Vítr hnal do oken hotelu de Paris těžké dešťové kapky. V takovém počasí stačilo, aby člověk strávil venku sotva pět vteřin a vrátil se promoklý na kost. Gary Hemming, vysoký Američan s neuvěřitelně modrýma očima, seděl v zakouřeném rohu vstupní haly. Zadumaně hleděl do aktuálního výtisku Dauphine Libéré položeného na stole. Kdosi prošel vchodovými dveřmi a halou se prohnal chladný vzduch. Gary Hemming praštil dlaní do stolu, shrábl noviny a plácl s nimi před Lothara Maucha, který na baru utápěl žal ze společného ústupu z jedné z nejdelších tras v Chamonix: Peuterey Integral.
„Musíme jít,“ řekl a Mauch obrátil znuděný pohled na titulek, který Hemming vypíchl z hlavní stránky hrubým ukazovákem. „Dva horolezci vydáni napospas západní stěně Dru, záchrana pokračuje,“ stálo tam.
„Už třetí den!“ dodal vzrušeně Hemming. „Vždyť je to zhola nemožný dostat se k nim shora!“ odsoudil marnou snahu francouzských záchranářů, kteří se pokoušeli vyškrábat na vršek hory schůdnější jižní stěnou, aby se odtamtud k trosečníkům spustili na lanech. O téhle hoře on totiž něco věděl. V západní stěně Dru byl už v šedesátém druhém roce. Tehdy tam s yosemitskou legendou Royalem Robbinsem udělali novou cestu. Přetěžký výstup směřující přímo vzhůru. Dokonalou direttissimou, která překážky neobcházela, ale vyzývala. Pojmenovali tu cestu American Direct, páč přinesli americký styl lezení do Evropy a byl to úspěch jako hrom. O to teď ale nešlo. Důležitý bylo, že v horní části stěny lezli právě přes místo, kde se teď krčili ti dva nešťastní kluci. Mladíčci! Heinz Ramisch a Hermann Schridell. Díky tomu věděl o převisech, přes které se k nim záchranná skupina nemůže shora dostat.
Mauch se podíval do vášnivých modrých očí. Odhodlaně na něj hleděly pod rozcuchanými světlými vlasy. Pochopil, že nemá cenu cokoli namítat. Gary Hemming v bouřích svých nálad často ztrácel sám sebe. Jeho život byl neustálý boj. Ne proti horám. Hlavně proti sobě samému. Znechucený omezeními americké společnosti utekl do Evropy a kráčel ve stopách beatníků. Pro jeho přátele bylo někdy těžké s ním vyjít. Na druhou stranu – jakmile se rozhodl, nebylo už cesty zpět. A tak do sebe Mauch vyklopil zbytek génépi a vyběhl za Hemmingem, který už si balil kletr.
Dokud nebudou mrtví
Těžké nebe nad Chamonix plnou vahou dosedalo na ramena promáčených horolezců, kteří se plížili po ledovci Mer de Glace. Vítr se proháněl mezi zubatými věžemi a jejich oblečení bylo do poslední nitky promočené. V těžkých batozích nesli stovky metrů lan, skoby, armádní dávky jídla, spací pytle – a fotoaparáty. René Desmaison, nejlepší z nejlepších alpinistů ve své generaci, věděl, že záchrana dvou uvězněných mladíčků ze stěny Dru bude nejen otázkou života a smrti. Ale taky cestou ke slávě. Než vyrazili, sjednal si proto exkluzivní smlouvu se žurnálem Paris Match. Každý krok téhle záchranné mise měl být zdokumentován.
Když ale verboval muže do záchranné skupiny Hemming, přemýšlel docela jinak. Stáli tam před ním v hale hotelu de Paris – všichni do jednoho skvělí a nadaní horolezci – se sklopenými hlavami. Za zády jim kvílel vítr a jejich myšlenky poletovaly mezi plápolajícím krbem a temnou, ledem pokrytou stěnou. „Hora není jenom nějakou tělesnou výzvou,“ řekl jim prostě, „je zrcadlem toho, kým skutečně jste.“ A tak v závěsu za Desmaisonovým týmem stoupala další nesourodá skupina horolezců. Mnozí se viděli poprvé v životě teprve před pár hodinami právě v hale hotelu de Paris. Dva Němci, dva Francouzi, jeden Angličan a na čele – Gary Hemming.
François Guillot, mladý francouzský horolezec, stál zrovna vedle něj, když dorazili k úpatí Dru. Zdálo se, že začalo pršet ještě hustěji – pokud to vůbec bylo možné „Neměli bychom počkat?“ zeptal se a protřel si obličej.
„Čekat na co?“ upřel na něj pohled Hemmming, který dokázal přecházet od totální melancholie ke vzteku, kdy házel předměty okolo sebe. V tu chvíli bývalo lepší klidit se z cesty. A Guillot taky hned poznal, že měl radši mlčet. Hemming znovu pohlédl do stěny a dodal: „Čekat, dokud nebudou mrtví?“
Poctivé kožené boty
Zvuky bezmoci
Pravdou ale bylo, že se Hemming na čele záchranné skupiny při každém kroku rozhodoval, jestli má pokračovat – a ohrožovat život svůj i těch za sebou. Led pokrývající stěnu vytvářel past, která mohla odsoudit i celý jeho tým. Na hladkých skalách bičovaných větrem a deštěm je mohlo potkat cokoliv – pád, vyčerpání, smrt. Pohybovali se po tenké linii a proč? Kvůli dvěma mužům, kteří nejspíš přecenili své síly v cestě, do které se dlouhých patnáct let nikdo neodvážil. Uvízli na nemožně odkryté římse pod ohromnými, ledem zlitými převisy a zuřivě mávali o pomoc červenou větrovkou – dokud jejich utrpení nepohltily mraky a neskryly ho před zraky lidí v Chamonix. Tak kvůli nim riskovali. A možná i kvůli Hemmingově nezlomnému duchu, co prahl po vlastním vykoupení.
„Musíme lézt, dokud to jde!“ volal, když vedl skupinu do neznámé temnoty, „Jinak zmrznou.“
Desmaison se svým týmem zatím postupoval jinou cestou. Kdyby se dostali k Němcům jako první, bylo by to jeho jméno, které by se objevilo na titulních stránkách novin po celé Francii a možná ještě dál. Padající krupice obalující těla křupavou schránkou ale donutila obě skupiny zabivakovat. Během jednoho dne nebylo možné se ke dvojici ubožáků vyškrábat. Jakou asi museli cítit ti dva bezmoc? Jaké to muselo být, když viděli helikoptéry, co nemohly přistát, a slyšeli hlasy záchranářů, kteří se nemohli dostat dost blízko?
Jedině dolů
„Jsme tady,“ řekl Hemming tiše, když na uzounké skalní římse objevil dvě nehybná těla. Netušil, jestli po týdnu ve stěně mohou být vůbec ještě naživu. Jejich pomalu se rozlepující víčka ale prozradily, že život v jejich tělech dosud nevyhasl. „Dostaneme vás dolů,“ pronesl Hemming s nezdolným odhodlání a jeho modré oči zářily v té hrůze jako naděje, které mohli důvěřovat.
V tu chvíli se na římse zakotvil taky Desmaison s vlastním plánem jak Němce bezpečně evakuovat. Ukazoval nahoru – k záchranným skupinám, co se na lanech spustí z vrcholku Dru, aby dva nebožáky vyzvedly k nebesům. „Je to nemožné, blázne!“ odbyl už Hemming rázně Desmaisona. Byl to on, kdo v těchto místech před čtyřmi lety zápasil se stěnou a zvítězil. Kdežto Desmaison – sice skvělý horolezec ověnčený velkými alpskými výstupy a jedním himálajským úspěchem ze sedmitisícové Jannu – neměl ponětí, do čeho se to chce pustit. Hemming věděl, že jediná cesta k přežití je cesta dolů. Ano, i tohle měla být ještě cesta tvrdá, bolestivá a mrazivá. Ale přesto ta nejbezpečnější možná.
Dvě apatické postavy, které téměř ztratily kontrolu nad vlastními těly a smysly, se houpaly na lanech, co ve vlhku a mrazu dočista přišly o původní ohebnost. Přesto Hemming v záplatovaných kalhotách a s dlouhou šálou okolo kroku zůstával klidný. Chladný a odhodlaný. Možná proto, že v utrpení našel to, co předtím tak dlouho marně hledal. A Desmaison musel pokorně přijmout roli v jeho plánu.
Když konečně dosáhli úpatí hory a doklouzali na ledovec Mer de Glace, nastalo ticho. Vítr, který je po celé dny neomaleně mrskal po omrzlých tvářích, se proměnil v uklidňující vánek. Na ramena jim sedly poslední kapky a západní stěna za jejich zády se zaleskla pod rozevírající se oblohou. Na Montenvers ze sebe strhali oblečení, které se v teple chaty postupně měnilo z plechového brnění na těžké, vodou nacucané závaží. Zabalili se do huňatých dek, Gary Hemming usrkl horkého čaje s citronem a podíval se na unaveného Guillota zhrouceného na lavici naproti. „Někdy je horší bojovat sám se sebou,“ řekl a jeho modré oči se schovaly za unavená víčka, „než s horou.“ Guillot jen zakroutil hlavou. Na víc se nezmohl.
Po stěnách hory Dru začaly stékat pramínky, které z ledové glazury roztavilo srpnové slunce. Jako by příroda uznala svou rezignaci. Tentokrát život zvítězil.
Gary Hemming (1934 - 1969) se po úspěšné záchraně stal evropskou celebritou. Média ho líčila jako hlavního hrdinu – bylo to taky poprvé (a nejspíš naposled), kdy záchranu ve francouzkých Alpách vedl americký horolezec. Sláva ale jen prohlubila jeho vnitřní rozpory. Vrchol jeho horolezecké kariéry se stal taky počátkem jeho pádu. O tři roky později se zastřelil poblíž kempu Jenny Lake v národním parku Grand Teton.
Přestože v USA se Gary Hemming pohyboval spíše na okraji horolezecké scény, v Západních Alpách měl na svědomí velkolepé výstupy. Do zaledněných hor přenesl taktiku z Yosemit a s Royalem Robbinsem udělali v létě 1962 první americký výstup Walker Spur na Grandes Jorasses a hlavně prvovýstup American Direct na Petit Dru. O rok později se pak s Johnem Harlinem, Tomem Frostem a Stewartem Fultonem podílel na prvovýstupu jižní stěnou Aiguille du Fou, která byla dlouho považována za nezdolatelnou.
René Desmaison (1930 - 2007) se po záchranné akci na Petit Dru cítil zrazený. Média ho vykreslila jako někoho, kdo přišel pozdě a navíc ještě využil záchranu pro osobní prospěch. To ho taky stálo členství v Chamonixském spolku horských vůdců. Když v roce 1971 uvízl na dva týdny ve stěně Grandes Jorasses a jeho spolulezec Serge Gousseault během čekání na záchranu zahynul, obvinil Chamonixskou komunitu z pomalé reakce. Bez ohledu na kontroverze jsou jeho výstupy považovány za jedny z největších v Alpách.
Wolfgang Egle, přítel dvou Němců uvězněných ve stěně, bohužel při záchraně přišel o život. Při pokusu o slanění severní stěnou se zamotal do lan a uškrtil. Akce v západní stěně Dru se ale stala velkým okamžikem v historii horské záchrany. Zapojili se do ní profesionální záchranáři, horští vůdci a jako dobrovolníci taky jedni z nejlepších horolezců své doby.
Ultraodolný batoh
