Velká hospodářská krize. Čtrnáct let po konci velké války se svět řítil do dalších problémů. Začalo to v Americe, ale vlna, která brala práci a vrhala lidi do chudoby, se rychle prohnala Atlantikem a zasáhla také Evropu. Na začátku roku 1932 se bez práce ocitl i pětadvacetiletý elektroinstalatér Oskar Speck. Továrna byla uzavřena. Sehnat místo jinde? A kde asi tak? V Německu to bylo nemyslitelné. Mezi lidmi se ale nesly zvěsti o Kypru. V tamních měděných dolech prý pořád zůstávalo dost práce pro horníky, co pod ostrým středomořským sluncem vydrží rubat do skály.
Jenže jak se dostat na Kypr? Oskar dokázal vytřepat z kapes sotva pár marek, a to na cestu zdaleka nestačilo. Vidina práce tak pořád visela na druhém břehu tisícikilometrové propasti. Napadla ho jediná možnost – jeho kajak.
Sunnschien byl levný skládací kajak pro dvě osoby od firmy Pionier – nejprve se sestavil dřevěný rám, který se pak potáhl pogumovaným plátnem. Jednoduché. Ve 20. letech byly tyhle kajaky v módě a také Oskar jeden takový vlastnil. Jen ho přizpůsobil pouze jednomu člověku a do prostoru, původně určenému pro druhého pasažéra, naložil těch pár věcí, co mu zbylo. Zbytek prodal. A v pátek 13. května 1932 se v Ulmu na jihu země oddal klidnému proudu Dunaje, který ho unášel přes Maďarsko do Rumunska.
Na Kypru štěstí nekotví
Ještě horší než prázdný žaludek, který neovladatelným kručením neustále připomínal, že peníze došly už po 180 kilometrech plavby, byla nuda na veletoku, který se mu zdál přece jen poklidný až přespříliš. U bulhraských hranic tak přesedlal na jižním směrem se řítící řeku Vardar, a to byla, panečku, jiná jízda. Oskar Speck se vehnal do drsných horských peřejí, na kterých kajak hned téměř rozštípal na kusy. Než ho stihl opravit, přišla zima a řeka zamrzla. Uvízl necelých 300 kilometrů od Egejského moře.
Až s jarním táním se tak pohublý Oskar Speck, který na divokém Balkáně jen horko těžko sháněl alespoň nějakou práci a obživu, dostal do vln Egejského moře. Do vod, které zatím nepoznal a na které, jak se brzy ukázalo, nebyla jeho loď vůbec stavěná. Střetu s nákladní lodí se vyhnul jen o vlásek. Přesto to s ním pořádně zacloumalo a slaná voda se nahrnula do útrob křehkého kajaku. Vymyslel proto ochranu proti stříkající vodě a aby plul na širém moři rychleji, připevnil dopředu také malou plachtu.
Sedm uzlů – to byla téměř dvojnásobná rychlost, než jakou dokázal vyvinout pádlováním. Nicméně bez kýlu se mohla loď jen při troše nepozornosti vůči vlnám šmahem převrátit. A tak si Speck stanovil jasné pravidlo: žádný spánek – za žádnou cenu.
Takto prokličkoval mezi řeckými ostrovy, protáhl se podél tureckého pobřeží a pak už se do vůně středomořského vzduchu začal vkrádat umolousaný pach potu vanoucí z kyperských měděných dolů. Což byl – po více než roce na cestě – zápach vpravdě nepříjemný. Zhusta nevábný. Oskar Speck se tak břehů Kypru nakonec dotkl jen docela zlehka a nepatrně. A hned jak doplnil zásoby, zanořil pádlo do vod Levantského moře a zamířil dál na východ – do Sýrie.
Boty na cestu
Týden s umrlcem
Před tísiciletími se v těch místech zrodila velká sumerská říše. Říká se kolébka civilizace. Mezopotámie – země mezi řekami. Úrodný půlměsíc, který kdysi ožil díky vydatným tokům řek Eufrat a Tigris. Když ale Oskar Speck pádloval po Eufratu vstříc Perskému zálivu, dostal se do míst natolik nepřátelských a neplodných, že jeho cílem po většinu toho roku bylo jen a prostě přežít. Často našel k snědku pouze datle, které jako jediné vyrostly v pustině. Celé dny se smažil na ostrém slunci a strach ho nutil opřít se do pádla, když z břehů řeky zazněla střelba.
Stříleli po něm? Kdoví. Nebyl čas to zjišťovat. Nakonec ho běsnící bouře vyplivla na malém říčním ostrůvku, kde ho pak ještě týden věznila v zápachu rozkládající se mrtvoly.
Na jaře roku 1934 se před ním konečně otevřelo moře a příď kajaku začala rozrážet slané vody Perského zálivu. Přestávka na pobřeží Iránu, během které mu lidé z firmy Pionier měli doručit nový kajak, se ale protáhla na delší dobu, než plánoval. Malárie vyždímala z jeho těla věškerou energii, veškeré síly a uvěznila ho v zemi, kde lidé pětkrát za den pokleknou a obrátí svou mysl směrem k Mekce.
Teprve po šesti měsících, v září 1934, byl Oskar Speck opět schopen vyplout. Malárie ho ale až do konce cesty nenechala na pokoji. A to ho čekalo ještě pět let plavby.
V titulcích vedle Hitlera
Měsíce trvalo, než se popasoval s Arabským mořem a obeplul pobřežní vody Pákistánu. A další předlouhé měsíce pádloval podél západního pobřeží Indie na Srí Lanku. V přístavech ho vítali jako hrdinu, který pádluje světem, ale také podezírali jako německého špiona, který rafinovaně sbírá informace pro nyní již nacistické Hitlerovo Německo.
Zatímco Oskar Speck seděl v kajaku, svět se měnil.
Když skončilo tříměsíční monzunové období, které přečkal právě na Srí Lance, nasměroval příď svého kajaku do Bengálského zálivu – tentokrát ho čekalo to druhé, východní indické pobřeží. V kajaku tou dobou trávil už čtvrtý rok, což bylo dost na to, aby se vedle palcových titulků o řítící se nacistické hrozbě začaly v novinách po celém světě pravidelně objevovat i zprávy o Speckově cestě. Lidé ho poznávali a firma Pionier, které spadla do klína ta nejlepší reklama, ho na cestě zásobovala novými kajaky.
Rovníkový žár ale vycucával ze Speckova těla všechen život. Ač ho obklopovalo nekonečné množství vody, dařilo se mu jen prachbídně doplňovat tekutiny. Byl dehydrovaný, kůži měl spálenou od slunce a často po celý den nepozřel ani sousto. Nebylo co. V Andamanském moři si s ním monzunová bouře pohrála natolik trpce, že musel snad čtyřicet hodin v kuse pádlovat, aby neskončil na širém moři – rukama křečovitě svíral pádlo, že ztuhlé prsty pak sotva rozevřel. A nakonec se na pobřeží Indonésie do jeho těla opět vrátila znovuzrozená malárie.
Posledním úderem tohoto přetěžkého úseku plavby se stal útok asi dvaceti indonéských domorodců. Vyrvali ho z lodi a zatímco se na něj někteří přisáli jako pijavice, jiní mu proužky sušené bůvolí kůže svazovali ruce a nohy. Pak ho čapli za vlasy a smýkali zbídačené tělo v písku. Speck měl proražený ušní bubínek a už ztrácel vědomí, když ho útočníci nechali ležet na zemi – naštěstí jen nedaleko od kajaku. Jakmile domorodci zmizeli z dohledu, překousal malátný Speck svá pouta, doplazil se k lodi a rychle odrazil na širé moře.
Jste zatčen, Herr Speck
Koncem roku 1938 už už vyhlížel pobřeží Autsrálie. Ale úřady Nizozemské Východní Indie mu „zatarasily“ přímou cestu, a tak musel Oskar Speck kousek před cílem ještě stočit svůj kajak směrem k Nové Guineji. Takto si nádavkem vytrpěl každodenní silné tropické lijáky, proplétal se zrádnými mangrovovými bažinami a pozoroval, jak se ze břehů vrhají do vody krokodýli větší než jeho kajak. Jejich nabroušeným čelistem se sice vyhnul, ale na ostrově Daru padl do rukou policejního důstojníka. Ten vůbec netušil, co si s německým vetřelcem počít. Nakonec snílkovi, co už bezmála sedm let pádluje světem, jen zabavil pistoli Mauser, kterou si vezl v kajaku, a nechal ho jít – dokončit svůj sen.
Obrysy ostrova Saibai, kus od severního pobřeží Austrálie, spatřil Oskar Speck počátkem září 1939. Na přídi vyvěsil novou vlajku své země – hákový kříž, který mu přátelé poslali do Nové Guineje poštou. Jak se ale přiblížil ke břehům, rozpoznal mezi zhruba padesátkou melanéských domorodců také tři policejní uniformy. Když pak vstoupil na pevninu, vyslechl od jednoho z uniformovaných můžu slova, která po všech těch útrapách rozhodně slyšet nechtěl: „S politováním vám musím oznámit, že jste zatčen, Herr Speck.“
Německo a Austrálie právě vstoupily do válečného stavu. A Oskar Speck po sedmi letech a čtyřech měsících doplul do šestiletého zajetí.
Po zatčení na ostrově Saibai byl Oskar Speck nejprve poslán na měsíc do zajateckého tábora na Thursday Island. Následně ho deportovali do Brisbane a poté ho čekal přesun do internačního tábora Loveday ve Victorii, odkud se mu sice podařilo utéct, ale jen na krátký okamžik. Brzy byl znovu zatčen a na svobodu se dostal až v lednu 1946.
Australské úřady zkoumaly Speckovy doklady, fotografie a dopisy, které měl u sebe. Nakonec došly k závěru, že nebyl ani nacista, ani špión. „Oskar Speck je loajální Němec,“ stálo v jejich zprávě, „ale nebyly nalezeny žádné známky politické aktivity.“
Už týden po propuštění z vězení našel Oskar Speck práci v opálovém dole v Novém Jižním Walesu. Brzy získal také australské občanství a založil úspěšnou firmu obchodující s opály.
V době, kdy byl Oskar Speck připraven vyprávět svůj příběh a ukázat fotky ze své cesty, řešil svět jiné problémy, takže se nikdy nestal oslavovaným hrdinou, jak o tom snil.
Zemřel v roce 1995 ve věku 88 let.
V listopadu 2016 dokončila Sandy Robson 23000 kilometrů dlouhou plavbu, při které následovala cestu Oskara Specka. Z Německa vyplula, když jí bylo 42 let. Do Austrálie doplula o pět a půl roku později. Na rozdíl od Oskara nečelila politickým problémům. Potýkala se však s krokodýly, piráty i malárií.
Návykové ponožky
