„Představ si, že tam vylezeme,“ vydechla Bryher. Vítr se proháněl okolo dvou dívek. Obloha byla těžká a mraky hrozily bouří. „Představuju,“ odpověděla Dorothy, očí jí planuly. Stála tam, v tlustých tvídových kalhotách, na úbočí hory, která se jako pravěký kamenný hrot tyčila nad zelenými pastvinami a jezery Walesu. Tryfan Lliwedd – první skutečná výzva.
Když pak stály na vrcholu, vnímala jen tíhu nebe a celého výstupu na ramenou a taky vlastní dech. Konečně se zpomaloval, vracel k normálu. „Podívej se na to, Dorothy,“ přerušila její klid Bryher, oči rozšířené úžasem. Vítr dál svištěl a když si zatím stále náctiletá dívka sundala šátek, proud rezavých vlasů se vznesl do vzduchu. Dorothy se rozhlédla. Tehdy to pochopila – hory nejsou jen kus kamene slepeného jílem. Hory jsou svoboda. Jenže ta k tehdejším představám o pravé dámě nepatřila.
Vadilo to? Spoustě lidí. Otci středostavovské londýnské rodiny Johnu Pilleymu především. „Proč to děláš, Dorothy?“ udeřil na ni, už se nemohl ovládnout. Vrátila se právě domů, vypadala spíš jako tulák – unavená, boty zaprášené, obličej ulepený potem. Její odpověď byla prostá. A stejně vyplnila celou předsíň striktně viktoriánského domu: „Protože chci cítit, že žiju.“
Rok co rok pokoušela křehké hranice toho, co ještě anglická společnost ženám tolerovala. Další a další výstupy. Teď už ne jen na britských ostrovech, okusila taky Alpy. Voněly věčným ledem, štípaly na kůži a pálily ve svalech. Bolely a taky odměňovaly. A v roce 1921 – překročila stín doby. „Zatracený Pinnacle Club,“ šílel otec John Pilley. „Horolezecký klub vyhrazený ženám. Ona se zbláznila,“ hleděl na její matku. Ta jenom krčila rameny, mlčela. Dorothy neměla výčitky – naopak, povzbuzovala další dívky, aby se vydaly vzhůru a nebály se o tom mluvit a psát – na stránkách jí redigovaného časopisu Pinnacle Club Journal.
Knihomol a neohrožená
Aiguille du Midi. Mont Blanc du Tacul. Zprvu skromné výstupy v masivech, kde ještě o skutečném horolezectví nebyla řeč. Ale zlepšovala se, získávala zkušenosti. Naučila se číst varovné signály počasí, pracovat s ledovcovým vybavením a stavět bivaky ve sněhových závějích. A pak ten večer na Monte Rosa Hütte. Tma se opírala o kamenné stěny chaty, skla v drobných oknech občas zařinčela a krovy nad hlavami zaskřípaly. „Promiňte, vy jste Dorothy Pilley? Ta neohrožená Angličanka?“ prohodil muž za jejími zády. Otočila se, on se lehce usmál. Zvedla obočí, ten úsměv opětovala: „A vy jste ten knihomol, co se rozhodl lézt po horách?“ „Literární kritik,“ opravil ji I. A. Richards.
Ještě chvíli se takto popichovali. Příště už jí ale naslouchal, když dlouho do noci vášnivě líčila příběhy lidí a hor. Leželi pod hvězdami, mluvili o svých snech a plánech. O tom, jak obtížné, ale taky nemožně přitažlivé je překročit hranice toho, co se od člověka očekává.
Spolu byli silnější. A každý výstup ještě posiloval jejich pouto. Stali se rovnocennými partnery – na strmých stěnách i ve vzájemné podpoře. „Nezastavuj se, Dorothy,“ povzbuzoval ji Richards, hlas utlumený větrem. Chlad se jí zařezával do holých rukou, když se držela na úzkém skalnatém hřebeni Zmutt. „Nezastavuju,“ odsekla s úsklebkem a sápala se dál. Tohle byl přece Matterhorn – jejich sen a jeden z jejich nejnáročnějších úkolů.
Teplé boty do hor
Tři osamocení lidé
„Zvládneme to?“ ptal se Richards, když si lano namotával přes ramena. Jeho hlas zněl vyrovnaně, ale v očích měl obavy. Dorothy se mu zadívala do tváře, přikývla. „Kvůli ničemu jinému tady nejsme.“ Dent Blanche. Ta hora probouzela respekt i mezi zkušenými horolezci. A severozápadní hřeben, který si zvolili, sliboval kruté zkoušky. Zasněžené čtyřtisícové vrcholky se okolo tyčily jako strážci, neochotní pustit kohokoliv k sobě blíž. Obloha se kabonila, oni ale přesto usoudili, že tohle je správný den.
V doprovodu zkušeného průvodce – věrného souputníka Josepha Georgese – začali stoupat. Ticho narušovalo jen skřípání sněhu pod botami a občasné zapraskání ledu. „Příliš tichý den,“ poznamenal Joseph. Znal ve svém domově nad Chamonix každou skalní průrvu. Dorothy neodpověděla, ale cítila napětí, které se šířilo mezi třemi osamocenými lidmi. Stěna byla zrádná, každé šlápnutí muselo být přesné. S přibývající výškou se do nich občas opřel vítr – a to s takovou silou, že se museli přitisknout k chladnému kameni, aby je neodnesl dolů. Ledové jehličky sněhu se zvedaly z úbočí hory, proháněly se vzduchem a bičovaly jejich tváře. Dorothy byla vyčerpaná, ale neplánovala se vzdát.
„Dorothy!“ zvolal Richards, když podklouznul na námrazou pokrytém kameni. Otočila se, jejich oči se setkaly. Přikývla. Jediné gesto. Richards se přitáhl za lano, zase našel rovnováhu, pokračovali.
„Musíme se rozhodnout, jestli půjdeme dál,“ zařval průvodce Joseph, když zastavili na malé plošince v nevlídných srázech. Na chvíli mohli popadnout dech. Nad nimi se zvedal poslední úsek – nejstrmější a nejnebezpečnější část hřebene. Dorothy se rozhlédla – Richards se nervózně ošíval, oddaný Joseph čekal. Foukla si teplý dech do zmrzlých dlaní. „Pokračujeme,“ hlesla potom. Slabě, unaveně. Sníh, vítr, led – vše ji vyčerpávalo.
Polovina úspěchu
Bylo to horší, než si představovala. Poslední úsek, ta nejtvrdší zkouška. Ruce pomalu ztrácely cit, oči mžouraly proti větru, lýtka v jednom ohni, plíce jakbysmet. Richards se držel za ní, jeho dech se mísil s šumem větru. „Dorothy, v pořádku?“ ozval se jeho hlas, jako by přicházel z veliké dálky. „V pořádku,“ odpověděla, ani se neotočila.
Když dosáhli vrcholu, mraky nad nimi se rozestoupily. Z načechrané vaty vykukovala ostří alpských vrcholů. „Podívej,“ chytil ji Richards za ruku. Jeho oči zářily – láskou i úctou. „Tohle jsme dokázali!“
Trvalo to jen krátký okamžik. Tváře měla prokřehlé od ledového větru. Stála na vrcholu, rozhlížela se, oči se jí leskly. Na vrcholu Dent Blanche nemohli zůstat dlouho. Výstup byl jen polovinou úspěchu – sestup rozhodoval mezi vítězstvím a katastrofou. Vítr už je popoháněl dolů, mraky se zase stahovaly. „Dorothy, měli bychom jít,“ vyrušil ji Richards. Její odpověď byla prostá: „Vím.“ Otočila se, naposledy pohlédla do okna v mracích, které už jen jako jediné zůstalo otevřené.
Začali sestupovat. Průvodce Joseph, který šel za Dorothy a Richardsem, s napjatým lanem sledoval každý jejich krok. Vedle nich se ozvalo zapraskání a kamení sjelo s hučením dolů do mlhy. „Hora nás ještě zkouší,“ prohodil Joseph. Trvalo to. Až konečně našli místo, kde mohli zastavit, sednout si a na chvíli si oddychnout. Pod nohama se jim zelenaly kratičké výhonky těch nejodolnějších trav. Dorothy se posadila, záda opřená o drsný kámen, zhluboka dýchala. Strnulost tváře povolila, srdce ale pořád bilo o závod. Richards se posadil vedle ní: „Myslíš, že to byl náš největší výstup?“ Dorothy se usmála. „Možná. Ale další vrcholy ještě čekají,“ odpověděla a sevřela ruku, co ležela na jejím stehně.
Dorothy Eleanor Pilley se narodila v roce 1894 v Londýně. Byla nejstarší ze čtyř dětí ve středostavovské rodině. Její otec John Pilley byl průmyslový chemik. V roce 1926 se provdala za literárního kritika I. A. Richardse, se kterým sdílela vášeň pro horolezectví.
Po prvních výstupech ve Walesu pokračovala v Alpách – vystoupila např. na Aiguille des Grands Charmoz (3445 m), Aiguille du Grépon (3482 m), Petit Dru (3733 m). Iniciovala první ženskou výpravu bez průvodce pro traverz hřebene Egginergrat (3367 m). Po boku svého manžela vystoupila hřebenem Zmutt na Matterhorn (4478 m), spolu uskutečnili druhý výstup severovýchodním hřebenem Jungfrau (4158 m) a vystoupili severním hřebenem hory Grivola (3969 m).
V roce 1928 spolu zvládli vytoužený prvovýstup severozápadním hřebenem Dent Blanche (4357 m), což představovalo vrchol jejich kariéry. A následovala další dobrodružství – v Japonsku, Číně, Kanadě.
V roce 1921 spoluzaložila Pinnacle Club – první horolezecký klub pro ženy ve Velké Británii, jehož cílem bylo podporovat ženské horolezectví a umožnit ženám sdílet své zkušenosti.
Dorothy Pilley se stala symbolem odvahy a průkopnicí ženského horolezectví, inspirovala generace horolezkyň svou vytrvalostí a odhodláním překonávat nejen hory, ale i společenské bariéry. Zemřela v roce 1986, bylo jí 92 let.
Ponožky na svah
