Bylo 16. října. Pondělí. Rok 1978. Wanda Rutkiewicz stála na vrcholu nejvyšší hory světa – Everestu. Jako teprve třetí žena. Vůbec první Evropanka. A především – jako první člověk z Polska. Její první osmitisícovka a s ní samé primáty. Dokázala to a dokonce se vyrovnala svým mužským partnerům z německé expedice. Ostatně – mužské výkony se snažila dohánět a předhánět, už když byla malý capart. Zpočátku asi jen proto, aby otci dokázala, že mu dovede nahradit prvorozeného syna – jejího bratra Jurka –, kterého v roce 1948 roztrhala nevybuchlá bomba. Později se ale z toho zápolení stala posedlost. A je pravda, že někteří z výpravy byli poněkud podráždění skutečností, že pětatřicetiletá Wanda vydržela to, s čím mladí a silní muži často neúspěšně zápasili.
A to navíc do Himálaje odcestovala proti vůli lékařů a všech bafuňářů bez průkazu sportovce. Zjistili u ní totiž chudokrevnost. Se zásobou injekcí v batohu se ale s takovým drobným zádrhelem vypořádala. Její železnou vůli nemohlo nic nahlodat.
Tak Wanda Rutkiewicz sestupovala po jiskřivých snězích ledovce Khumbu vstříc popularitě, kterou v šedivém Polsku dosud nezažil žádný jiný horolezec. Natožpak horolezkyně. Ty snad ani neexistovaly. Sotva překročila hranice domova, začali ji všemožní reportéři strkat před obličej mikrofony a do kapes jí zasouvali pozvánky do televizních a rozhlasových vystoupení. Byla na roztrhání. Všichni ji obletovali. A pánové horolezci jen breptali a taky trochu záviděli. Na což ona odpovídala ostentativním mrknutím – jako by jim říkala: „Panáčci, jestli něco v životě moc chcete, vždycky to přece můžete mít!“
Taky sama moc dobře věděla, co by si ještě od života žádala. Další osmitisícovku, samozřejmě! A když už vylezla na tu nejvyšší, hodlala si teď došlápnout na tu nejtěžší. Na zlověstnou pyramidu K2, co si za každé dva človíčky nahoře jeden lidský život ponechá. Taková je její matematika.
S berlemi na Ká dvojku
Jenže to by se jí do toho nesměli montovat chlapi. Že horko těžko vedle sebe nějakého snese – a že horko těžko nějaký chlap zase skousne tu její zahleděnost do hor a ničeho jiného – to už vyzkoušela. V sedmdesátém roce si vzala blonďatého fešáka Wojciecha Rutkiewicze, kterého potkala v Sokolích horách při společné akci Vysokohorského klubu Wroclaw. Chvilku na sebe zamilovaně koukali a pak se rozvedli. On si odnesl staré vzpomínky a Wanda Błaszkiewicz nové příjmení.
Horší ale bylo, když se jí na Kavkazu vrhnul mužskej rovnou do náruče. Vyřítil se shora na lyžích – a hrrr na ni! Dvě stě metrů se spolu motali po svahu. Z takovýho spojení si Wanda odnesla pro změnu roztříštěnou stehenní kost a dvě otravný berle. Chlapi jedny smolný!
Jedna operace. Druhá. Nakonec ještě třetí. V létě měla stát pod K2. A tak honila čas. Jenže ji čekala ještě nekonečná rehabilitace. Jako celebritu ji vypravili do Innsbrucku, kam se prý jezdívali vylízat z úrazů ti nejlepší sportovci Evropy. Makala. Makala dokonce tak moc, že si tu nohu zase nalomila. Ale to byste museli znát tu její vůli! V noze kovovou dlahu, v rukách francouzský berle, na jazyku prášky proti bolesti a nosiči na ledovci Baltoro jenom kouleli oči a pak ještě dlouho vzpomínali na bláznivou Polku, co se – pravda občas na zádech Jerzyho Kukuczky – vybelhala pod K2.
Devětašedesát dní se pak ten čistě dívčí polský mančaft, který si Wanda poskládala, snažil vyškrábat na vršek Ká dvojky. Ze základního tábora pod horou tomu velela a hnala ty holky ubohý vzhůru jako buldok. Všechno marný. Kdyby tak na tu horu mohla naběhnout sama! Když se pak ale ve druhým táboře pro samou dřinu zastavilo srdce Halině Syrokomské, raději to zabalila a jely domů.
Batoh pro každou chvíli
Kde jsou Barrardovi?
„Tak tu velkou a drsnou K2 si člověk musí zasloužit,“ říkala si Wanda, když se tam o čtyři roky později vracela s dalším neúspěšným pokusem z čtyřiaosmdesátého na bedrech. Měl by tváří tvář těm masám věčnýho ledu, co se řítí strmě dolů po nejtemnějším kamení, ukázat, že má odvahu stavět se jim zas a znovu – takhle ona přemýšlela. „Zahráváš si se smrtí, Wando,“ zdvihali ale prst ostatní polští horolezci, „nezapomeň na daň, co si ta hora vybírá.“
Jenže oni ji ještě pořád málo znali. Nevěděli, že stejným způsobem, jakým někdo dokáže být závislý na cigaretách nebo automatech, se Wanda Rutkiewicz stala závislou na riziku a nebezpečí, které po místech, jako je K2, přecházelo.
Černé léto. Tak se roku 1986 na té hoře později začalo říkat. Wanda se zpátky do základního tábora sotva dopotácela. Krok za krokem znovu a znovu – s největším vypětím – nacházela v silné sněhové bouři rovnováhu a škrábala z vyzáblého těla poslední zbytky sil. Její pohled se dočista vyprázdnil. Nic z něj nešlo vyčíst. „Byla jsi na vrcholu?“ páčili z ní. Vypadala, jako by spadla z Měsíce. Přikývnutí bylo v chumelenici, připomínající rozevláté záclony, sotva postřehnutelné. „A Barrardovi? Liliane a Maurice?“ Tentokrát zakroutila hlavou. To poznali dobře. Její spolulezci se z hory nevrátili. Stejně jako jedenáct dalších horolezců toho léta.
Omrzlá a unavená Wanda Rutkiewicz. S obří tragédií za zády a zároveň s největším úspěchem své kariéry na ramenou. Proč to tehdy udělala? Proč se obratem sbalila a vydala se ještě osamoceně dobýt Broad Peak? Proč raději nesmutnila s ostatními v bejs kempu? Možná chtěla smrt ještě trochu poškádlit. Nechat sopku své energie naplno vybouřit. Nedošla ale dál než do prvního tábora.
Něco proti bolesti
Šiša Pangma. Gašerbrum II. Gašerbrum I. Čo Oju. Annapurna. Seznam Wandiných osmitisícovek se mezi roky 1987 a 1991 rozrostl na úctyhodných sedm. Ale chodili po světě dva lidé – muži –, kteří jich zdolali všech čtrnáct. Bohužel – jeden z nich a zrovna její dobrý přítel – už za svou posedlost zaplatil životem. Nestačilo mu čtrnáct. Chtěl ještě víc. A doputoval až do nebe. Smrt Jerzyho Kukuczky byla pro Wandu velká rána. A další přišla o rok později. Konečně byla skutečně a opravdicky zamilovaná. A on – on si jen tak uklouzne a zřítí se jí k nohám.
Když odešla i její poslední velká láska, německý hübschmann Kurt Lyncke-Krüger, začala se Wanda Rutkiewicz smrti vysmívat. Už neměla co ztratit. A rozhodla se, že za další dva roky posbírá zbylých sedm osmitisícovek. Že se v osmačtyřiceti letech požene vzhůru se svou Karavanou snů. Takhle ten ambiciózní projekt nazvala.
Co na tom, že jí nejeden polský horolezecký harcovník vykládal, jaký je blázen a proč to není možné. Sedm osmitisícovek za necelé tři roky! Šílenství! Wanda ale nikdy nikoho moc neposlouchala a teď už ohluchla úplně. Vypadalo to jako pokus o sebezničení, během kterého ovšem zvládla dočista sama proklouznout jižní stěnou hrozivé Annapurny až na její vršek. I když jí to mnozí nevěřili. „Ta vrcholová fotka je nějaká tmavá a zamlžená,“ říkali pochybovačně, „nic tam není vidět.“ Ale Wanda věděla svoje, a to stačilo. Teď ji navíc stála v cestě třetí nejvyšší hora světa – Kančendženga. Tři nejvyšší hory světa na jednom seznamu – to byla výzva, o jakou se žádná jiná žena před ní ani nepokusila.
Než začala stoupat vzhůru, nakrmila své tělo prášky proti bolesti. Dávno zlomená noha, která oproti druhé navždy zůstala o kovovou výztuhu těžší, se nikdy nepřestala ozývat. Ale s blížící se padesátkou jako by se při každém kroku v té ohromné výšce znovu lámala. Taková to byla bolest. Severozápadní stěna Kančendžengy se každopádně zakusovala do každého z členů výpravy a nakonec rozcupovala téměř všechny sny o vrcholu. Jen dvěma ho ponechala – Carlosi Carsoliovi a Wandě Rutkiewicz.
Odpočinu si a půjdu
Čerstvý hluboký sníh dělil dvě bojující postavy vedví. Nohy až do pasu si nechával pro sebe. Jen trup a hlava trčely do nebe. Těžké! – Bylo zatraceně těžké probít se v nové nadílce k dalšímu kroku vpřed. Jako by Wanda chvílemi vypínala své tělo. Vědomí odcházelo a přicházelo. Místo vzdálené špice hory sledovala film, ve kterém se na hřbetě zlatého jaka řítila po třpytivě bílé dráze vstříc nebesům a věčné slávě. Halucinace ji dočista přemohly, když v osmi tisících třech stech metrech zabořila zmrzlé ruce do sněhu a začala hloubit jeskyni.
Carlose Carsolia znovu spatřila, až když se vracel z vrcholu. „Wando, pojď se mnou dolů!“ přemlouval ji. Ale ona cítila, že její závislost ještě nebyla ukojena. Bylo by snadné teď sejít dolů. Jenže by zůstala prázdná. Potřebovala naplnit nádobu rizikem. „Odpočinu – si – a zítra – půjdu – nahoru,“ odpověděla mu slabě a přerývaně a on se musel hodně snažit, aby v sílícím himálajském větru pochytal všechna její slova. „Popiš mi – cestu,“ vysoukala ještě ze sebe. Nezmohl s ní nic. Tak udělal, co po něm chtěla, a šel dolů. Pak na ni ještě tři dny čekal ve výškovém táboře. Pořád dokola rozhrnoval tropiko stanu a vykukoval, jestli nezahlídne na bílém svahu pohybující se strakatou tečku. Ale Wanda Rutkiewicz už se dávno vezla na hřbetě zlatého jaka ve své Karavaně snů.
Wanda Rutkiewicz (4. 2. 1943 – 13. 5. 1992) zahynula pravděpodobně hned druhý den poté, kdy ji Carlos Carsolio viděl naposledy. Na celé hoře tou dobou nebyl jediný další člověk, který by se za ní mohl vydat do zóny smrti na pomoc. Tělo Wandy Rutkiewicz se nikdy nenašlo. Jestli ještě před smrtí dosáhla vrcholu své deváté osmitisícovky, zůstává tajemstvím.
Seznam výstupů Wandy Rutkiewicz zahrnuje kromě osmi osmitisícovek (Mount Everestu, Nanga Parbatu, K2, Šiša Pangmy, Gašerbrumu II, Gašerbrumu I, Čo Oju a Annapurny) i první ženský výstup východním pilířem Trollryggenu v Norsku nebo první ženský zimní výstup severní stěnou Matterhornu. Stála také na vrcholech sedmitisícovek Piku Lenina (7134 m), Nošaku (7492 m) a Gašerbrumu III (7946 m).
Rodina Wandy Rutkiewicz se pokusila sestavit expedici, která by našla její zmizelé tělo, ale výprava se nakonec neuskutečnila kvůli potížím s pojistkou.
Matka Wandy Rutkiewicz zprávy o její smrti odmítala a až do konce života věřila, že její dcera opustila západní svět, aby mohla žít poklidným životem v jednom z buddhistických klášterů.
Ponožky do terénu
