rodného Sextenu.
Existují dvě verze úmrtí Seppa Innerkoflera. Výše popsanou, podle které zemřel po zásahu kamenem, údajně potvrdil i samotný Pietro De Luca, když mu bylo 82 let. Podle druhé verze se stal Sepp Innerkofler obětí vlastní rakouské palby. Tuto verzi pro změnu popsal jeho syn Pepi, který prý vše pozoroval dalekohledem.
Během 1. světové války zahynul v Dolomitech jeden milion rakouských a italských mužů. Častější příčinou úmrtí než samotné boje byly sněhové laviny, úderu blesku, vánice a krutý mráz.
Dolomitská fronta se příliš nehýbala. Až ráno 1. listopadu 1917 rakouské síly zjistily, že Italové opustili všechny své pozice. Při širokém frontovém ústupu po bitvě u Caporetta ztratili čtvrt milionu mužů a dál nebyli schopni držet rozsáhlou frontu ve vysokých nadmořských výškách.
Ve stěnách a v temných štolách vyhloubených v nitru hory Paternkofel vede via ferrata De Luca – Innerkofler.
Batoh do hor
