"Budeme to taky balit do strečovky?" Blázníš! Tohle musí něco vydržet. Vždyť ty bágly vozí v Himaláji na jacích, tak tomu nějaký pikolík na letišti nemůže ublížit. Nota bene je ta strečovka nehorázně drahá a taky nějaká ekologie přece. No ne?
"Fajn, máš recht. Stejně asi dostane v Gruzii pořádně pokouřit, tak ji nebudeme šetřit." Odlet! Uvnitř téhle tašky máme nacpané vše na 10 dní východního freeridování. Lyžáky, lavinovou výbavu, mačky, cepín (jo, i ten se tam vlezl), 30 metrové lano, pár karabin, flašku slivovice, samozřejmě oblečení a taky dost jídla. Celou krabici energetických tyčinek. No, když jsem to měl všechno rozložené doma na podlaze, vypadalo to dost beznadějně. Ale nakonec jsem se vešel. I s rezervou.
Každopádně hmotnost slušná. Jako 20 kg snad nepřekročím. Ale než se s tím z Jeseníků dovleču třemi busy do Vídně... Navíc s lyžema přes rameno, že ano. Člověk fakt ocení, že ta taška má ramenní popruhy a dá se hodit na záda. A docela pohodlně.
Vítejte v Kutaisi
"Hoši, já myslel, že jedeme na freeride. A tady je počasí na tričko. Tak snad tam nahoře v horách bude líp. Taxi čeká!" Takže Gruzie. Jak vidno, ani Wizzair - nejlevnější z nejlevnějších - se nám do tašek neprokousal. A šlo to i bez strečovky. Stejně si raději ty zipy zamykám k sobě malým zámkem na kód. Když už tam ty očka pro zámek vymysleli.
Takže znovu vytáhnout ramenní popruhy - během letu byly schované ve speciální kapse - tašku na záda a přesedáme do dodávky. Fuj, 6 hodin cesty do hor. Jestli tam teda vůbec dojedeme. "Hej kámo, to byl jen takový povzdech. Klidně s tebou pojedeme celý den. Hlavně už prosím tě nepředjížděj, když za tu zatáčku nevidíš."
Odjezd na konec světa
2 túry, 3400 nastoupaných metrů, jedny podělané trenky a celou dobu ani noha. Tak takhle jsem si to představoval. Podíváš se na kopec, vybereš si linku, najdeš pokud možno bezpečnou cestu vzhůru a... wow! Prostě boží. A teď je čas vyrazit dál. Náš další base camp leží v údolí nikoho.
Akorát to věčný balení nesnáším. Zrovna jsem se tady tak zabydlel. Naštěstí tohle je rychlovka. Všechno to tam prostě náhážu, zapnu zip a pěkně zformuju čtyřmi kompresními popruhy. No podívejte, jaké mám krásné zavazadlo. Aji ty kravičky v Adishi se o něj zajímají. Ale pozor holky! Lízat můžete, ale nekousat. I když tu tašku byste stejně asi neprokously. Když přežila Wizzair...
Spíme v podroví. A je to tady boží. Voda neteče. Zamrzla. Zřejmě už v listopadu. Domácí nás hostí u sebe v obýváku. Na lyžích profrčíme uličkami až k baráku do toho našeho malýho pokojíčku. Ani se tady nevybalujeme. Není kam. Takže všechno zůstává v tašce. Ve které se dá naštěstí tak krásně přehrabovat. Líp jak v kdejakým kufru.
Mám sen...
Nebo jsem spíš měl sen. A bohužel se mi nesplnil - svézt se s lyžema na koňovi. A udělat si u toho super fotku. Bohužel místo koňů tady všichni jezdí dodávkou Mitsubishi Delica. Ono totiž tam, kde by kůň pošel vyčepráním, tohle auto teprve řadí 4x4. Věci máme naházené v kufru, který není pro pět lidí s lyžema zrovna prostorný. Takže zbytek je rozložený po sedadlech. Na kterých zároveň sedíme. Neskutečná cesta. Brodíme. Přejíždíme spadlé laviny. Hrabeme se vzhůru.
Každádně si alespoň představuju, jak by se za ty tři festovní madla na hřbet koně ta moje taška krásně nakládala a přivazovala lanem. Když se s nimi tak suprově háže do dodávek, strhává z pásu na letišti a táhne po schůdcích do toho našeho kamrlíčku v podkroví. Prostě pecka. Už necestuju s ničím jiným.
Vlakem, busem, dodávkou
S touhle taškou od Lowe Alpine na zádech jsem dojel třemi autobusy a vlakem do Rakouska. S karimatkou, spacákem, malým batohem, lezeckým vybavením a fototechnikou uvnitř. 5 dní se mnou strávila ve Volkswagenu Caddy s lůžkovou úpravou při skialpu v Dolomitech. Taková soukromá skříň, do které namrskáte všechno, hlavně ať to pak zase najdete. A vlakem jsem s ní vyrazil fotit do Liberce. Notebook uvnitř a peněženku a sluchátka po ruce v malých kapsičkách po stranách. Taky dobrý.
Zkrátka, co vám budu povídat. Cestování je radost.
Prohlédněte si tuhle tašku zblízka >>
