Rodilá Pařížanka. Zrovna skončila jedna válka, když se narodila. A další temná mračna se shlukovala v dáli, když dvacetiletá švadlenka shrábla na hromádku těžce vydřené peníze, zamávala věžím Sacré-Cœur a proklestila si cestu skrz ardenské lesy do Belgie. Celý život nic neměla, ale syna matčina šéfa si kvůli posunu ve společenském žebříčku rozhodně vzít nemínila. To zase ne. A tak raději utekla. A konečně našla život, jaký se jí zamlouval. Šila. A objevila horolezectví. Každou neděli pak trávila s novými přáteli na vápencových útesech, z jejichž vrcholů celá dodřená – ale šťastná – hleděla do stále někam uhánějících vod řeky Másy a na Château de Freÿr na protějším břehu, jehož šlechtický majestát kontrastoval s jejím záplatovaným oblečením. Cítila se ale takto dobře. Moc dobře. Jenže pak přišel německý operační plán Fall Gelb. A bitva o Belgii začala.
Strýček v Nice. Hřejivé slunce namísto temnoty sunoucí se z Říše. A možna i skutečné hory, na jejichž vrcholky by mohla stoupat. Claude měla dobré argumenty, proč podruhé v životě odejít. Tentokrát však ve zmatku, který zmítal světem, tajně přes demarkační linii a dál přes celou Francii.
O šikovnou švadlenku byl i na dosud poklidném Azurovém pobřeží okamžitě zájem. To bylo dobré. Každopádně její pozornost poutal především klub tamních horolezců, jehož členové sobotu co sobotu sedali na kola, aby urazili více než stovku kilometrů k úpatí svých tužeb – do Baou de Saint-Jeannet, do údolí Argentera nebo Lougeurdu. V této společnosti našla to, co jí v lesnatých Ardenách přece jen trochu scházelo – skutečné hory. Výstupy na nebesa. Zpočátku sice snazšími trasami, neb v horolezeckém klubu vládla přísná posloupnost a ona pro ně ještě dlouho byla „ta nová malá“, ale i tak všichni viděli, jak šikovně se v náročném terénu pohybovala. Hlavně Georges Kogan si toho všímal – a Claude si zase všímala jeho. A to o dost víc než ostatních.
Co víc – Georges Kogan vlastnil starý rodinný podnik. Pletařský závod, který ovšem přežíval snad už jen setrvačností tradice. To ale mladé švadlence nebránilo, aby rozvinula své tvůrčí nápady a koneckonců byla to právě ona, která zabrzděnou a zadýchanou firmu rozhýbala. Bohužel ale – temné dny dorazily i na francouzský jih. A přestože nikdo, včetně zamilované Claude, neměl tušení, že v žilách Georgese Kogana – původně ruského exulanta – koluje také židovská krev, německá policie o tom byla informována zase až příliš dobře. Prchnul tedy před nimi na to jediné místo, kde snad mohl najít bezpečný úkryt. Do hor. Jenže na to, aby se po celé měsíce a nakonec možná i roky skrýval, byl Georges příliš impulzivní. Tak ho dostali.
A jak ho Claude vysvobodila z věznice v Briançonu? Pomohla nejspíš lest a ženský půvab uplatněný na milicionáře s největším vlivem. Tak nebo jinak, Georges byl venku. A hned po válce se ti dva vzali. V účetnictví podniku se dokonce rychle začala hromadit zelená čísla, i když to nakonec stejně nebylo to hlavní. Ano – hory byly vždy důležitější. Ty si usurpovaly všechny jejich myšlenky. Alpy, Andy, Himálaje. Měli sny rozeseté po celém světě a víkendy nemohly jejich dobrodružným duším prahnoucím po dalších a dalších vrcholech rozhodně stačit. Zdálo se to odvážné, obzvláště v té době, ale takto se zkrátka rozhodli – šest měsíců pracovali a šest měsíců cestovali po světě. Severní stěna Dru ve čtyřicátém šestém, jižní hřeben Aiguille Noire de Peuterey ve čtyřicátém devátém – tam Claude celý výstup vedla –, Alpamayo a Quitaraju v padesátém roce. A pak Georgese postihlo to zatracené krvácení do žaludku. Po šesti letech ve snu najednou zůstala sama.
Legenda se vrací
První odmítnutí
Salcantay v Peruánských Andách. To byla Georgesova vysněná hora. Mnohokrát spolu o ní hovořili – o dvou zubatých ostřích, které jakoby symetricky vybíhají z jejího vrcholu, jedno k jihovýchodu, druhé k severozápadu, a rýsují tak na modrém jihoamerickém nebi tvar téměř dokonalé bílé pyramidy. Teď stála na jejím 6271 metrů vysokém vrcholu s expedicí, kterou zorganizoval Bernard Pierre. Když Georges odešel, rozhodla se pokračovat v životě, který si nalinkovali společně. Snad jen teď více pohrdala smrtí, když před ní stanula tváří v tvář.
V roce 1953 – znovu s expedicí Bernarda Pierra – se Claude Koganová vydala ještě o tisíc metrů blíže k nebesům – na 7135 vysokou horu Nun Kun v Zanskarském Himálaji. Nedaleko pod vrcholem na sebe odhodlaně vzala odpovědnost za zdar celé expedice a v hlubokém sněhu razila před Pierrem Vittozem cestu vzhůru, zatímco tři další muži se vzpamatovávali ze zranění, která jim způsobila lavina. O rok později pak s horským vůdcem Raymondem Lambertem – ano, s tím Lambertem, kterému s Tenzingem Norgayem chybělo v roce 1952 jen málo, aby se stali prvními lidmi na Everestu – prozkoumávala svahy sedmitisícové hory Gauríšankar a osmitísícovky Čo Oju, kde ve větru a třeskuté zimě nakonec museli prchnout ze čtvrtého, posledního výškového tábora před vrcholem.
I tak o ní v novinách a časopisech v té době psali jako o „nejvyšší ženě na světě“. Vždyť žádná jiná dosud nestála výše než ona při onom nezdařilém pokusu o vrchol Čo Oju. Ale měl takový titul nějaký význam? Ne, pro ni ne. Claude Koganová byla rozhodnutá se na tu horu vrátit. Teď už ale s vlastní expedici. S čistě ženskou výpravou.
Claude a Claudine
Hory, hory a zase jenom hory. V roce 1955 sedmitisícovka Ganéš, v roce 1956 Grónsko, v padesátém sedmém Peru a o rok později Kavkaz. Nelitovala, že s blížící se čtyřicítkou bylo už téměř jasné, že se nikdy nestane mámou? Snad. Ano. Asi ano. Ale nezávislost, o kterou by přišla, kdyby se třeba znovu vdala... Ne! To ne! Navíc poslední dva roky plánovala něco tak velkého.
S Jeanne Francovou si stanovily za cíl sestavit mezinárodní družstvo žen, které se pokusí vystoupit na Čo Oju. Úplně první nahoře být nemohly – to bylo jasné, protože už v říjnu onoho čtyřiapadesátého roku, kdy hora Claude Koganovou nelítostně vyhnala, dorazil na vrchol Rakušan Herbert Tichy a Šerpa Pasang Dawa Lama. Ale žádná žena na osmitisícovce dosud nestála. A právě to měly některé z nich nyní změnit. Pokud ne Francouzsky Claude a Jeanne, pak třeba bývalá belgická lyžařská star Claudine van der Strattenová, malá rtuťovitá Švýcarka Loulou Boulazová, Angličanky z Ladies' Alpine Clubu Dorothea Gravinová a Eileen Healeyová nebo dvě dcery a neteř Tenzinga Norgaye – Pem, Ňimu a Dumu.
Právě podpora slavného Šerpy Tenzinga, jenž navíc přislíbil vybrat skupinu zdatných Šerpů, kteří budou ženy během výstupu doprovázet, mnohé usnadnila. Obzvlášť co se vyjednávání s úřady v Káthmándú týká. V prvním říjnovém dni roku 1959 pak Claude Koganová napsala chladem roztřesenýma rukama v táboře číslo IV vzkaz, který sestupující Šerpa Čapal doručil Dorothee Gravinové čekající v táboře číslo II.
Tábor IV, 1. října 13:00
Drahá Dorotheo!
Stan Jannu jsme postavili ve výšce 7100 metrů. Špatné počasí, ale jsme na relativně bezpečném místě. Jsme utahané, protože jsme stoupaly dvakrát, podruhé jsme vynášely stan. Šerpové jsou zcela vyřízeni, veškerá práce zpomalena. Zítra budeme celý den odpočívat ve spacích pytlích. Spoléhám na tebe a Jeanne, že pořádně zařídíte tábor III. Vyneste tam dva stany.
Všechny zdravíme,
Claude a Claudine
Hora se hroutí
„Čhowang je mrtev!“ stačil ze sebe ještě dostat zakrvácený Wangdü, než klesnul před ženami, které v základním táboře zaslechly slabé volání a následovaly ho do mraků, jež se svou tíhou sunuly po svazích hory až k samému úpatí. „Čhowang je mrtev.“ Po těch slovech musela Jeanne další ženy uklidnit: „Teď není správná chvíle na slzy.“ Musely se o věrného Šerpu postarat. A musely zjistit, co se tam nahoře stalo. Vždyť poslední zpráva, kterou o Claude a Claudine měly, byl onen dopis, který poslaly po Čapalovi z tábora IV. Jeanne se pokoušela dostat do Wangdüho alespoň pár lžic polévky, ale marně. Jeho ústa byla z mrazu tak oteklá, že to nešlo. Po ošetření od lékařky Colette byl alespoň – i přes totální vyčerpání – schopen ženám říct, co se nahoře stalo: „Nad táborem III nás zachytila velká lavina.“
Nad táborem III. Tedy o pár set metrů níž, než stál stan, ve kterém zachumlané ve spacích pytlích ležely Claude a Claudine. Po celý den jen poslouchaly hřmění lavin ve žlabech, které odváděly ze svahů hory tuny a tuny mokrého a těžkého sněhu. Hrozivé zvuky. Ale přece jen – takových chvilkových záchvatů špatného počasí už obě v horách zažily nespočet. Claude Koganovou znepokojovala pouze jediná věc – když tam nahoru přišly, neměly už dostatek sil, aby vyhloubily ve sněhu jeskyni. Její náruč by jim poskytovala daleko lepší ochranu před drásavým větrem a dunivými lavinami než jen ta tenká stanová celta, na kterou teď musely spoléhat. Každopádně na hloubení jeskyně už bylo pozdě. A čas tam nahoře se vlekl. Jen věrný Ang Norbu vařil ženám čaj a občas vystrčil hlavu ze stanu, aby potvrdil špatné zprávy: vytrvale sněží.
Musely vydržet. Čekat na zlepšení. Dolů sejít nemohly. Oteplení bylo příliš silné a všechno bylo v pohybu. Hordy těžkého sněhu se už nehnaly jen vyhrazenými žlaby – v ohromných blocích se sesouvala celá hora. Byly obklíčené. Noc neměla konce. A úsvit, který dlouho nepřicházel, zvěstoval další nedobré vyhlídky. Kdyby se počasí zlepšilo, kdyby se obloha vyjasnila, zaplavilo by ranní světlo během několik minut celý stan. Ale šero zatížilo horu a teď už i jejich mysl. Čas od času zaslechly ohromnou ránu. A každá další se zdála být blíž a blíž. Claude Koganová a Claudine van der Strattenová se k sobě přitiskly u stanové tyčky. Obě už tušily, co přijde: Tyrkysová bohyně si je ponechá jako důkaz absolutní oddanosti horám.
Claude Koganová, rozená Trouilletová se narodila 21. února 1919 v Paříži a zemřela 2. října 1959 pod lavinou na svazích Čo Oju. Lezla v Alpách, Andách a Himálaji a celá řada jejich výstupů se zároveň stala také prvním ženským výstupem. Charlie Buffet o ní v roce 2003 napsal knihu Première de cordée: Claude Kogan, femme d'audace et de passion (První na laně: Claude Kogan, žena smělosti a vášně).
Claudine van der Stratten-Ponthoz (25. září 1924 – 2. října 1959) byla belgicko-francouzská horolezkyně, bývalá lyžařská hvězda a dcera belgického hraběte Rogera van der Straten Ponthoz.
Čo Oju (8201 m) je šestá nejvyšší hora světa. Leží na hranicích Číny (Tibetu) a Nepálu, dvacet kilometrů západně od Mount Everestu a byla v pořádí pátým zdolaným osmitisícovým vrcholem. Na vrcholu stáli 19. října 1954 členové rakouské miniexpedice Herbert Tichy a Šerpa Pasang Dawa Lama. Název Čo Oju v tibetštině znamená Tyrkysová bohyně.
Ženské expedice na Čo Oju v roce 1959 se zůčastnilo 12 žen pěti národností a 11 Šerpů. Její výjimečnost spočívala také v tom, že se jednalo o expedici mezinárodní, což bylo v době čistě národních výprav naprosto nezvyklé.
Po smrti Claude a Claudine se vedení expedice ujala Dorothea Gravinová, ale už jen aby zbylé členky výpravy dovedla domů do Evropy. Kromě dvou žen se z expedice nevrátili ani tři Šerpové. Po návratu domů se k tradičním výtkám vůči nezodpovědnému hazardování horolezců přidaly také výhrady vůči ženám, které „v takových místech nemají co pohledávat“.
První ženy nakonec vystoupily na osmitisícovku až v roce 1974. Japonská ženská expedice dosáhla vrcholu Manáslu (8163 m). Konkrétně na vrcholu stály Naoko Nakaseko, Masako Uchida a Mieko Mori.
Stejné jako tenkrát
