Po smrti manžela bylo pro Esther těžké vydržet doma v Doveru. Dívat se na prázdné křeslo, ve kterém William uprostřed knihovny sedával, a sledovat stíny, co se plížily po kamenných stěnách ohromného sídla Maison Dieu – v tom se jí jen těžko snášela ta náhlá osamělost. A tak, jakmile Williamovu rakev zakryly nánosy hlíny a s tělem jejího muže se z jejich úzkých ramen sesunula pod zem také všechna ta tíha osudem tvrdě vyžádané situace, vzala Esther Mummeryová jejich dva syny – dvaadvacetiletého Williama juniora a třináctiletého Alberta – a odcestovala s nimi do Alp. Chtěla jen dýchat horský vzduch a přála si, aby den za dnem proudil celým jejím tělem. Dokud nebude zase čisté – připravené znovu naplno žít.
A k nebi vzedmuté štíty, opásané blyštícími se sněhovými pláněmi, ze kterých se v pěnách hrnuly do údolí vody ledovcových řek, účinkovaly také na mladého Alberta. Napřed ho ten pohled nadchl. Bylo to poprvé, co viděl něco tak velkého – kouzelného a přitom hrozivého. A pak ho ten svět shůry už jen dál vábil. Přitahoval ho k sobě. A zamotával se do jeho mysli. Až se v ní nakonec trvale usadil. Od té doby měl mladý Albert Frederick Mummery v hlavě jen a pouze hory.
Nedaly se vymazat. Ani když se o pár týdnů později vrátili všichni tři zpátky do Doveru, kde William junior musel převzít vedení prosperující rodinné koželužny a mladší Albert mu měl být při takové zodpovědnosti k ruce. Hory. Hory. Hory. Narůstaly v jeho hlavě a vrhaly stíny na vše ostatní. Tak se Albert o tři roky později do Alp vrátil. Nemohl už jinak. Sáhl po první příležitosti, která se naskytla – a která mohla snad alespoň trochu uklidnit touhy otřásající jeho tělem. A tehdy ho také poprvé spatřil! Matterhorn! Štíhlý zkamenělý roh, jehož špice směřovala jen a jen vzhůru, mu ukázal, kudy se bude jeho život ubírat. A za další tři roky – během léta 1874 – se poprvé rozhlédl po světě z jeho vrcholu. Z místa, na kterém mnoho lidí před ním dosud nestálo. Albert Frederick Mummery se tak onoho dne stal horolezcem.
Zrcadlo spravedlnosti
Nakonec seděl na hrotu té nejkrásnější ze všech alpských hor za svůj život hned sedmkrát. Jednou také uprostřed července 1883, kdy měl své silné, skálou zvrásněné prsty zapletené v daleko užších a taky o dost hebčích prstech Mary Petherickové – ke všemu jen několik dnů poté, co své životy připoutali k sobě jedním velkým a silným uzlem. Také ona, dcera exeterského advokáta, vzhlížela s obdivem k horám a horolezectví. A to i přesto, že koncem devatenáctého století nepovažovala společnost tuhle aktivitu za obzvlášť případnou ani pro anglického gentlemana, ani pro viktoriánskou dámu.
Mummery ale nemohl ze štítů vztyčených k nebesům odtrhnout oči. Touha zlézat hory už cloumala celým jeho tělem a nakonec to byl vyhlášený švýcarský horský vůdce Alexander Burgener, který se stal jeho věrným souputníkem při pokusech objevit a zdolat nové trasy. To spolu v roce 1879 provedli odvážný prvovýstup ostrým a nevyzpytatelným hřebenem Zmuttgrat na Matterhorn. A jeden druhého také jistil při prvních troufalých výstupech na francouzské jehly Grands Charmoz a Aiguille du Grépon. Dařilo se jim. A rozuměli si.
Pouze v roce 1880 je tvrdě odrazil zub Dent du Géant, který osaměle trčí z pocukrované kamenné dásně. Dočista hladká žulová plotna bez jediného výstupku, ve které se zrcadlil celý svět okolo, nastavila nemilosrdné zrcadlo i jim: „Na tohle jste zatím krátcí, pánové!“ Mummery tuhle zprávu pokorně přijal – a v láhvi zanechal ve stěně také odpověď a zároveň i vzkaz dalším pokušitelům: „Spravedlivými prostředky nemožné.“
A pak nastalo jeho zlaté období. Doba, kdy se v nejlepším věku po třicítce odpoutal od zvyklostí a stal se dočista samostatným horolezcem. Jestliže dosud dodržoval tradici, že každého cizince doprovází v Alpách místní horský vůdce, tak po roce 1892 už to byl pouze Mummery, kdo vedl své přátele při prvních výstupech na Dent du Requin nebo Aiguille du Plan. A v létě roku 1894 se pokusil o něco nevídaného – a rovnou na hoře, která v Alpách převyšuje cokoli dalšího. Vydal se do rudé a strmé stěny Brenvy, přes kterou se hrnou ledy spadající z vrcholu samotného krále, jeho veličenstva, nejvyššího Mont Blancu. Nakonec ale ani to nepřineslo klid do jeho duše, v níž se hory dál rozpínaly a způsobovaly jen další pnutí, které ho nenechalo sedět na místě. Obzvlášť poté, co v roce 1888 poprvé spatřil Himálaje.
Na velké výpravy
Šesti proti gigantovi
Žádná osmitisícovka v roce 1895 ještě neznala, jak šimrají kroky člověka. A žádný člověk do té doby nepoznal, jak dusivě prázdný a k životu nevlídný je vzduch v himálajských výškách. Takže když se Mummery rozhodl vystoupit na devátou nejvyšší horu světa – Nahou horu – na Nanga Parbat, udělal zároveň krok do zcela nového světa, o kterém nevěděl zhola nic. Vzdálenosti, které by v Alpách urazil za pár desítek minut, tam nabíraly mnohahodinových rozměrů. Chuť k jídlu odcházela s tím, jak přibývaly metry pod jeho nohama. A suchého hrdla se za boha nešlo zbavit, protože i voda drhla v jeho ústech. Šest mužů – čtyři britští horolezci a dva tamní Gurkhové jakožto nosiči – stáli proti gigantovi, který převyšoval vše, co dosud spatřili.
Z vrcholu Nanga Parbatu padaly do údolí tři velké a děsivé stěny. Rupálská, ve které se pro její strmost držel sníh jen jako sporadická ozdoba jinak temných skal, jim okamžitě – už při pouhém pohledu do její náruče – dala najevo, že v takovém terénu by si ani neškrtli. Stěna Diamirská už jim povolila alespoň málo nahlédnout do své říše, ale když Mummeryho britští souputníci Geoffrey Hastings, John Normann Collie a Charles Bruce v šesti tisící metrech pochopili, jak nadmořská výška dokáže člověku podlomit nohy a sebrat chuť do života, museli rychle sestoupit. Byli horou zahnáni. A zbídačeni. Vzali si příliš velké sousto? Mummery si to nemyslel. A vyrazil se dvěma Gurkhy k Rakhiotské stěně.
23. srpna 1895 vybudovali na úpatí hory tábor. A na druhý den se Mummery i oba Gurkhové Ragobir Thapa a Goman Singh vydali do výšek na další průzkum. Zbylí tři mužové se k nim měli o pár dnů později připojit. Jen co se zotaví. Mummery už se ostatně viděl na skalnatém hřebeni, který mířil k vrcholu Nahé hory. V takovém terénu přece jen nalezl v Alpách stovky, nebo možná i tisíce metrů. Takže to neviděl jako překážku. Spíše stěna pod ním ho děsila vykloněnými séraky velikými tak, že by v Alpách mohly být samostatnou horou. A Mummery opatrně našlapoval v jejich blízkosti, kličkoval mezi mrazem rozervanými skalami a čerstvým sněhem razil cestu svým dvěma druhům, kteří si na svá bedra rozdělili nezbytný náklad – včetně Mummerym navrženého hedvábného stanu.
Nepochyboval. A posedlý touhou mířil výš. Hory tady v Himálaji už totiž obsadily celou jeho duši a prorostly až do těch nejzazších partií jeho mysli, ve kterých nosil vzpomínky na svou ženu, na své děti a na svůj domov. Jeho tělo poslouchalo už pouze jeden jediný hlas. A pak – se zahřmělo. Hlava se mu najednou roztočila v ohromném víru, který sílil a sílil a sílil až – se najednou zastavil. Na Mummeryho duši dosedla velká tíha, nekonečná ledová tíha, a on v tu chvíli pochopil, že ho hory zradily. Jenže bylo příliš pozdě.
Albert Frederick Mummery (1855 - 1895) a jeho druhové byli vůbec prvními lidmi, kteří se v roce 1895 pokusili zdolat osmitisícový vrchol. V malém týmu pouze šesti lidí, s velmi omezeným vybavením a záměrem vystoupit na horu stylem bez postupného budování výškových táborů (dnes známým jako alpským) naprosto předběhli dobu. Na první osmitisícovku Annapurnu vystoupili Maurice Herzog a Louis Lachenal až v roce 1951 a postupovali tehdy takzvaným expedičním stylem, který zahrnoval aktivní účast desítek horolezců a stovek nosičů.
Mummery a oba Gurkhové Ragobir Thapa a Goman Singh zahynuli onoho 24. srpna 1895 pod lavinou, která se uvolnila na svazích Nanga Parbatu. Jejich těla se nikdy nenašla.
Nanga Parbat (8125 m), devátá nejvyšší hora světa, si časem vysloužila přezdívku Hora zabiják. Během německé expedice v roce 1932 zahynulo v týden trvající bouři šest Šerpů a tři němečtí horolezci (mezi nimi také Pan inženýr Willo Welzenbach). V roce 1937 zasypala velkou část další německé expedice lavina, pod níž zahynulo šestnáct lidí. A během expedice v roce 1939 zase vypukla druhá světová válka a členové výpravy byli internováni v zajateckém táboře v Déhrádúnu v Indii. Na Nanga Parbat tak vystoupil až Hermann Buhl v roce 1953.
V Alpách vytyčil Albert Frederick Mummery mnoho dodnes uznávaných klasických cest a o svých výstupech napsal ještě před odjezdem do Himálaje knihu Moje výstupy v Alpách a Kavkaze.
Boty do hor
