"Ty jo, vy jste pořád někde venku." ... "Jsme no."
"Koukám, že moc nepracujete, co?" ... "Ne no. Nějak se nám nechce."
"A vy jako nepotřebujete vydělávat?" ... "Jako jo. Ale ne nějak moc."
Rozmluva s kamarády
Usínat u dohořívajícího ohně, probouzet se s výhledem na východ slunce, uvařit si těstoviny v ešusu a lézt celý den po skalách nebo se toulat po Jizerkách totiž nic moc nestojí. Narozdíl od večerního multikina, menýčka číslo tři a dvouhodinové lekce jógy - 518 Kč. Za den. Za měsíc takto třeba i 15.000 Kč. K tomu samozřejmě hypotéka, splátka auta a na vzduch to taky nejezdí. Ale utěšujete se představou, že jednou, až to všechno splatíte, přijde řada i na to užívání si. Cestování. Poznávání. Dobrodružství.
Nebo taky ne. Protože se dřív dostaví infarkt. Někdy kolem čtyřicítky.
V časopise ten outdoorový život vypadá dobře. Ale naživo ještě líp. A není drahý. Pro dobrodružství navíc nemusíte daleko - stačí vyrazit kousek za humna. Kávu si můžete za 45 Kč objednat nebo zadarmo uvařit - na vařiči v mokakonvičce. Spaní pod širákem nestojí nic a vlak je levnější než auto.
“Svoboda a prostá krása jsou příliš dobré na to, abychom se jich vzdali.”
Christopher McCandless
Jasně, společnost očekává, že budeme minimálně 8, ideálně ale 12 hodin hákovat. Že budeme mít kolem domu posekaný trávník a neukážeme se ve městě dva dny po sobě ve stejném tričku. Na druhou stranu, co je komu do nás? Žijeme ve svobodném světě a máme to štěstí, že si můžeme opravdu, ale opravdu dělat, co chceme. Samozřejmě, neomezuje-li to ostatní lidi. Což naše lezení a bivakování ve skalách nejspíš nedělá.
Peníze a radost nejsou vzájemně podmíněné. Spíše čím více vlastníme, tím více starostí máme. A čas, který můžeme věnovat skutečnému životu tam venku, mizí ve vydělávání na hypotéku či opravu auta, v udržbě zahrady nebo v rozhodování, jaké triko si ráno vezmu na sebe. Když jich má člověk pět, rozhodovací paralýza ho nedostihne.
„Není větší radosti, než míti nekonečně se měnící se obzor, pro každý den mít nové odlišné slunce.“
Christopher McCandless
Žít jenom s pár věcmi, které nezbytně potřebujeme, dává člověku svobodu. Sbalit se do batohu a jít. Nosit jedny kalhoty, dokud je na jizerké žule neroztrháte na nitky. Smazat z telefonu sociální sítě, protože vy opravdu žijete a nepotřebujete o tom nikoho ubezpečovat. Ani sami sebe. Nekoukat co půl roku po nových trekovkách, které si pak vezmete dvakrát, když v těch současných můžete objevovat staré lovecké chodníky, aniž byste se strachovali, že si je ušpiníte od bláta. Špinavější totiž už být nemůžou.
Ve spacáku pod převisem? Nic. Když ten převis není v Tanapu a nevyhmátnou vás ochráři. Pak více jako na Sliezkem domě v apartmánu Deluxe+. Jinak máte to nejluxusnější lože zadarmo a třeba každý den jiné.
A jinde na cestách? Hledejte přes Airbnb. Nebo zkuste couchsurfing. Dostanete se k místním lidem a nasajete jejich kulturu tak, jak by to v Holiday Inn určitě nešlo. Fajn příležitost bydlet zadarmo je taky house sitting - pohlídejte dům, zatímco jeho majitelé vyrazili do světa. A ideálně, když ten dům bude stát pod horama.
Borůvky, ostružiny a maliny do ranní ovesné kaše natrháte zdarma. Vločky na šest snídaní - 14 Kč. Pytlík těstovin, dvě vajíčka, hrst černých oliv a trocha parmazánu navrch - 40 Kč. To je večeře pro dva. Myčka nežere nic. Jede na ruční pohon. V prameni sto metrů od bivaku. Pivo z plechovky na dobré spaní 18 Kč. A druhé na morál pod skálou.
Frajd rajs šikn na ulici v Bangkoku - 25 Kč. Čerstvý ananas, papája, guáve či mango z pojízdného stánku - 15 Kč. A setsakramentsky lepší než to nezrálé dragon fruit, co seženete za 60 Kč v marketu, když zrovna mají asijský týden.
Nějak se za tím dobrodružstvím dostat, nejspíš. Ale cestovat přes půl světa nemusíte. V Jizerkách nebo ve Skaláku je taky krásně. I když letenku do Maroka dnes seženete levněji, než když vyrazíte vlastním autem do Tater. A cestovat několik měsíců po jihovýchodní Asii znamená pouze jednorázovou vstupní investici 6.000 - 8.000 Kč za letenku. Jednosměrnou. Zpáteční budete řešit, až to bude aktuální. Čím více času v tom světě totiž trávíte, tím méně to stojí. Mě takhle cestování po Asii vyšlo každý měsíc na 12.000 - 14.000 Kč se všemi přejezdy a přelety, půjčováním motorky, jídlem a ubytování. A to jsem si teda žil jako král. Jde to tedy i za míň.
“Jestli něco ve svém životě chcete, natáhnětě ruku a vemte si to.”
Christopher McCandless
Vybavení? Pár opravdu kvalitních kousků vydrží déle, než laciné krámy. Když se něco pokazí, dá se to často opravit. A navíc - k batohu, co s vámi prošel světa kraj, si vytvoříte pouto, které nebudete chtít zpřetrhat. I když už bude celý ošuntělý. Protože právě každý takový šrám je vzpomínkou na to, co jste spolu prožili.
Spíš záleží, čeho všeho se člověk uvězněný v konzumním světě dokáže vzdát. A jak se bude schopen vypořádat s otázkami typu: "A co jako děláš, že jsi furt někde venku?"
"Nic. Žiju."
Vaše odpověď
Ale jasně. I ten pytel těstovin a duct tape na opravu roztržené péřovky něco stojí. Někde ty peníze splašit musíte. Naštěstí možností je dnes bambilión. Třeba vám bude stačit docházet do zaměstnání pouze na poloviční úvazek. Můžete pracovat pár měsíců v roce a po zbytek času žít. Nebo si najít práci, která se dá dělat na dálku odkudkoliv - příležitostí čeká na internetu habakuk. Případně začněte hostit u vás doma přes Airbnb nebo chytře investujte - do akcií, kryptoměn, půjček.
Už na konci dvacátých let ekonom John Maynard Keynes předpovídal, že díky technologickému pokroku budou lidé za sto let pracovat jen 15 hodin týdně. Tak kde se stala chyba, že je to spíše 4x více?
Přiznejme si, že trvale udržitelný růst je trvale neudržitelný, protože vede k cukrovkám, infarktům a mozkovým mrtvicím. Každopádně snížit své životní náklady a vystačit s málem udržtelné je. Rozhodně ano pro duši člověka, který touží trávit více času někde venku - na skalách, na horách, na sněhu.
Pozn. Autor je majitelem nemovitosti zatížené hypotékou a nebydlí osamoceně jako poustevník. Živí se psaním, průvodcováním a žije přesně tak, jak píše - s pěti tričky a ošuntělým batohem. Ideálu 365 dní v roce na horách zatím zdaleka nedosáhl.