Byly to roviny u řeky River Almond, jen deset mil na západ od Edinburghu, které si Thomas Hutchison, prosperující obchodník s vínem a probošt z Leithu, vybral jako to správné místo pro své budoucí sídlo. Dokončení zámku – nebo spíš zámečku – Carlowrie se ale nedočkal. Zato jeho vnučka Isobel – ani té se nedožil – si honosného rodinného sídla užila se svými čtyřmi sourozenci dost a dost. K rodovému příjmení Hutchison dostala 30. května 1889, kdy se narodila, ještě druhé jméno – po mamince Jeannie Wylie. A tak si sešity v edinburghské škole, kde se vzdělávala v látce, která byla pro viktoriánské dámy patřičná zrovna tak jako načechraný klobouk, vypasovaná sukně a odhalené kotníky, podepisovala jménem Isobel Wylie Hutchison.
Měla právě deset let a její otec devětapadesát, když zemřel. Dědictví, které ale svým pěti dětem zanechal, zařídilo, že nikdy nikdo z nich nemusel pracovat pro peníze. A strýc Robert Hutchison z Carlowrie, úspěšný to farmář, měl kromě jmění i spoustu času, aby dospívající Isobel předal vše, co znal o botanice a zahradničení. Klečet na kolenou v trávě a nastavovat smysly tomu, co příroda jenom na pár okamžiků, maximálně pár dnů, vyhnala ze země, aby to zase brzy pominulo a vrátilo se v jiném světle, to milovala. Co ale zjistila, že jí nikdy vonět nebude, to bylo manželství. Tsss! Omezující přežitek! Viděla to na své sestře – provdala se za námořního důstojníka, který se po celou věčnost houpal kdesi na vlnách moří a ona jen vyhlížela, kdy se stěžně lodě zjeví na obzoru. Takové okovy si Isobel tedy nadělit nemínila.
To raději zabořila ruce do hlíny nebo vyrazila na dlouhou procházku. Sama a docela sama.
Když měla dvacet, došla pěšky až do Fort Augustus. Dobrých sto mil chůze! A nakonec i na těch osm mil dlouhou cestu do zemědělské školy v Edinburghu vyrážela den co den pěšky. Přestože jí nabízeli rodinný vůz – i se šoférem. Ale samotářka nebyla. To zase ne. Jen když její kamarádky spustily o mužích, ztrácela půdu pod nohama. A do deníku si tehdy napsala: „Cítím, jako bych nepatřila k žádnému pohlaví. Jako bych byla jen jakýmsi přihlížejícím.“
Přejít Island? To prý nezvládne
Italština, skotská gaelština, řečtina, hebrejština, dánština, později grónština a taky několik inuitských obratů. Isobel se dokázala domluvit. Jen bylo nezvyklé, když dáma ve dvacátých letech minulého století cestovala po světě sama. Ale ta jedna jediná zkušenost z putování přes Izrael, Egypt, Maroko a Španělsko ve dvacátém čtvrtém roce, kdy pro až úzkostlivou starostlivost své společnice téměř ani nepoznala nic z tamního skutečného života a zvyků, ta ji přesvědčila, že pro příště si vystačí se společností toho jediného člověka, se kterým dokáže vyjít nejlépe – sama se sebou.
Po návratu domů se nejprve vydala na sto padesát mil dlouhý trek po skotských Vnějších Hebridách. A když pak o své výpravě napsala do National Geographic Magazine, obdržela za článek krásných dvě stě padesát dolarů. Akorát dost pro cestu na Island.
Gejzíry a vroucí voda tryskající ze samého nitra země ji nadchla. Ale mnohem tučněji se jí do knihy vzpomínek vepsala přednáška Jean-Baptiste Charcota o vnitrozemí ostrova, kde se led a láva mísí na jednom poli. A rozhodla se, že to musí vidět – vyrazí z Reykjavíku na jihozápadě a pěšky dojde až do Akureyri na dalekém severu. Varovali ji, že to nezvládne. Bez mapy, že nemá šanci najít ve změti lidských a zvířecích chodníčků tu správnou cestu. Vody řek že prý se hrnou přílišnou silou na to, aby je dovedla přebrodit. A nečitelné počasí že může člověka tam kdesi daleko od lidského zázemí dohnat na samý pokraj záhuby. Ale ona stejně vyrazila. A ano – ti výstražní jazykové měli v mnohém pravdu. Bloudila, motala se v divočině a kůže na nohou se v promáčených botách měnila v bílou mrtvolnou hmotu. Na sbírání květin a jejich řazení podle učených knih už ji síly nezbývaly – i když její botanické srdce kolikrát málem vyskočilo z těla, když viděla ty drobné hrdinné kvítky zápasit o světlo v místech, kde i pro ni samotnou bylo těžké sesbírat síly k žití.
Ale zvládla to! Ušla celých dvě stě padesát mil, o kterých pak sepsala další třicetistránkové povídání do National Geographic. Než ho ale stačili otisknout, mířila už Isobel v myšlenkách ještě dál na sever.
Ponožky do mrazů
Když slunce v říjnu zapadne
Jenže – Grónsko! Navštívit jedinou dánskou kolonii nebylo zdaleka tak snadné, jako se vypravit na Island. Vlastně se zdálo skoro nemožné získat povolení ke vstupu do té silně chráněné a okolnímu světu téměř uzavřené země. Výsostné postavení pobývat na tamní pevnině měla jen hrstka lidí. Mezi nimi každoročně několik vědců. A tak se Isobel Wylie Hutchison rozhodla, že požádá úřady o návštěvu Grónska jakožto vědkyně – botanička. Bude tam sbírat květiny přece!
A vyšlo to! Na začátku léta 1927 vystoupila na ostrově Angmagssalik. Pořídila si kamiky – vysoké boty z tulení kůže, aby si chránila nohy před vlhkostí a dotěrným hmyzem, na kajaku obeplula tamní stanové osady a opravdu sbírala i květiny, aby naplnila své vědecké poslání. Po pěti měsících se pak vrátila do Skotska, ale sotva jí kufry vypadly z rukou, hned zamířila ke stolu, aby napsala dánskému království žádost o další návštěvu Kalaallit Nunaat – Země Gróňanů.
V létě 1928 se tedy vrátila – ovšem s daleko smělejším plánem. Pořádný kus za polárním kruhem, v zálivu Umanak na západním pobřeží se rozhodla strávit nejen léto, ale také celou následující zimu. Těch pár světlých teplejších týdnů – dá-li se tam nahoře na severu vůbec mluvit o teple – uteklo šmahem. A v říjnu pak slunce zalezlo po malých kouscích za obzor definitivně a zátoka se změnila v jednu velkou ledovou plochu. Přišla dlouhá arktická noc. Čas jako stvořený k zaboření myšlenek do mnoha knih, které si s sebou Isobel přivezla. Cvičila, bruslila, žila mezi Gróňany – docela stejným způsobem jakým žili oni – poklekala s nimi na dřevěnou podlahu kostela a brzy plynule hovořila jejich řečí. Jen hygiena tam byla problém. Tyfus a souchotiny – tohle po těch sedm měsíců v zálivu Umanak patřilo k životu lidí, kteří ji přijali mezi sebe. Kde kdo by řekl, že pro viktoriánskou dámu se neslušelo takto žít. Jenže – byla ona vůbec ještě viktoriánskou dámou?
Když se pak v dubnu znovu objevilo slunce a Isobel poprvé po tolika měsících pocítila na holé kůži jeho paprsky, začal v ní zase doutnat zápal k objevování. A tak – hned jak sníh přestal tížit nadechující se jarní zemi – vyrazila se dvěma místními muži vstříc jednomu z nejvyšších vrcholů v celém severozápadním Grónsku. Qilertinguit mu říkali. Hladinu moře převyšoval o více než dva tisíce metrů a mrazivá bouře je po tři dny věznila ve stanu, než jim dovolila vysápat se po sypkých břidlicových svazích až na samotný vrchol.
Na konci srpna 1929 pak vyplula ze zálivu Umanak vstříc psacímu stolu ve svém skotském domově a plným přednáškovým sálům. „Jsem ráda, že jsem chvíli sama.“ To si zapsala do deníku během pobytu v Zemi Gróňanů. A na ty dny ledového odloučení mohla následující roky, kdy byla naopak často středem pozornosti, jenom vzpomínat.
V chatrči s estonským uprchlíkem
Než se led Severního ledového oceánu na podzim roku 1933 definitivně uzavřel, zvládla Isobel na palubě stísněného a rybami páchnoucího člunu Trader, jehož posádku tvořila jen ona a tři Rusové, doplout už jen na vzdálenost dvaceti pěti mil od zlomového Point Barrow na dalekém severu Aljašky. V tom okamžiku, kdy je shlukující se led odmítl pustit dál, měla za sebou monotónně nekonečnou plavbu nákladní lodí přes Atlantik, jízdu vlakem po celém západním pobřeží Ameriky, ve vagónu za hrdě dýmající lokomotivou překonala i průsmyk Whitepass, až se souprava zastavila ve zlatou horečkou ještě nedávno zmítaném městě Dawson, kde nějaký čas – namísto po třpytivém kovu – pátrala po rostlinách, které dosud nepoznala. Pak svých třista šedesát kilogramů zavazadel namačkala do malého letadla s vírou, že ten křehký stroj je alespoň natolik dobře stavěný, aby ji dopravil do Nome. Tam se setkala s botanikem Thorntonem, který jí pomohl nasbírat další dvě stovky tamních rostlin. A tam se setkala také s ruským obchodníkem jménem Ira Rank, s jehož lodí zakotvila právě těch zpropadených pětadvacet mil od kýženého Point Barrow, které mělo načrtnout další horizont její cesty.
A tak – namísto aby přezimovala na kanadském ostrově Herschel, jak plánovala – zůstala odkázaná na starou eskymáckou chatu na místě zvaném Martin Point, které už léta obýval estonský uprchlík Gus Masik. Byly to dlouhé a pošmourné polárně-noční týdny, co spolu strávili. Na druhou stranu – Masikův životní příběh ji vybízel k dalšímu a dalšímu vyzvídání, díky kterému o něm Isobel později poskládala celou jednu knihu.
Kromě Masikovy chatrče ji ale aljašský vítr, vlastní zvědavost a dlouhé chvíle zavály také do nedalekých iglú, které tam na dalekém severu obývaly celé inuitské rodiny. A právě z jejich způsobu života v krajině, která nedávala nic zadarmo, zjistila, že její cesta může pokračovat jinak – a jinudy. Po pevnině. Na saních. Se psím spřežením. Oddaná smečce psů nakonec v teplotách, které se nemohly dostat výš než nad minus čtyřicet stupňů, zabalená v huňatých kůžích, urazila dobrých sto dvacet mil až do města Aklavik na veliké řece Mackenzie.
Boty do mrazů
Náhrdelník ze čtrnácti ostrovů
Kde kdo by se po takové zkušenosti možná rád ohřál doma – minimálně po delší čas, třeba aby jenom nasál teplo do těla do zásoby. Jenže Isobel Wylie Hutchison ty chladné kraje, ve kterých se lidské slovo stávalo nejspíš právě tím hřejivějším, čím drsnější bylo klima, k sobě magicky vábily. A když jí sovětští byrokraté nepovolili vydat se na východní Sibiř, zamířila na Aleutské ostrovy, které jako korálky na náhrdelníku visí pod úzkým krkem Beringovy úžiny.
Zblízka už to ale nijak romantický kout není. Nikdy neustávající vítr. Věčně bouřlivé počasí. Stromů prostá pevnina, na kterou se jedna za druhou hrnou vlny Tichého oceánu (jaké to výsměšné pojmenování právě zde). A mlha, v jejímž sevření se člověku snadno zamotá hlava, až dočista ztratí pojetí o tom, jestli ještě vůbec stojí na nohou nebo ho gravitace stáhla k zemi na záda. A přece tam žili lidé. A přece tam ostýchavě, ale vpravdě bojovně, vykukovaly ze země odvážné zelené stonky a o trochu toho životodárného světla zápasily malé houževnaté kvítky. Odvážné a houževnaté – stejně jako ona – jejich pokorná ctitelka. Věčně svobodná. Vytržená z pravidel. Užívající si nejistoty chvíle, která se blíží.
Z Aleutských ostrovů se Isobel vrátila v létě roku 1937. Když pak ostrovy v roce 1942 napadli Japonci, mnoho lidí pozabíjeli a další odvlekli do zajateckého tábora v Japonsku, často o této invazi hovořila na BBC.
Druhá světová válka jakékoli další arktické plány Isobel Wylie Hutchison zastavila. Po válce v roce 1948 – to už jí bylo 59 let a na arktické výpravy neměla síly – alespoň vyrazila pěšky ze svého skotského domova v Carlowrie do Londýna (cca 800 km). V roce 1950 v 61 letech došla z Innsbrucku do Benátek (cca 340 km) a o dva roky později v 63 letech „si vyšla“ z Edinburghu do John O'Groats – nejsevernějšího obydleného bodu na britské pevnině (cca 550 km).
Byla váženou členkou Royal Scottish Geographical Society. V letech 1936 až 1940 působila v radě Společnosti, v letech 1944 až 1953 byla čestnou redaktorkou časopisu Scottish Geographical Magazine a v letech 1958 až 1970 přijala funkci viceprezidentky Společnosti. V roce 1936 se také stala členkou Královské geografické společnosti v Londýně.
Co se botaniky týká, zůstala v tomto oboru méně známá než většina jejích mužských současníků. Přesto byly její úspěchy mimořádné. V době, kdy se od žen neočekávalo, že by se pustily mimo sféru nejbližšího domova, a kdy ženské úspěchy byly často odmítány nebo marginalizovány, se široce a často zcela nezávisle věnovala výzkumu v místech, kam se ani její mužští kolegové neodvážili.
Za svůj život přednesla Isobel Wylie Hutchison přes pět set přednášek a vzorky rostlin, které nasbírala, vystavila Královská botanická zahrada v Edinburghu a Britské muzeum. Její deníky, články, fotografie a filmy jsou uložené ve sbírkách National Library of Scotland, Mitchell Library v Glasgow a Royal Scottish Geographical Society. Její život je pak zdokumentován v jejím rodinném sídle na zámku Carlowrie.
Isobel Wylie Hutchison zemřela doma v Carlowrie 20. února 1982 ve věku 92 let.
