Ale uplynulo dvacet let a něco se změnilo. Stoupám takhle na skialpech Slezskou cestou do Velkého kotle. Počasí nic moc. Mlha jakou umí snad jen Praděd. Navíc je všední den. Hory dnes asi budou pustoprázdné. Ale v tom se naproti mně začne z mlhy vynořovat silueta postavy na sněžnicích. Blížíme se k sobě a když už nás dělí sotva tři metry povídám: "Ahój!"
A nic.
Jen tupej pohled ve stylu: "Se jako známe?"
Tak určitě - možná byl němý. Možná hluchý. A možná z Maďarska.
Ale nemyslím si, že by po horách chodilo tolik hluchoněmých Maďarů. Stává se mi to totiž dost často: "Ahój!" A nic. Tupý pohled. V lepším případě. V horším ten pozdravený ani nezvedne hlavu od telefonu.
Jako chápu to cestou na Sněžku nebo na asfaltce na Praděd. To byste se uzdravili. I když já si ten pozdrav stejnak většinou neodpustím. Ale přijde mi absurdní, když se potkají dva lidi na opuštěném hřebeni hor a ani na sebe nezabučí.
Dobře, možná je to "ahoj" moc familiérní. Ale věřte mi, že ani s "dobrý den" jsem si skóre nevylepšil.
A tak mě napadá, že když se lidi už ani nepozdraví, jestlipak by pomohli, kdyby se někdo dostal do potíží? Vždyť podle statistik i u dopravní nehody zastaví jen jeden z deseti řidičů. Už se nemáme jako lidi rádi? Asi ne. Spíš jen hodně lidí neví, že na horách se zdraví.
Tak se prosím zdravte. Je to slušné. Je to hezké. A na hory to odjakživa patří.
Lidi už z výrazu tváře poznají, že je zdravíte. Jestli řeknete Italovi "ahoj" nebo "ciao", je to fuk. Pochopí to. Nicméně taková hezká slušnost je zdravit jazykem země, kde se nacházíte. A tak tady máte malý návod.
"Češč!"
"Hallo!" ... "Grüß dich! ... "Servus!"
"Salde!" ... "Ciao!" ... "Buongiorno!"
"Zdravo!" ... "Dober dan!"
"Salut! ... "Bonjour!"
"Salü!"
"Здравствуйте!" 🙂
A pokud byste narazili, podobně jako já, na hluchého, lehké pozvednutí pravice a pokynutí hlavou bude asi mezinárodně srozumitelné.
Tak horám zdar!