Hory před čárou

Dokonalá příležitost, co se nemusí opakovat. Situaci, kdy i Tatry zůstávají zapovězené v říši, jejíž ostré rysy a titánské rozměry může horal obdivovat leda z obrázků, nepoznali ani moji rodiče. Tak tu sedím nad papírovou mapou Jeseníků, ve které období před deseti lety - období toulek po utajených zákoutích mých domovských hor - připomínají tenkým hrotem černé fixy zakreslené značky, a pátrám po místech, na nichž se podrážky mých bot pro samé Alpy, Kavkazy a Ťan-šany dosud neobtiskly.

Nastal čas pokračovat v rozdělané práci z dob, ve kterých se mi pro výlety do velkých hor nedostávalo financí, dopravního prostředku ani zkušeností. Pro dobrodružství mi tenkrát stačilo opustit pohodlí barevného proužku vměstnaného mezi dvě rovnoběžné bílé linie a probít se lýtka drásajícím borůvčím na zarůstající pěšinu, která mířila do neznáma - snad k nějaké lovecké chatě vystavěné na kamenné podezdívce uprostřed lesem tísněného palouku, ze země prýštícímu a vyprahlý jazyk laskajícímu horskému prameni nebo do útrob stále hustějšího smrkového porostu, jehož skloněné větve po dvou kilometrech můj chodník docela pohltily.

Jak starý může být?

Kdo ho z velkých rulových kamenů do strmého svahu vyskládal?

A proč si s tím dal takovou práci?

Teď, když je tolik pravděpodobné, že se minimálně letos pod zaledněné štíty velehor nepodívám, začíná se můj deníček plnit seznamem míst, která musím ve svých horách prozkoumat. Jsou to skalní stěny, jejichž hrubý povrch dosud nezkropil pot mých dlaní, a o nichž netuším, zda projeví dostatečnou soudržnost k tomu, aby se vůbec daly vylézt. Patří tam i lesní stezky a lovecké chodníky vedoucí místy, na kterých dosud převládají stopy zvířat nad stopami člověka. A také útulná zákoutí, kde si nad lihovou tabletou zachvácenou v plameni připravíme večeři, zalezeme do péřových spacáků a ráno otevřeme oči akorát při východu slunce.

Takový mám plán.

A než sníh propustí ze svého sevření ty nejvyšší partie hor, motám se po lesích - doslova za domem - a tam nacházím místa, o kterých jsem neměl tušení. V mapě zakreslený skalní útvar přitahuje mou pozornost, třeba je vhodný k lezení nebo alespoň bouldrování. A tak scházím z dobře známé stezky do prostoru lesa, zachytávám se tkaničkami bot o popadané větve, sápu se do svahu a najednou vidím Jeseníky, jaké neznám - hluboké údolí táhnoucí se několik kilometrů, ze stran sevřené strmými smrkovo-bukovými srázy a v závěru zatarasené hradbou bílého hřebene. Úplně jiné hory.

Je to opravdu dokonalá příležitost hledat a poznat dobrodružství doma - možná s menšími kulisami, nikoliv ale menších rozměrů. I proto na následujících řádcích tuto myšlenku dále rozvíjí horolezci a dobrodruzi Katka Mandulová, Lukáš Jasenský, Richard Štěpánek a Ondra Šnopl.

Katka Mandulová

Ztratíte se i tam, kde to stokrát znáte.

U tebe byla ještě pořád ve hře expedice na poslední sedmitisícovku bývalého Sovětského svazu, která ti chybí k titulu Sněžného leoparda. To už nejspíš definitivně padlo, co? Máš už nějaké náhradní plány na sezónu za (nejspíš) zavřenými hranicemi? Nějaké “expedice” v českých horách?

Ještě jsme to definitivně neodpískali, ale zatím to s letošním leoparděním nevypadá moc nadějně. Budeme rádi, když budeme moci volně běhat po venku. Pik Pobědy počká. Třeba konečně dojde na dávný sen jezdit už jenom na koupák do Skaláku a samozřejmě lézt. Mimochodem mám pocit, že jsem zas jednou předběhla dobu. Loni v listopadu jsem si naordinovala tzv. sezení na zadku. Chtěla jsem omezit stopování a zmenšit rádius mých víkendových výpadů na méně než 1000 km od Prahy. Netušila jsem, že za chvíli budeme doma sedět všichni. Není to však žádná tragédie. Máme tu přeci spoustu obskurních lezeckých oblastí kolem Prahy typu Klobouček a Babka. A na velké dobrodružství můžeme zajet do Adršpachu. Jsou tam přeci Himaláje, tak se nudit nebudeme. 

Popiš prosím svoje nejoblíbenější místo v českých horách. Jméno ale neprozrazuj.

Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les… Ještě jste neuhodli? Radost a určitou satisfakci cítím, když vyběhnu na hory přímo od domu. A ideálně když se mi běží lehce a moc u toho nefuním. I když ty naše kopečky nic neodpouštějí. Bukové lesy, studánka po cestě, borůvčí, může být klidně mlha a nevlídno, na vrcholu se vyloupne dřevěná kaplička. Připomenu si, že spravedliví na věky jsou živi a můžu běžet domů. 

Co je podle tebe dobrodružství? A dá se to zažít i v českých horách?

Určitě dá. Máme krásné pískovcové skály a lezení na prvním je dobrodružné až až. Soukat se komínem, lavírovat na zamešených rajbasech, vyzkoušet stavění od druhého kruhu nebo se odhodlat k přeskoku z věže na věž, abyste se dostali ke slaňáku. Anebo se škrábat na nějaký kvak z tvrdé jizerské žuly, trochu promrznout a servat ze sebe kusy kůže. To je žúžo dobrodrůžo. Můžete zkoušet dálkové přeběhy horských hřebenů, klidně by se dalo běžet kolem dokola celé republiky. Taková česká Haute Route. Přitom můžete jíst lesní maliny, brodit potoky, nepotkat živáčka. Nebo zkuste běhat v noci, bez čelovky, to je taky celkem nevídaný zážitek, ztratíte se i tam, kde to stokrát znáte a budete mít radost, až se zase najdete.

Lukáš Jasenský

Máme šanci na chvíli zpomalit.

Ty jsi měl teď balit na vrchol své horolezecké kariéry - expedici Makalu. Co dál? Přece jen jsi tomu obětoval opravdu hodně - včetně stálého pracovního místa.

Měli jsme odcestovat 5. dubna, vše se ale lusknutím prstů otočilo o 180 stupňů. Věřil jsem do poslední chvíle, že by nám to ještě mohlo vyjít, ale ono to přišlo. Nicméně beru to pozitivně, i když jsem se s tím musel srovnat - přeci jen to byl rok a půl příprav a poslední půl rok jsem šel na maximum. Odešel jsem z práce a veškerý čas podřídil expedici. Zpětně jsem za tento krok rád, protože tyto věci nejdou dělat jen na půl plynu. Po tom, co jsme se definitivně dozvěděli, že Nepál zrušil celou jarní sezónu, jsme přemýšleli, zda to neuskutečnit na podzim. Jenže dny jsou kratší a je větší zima. Celá skupina se shodla, že to pouze posuneme na rok 2021. Myslím, že tahle expedice bude pro mě zlomová v tom, že odstartuje novou životní etapu. Rád bych, aby to nezůstalo pouze u jedné himálajské expedice. Čas ukáže. Nicméně tahle situace nám jasně ukázala to, že nemůžeme brát věci jako samozřejmost. Možná se tím svět a hlavně lidstvo změní a možná taky ne, ale teď máme šanci na chvíli zpomalit a zamyslet se.

Máš už nějaké náhradní plány na sezónu za (nejspíš) zavřenými hranicemi? Nějaké “expedice” v českých horách?

Jsem optimista, proto věřím, že ty hranice se nám opět otevřou. Ale to je zatím ve hvězdách, proto počítám i s tím, že sezónu strávím u nás. V tomto případě je plán jasný. Hodně času bych chtěl strávit na skalách a taky si dát nějaký ten dlouhý přeběh. Vše je vlastně tak nějak spojeno s pobytem v přírodě. A u nás je ta příroda opravdu krásná a rozmanitá.

Popiš prosím své nejoblíbenější místo v českých horách. Jméno ale neprozrazuj.

Nemám to zrovna daleko, a tak sem můžu zavítat odpoledne po práci nebo k večeru. Les prorostlý jehličnany i listnáči. Sem tam se vynoří nějaký ten skalní blok, převládají ale pěšiny. Na jaře vše pučí a krásně voní. Medvědí česnek kam se jen podíváš. V létě se to krásně zelená, na podzim šustí barevné listí a v zimě vše spí. Když chci, můžu se jen projít či proběhnout, když naopak chci do výšek, tak si něco vylezu. Konkrétně v tomto období se příroda probouzí po zimním spánku. Ptáci zpívají a čas od času kolem proběhne zvěř. Je to balzám jak pro uši a oči, tak hlavně pro duši.

Ondra Šnopl

Nic nemůže zastavit myšlenku, pro níž nastal čas.

Ty jsi milovník lezení v Jizerkách a krásný projekt si umíš najít i “v lese za domem”. Máš už teď nějaké plány na sezónu za (nejspíš) zavřenými hranicemi?

Mým největším a nejkrásnějším projektem nejen na tuto sezónu, ale na všechny sezóny života, je můj první potomek, který se narodí v květnu. A protože se ve svém prenatálním životě hodně protahuje a cvičí, bude to určitě další milovník nebo milovnice skal a hor. Věřím v dědičnost.

Co se týká lezeckých projektů, těch mám v hlavě hodně. Největším z nich je pokus o zmapování bouldrů a méně známých a méně navštěvovaných skalek v okolí Liberce a Jablonce a vytvořit online průvodce. Baví mě skládat malé střípky do jednoho celku, předávat vše dál a inspirovat ostatní. Zahřeje to u srdce, když člověk vidí jiné lezce, které ta iniciativní činnost baví. Nejprve se mi to nezdálo dost reálné, ale naštěstí mám šikovné kamarády, kteří měli podobný nápad, takže se už začíná něco rýsovat. Liberečáci a Jablonečáci, těšte se! Dalšími projekty, na které se těším, jsou prvovýstupy. Máme jich s kamarády několik rozdělaných. Mám rád tento čas, strávený ve skalách, je to zase něco jiného než klasický lezecký den. Jaro si už brzy oblékne tričko a kecky, virový zákaz bude zrušen a nastane ten správný čas na dodělání rozpracovaných věcí. Nic nemůže zastavit myšlenku, pro níž nastal čas.

Popiš prosím svoje nejoblíbenější místo v českých horách. Jméno ale neprozrazuj.

Těch míst je hodně. Ukázali mi je moji prarodiče. Tenkrát byli mnohem mladší a já dítě. Nacestoval jsem s nimi, nachodil a najezdil na kole mnoho a jsem jim za to vděčný. O každém místě jsem se dozvěděl zajímavosti, které si pamatuji dodnes. Vždy mě vedli k úctě a pokoře k přírodě a to se, bohužel, z dnešní společnosti vytrácí.

Jedno místo ale popíšu. Je to nedaleko jedné skalní vyhlídky, ale zároveň dostatečně bokem, aby tu měl člověk klid pro urovnání myšlenek. Pokud tě takové místo nutí usmívat, je to správné místo. Tady se nejen usmíváš, ale máš pocit, že bys mohl létat s ptáky vysoko nad údolím. Krajinu máš pod sebou, jako namalovanou na plátně. Slunovratný čas, tedy červen a říjnové barevné slunečné dny jsou tady nejkrásnější. Každý čas má jinou vůni. Červen je svěží, tráva se zelená, pryskyřice voní a vedra ještě nesužují. Říjen je barevný, suchá tráva voní jinak a ty už máš na sobě bundu, ale vždy je tu oáza pro tvoji duši. Tady sedíš dlouho, jsi od všeho odpoutaný a říkáš si, že jsi dneska nic neudělal, ale mnoho se v tobě událo. Sedíš a říkáš si, že je tisíc a jeden důvod sklonit se před majestátem stromů. Na toto místo se často vracím, protože miluju útěk od světa slov do světa myšlenek. Tady ti slunce vykouzlí pohodu v duši a vítr zase prověří tvoji odolnost.

Co je podle tebe dobrodružství? A dá se to zažít i v českých horách?

Kdybych měl definovat dobrodružství, řekl bych, že je to život sám. Chci být ve světě, který mi dává možnost výběru, chci si zvolit svoje cesty sám. Jedna z mých cest je lezení. Když někoho vidíte s báglem a lanem můžete si být docela jistí, že se blíží dobrodružství a těch dobrodružství, která můžeme prožít, je nezpočet, pokud je hledáme s otevřenýma očima. A nejkrásnější je to, které s někým sdílíme, ať jste v Nepálu nebo v Krkonoších. Když lezu na vyhřátou skálu, slyším cinknout karabinu o kruh, slyším hlasy kamarádů, uvědomím si, že nejhezčí mezi horolezci je přátelství. Přátelství je jistota, přátelství je jako chráněný strom, přátelé mají mít přednost před králi.

Richard Štěpánek

Důležité je neplést si dobrodružství s hazardem.

Jaké jsi měl plány na letošní sezónu? A máš už případně nějaké plány na sezónu za (nejspíš) zavřenými hranicemi?

V letošním roce jsem chtěl přejít bývalou Československou republiku opět pěšky. Tento ročník 1000 miles Adventure je jubilejní 10. a tak jsem chtěl zvolit trasu, kterou jedou cyklisté a koloběžkáři. Chodci totiž mají trasu tvořenou 22 body, které musí projít. Mezi nimi si trasu plánují sami a trasa je kratší o cca 350 km. Chtěl jsem odejít celých 1600 km, neboť pokud by vše klaplo, tak bych tímto ročníkem získal (pro mě cenné) prvenství. Jako první v historii tohoto závodu bych dokončil všechny tři kategorie (cyklista, koloběžkář, chodec/ běžec) v obou směrech - z východu na západ a ze západu na východ. A čekají mě i další tzv. civilní výzvy a putování po Česku - Většinou několikadenní cesty, ať už charitativně-motivační nebo cesty se slovem dobrodružství ve vínku. Plánů je spousta, ale...

Popiš prosím své nejoblíbenější místo v českých horách. Jméno ale neprozrazuj.

Musím se přiznat, že nemám místo, o kterém bych řekl, že je moje nejoblíbenější. Jsou to spíš místa, ke kterým se pojí určité vzpomínky nebo příběhy. Jedno místo se ale pokusím popsat.

Stoupáme lesem. Skialpy si postupují vpřed a v dálce se zvedá kopec bez stromů. Trochu jsme to protáhli a tak se někteří rozhodli, že až na vrchol nepůjdou. Vydali jsme se tam jen dva. Těsně pod ním je totiž pramen řeky, která má stejné jméno jako můj kraj. Od doby, kdy jsem zde doplňoval vodu utekl nějaký ten rok, ale tu osvěžující chuť jsem chtěl cítit znovu. Vzali jsme prázdné nádoby přátel a slíbili, že jim je doplníme. Není časté, že v českých horách potkáte slona. Tady ano. Po zmrzlých stezkách jsme se dostali k pramenu - lépe řečeno jen ke střeše přístřešku, který pramen kryje. Nevím co se divím, vždyť je zima a všude plno sněhu. Na vrchol jsme už nešli a to i přesto, že v letních měsících to trvá na vrchol cca 10 minut. 

Tebe, jakožto několikanásobného účastníka 1000 Miles, je asi zbytečné ptát se, jestli jsi v českých horách zažil nějaké dobrodružství. Jde ale podle tebe zažít domácí dobrodružství i mimo rámec extrémního závodu?

Za mě určitě ano. Samozřejmě záleží na tom, co si kdo pod pojmem dobrodružství představuje. Dobrodružství je přímo úměrné okolnostem za kterých se na daném místě nacházíme. Důležité je neplést si dobrodružství s hazardem. Již jsem to slyšel mnohokrát, jaké to bylo dobrodružství a v podstatě šlo o naprostou lehkovážnost, která prostě vyšla. Mezi dobrodružství můžeme určitě řadit pohyb v neznámých místech způsobem a komfortem, na který nejsme úplně zvyklí. Příklad: několikadenní výšlap v kraji, který jsou pro nás nový, se vším, co potřebujeme ke spaní, jídlu i pohybu. Stačí se cíleně vyhnout civilizaci, spát v přírodě, zařadit klidně přesun do nočních hodin a jsem si jist, že dobrodrůžo máme před sebou. Dojde voda, přetrhne se tkanička, promoknete, není kam hlavu složit a máte to nachystaný. Kolik lidí má s sebou náhradní tkaničky a různé vychytávky pro případné řešení problémů? To co je pro někoho průšvih a důvod jet domů, může být pro druhého výzvou a výše zmiňovaným dobrodružstvím.

Naše volba