Vyrazili z Kalifornie přes Mexiko. Projeli všechny středoamerické státy, divokou Kolumbii i nekonečnou Brazílii. Až měli v Buenos Aires patagonské štíty téměř na dohled. Zbývající dva a půl tisíce kilometrů do vesnice El Chaltén už byly nic ve srovnání s tím, co překonali během předcházejících týdnů. A zhola nic ve srovnání s rokem příprav a ždímání peněz z tvrdé práce na stavbách a v sheffieldských ocelárnách, odkud si člověk – kromě pár liber v zaprášené kapse – odnášel také bolavá záda, mozoly na rukou a černou špínu v uších. To vše už bylo za nimi. Zbývalo jen počkat, než dorazí expediční vybavení, které si přes oceán nechali poslat lodí.
Jenže bedny s materiálem nedorazily.
Cíl, který měli ještě před pár dny na dosah ruky, byl najednou vzdálenější než v okamžiku, kdy tuhle výpravu začali doma – na britských ostrovech – plánovat. Rab Carrington a jeho parťák uvízli uprostřed třímilionového bzučícího úlu jménem Buenos Aires.
To nejcennější z Rabova majetku zůstalo kvůli stávce v docích trčet kdesi v Liverpoolu – na druhé straně Atlantiku. A tak – namísto vyhlížení několikadenního okna dobrého počasí, ve kterém zahlédne vytoužené žulové obry – musel začít řešit, kde a za co přežije následující týdny zbývající do odletu letadla, do kterého měl koupenou letenku. Ovšemže na novou neměl. Neměl ani na hotel. Počítal spíše s bivakem v ledové jeskyni nežli s ložnicí ve městě. Pomoc mu naštěstí nabídla ta jedna jediná osoba, kterou v tom přelidněném mumraji znal. Hector Vieytes odvedl Raba do své šicí dílny, kde zaměstnanci právě pracovali na zakázce armádních péřových spacích pytlů. V horolezecky naprosto promarněné zimě roku 1973 se tak Rab Carrington alespoň naučil, jak vyrobit pořádný spacák.
První s jeho jménem
Po šesti měsících byl zpátky v Peak District – v baště tradičního a odvážného lezení, do které se z rodného Skotska přestěhoval. Na další patagonskou loterii už každopádně neměl chuť ani peníze, a tak další zimu strávil Rab Carrington s Alem Rousem v Alpách. Shlédli se tenkrát ve stylu rychlých výstupů. Nicméně při prvním pokusu nakonec strávili ve stěně dva dny – aby později zjistili, že ji Patrick Vallençant profrčel na lyžích během patnácti sekund.
V dalších letech se jim už ale podařily opravdu velké věci – a v opravdu velkých horách. No posuď: Jannu v roce 1978, Kangtega a Nuptse i s Dougem Scottem o rok později, Makalu v roce osmdesátém a na řadu měl přijít Everest. Jenže to už jim to spolu neklapalo. Al Rouse toužil po slávě – chtěl něco ještě odvážnějšího, ještě riskantnějšího – ale Rab to cítil jinak. Narodila se mu dcera a musel živit rodinu. Přes den proto dřel na stavbě a po večerech se pak ještě zavíral na půdě malého řadového domu, ve krerém v Sheffieldu žili. Pro své známé a později i známé známých tam šil – jak se to u Hectora Vieytese v Argentině naučil a jak vše sám na sobě na vlastních expedicích ozkoušel – spacáky opatřené svým jménem: RAB.
Nikdo neuměl peří jako Rab
Paul Braithwaite, Nick Estcourt, Joe Brown – tihle a ještě spousta dalších horolezců se v osmdesátých letech vrhla do obchodu. Přišlo jim to jako nejlepší cesta, jak financovat svou vášeň a zároveň jí zůstat věrný i mimo hory. Jenže – takhle to ve světě byznysu nechodí. A Latok v osmdesátémprvním byla Rabova poslední velká expedice. Pak ho firma pohltila. Ze skromného podkroví se přestěhoval do pronajaté dílny, najal první zaměstnance a věhlas, který odmítl nahánět s Alem Rousem v himálajských stěnách, ho nakonec zastihl přímo na ostrovech. Jeho výrobky totiž rychle získaly nálepku poctivého a odolného vybavení, které obstojí v jakékoliv horské zkoušce. Nikdo tenkrát neuměl péřovky jako Rab. A dost možná to neumí ani o čtyřicet let později.
Batoh od Rabu
Vlhké peří – špatné peří
Jemné chomáčky prachového peří, které příroda po tisíce let vyvíjela na tělech ptáků, představují tu nejlepší ochranu před ledovým horským vzduchem. Aby ale nepřicházely o onu jedinečnou schopnost nabalit na sebe velké množství vzduchu, je nezbytné chránit je před všudypřítomnou vlhkostí.
Rab Carrington to samozřejmě věděl. V horách s vlastnoručně ušitými péřovkami a spacáky něco zažil. Proto už v průběhu devadesátých let oslovil firmu Pertex®, aby společně vyvinuli odolný, ale lehký materiál, do kterého peří zabalí. Takový materiál skutečně našli a v Rabu ho používají dodnes. A nejen v Rabu. A aby se péřovka ani v té největší slotě neproměnila v pouhý kus nacucaného hadru, vymyslel Rab a lidé ze společnosti Nikwax vodoodpudivou úpravu, díky které si chomáčky peří udržují stále ty samé hřejivé vlastnosti – bez ohledu na vlhkost a počasí tam venku.
Aby v horách dobře sloužil
Když ti obličej smáčí déšť, zuby drkotají o sebe, zmrzlými prsty ztěží zacvakneš karabinu a poryvy větru se tě pokouší s každým úderem vypudit z hřebene, jsou přetechnizované věci spíše na obtíž. Právě v takových okamžicích se to nejčastěji ukáže. Pokud se zasekne zip, ulomí se plastová přezka nebo začneš zápasit se stahováním kapuce, možná to tvůj život neohrozí – ale klidnější také nebudeš.
Rab Carrington sázel od samého začátku na jednoduchost. A tím se snažil eliminovat slabé stránky vybavení. Na svých expedicích si totiž vyzkoušel, že právě v situacích, kdy opravdu o něco jde – kdy člověk dostává zabrat – fungují nejlépe věci jednoduché. A že taky fungují nejdéle – že prostě něco vydrží.
Už v roce 2001 se také začaly psát stránky dlouholeté spolupráce se společností Polartec®. Rab se stal – stejně jako v případě Pertexu® – jedním z prvních, kdo jejich materiály začal nejen používat, ale také se podílet na jejich vývoji v realitě nesmlouvavé přírody. Spousta dobře sloužících materiálů se navíc rodila a rodí přímo v Sheffieldu – v sídle Rabu. Třeba lehký a odolný softshell Matrix™, který můžeš bez následků protáhnout i tím nejdrsnějším skalním komínem. Právě odolnost představuje další sázku Rabu do horského karbanu.
Hory čistého svědomí
Odkud se vůbec bere peří do tvé bundy? Napadlo tě někdy o tom přemýšlet? Samozřejmě – roste na tělech ptáků – živých tvorů. A právě Responsible Down Standard, který Rab už léta naplňuje, ti garantuje, že peří použité v bundách a spacích pytlích pochází jen a pouze z evropských farem, kde kachny a husy žijí ve zdravém prostředí, nedostávají do stravy hormony, netrpí bolestí či strachem a trhání peří z těl živých ptáků je nepřípustné. Některé bundy a spacáky Rab se pak rovnou plní peřím recyklovaným – shromážděným ze starých přikrývek a polštářů.
Vybavení Rab je už zkrátka takové – jednoduché, funkční a odolné. Raději ho opravíš, než vyhodíš. Nakonec – není důvod z toho dělat velkou vědu. Nahoru musíš vždy vylézt za své a poslední slovo stejně mají hory.
„Ta největší věc, kterou jsem kdy získal od lezení, bylo přátelství.“
Rab Carrington
Rab Carrington odešel v roce 2003 do důchodu a firmu předal do rukou společnosti Equip Outdoor Technologies Ltd. V sídle společnosti, která stále nese jeho jméno, v Sheffieldu se tu a tam objeví.
V roce 2020 se Rab stal certifikovanou klimaticky neutrální společností. Využíváním stále většího množství recyklovaných a recyklovatelných materiálů chce Rab do roku 2030 dosáhnout nulových emisí skleníkových plynů.
Rab byl jeden z prvních, kdo přestal používat fluorocarbonové impregnace – dříve, než udržitelnost začala být trendy.
V roce 2011 Equip Outdoor Technologies Ltd. odkoupil značku Lowe Alpine a současné batohy Rab tak stojí na více než padesátileté tradici a zkušenostech firmy, kterou v roce 1967 založili Jeff, Greg a Mike Loweovi.
Batoh od Rabu
