Slunce hřálo, jako by se snad ani nenacházeli ve výšce čtyři a půl kilometru. Eric Shipton zastavil na malé kamenné plošince, co trčela ze sněhu Menlungské pánve, a prsty si přejel po rtech. Byly hrubé a rozpraskané. Z očí si stáhl neprůhledné ledovcové brýle, ale ostré světlo, odrážející se od sněhu, ho hned přimělo je rychle vrátit na místo. Co je sněžná slepota, to věděl moc dobře.
Vrcholy pokryté věčným sněhem a ledem se tyčily vysoko nad ním. Rozeklané kamenné hřbety, černé převisy a hrozivě vykloněné séraky jen podtrhovaly jejich nepřístupnost. Na čele cítil tlak, kterého se nedokázal zbavit. Jeho tělo ještě naplno nepřivyklo řídkému vzduchu.
„Pane Shiptone!“ vytrhl ho z myšlenek hlas Dr. Michaela Warda, mladého britského lékaře. Stál o kus dál, shrbený nad něčím ve sněhu. „Musíte to vidět!“ mával rukou k sobě a jeho hlas se chvěl lehkým vzrušením. Shipton si na ramenou nadhodil batoh, až v něm cosi zachrastilo. Začal se k Wardovi brodit sněhem, který pod sluncem pomalu měkl. Ward se ani nepohnul. S kamennou tváří hleděl na Shiptona. „Podívejte,“ řekl tiše, sotva slyšitelně.
Ve sněhu byly stopy. Táhly se po ledovci směrem dolů, každá z nich hluboká a výrazná. Byly větší než lidské. Mnohem větší. Široké a roztažené tak, že by je Shipton svou vlastní botou zaplnil dvakrát. Prsty byly rozevřené do širokého oblouku a palec zvláštně trčel do strany. „Medvěd?“ nadhodil Shipton. Promnul si vousy a pohlédl do Wardovy zaražené tváře.
Ward zavrtěl hlavou a přiložil vedle jedné z otisků hlavu cepínu. „Vidíte? Je delší,“ řekl a ukázal na rozestupy mezi prsty. „Medvěd takové stopy nemá. Tohle… nevím. Je to něco úplně jiného.“
Shipton mlčel. Pohledem se vpíjel do otisku ve sněhu. Jeho okraje nebyly nijak ostré, spíše poněkud pokřivené sluncem, které se do něj opíralo. Za další den by ho vymazalo ze sněhu úplně. Rozhlédl se – stopy pokračovaly dál, přes neporušenou plochu sněhu, až mizely za obzorem. „Pravda, tohle není medvěd,“ pronesl nakonec. Hlas měl klidný, ale výraz v očích značil opak.
Zavolal ostatní. Bill Murray, jeden z dalších členů výpravy, přiběhl s cepínem v ruce. „Co to sakra je?“ zeptal se a přejel si rukou po zpoceném čele.
„To bych taky rád věděl,“ pokrčil rameny Shipton. Sklonil se, batoh položil do sněhu a vytáhl fotoaparát. Na cestách zaznamenával vše, co by mohlo mít význam. A tohle význam rozhodně mělo. Pro zaznamenání velikosti pořídil první snímek s cepínem vedle stopy, pro další donutil Warda zout si botu. Žádné lepší měřidlo s sebou neměli – museli si vystačit s tím, co bylo po ruce.
„Viděl jsem už všelijaké otisky,“ prohlásil Murray a rukou si přejížděl po strništi na bradě. Krčil nos, což ještě zvýraznilo vrásky, které mu himálajský vítr na výpravách obstaral. „Ale tohle? Opice? Velký pták? Nebo nějaká zatracená příšera?“
Ward vzhlédl od stopy. „Žádná příšera. Bude to jen nějaké velké zvíře,“ odpověděl suše. Shipton zvedl hlavu od fotoaparátu a dlouze se zadíval směrem, kterým stopy pokračovaly. Výraz v jeho obličeji byl nečitelný. „Jdeme!“ řekl potom tiše a přehodil si popruhy batohu přes ramena. Šli po stopách dolů po ledovci asi míli, dokud se na jeho okraji nezastavili. Blížil se večer – nastal čas rozbít tábor.
Pohorky do zimy
Yeté, nesmysl
Když tábor ozářilo oranžové světlo plamenů, všichni se shromáždili kolem ohně. Britové i šerpové – plameny tančily v jejich tvářích, strhaných po dalším dlouhém dni v labyrintu ledovců a kamenných morén pod nejvyšší horou světa. Shipton upíjel čaj z plechového hrnku, muži vedle něj žvýkali zbytky sucharů. „Co si o tom myslíte?“ zeptal se nakonec, a tím přerušil dlouhé mlčení.
Ward zvedl oči, nadechoval se, ale nakonec jen pokrčil rameny. Šerpové se k sobě nakláněli, něco si šeptali. Shipton po nich střelil pohledem. „Hej!“ okřikl je.
Jeden z nich, vůdce nosičské skupiny, se narovnal a zadíval se do Shiptonových modrých očí. „Yeté,“ pronesl a rukama opsal ve vzduchu oblouk, jako by chtěl naznačit obrys postavy. Pak prstem namířil k vrcholkům hor.
Shipton se pousmál a přikývl. Z druhé strany ohně se ale ozval Murray. Seděl na dece přehozené přes kámen, s rukama zkříženýma na hrudi. „Jestli tomu chcete říkat Yeté, dobře. Ale podle mě je to jenom nějaký zvíře. Žádnej duch, to je nesmysl.“
Shipton položil hrnek na zem a zadíval se na nebe poseté hvězdami. Oheň zapraskal. Ticho se vrátilo do tábora, ale otázky zůstaly.
Klíč k Everestu
Ledopád Khumbu byl jako království ze skla, které hrozilo každou chvíli rozpadnout se v ničivý chaos. Obrovitánské ledové věže se tyčily vysoko nad hlavami mužů. Klátily se a hrozivě skřípaly. Trhliny pod jejich nohama se rozevíraly jako nenasytné tlamy – tak hluboké, že dna ani nedohlédli. Každý krok byl zkouškou – nejen sil, ale taky odvahy.
Co získali, to zase brzy ztratili. S hrůzou v očích se prosmýkli mezi nestabilními séraky, aby tu samou cestu museli za několik okamžiků absolvovat zpátky. Ledopád jim nedal nic zadarmo. Jako by se jim vysmíval. Nabídl jim jen spoustu slepých uliček, zklamání a děsivých okamžiků, kdy se zdálo, že jim svět padá na hlavu. „Tudy!“ zavolal Shipton. Jeho hlas se odrážel od ledových stěn a zanikal v jejich praskotu. Ukázal na úzký průvlak mezi dvěma ledovými věžemi. „Ale rychle!“ mávl opakovně rukou. Vzduch kolem byl chladný a těžký, každý pohyb vyžadoval dvojnásobek námahy než ten předchozí.
Když se konečně dostali na vyvýšené místo, spatřili z něj Západní Cwm. Obrovské podmanivé údolí obklopené strmými stěnami, které se řítily dolů z vrcholů Everestu, Lhotse a Nuptse. Čerstvý sníh se třpytil jako křišťál, odrážející ostré sluneční paprsky. Shipton se zastavil a jen mlčky zíral. „Našli jsme to! Cesta k vrcholu!“ zavolal po chvíli, jeho hlas se ale téměř ztratil v rozlehlosti prostoru.
Ward došel k němu a vyčerpaný se opřel o cepín. „Skutečně?“ sípal, dech měl těžký, tváře zarudlé. Shipton si stáhl čepici, přejel si po čele a zadíval se do dálky. „Cítím, že ano,“ řekl tiše. „Nedá se to vysvětlit, ale ano.“
Ward se usmál koutkem úst. „Jako s těmi stopami?“ dodal s náznakem škádlení.
„Možná,“ usmál se Shipton. „Hory mají svá tajemství. A někdy je lepší nechat je být.“ Nad nimi se tyčil Mount Everest, obrovský a mlčenlivý. A to stačilo.
Eric Shipton (1907–1977) byl britský horolezec, průzkumník a kartograf, který se proslavil svým minimalistickým přístupem k expedicím. Narodil se v Ceylonu (dnešní Srí Lanka) a v mládí se přestěhoval do Anglie. Jeho horolezecká kariéra začala v Africe, kde úspěšně zdolal vrchol Mount Kenya (5199 m). V roce 1931 se poprvé účastnil výpravy na Mount Everest, což mu otevřelo dveře k dalším průzkumům Himálaje.
Shipton byl známý svou schopností navigovat neprobádaným terénem. Vedl několik klíčových expedic, včetně průzkumné výpravy v roce 1951, která odhalila cestu na Everest z nepálské strany přes ledopád Khumbu, Západní Cwm a Jižní sedlo. Tato trasa se později stala hlavní cestou na vrchol Everestu, kterou využili Edmund Hillary a Tenzing Norgay při prvním úspěšném výstupu v roce 1953.
V roce 1951 také během výpravy na ledovci Menlung objevil záhadné stopy ve sněhu, připisované legendárnímu Yetimu. Tento nález se stal světovou senzací a dodnes zůstává předmětem debat.
Shipton dával přednost malým, lehce vybaveným expedicím před velkými, logisticky náročnými výpravami, což bylo v té době neobvyklé. Tento přístup inspiroval mnoho dalších horolezců a položil základy moderního horolezectví. Kromě Himálaje působil i v dalších částech světa, například v Patagonii.
Eric Shipton zůstává jednou z klíčových postav horolezecké historie – nejen pro své průzkumy, ale i pro svůj filozofický přístup k horám. Jeho odkaz žije dál v příbězích a trasách, které otevřel.
Ponožky do hor
