Teď běžím. Miluju ten prostý pohyb, ke kterému nic nepotřebuju a který mě dostane kamkoliv. Z údolí až na hřebeny hor, třeba. Dýchám. Do kopce funím. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky - a někdy opravdu převratné. Nekoukám na hodinky. Žádné nemám. Svůj výkon nikde nezvěčním. Neběžím, abych něco překonal. Běžím, protože mě to baví a poběžím, dokud budu chtít.
Před třemi lety jsem poprvé vyběhl bez hodinek s integrovaným osobním trenérem. Běžel jsem navzdory jejich příkazu, že bych měl ten den odpočívat. Venku lehce pršelo, stezku pokrývalo spadané listí a vzduch byl nasycený podzimní vůní. Chtěl jsem doběhnout jen na rozcestí zhruba v polovině výstupu na hřeben. Ale nezastavil jsem se tam a běžel dál. K dalšímu rozcestí. A pak ještě dál. Až do mlhy, do které se ukryly jesenické hřebeny. Nikde ani noha. Zbývala ještě hodina cesty dolů.
Můj digitální kouč hlásil regeneraci. A já se vrátil za 2,5 hodiny. Nepřípustný zásah do tréninku. A tak u mě skončil. Buzerovací hodinky se do druhého dne prodaly na bazaru.
Udržet pozornost
Je lepší sledovat, jak skáčou čísla na displeji, nebo veverky po stromech? Za mě to druhé. Někdo tomu říká být přítomný, já bych to nazval nerušeným vychutnáváním života tam venku. Hodinky jsem prodal, cyklo kompjůtr odmontoval, telefon venku přepínám do režimu letadlo a ukládám do batohu. Kdy se vrátím domů? Nevím. Až se mi bude chtít, dojdou mi síly, budu mít dost. Tohle je svoboda.
Mám hlavu a poslouchám své tělo. Zrychlím, když mám chuť. Ne když mi to řekne krabička na zápěstí. Jestli sedím nebo ležím, vím i bez gyroskopu. A přicházející bouřku poznám podle mraků, nepotřebuju čekat na signál barometru. Technologie pouze odvádějí pozornost od toho, co se děje v nás a kolem nás.
Prostě se zapomenout
Ráno vysedáme z vlaku v Bílém potoku. Nejprve jdeme přes louky, pak se noříme do lesa a stoupáme po široké šotolinové cestě. Občas si povídáme, občas jen mlčíme a obhlížíme žulové balvany vyrůstající z lesního koberce tvořeného mechem a spadaným listím. Lehce kape, teplota jen několik stupňů nad nulou. Fouká. Pravý jizerský podzim. Pokračujeme po krkolomné kamenité stezce a u rozcestí pod Frýdlantským cimbuřím uhýbáme ze značené stezky do strmých srázů nad Černým potokem. Na protějším břehu vidíme náš cíl. Nejvyšší skalní stěnu Jizerských hor - Nos. Jenže teď prší pořádně. Schováváme se pod stromy a čekáme. Jen tak to vzdávat nechceme.
A dočkali jsme se. Pod skálou posilňujeme morál plechovkou Kozla a jdeme do toho. První délka odsýpá. Prsty zmrzlý, ale dobrý je to. Čtvrtý kruh mám na dohled, ale na převislou koutovou spáru se mi nedaří vyzrát. Zkouším to jednou, dvakrát, třikrát,... Mám strach. Oporu pro nohy hledám v hladké stěně horko těžko. Po pátém pokusu mám chuť to vzdát. Odpočívám, sbírám poslední síly - fyzické i psychické. Vnímám jen ten problém nade mnou. Zimu, skálu, souboj.
Šestý pokus a... "Jo! Jo! Jóóóóó! Na hraně pádu cvakám kruh. Těžký, fakt těžký. Ale máme to za sebou, dolez na vrchol Nosu už je snadný. Zapisujeme se do knížky, koukáme do krajiny, slaňujeme. "Cože? To už je půl čtvrté? Panejo!"
Když bojujete na skále o život, žijete naplno. Čas nevnímáte. A to je na tom krásné. "Tak pádíme dolů."
Porazit včerejšek?
Kličkuju mezi kořeny, skáču po kamenech, přebíhám dřevěné lávky. V tuhle brzkou ranní hodinu je údolí Bílé Opavy liduprázdné. Je chladno. Prsty na rukou mrznou a holá lýtka mi olizuje studený vzduch. Slunce sem do doliny ještě dlouho nedosáhne. Vychutnávám si ten ladný pohyb. A taky že mám energii v takovém terénu běžet. Cítím se jako kamzík. Když vybíhám na Ovčárnu, začínají mě rozehřívat první sluneční paprsky. Vypadá to na krásný podzimní den, teď to ještě nemůžu otočit. Pokračuju dál. Nohy hledají nejschůdnější cestu mezi kameny. Na hřeben je to už jen kousek. Přidávám. Předbíhám první ranní turisty. A výš už to nejde.
Klesám na kolena. Lokám každý doušek chladného vzduchu. Vytahuju se na dřevěnou zábranu a pozoruju obrysy Keprníku, Kraličáku, Dlouhých Strání. Tam někde vzádu bývá za inverze vidět Sněžka. Jen tak tam sedím. Koukám. Užívám si. Netuším, kolik je hodin, a tak mě nic nehoní dolů. Nevím, jak dlouho jsem běžel, ale vím, že se mi běželo krásně. Nemám páru, kolik kalorií jsem spálil, nicméně mám pocit, že si ten kotel těstovin carbonara zasloužím.
Zvedám se, nechávám hřeben za zády, sbíhám zpět do údolí. Kolik je hodin zjistím, až odemknu dveře domova. A takhle je to krásné - bez sledování času.
Instantní návod jak odstřihnout čas
- Zamknout fitness hodinky do šuplíku nebo je prodat. Za utržené peníze se dá vyrazit do hor a vysledovat, jak se chová oblačnost před změnou počasí.
- Přepnout telefon na režim letadlo, schovat ho na dno batohu a místo počítání kroků počítat, kolik se letos urodilo borůvek. A rovnou vyzkoušet, jestli chutnají tak dobře, jak vypadají.
- Zrušit účty na sociálních sítích (pozor, opatření vyloženě drastické) a raději než čekat na pochvalu od druhých, být spokojení sami se sebou.
- Uvědomit si, že každý den může být ten poslední a podle toho jej prožít.
