Celta stanu, pro který konečně našel místo, na kterém byl dost dobře chráněný před živly, jaké umí vyvolat jen stará dobrá Anglie, až do podzimu poskytovala vše, co potřeboval. Sucho, závětří, pocit bezpečí a nakonec taky domova. Letní měsíce v jezernaté krajině okolo Keswicku mu přinesly vše, po čem prahl a co mu předtím tak scházelo v Londýně, kde se neustále něco budovalo, za něčím se pospíchalo – zpravidla za penězi a za slávou – a nikdy tam nebylo úplné a hrobové ticho. Kdežto v zelených kopcích, co se houpaly nad v noci ožívajícími břehy jezera Derwent water – na samotě High Lodore – mu do uší hučeli snad jenom komáři. A s těmi už se dokázal porovnat. Navíc, ti protivní pisklouni si beztak s chutí zgustli spíš na čisťounkých masitých a tučných postavách víkendových návštěvníků Lake District než na tom jeho vyhublém těle, co pokrývala vrstva špíny, o kterou se bodáčky komárů jen tupily a ke sladké tekutině pod kůží pak ztuha pronikaly.
Léto bylo pro novorozeného uprchlíka z konvencím zasvěceného režimu „od-do den za dnem pořád to samé“ ještě docela snadné. Uměl rozdělat oheň, příroda ho sama nakrmila a na slunci usušil, co v britském dešti zmoklo. Jenže přišla i zima, a ta dovede být ve vlhkých severních končinách u skotských hranic obzvláště protivná, a šestatřicetilý Millican Dalton musel o svobodu vandráka tvrdě bojovat v dřevěné chatě – dobře, tak spíš kůlně –, co se vzpouzela osudu hromádky dříví na okraji Epping Forest, severně od Londýna. Ale ani když ležel a hladověl na tvrdé lavici, zachumlaný v dece, pod kterou střádal teplo, které do jeho těla proudilo dýmem vdechovaným z cigarety značky Woodbine, ani tehdy nezatoužil po návratu do židle určené pro pojišťovacího úředníčka společnosti Union Assurance Society London.
„Den za dnem jsem chodil do kanceláře ve stejnou dobu. Ale to nebyl život pro mě. Vzdal jsem se své práce v komerčním světě a vydal se hledat romantiku a svobodu.“
Mountaineering. Horolezectví. Šplhání po horách, kterých se ještě nedávno lidská stvoření bála, protože v těch děsivých temných mracích, co tam nahoře sedávaly, mohli sídlit jedině bohové, tak na ty ohromné hory – do těch božských sídel a nakonec i na mnohem menší skalky – šplhala v devatenáctém století celá společenská smetánka. A přestože tam Boha nenašli, objevili tam nejspíš něco jiného a neméně božského, protože na počest toho pak zakládali celé kluby a společenství – jako třeba Alpine Club, Climbers' Club nebo Fell and Rock Climbing Club. Do posledních dvou z nich vstoupil v roce 1902 – ještě jako vzorný úředník, byť už s vandráckými úmysly – i Millican Dalton. A celé toto lidské hnutí, které se hýbalo směrem k přírodě, mu nakonec přišlo vhod.
Dalton znal v Lake District každou pěšinu – bezpečnou i nebezpečnou –, každou mokřadu a taky každý kámen, ze kterého byl hezký výhled, obzvlášť když se tam člověk ovinul okolo ohně. A to byla znalost nanejvýš ceněná těmi, co do přírody přicházeli akorát na krátký čas – vydechnout a znovu se pořádně nadechnout, aby přežili ten další a delší čas ve městech. Tak se vandrák Dalton stal průvodcem těch, kterým se zachtělo skutečné divočiny. Sápal se s nimi na strmé srázy Borrowdale, odkud je prý pohled na jezero Derwent Water dokonalý, protože za oblým rámem zelených kopečků se v dálce vytahuje kužel hory Skiddaw, který v západu slunce střídá všechny barvy spektra, přičemž ten fialový je asi nejkrásnější. Taky těm svým lidem, co uměli za průvodce dobře zaplatit, předváděl, jak svázat kmeny stromů, aby se na nich dalo plout až na St Herbert's Island uprostřed jezera. Potom na písčité pláži z ničeho vykřesal táborák a před spaním servíroval ovesné koláčky s horkou čokoládou.
Z úředníčka, jakých seděly jenom v Londýně tisíce, a kteří nikoho nezajímali, jenom když od nich do kapes velkých šéfů odkapávala libra za librou, se stal profesionálním dobrodruhem, co poutal pozornost. Noviny o něm chtěly psát a taky že o něm psaly. Fotografové chtěli mít záběry zarostlého chlapíčka s cigaretou Woodbine v koutku úst, v pomačkaném tyrolském klobouku a v podomácku spíchnutých šortkách, které – jak ostatně tvrdil – vynalezl právě on a ne ten první lord skautík Baden Powell a pod kterými se krabatila vrásčitá kolena – no a taky ten záběr dostali. Millican Dalton před publicitou neutíkal. Však se ten jeho svérázný kukuč dokonce stal i hitem reklamy na boty značky Keswick.
„Camping poskytuje nejúplnější možnou změnu oproti běžné existenci v civilizovaném městě. A žít nejzdravějším a zároveň nejnekonvenčnějším způsobem života je nejlepším lékem na shon a stres z práce ve městě.“
Podle dýmu, co se plazil po břidlicových skalních stěnách, lidé vždycky dobře poznali, že pan domácí a jejich průvodce se nachází ve své rezidenci. Cave Hotel, jak Dalton uměle vykutanou, ale taky už léta nepoužívanou jeskyni v lomu u Borrowdale nazval, se stal jeho novým a konečně už také trvalým letním domovem. To místo vonělo nejenom kouřem, ale také dobrodružstvím a svobodou. Uprostřed „obýváku“ plápolal oheň a v peci vyskládané z břidlicových plátů se pekl chleba, který si sám a podle svého vandráckého receptu Dalton uplácal. Na kraji jeskyně, kam dopadalo nejvíce světla, stál šicí stroj – naprostá nezbytnost, když má člověk děravé nejen kapsy, ale taky třeba lokty a zadek prodřený od vysedávaní na hrubých kamenech vysázených okolo táboráků. V polici, sbouchané z toho, co lesy a zbytky po lidských staveních daly, ležely vyskládané knihy, papíry i kuchyňské náčiní. A ložnice s prošívanou přikrývkou byla rozestlaná ve druhém patře, na ohromné břidlicové hromadě změkčené vrstvou suchého kapradí.
Z prasklin, které roztínaly strop jeskyně, neustále odkapávala voda, ale Dalton dokázal ty skalní slzy vhodně usměrnit a pochytat a získat tak zdroj toho nejcennějšího, co člověk pro život potřebuje a pro co se stěhuje na stovky kilometrů daleko a nakonec i válčí. Krom toho už mu pro život stačilo málo. Jenom trocha ořechů a lesních plodů, ale taky kávy a cigaret – jeho jediné neřesti –, pro jejíž zásoby si sjížděl na svém stařičkém kole – harapáku – do Rosthwaite, Grange nebo Keswicku.
A pak ty dlouhé diskuze, přemítání a filozofování u táborového ohně... Dalton neznal nic lepšího, než si se svými hosty přehazovat slova přes žhnoucí plameny. A jestli to byli muži, nebo ženy – no a? – na tom vůbec nezáleželo. Vlastně a dokonce to byla právě geoložka, geografka a učitelka Mabel Barkerová, která Daltonovi vděčila za rozpoutanou vášeň pro horolezectví. Poprvé se potkali v roce 1913, když ho požádala, aby se zastavil v táboře za kopečky v Seathwaite a ukázal skupině jejích pihatých a copatých školaček, jak se leze po skalách. Jako nejšikovnější se ale nakonec ukázala sama slečna učitelka, kterou Dalton od té doby povzbuzoval k dalším lezeckým pokrokům. O rok později taky ji a její přítelkyni vedl při nepatrné záři svíček skrz jeskyně Dove's Nest, no a v roce 1922 se dokonce připojil k výpravě do rakouských Alp, kterou už zorganizovala sama Barkerová. Tři roky nato se pak tato dáma stala vůbec první ženou, co vystoupila na skálu Central Buttress of Scafell, což je výstup zatraceně těžký a odvážný.
„Učil své zasvěcence, vysvětloval, jak se starat o bezpečnost celé skupiny, a předváděl použití jištění a uzlů. Vlastně jsem se nikdy necítila moc bezpečně, když se používaly jiné uzly než ty jeho. Snad byl přehnaně opatrný, ale to vůbec není nic špatného.“
– Mabel Barkerová
Léto za létem, rok za rokem se Millican Dalton potuloval v Lake District – ve vlastnoručně vyrobeném oblečení, se šátkem, který se dal použít na sto a jeden způsob a třeba taky jako přikrývka, a v botách, do jejichž rozpraskané kůže se vepsala každá z těch tisíců mil, co nachodil skrz lesy a mokřady, docela sám nebo i s lidmi podobně zapálenými, jenom asi ne tak svobodnými. Minula takhle jedna válka a míjela tak zrovna i druhá, když Dalton – stejně jako každý rok předtím – vyšplhal na špičatou skalní korunu Napes Needle, jakýsi kamenný prst zdvižený nad jezerem Wast Water. Bylo to už popadesáté. No a takový kulatý výroční den stál za to, aby až tam nahoru, na tu malou plošinku, kde si dva lidi museli být hodně blízcí, pokud se tam chtěli vedle sebe vměstnat, vysmýkal i něco na podpal. Na drobném plameni pak uvařil kávu a vychutnal si tu svou neřestnou cigaretu, pořád značky Woodbine.
V roce 1947 pak udeřila na ostrovy zima tak tuhá, jak tuhá už dlouho nebyla – nejspíš, aby lidi po válce přecházeli z hrozných časů do těch lepších postupně a ne moc rychle, aby se nelekli. Jenže zrovna bez roku osmdesátiletý „profesor dobrodružství“, jak si lidi Millicana Daltona pojmenovali a on proti tomu neprotestoval, to schytal asi víc, než by si zasloužil. Jeho zimní domov, ta pořád nějak při sobě držící chatrč na jihu Anglie se v temném kouři odporoučela do nebe a stařík Dalton se tak musel vrátit pod chabou stanovou celtu, pod kterou si v těch mrazech mohl leda tak uhnat zápal plic. A taky že si ho uhnal a ani dokroři už ho z jeho těla nevyhnali. Ale stejně – jaký to musel být kabrňák...
Millican Dalton se narodil 20. 4. 1867 a zemřel na zápal plic 5. 2. 1947. Byl jedním z vůbec prvních profesionálních průvodců, který stovkám lidí představil různé outdoorové zážitky jako lezení po skalách, kanoistiku, plachtění, pěší výlety a kempování. Byl vegetarián a abstinent. Přežíval pouze s malým příjmem z průvodcování a věřil, že člověk může žít pouze o chlebu, který si jen s pomocí několika dalších surovin uzpůsobí podle svých chutí.
Jeskyně Millican Dalton's Cave se nachází na východním úbočí hradu Castle Crag nedaleko jezera Derwent Water v Lake District. Dalton obýval jeskyni téměř padesát let. V horní komoře jeskyně zůstala na stěně viditelná Daltonova rytina: „Don't Waste Worrds. Jump to Conclusions.“