Opravdový horolezec

Prodíral se houštím a občas schytal přímý zásah větví, aby si následně zblízka ověřil, jestli je hrubozrnná jizerská žula doopravdy tak ostrá, jak se říká. Je mnohem ostřejší. Válel se v jemném písku pod Kapelníkem i Taktovkou. V jediné letošní sněhové vánici čelil na jesenickém hřebeni bodavým krystalkům. A pak se vydal do zimních Tater. Na Lomničák. S cepíny a mačkami. A i v této zkoušce obstál - stejně jako ve všech zmíněných.

Má totiž dáno od Pána Boha. Nebo je to spíš odkaz, který v něm zanechal Jeff Lowe. On dobře věděl, jak se připravit pro sólo výstup na Ama Dablam nebo jednu z věží Trango Towers. Každopádně je tady. Nese jméno Halcyon a za poslední měsíce dostal kouř, který naplno odhalil všechny jeho přednosti a snad i některé slabiny.

Tohle je těžce vydřený report o působení horolezeckého batohu Lowe Alpine Halcyon na mých zádech.

Kapitola první: oťukávání

Tentokrát u malého rybníka nedaleko "Koupáku" nepokračujeme standardně doprava po žlutě značené asfaltové cestě k Majáku. Své kroky odkláníme doleva na modrou. Pod Kapelníka. Na zádech šedesátka lano, balík smyček - včetně dvou zbrusu nově upletených bambuláků, nezbytné železo a hlavně hodně vody. Při pohledu skrz koruny stromů na žlutého teroristu kempujícího na obloze je jasné, že se ve stěně zapotíme. Škrábeme se svahem pod "Herr Kapellmeistera" a mě baví, jak perfektně Halcyon sedí na zádech. Respektive, abych byl přesný, nikdy mi žádný batoh, naložený dvanácti kily lezeckého materiálu, tak dobře neseděl. Možná za to může skutečnost, že jsem zvolil tu nejmenší velikost zad (v nabídce Lowe Alpine jsou hned tři - S, M, L), což přesně vyhovuje mojí, univerzálním předlohám nevyhovující, stosedmdesátjedna centimetrů nevysoké postavě.

Jako poslední věc před nakročením do úvodní spáry vytahuju z kapsy ve víku tejpku a od oka odměřenými pásky omotávám třetí články ukazováku a prostředníčku levé ruky. Jedna hlavní kapsa s bočním vstupem, dvě kapsy ve víku - vnější a vnitřní. Toť vše. Jednoduchost sama, nic přebytečného k pokažení. Tak to mám rád. A první kruh čeká - jde se lézt. Ukládám tejpku a batoh zůstává dole v písku.

Kapitola druhá: odírání

"Průsekovou stezkou v jižním svahu Klínového vrchu. Tou po vrstevnici asi jeden kilometr a dále doleva vzhůru k Supí hlavě." Podle průvodce pohoda. V realitě se nám ale do cesty ve strmém svahu staví kameny ukryté pod spadaným listím, skalní prahy a po těle nás mrskají mladé bukové nálety. Pod skálu se škrábeme přítahem za nabízející se větve a trenky mám už řádně propocené. Jizerky! Pivko před lezením bodne - na žízeň i na kuráž.

Jsme tady především kvůli fotkám, takže lezu s batohem, ve kterém nesu foťák a druhé sklo. A dobrý - se sedákem se bederák nebije a při nejhorším ho můžu sundat. Asi zase sehrála roli ona správná velikost zad, protože bederák vychází tak akorát, abych měl materiálová poutka v pohodě přístupná. Ale moment! Komínem? Jako fakt? No super, vyzkoušíme, kdo je ostřejší - jestli žula okolo nebo Halcyon na zádech. Tak nějak tipuju výsledek. Jenže špatně. Žádný z křemenných krystalů se při mém šoupání ve stísněném prostoru nedokázal do batohu zakousnout, natož trhnout. Vypadá to, že něco vydrží. Tak si to zopakujeme, když se nemusím bát škrábnout batoh o kousavou žulu a protáhnout se s ním kdejakým bordelem. Což tady v Jizerkách děláme několikrát do týdne.

Kapitola třetí: zasekávání

Budík zvoní v 5:30. Venku ještě vládne tma, když za sebou zavíráme dveře Zámkovského chaty a po uklouzaných schodech scházíme na ještě uklouzanější stezku. Náš cíl tušíme někde v hvězdné obloze nad hlavami a je jasné, že po svítání se pořádně zapotíme. Možná ty jégrovky nebyly dobrý nápad. Před hangem pod Terrynou shazuju batoh do sněhu, rozepínám boční zip a snadno tahám z jeho útrob mačky. Tatry jsou holt pod ledem. Stejným bočním vstupem pak v průběhu celého dlouhého dne vytahuju jedním tahem i termosku.

U Prostredného Spišského plesa opouštíme vyšlapané stopy a do ruky bereme lezecký cepín - zatím jen jeden. Druhý zůstává upevněný na batohu v šikovném headlocker systému, který funguje docela jinak, než bývá zvykem - topůrko se utáhne do spešl oka v kompresním popruhu a otvorem v hlavě cepínu se jen provlékne kovová olivka. Žádný plastový "jezdec" na gumičce, který se, dřív nebo později, pokazí a gumička steří. Navíc vše bez problému ovladatelné i v tlustých rukavicích. To mě baví.

V polovině Jordánky nabývá žlab na sklonu a sníh na tvrdosti. Do kontaktu se sněhem se dostávají už jen čtyři přední hroty maček a tak sundáváme z batohu druhý cepín. Funíme. Hekáme. Lýtka pálí. Ale makáme. Na severní straně Poslednej veže se k ozvěnám našeho dechu přidává i skřípání maček po holé skále, které nekončí ani na hřebeni Lomnického štítu. Tak málo sněhu v lednu. Za udivených pohledů ceprov a jejich duchapřítomných dotazů "Nie je to nebezpečné?" přelézáme zábradlí na vyhlídce jako jeden muž. Já a batoh Halcyon. Celý den se na zádech ani nepohnul a svou tichou společností přispěl k orosené odměně značky Šariš. Teď už jen normálkou dolů. Zpátky na Zámku.

Resumé

Je to dobrý parťák. Dobře vypadá, dobře sedí, dobře odolává - žule, sněhu, dokonce i dešti. Na záda se mu nelepí sníh, nemá kraviny nazbyt a nemá se na něm co pokazit. Prostě opravdový horolezec.

Varianty