„Nechci pracovat v tom starém dusném muzeu. A rozhodně bych nechtěla pracovat pro nějakého bláznivého horolezce.“ Takto jednoho pošmourného podzimního rána roku 1939 odbyla poštovní doručovatelku, která jí před domem rodičů na předměstí Bostonu vyprávěla o volném místě sekretářky ředitele v New England Museum of Natural History. Přesto se tehdy pětadvacetiletá Barbara Polková do muzea vydala. A o jejím dalším osudu bylo rozhodnuto. Ještě v zimě oznámili s o čtyři roky starším ředitelem muzea a „bláznivým horolezcem“ Bradfordem Washburnem zasnoubení a od 27. dubna 1940 si Barbara zvykala na nové příjmení – Washburnová.
Než Bradforda potkala, nikdy nestrávila noc venku pod stanem. Nikdy neměla okolo pasu uvázané horolezecké lano a nikdy nemusela na lihovém vařiči rozpouštět sníh, jen aby si uvařila trochu čaje. A nejednou mířila společně se svým manželem a dalšími šesti muži na jihovýchod Aljašky – k úpatí 3110 metrů vysoké a celoročně sněhem pokryté hory Mount Bertha.
Po měsíčním putování se koncem července už už blížili k vrcholu. První lidé, kteří došli tak daleko. „Necítila jsem se jako průkopnice – jako součást seriózní horolezecké expedice,“ vzpomínala Barbara později. „Jen jsem si říkala, že jako jediná žena se musím snažit držet krok s ostatními.“ Při vrcholovém útoku ale postupovali příliš pomalu, a tak se celá výprava musela otočit pět set metrů od vrcholu. A protože noc jim byla v patách, rozhodl Bradford, že pro urychlení sestupu slaní přes velkou otevřenou trhlinu. Jenže slaňování – to Barbara nikdy nezkoušela. „Drž pevně lano a prostě se přehoupni přes ten ledový okraj,“ naváděl ji Bradford. V úterý 30. července 1940 pak na druhý pokus společně vystoupili na vrchol, na němž dosud lidská noha nestála.
Měsíc strávený v divočině pro ni představoval ohromný zápřah. Dřinu a odříkání, o kterém si do doby, než potkala Bradforda, vystudovaného kartografa, myslela, že je vyhrazeno jenom mužům-dobrodruhům. Přece jen se ve čtyřicátých letech od žen očekávalo spíš naplňovaní tradičnějších rolí – v domácnosti zejména. I přes všechnu tu námahu a nepohodlí, které se jistě na jejím těle podepsalo, měla ale Barbara pocit, že se ji síly vrací o mnoho pomaleji než ostatním z výpravy. Proto, jakmile dorazili do Juneau, první větší civilizace, začala se shánět po lékaři. Jen aby zjistila, že je už několik měsíců těhotná.
Balanc na ostří nože
Malá Dottie měla tři měsíce a většina světa se zmítala v hromobití války. Amerika sice v létě 1941 stála ještě docela stranou, ale kdekdo tušil, že takto to nemusí zůstat věčně. Hrozivá mračna neustále visela na obzoru a kdyby se přece jen obloha zatáhla také nad americkým kontinentem, znamenalo by to nejspíš konec Bradfordových horolezeckých výprav. S tím se ale jeho dobrodružná duše nehodlala smířit, a tak doma začal mluvit o další výpravě, která mohla být kvůli blížící se válce na dlouhou dobu výpravou poslední. Barbara nicméně byla proti – přece na několik týdnů neopustí tříměsíční nemluvně. Jenže Bradfordovo naléhání, možná i vlastní niterní touha znovu nasát auru zdivočelé Aljašky a nakonec také příslib Bradfordových rodičů, že se o Dottie postarají, to vše nakonec způsobilo, že Barbara kývla.
Jenže Mount Hayes – nejvyšší bod východního pohoří Aljašky – je hora odmítavá. Už dvě výpravy před nimi si na strmých sněhových srázech a nabroušených hřebenech sahajících do výšky 4216 metrů vylámaly zuby. A pak i ten přístup. Odlehlejší a hůře dostupnou horu aby člověk pohledal. Pro výpravu složenou z manželů Washburnových a dalších pěti mužů bylo zhola nemožné dostat pod horu všechny zásoby a materiál nezbytný pro tak náročný výstup pouze pomocí vlastních sil. A tak se 17. července 1941 na ledovec Hayes snesly pod padákem zavěšené bedny, se kterými obkroužil horu pilot Johnny Lynn. Jo, v organizaci byl Bradford Washburn mistr.
První vrcholový pokus byl ale opět neúspěšný. Hřeben ostrý jako nůž – tenounké bílé ostří, které půlilo hustá mračna vedví – a silný nárazový vítr nutící opovážlivce držet se chvílemi na svazích hory pomocí všech čtyř končetin – takové podmínky je donutily pokorně uznat porážku a sestoupit níže. Při druhém pokusu už nicméně obloha ukázala i svou milostivější tvář. Ale ten sněhovo-ledový hřebínek – úzký jako list papíru s děsivou hlubinou na jedné i druhé straně – ten tam nahoře pořád čekal. A Barbara na něj musela vstoupit jako první. Kdyby se tenká skořápka pod jejíma nohama rozpadla – shodli se muži – bylo by snazší udržet váhu jejího lehkého ženského těla spíše než chlapskou tíhu některého z nich.
Na tak úzkém hřebeni – větrem vystavěném do křehké sněhové substance – bylo ovšem dočista nemožné stavět nohy vedle sebe. Jedna noha musela opatrně předcházet druhou. „Snažila jsem se vypadat klidně a sebejistě, ale ve skutečnosti jsem se třásla strachem při každém kroku vpřed,“ vzpomínala později Barbara na svůj největší horolezecký výkon. Sníh nakonec nepovolil pod žádným z členů výpravy a odpoledne už nebylo kam stoupat. Vrchol Mount Hayes přivítal své první návštěvníky.
Boty do hor
Trénink s kočárkem
Bradfordovo tušení se nicméně ukázalo jako správné. Toto byla skutečně na dlouhou dobu jejich poslední výprava. Nejenže válka všechny velké plány odsunula do role marných snů. Ale na jakoupak expedici se může člověk také vydat, když má doma tři děti? Nicméně jaro 1947 a nabídka financování od společnosti RKO Pictures nasměrovala Barbaru a Bradforda zpátky na Aljašku. A tentokrát přímo na vrchol nejvyšší. Jejich výstup na šestitisícovou horu Mount McKinley – dnes častěji nazývanou podle domorodého athabaského jazyka Denali – chtěli lidé z RKO Pictures využít pro přilákání pozornosti k filmu The White Tower, který se měl brzy ukázat na stříbrných plátnech.
Navíc – první žena na nejvyšší hoře Severní Ameriky – to by bylo něco! Jenže Barbara kvůli dětem opět váhala. Samozřejmě, že ji příležitost vrátit se na Aljašku lákala. Vzpomínky na předchozí výpravy byly pořád příliš živé, aby zapomněla na to, co jí divočina dávala. Jen si nebyla jistá, zdali je to správné – vyrazit – právě v takovou chvíli. Svolila, až když ji rodinný lékař ujistil, že několikaměsíční nepřítomnost dětem neublíží.
A tak začala operace White Tower, která v sobě propojila hned několik zájmů. New England Museum podpořilo vědeckou a geodetickou činnost – což ostatně tvořilo nedílnou součást jakékoli výpravy, kterou Barbara a Bradford společně podnikali. Americké letectvo, které se zajímalo o výzkum kosmického záření a spaní ve vysokých nadmořských výškách, pomohlo výpravě sedmnácti dobrodruhů s logistikou. Aljašský komunikační systém zajistil pro tým rádiové spojení a čtyři zástupci RKO Pictures měli za úkol pořídit fotografie a filmové záběry. Dala se dohromady velkolepá výprava, na kterou Barbara – opět jediná žena mezi samými muži – trénovala tlačením kočárku do kopce.
Dva měsíce do sta let
Byl pátek odpoledne – 6. června 1947 – když se Barbara Wahburnová po dvouměsíčním putování, kdy se do jejího těla nejprve zakusovali komáři a pak už jen silný mráz – blížila k vrcholu Mount McKinley. Do vysokých výšek, kde teplota padá k minus třiceti stupňům a kyslíku se plicím nedostává, byla Barbara tradičně oblečená v teplém pánském oblečení, protože pro ženy se tehdy nic takového nevyrábělo. Kousek pod nejvyšším bodem se na popud jednoho z členů výpravy ujala vedení a chvíli poté se jako první žena rozhlédla z nejvyššího bodu Severní Ameriky. Díky radiovému spojení pak hned druhý den vyzradila své pocity prostřednictvím mezinárodního zpravodajského úřadu v Seattlu celému světu:
„Jaké to je být první ženou, která dosáhla vrcholu Mount McKinley? No, byla to těžká výzva, kterou jsem si ale nemohla příliš připouštět, jinak by mě přemohl strach, že zklamu. Proto jsem se rozhodla žít ze dne na den – užít si výstup a dostat se při tom jak nejvýše to půjde.“
Výstup na Mount McKinley každopádně nebyl posledním velkým dobrodružstvím Barbary Washburnové. V roce 1970 totiž s Bradfordem na sedm dlouhých let zmizeli v hlubinách Grand Canyonu – a kompletně ho pro National Geographic zmapovali. Stejně jako White Mountains v New Hampshire, Mount Denali nebo také Mount Everest. Tam ji pouze v roce 1984 přibrzdilo vzácné krevní onemocnění a nouzový transport zpátky do Bostonu. Brzy se ale vrátila, aby na nejvyšší hoře světa zkoumala hloubku sněhu.
V roce 2014 Barbara Washburnová zemřela – sedm let po Bradfordovi a o dva měsíce před svými stými narozeninami. V jejích pamětech se člověk dočte, že její život „byl plný velkých dobrodružství po celém světě.“
Barbara Washburnová se narodila 10. listopadu 1914 v Massachusetts a zemřela 25. září 2014. Přestože jako první žena na světě vystoupila v roce 1947 na vrchol Denali (tehdy Mount McKinley) vysoké 6190 metrů, říkala o sobě, že se horolezkyní stala náhodou. Dalších dvacet let nicméně žádná žena na vrchol Denali nevystoupila.
Bradford Washburn (1910 – 2007) založil Boston Museum of Science, kde v letech 1939 až 1980 pracoval jako ředitel. V roce 1985 byl pak doživotně jmenován jeho čestným ředitelem. Ve dvacátých až padesátých letech platil za jednoho z předních amerických horolezců a stal se průkopníkem využití letecké fotografie při analýze hor a plánování horolezeckých expedic. Zemřel na srdeční selhání 10. ledna 2007 ve věku devadesát šest let.
V roce 1988 byli Barbara a Bradford Washburnovi vybráni mezi patnáct dobrodruhů, mezi něž patřili také Edmund Hillary nebo Jacques-Yves Cousteaua, kteří obdrželi cenu National Geographic Centennial Award.
V únoru 2008 bylo společným úsilím American Alpine Clubu, Colorado Mountain Clubu a National Geographic Society ve městě Golden v Coloradu otevřeno The Bradford Washburn American Mountaineering Museum, které se věnuje horolezectví, horám, vědě a umění.
Film The White Tower, k jehož propagaci měla sloužit výprava na Mount McKinley v roce 1947, byl uveden v roce 1950. Děj pojednává o skupině šesti lidí, kteří se vydají do švýcarských Alp, aby se tam pokusili vylézt na horu, na kterou zatím žádný horolezec nevystoupil.
Batoh na cesty
