Horská silnička se v několika vzdušných serpentýnách nad roklinou řeky Le Vénéon zakroutí do vesnice Saint Christophe en Oisans a z pohledu řidiče to najednou začne vypadat bledě. Normální auto přece nemůže mezi stěnami na husto posazených domů proklouznout! V nejužším místě ho stavení nejspíš skřípnou mezi sebe a tím cesta skončí. Strukturu hrubě otesaných žulových kvádrů, ze kterých jsou oisanské domy postavené – a nejspíš tu stojí už pěkných pár desítek, možná i stovek let – si v jednu chvíli prohlédneš docela zblízka. Ale nakonec se i ty jen tak tak prosmýkneš a následuješ směr, kterým hledí dokořán otevřené a sluncem vysušené dubové okenice domů. A silnice se potom nakonec ještě docela dlouho hrne proti proudu řeku, než ledovec na obzoru definitivně zmrazí její průbojnost.
Žulová jehla se ukrývá hluboko v horách. Není odnikud dobře vidět. Snad jen z protějších kopců, kam se člověk dostane zase jen za pomocí vlastních sil a rozvahy, která ho provede přes nastražené ledovcové trhliny a strmé skalní stupně. Možná proto není tak opěvovaná jako jiné hory, které se nakrucují před turisty na dobře dostupných vyhlídkách. Klenot parku Écrins si musí člověk zasloužit. Přičemž dostat se alespoň do jeho blízkosti stojí minimálně vědro potu. A pokusit se vystoupit až na vrchol? – To se do roku 1913 nikdo ani neodvážil.
Právě ta nedostupnost přidává třítisícovému kopí na kráse. Z planiny Les Étages stoupá kamenitá stezka nejstrměji, jak jen to jde. Brzy přestaneš počítat, pokolikáté už se pěšina otočila do další serpentýny. Slunci neunikneš – své paprsky upírá přímo na tvůj zátylek uvězněný v jižních úbočích, a tak jen mžouráš očima, když ti slaný pot stéká přes víčka. Hledíš do země, jak se prach víří pod nohama – pohled před sebe by tě také stejně dvakrát nenadchl. Teď musíš vydržet a šlapat. Osvěží tě až roklina lemovaná vodopády. V nejnižším bodě ji překlenuje lávka, jejíž kovová konstrukce se třpytí v kapičkách vody, které tu tančí na paprscích. A na protějším břehu pak konečně spatříš TEN důvod, pro který tuhle cestu podstupuješ.
A když budeš mít nyní svou Dibonu stále před očima, snad ti ta stovka dalších serpentýn nesebere elán.
Bude nahoře místo?
Věž nad planinou Soreiller se původně jmenovala Aiguille du Pain de Sucre a když už se někdo vůbec vyškrábal k jejímu úpatí, doznal, že tam jeho cesta bez debaty končí. Italský horský vůdce Angelo Dibona měl ale v době svého příchodu do Écrins za sebou výstup na nejvyšší zub skupiny Tre Cime di Lavaredo, zdolal také západní stěnu Croz dell'Altissimo na Brentě nebo tisíc tři sta metrů vysokou stěnu La Meije. A ani Aiguille du Pain de Sucre se nezdála tak děsivá, jak se mu ji v údolí snažili vylíčit. V žulových stěnách si vyhlédl slabiny, které naznačovaly schůdnost, a v pátek 27. června 1913, brzy ráno, se vydal vzhůru – spolu se svým rakouským klientem Guido Mayerem.
Stoupali západním úbočím hory – přes skalní stupně, které při pohledu zdálky vypadaly jako tři ohromné schody. Doslova obří schody! Jediná možná cesta vzhůru je ale táhla až příliš daleko od vrcholu, a tak se Dibona odhodlal pro odvážný traverz, kterým se pokusili přiblížit k severnímu hřebeni hory – bráně na vrchol. V žulovém moři objevil Angelo Dibona snad jedinou možnou skulinu, nicméně ta pravá zkouška odhodlání na něj teprve čekala. Nepoddajné podrážky tuhých pohorek byly spolehlivé v suti a na skalních výstupcích, ale v hladkých plotnách pod vrcholem musel hledat oporu pouze v tření kůže o skálu. Pohled do údolí se zatím po obou stranách hřebene stále prohluboval. V některých místech Dibona horu doslova objímal. Seděl na ní obkročmo – jako na koni – a soukal se po decimetrech vzhůru k nebi. A potom – najednou – hřeben skončil – dál už zela jen hlubina jižní stěny. Angelo Dibona a Guido Mayer stáli na vrcholu. A vešli se tam oba.
Černé alpské kavky pak obletovaly dva neznámé tvory, kteří jim toho červnového dne bez dovolení zasedli místo. Další alpské neznámo bylo odhaleno. A skalní jehla nedlouho poté obdržela nové jméno – na počest toho, který si nepřipustil, že by se snad pro něj nenašlo na vrcholu místo – Aiguille Dibona.
Povinná návštěva
Angelo Dibona a Guido Mayer po sestupu z vrcholu hory zalezli do bivaku pod převislým balvanem na úpatí, který se snad kdysi odloupl z velké jižní stěny. Úspěch mohli oslavit jen nalámanými kusy chleba a špekem, který vybalili z mastného papíru. Čekala je tvrdá noc na kamenech, ale jejich záda už si za ta léta odžitá v horách zvykla. Chatu Refuge du Soreiller postavili horalové z Dauphiné až v roce 1957 – jen kousek od Dibonova převislého balvanu. Když se tak rozhodneš pro výstup nejvyšší jižní stěnou, nemusíš se zpod kousavých dek v noclehárně hrabat do noci nějak extra brzy – na lano se navážeš pět minut poté, co se za tebou zaklapnou dveře chaty.
První přímou – a také obtížnou – linii v neobyčejně kvalitní žule této jižní stěny vytyčili Andéol Madier a Maurice Fourastier prvního zářijového dne roku 1937 – a klasika Voie Madier je dodnes solidní výzvou. Podobně jako Voie des Savoyardes z roku 1967 nebo nejoblíbenější a podle názvu i snad povinná cesta Visite Obligatoire (v překladu Povinná návštěva). Ani jedna ze třinácti lezeckých délek tě nenechá příliš si odpočinout – ale dostatek fixních nýtů tě ani nezažene do kouta strachu. A až nakonec – po hodinách dřiny a s žízní na jazyku – budeš shora pozorovat strakaté mravenečky pilně kmitající v klikyhácích pod chatou Soreiller, dáš za pravdu slovům horského básníka Gastona Rébuffata:
„Tato jehla je monumentem, který lidstvu darovala sama Země a čas. Mimořádná socha na obloze – světlo a ticho Oisans. Stejně obtížné výstupy na jiné hory nejsou zdaleka tak úžasné. Tato jehla je jako otázka – a lezení na ní je vhodnou odpovědí."
Angelo Dibona (1879 – 1956) byl jedním z nejlepších horolezců své doby, který vyznával čistotu volného lezení bez technických pomůcek. Stal se uznávaným horským vůdcem (mezi jeho klienty patřil také belgický král Albert I.) a stal se jedním z prvních třech lyžařských instruktorů v Cortině d'Ampezzo. V roce 1976 byla na hlavním náměstí v Cortině vztyčena jeho bronzová busta a náměstí bylo později přejmenováno Piazza Angelo Dibona.
Aiguille Dibona není zdaleka nejvyšší horou Národního parku Écrins – měří 3131 metrů, zatímco nejvyšší Barre des Écrins se tyčí o bezmála tisíc metrů výše (4102 m). Nicméně je symbolem parku a také jednou z nejkrásnějších věží na světě. Na vrchol vedou pouze horolezecké výstupy od stupně IV a výše. V roce 2014 skočili z vrcholu Dibony base jumpeři Bertrand Givois a François Gouy (video).
Chata Refuge du Soreiller (stránky chaty)je otevřená od začátku června do začátku října. Přespat můžeš ve společné noclehárně nebo (po domluvě s chatařem) na některém z bivakovacích plácků v okolí chaty. A pozor – místní suché záchody jsou ukázkou, jak vzorně nakládat s lidskými výkaly uprostřed hor. A dokonce si u toho procvičíš pravou nohu.
Náš tip
