Před patnácti lety jsem byl ještě puberťák, kterému po lícních kostech stékaly kapičky potu, když se v ruinách středovýchodního města plížil prachem, aby nezpozorován teroristy zneškodnil bombu, jejíž výbuch by ho poslal do dalšího kola s nepříznivým skóre. Náročné období. Tehdy se říkalo, že nový počítač, který si člověk právě přinesl domů, byl už v tu chvíli zastaralý. Tak rychlá byla doba. A dnes? Podívej se na facebook - živý přenos života tvého kamaráda i holky, co ti poslala žádost o přátelství, přestože nemáš páru, o koho jde.
Svět funguje v režimu sdílení. Nebo lépe řečeno - online sdílení. Závratným tempem se upgraduje nejen počítačová střílečka Counter-Strike, která letos slaví dvacet let, nebo nové funkce iPhonů, ale taky život na horách. Jestliže si člověk před deseti lety cestou na kopec sakra máknul a mockrát při tom rozbaloval a zase skládal papírovou mapu, aby se stejně minimálně jednou vrátil zpátky na poslední křižovatku, dnes tam vyjede na elektrokole s navigací na řídítkách. Tehdy stoupal sám, z lesa na něj hleděli tři svobodní kamzíci a cestu mu překřížila vyplašená laň. Dnes stojíš na vrcholu s dalšími deseti, dvaceti, třiceti lidmi. Zvíře žádné. Nepočítáme-li jorkšíra v batohu.
Je to dobře? Nebo špatně?
To ať zhodnotí povolaní odborníci, jejichž argumenty přispěchají vyvrátit samozvaní investoři. Pravda má mnoho podob. Fakta jsou ale neoddiskutovatelná - člověk je součástí přírody.
"Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří jediný současně žijící zástupce člověka – člověk moudrý (Homo sapiens)... Hominidé jsou středně velcí až velcí savci s výrazným pohlavním dimorfismem u orangutanů a goril a méně zřetelným u šimpanzů a lidí."
— Zdroj: wikipedia.org
A jakožto součást přírody cítím odpovědnost vůči svému životnímu prostoru. Odpovědnost vůči horám, pod kterými žiju a které se dokáží koupat v jasném měsíčním svitu a stejně tak utápět v mlze a dešti - jako právě teď, když píšu tyto řádky směřující... k psaní.
Máš internet, máš facebook, máš blog, máš svobodu. Můžeš napsat cokoliv. Sdílet GPS záznam jakékoliv stezky, kterou prozkoumaly podrážky tvých běžeckých bot. Můžeš se s celým světem podělit o snímky ze sjezdu Velkého kotle - co na tom, že území leží v národní přírodní rezervaci a celá lokalita je lavinovým katastrem, přičemž tví případní následovníci nemusí vyhodnotit riziko správně. Můžeš vypustit do éteru tipy na nejlepší lezecké cesty nebo rovnou info o celé oblasti, do které chodí jenom místní. Teda chodili.
Nad displeji na mnoha dalších vyústěních internetové sítě se jistě najdou lidé, kteří tvé tipy ocení. Ale taky existuje možná i početnější skupina, která se nemůže proti uveřejněným slovům bránit - zvířata, rostliny, místní obyvatelé. Zazněla z tvé strany před uveřejněním otázka, zda jim to nevadí?
„Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“
— John Stuart Mill
Já sám píšu hodně - do časopisu a na několik blogů. A určitě jednou z motivací, proč usedám za monitor počítače a vyťukávám příběhy do klávesnice, je podělit se o zážitky, pocity a emoce, které mnou na nějakém tom krásném místě hor zacloumaly. Máš to asi podobně. Ale nepovažuji za nutné - ba dokonce považuji za vhodné - ponechat ono místo nepojmenované. Nekonkretizované. Neodhalené.
Nedávno jsem dokončil velkou reportáž o lezení na Zbirohu, při které jsme na vrcholu jedné pískovcové věže objevili starou vrcholovou knížku se zápisy tamních legend ještě z roku 1965. Navíc popsanou jen z poloviny. Mohla by tam nahoře tedy dalších 55 let vydržet - jako svědectví a romantická vzpomínka pro několik dalších generací. Nebo bych mohl název oné věže vyzradit, aby... no proč vlastně? Čtenář tedy zůstává ochuzen. Ochuzen o název, nikoli však o příběh. Ten svůj si už ale musí najít sám.
Je jednoduché něco napsat. Porušit letité tajemství. Narušit životní prostor svých soukmenovců z říše mnohobuněčných heterotrofních organismů - čili živočichů. Je tak snadné navést okolo domu místního starousedlíka množství lidí mířících ke skále. Po jeho pozemku. A sdělit světu, že freeride v "Kotli" je pecka, ale už nedodat to Bé - tedy, že tam padají laviny a zákon do této lokality ani vstup nepovoluje.
Psaní je i odpovědnost.
Tak to vnímám já. Proto v mých textech nenajdeš konkrétní názvy a popisy. Tady mé prsty mlčí. Píšu o emocích, pocitech, atmosféře. Je to tak správně? Nevím. Udělej si svůj názor. Máme svobodu, ne?
Honza Navráti
Lezu po horách. Píšu o horách. Fotím hory. A vždycky se šťastně vrátím. Mám to přece vepsané ve jméně.
