Bylo sychravé podzimní ráno. V ulicích Paříže se vlhká mlha mísila s šerem doznívající noci, a tak četník konající pravidelnou obchůzku na Route de la Pyramide nemohl spatřit obelisk Ludvíka XV. – slavný pomník Pyramide du bois de Vincennes – dříve, než k němu došel na vzdálenost sotva dvaceti metrů. I tak ale v tom šedém začátku dne zaregistroval mezi staletými duby Vincenneského lesíka, kterým štěrková kočárová cesta procházela, nezvyklý pohyb – a najednou se zpoza jednoho z vrásčitých staletých kmenů vynořila malá holčička ve volánkových bledě modrých šatičkách s bílými krajkami. Mohla mít tak šest let. Víc určitě ne. A podle těch šatů rozhodně nevypadala na dítě nějakých chudáků.
„Jak se jmenuješ, petite?“ zeptal se četník, když si k ní kleknul do vlhké trávy. Holčička s buclatými tvářičkami, malým připlácnutým nosíkem a lokýnkami ve vlasech na něj ale jenom koukala, nic neříkala a ten její pohled prozrazoval, že je sice ztracená a těžko hledá důvěru v cizího člověka, ale rozhodně se v těch očích nedal vyčíst strach.
Tehdy na podzim roku 1873 to bylo poprvé, co Alexandra Marie David prchla z domu. Ani přísná výchova otce nedokázala držet na uzdě její neposednost. A tak, když jí bylo čtrnáct, sedla na pařížském nádraží Gare de l’Est na vlak do Švýcarska, aby odtamtud následovala ještě další koleje směřující do Itálie. Domů už ji přivedla máma, která se za svou holčičkou plná paniky a taky strachu vydala a která ji odchytila až na nádraží v Ženevě. V létě 1886 – to bylo Alexandře hezkých osmnáct let – už jí ale výlet nikdo nepřekazil – a ona ze svého nového belgického domova dojela na kole až do Španělska, odkud se přes Francouzskou riviéru a Alpy vrátila zpátky. Otec zuřil. Bylo to skandální. Nezodpovědné. A nepatřičné pro tak mladou ženu. „Mon Dieu! Proč nám tohle děláš?“
Ale to ještě nebylo nic. Při studiu na Sorbonně se totiž Alexandra Marie ponořila do nauky o asijských náboženství, což ji přivedlo až k rozhodnutí vzdát se otcem vštěpované katolické víry, aby se namísto toho stala buddhistkou. „Diantre!“ šílel už otec, když odmítala – jak se sluší a patří – bohabojně s rodinou pokleknout do lavice při nedělní mši. A pak – namísto aby skromné dědictví po své zemřelé kmotře moudře investovala, jak jí otec radil, odplula ve třiadvaceti letech za zděděné peníze do Indie, aby tam studovala sanskrt a taky aby se naučila jógu od slavného Svámího Vivékánandy. „La folie! Šílenství!“ Cestovala, dokud jí nedošly peníze. A pak se s prázdnými kapsami i žaludkem vrátila domů.
Odplula, aby se nevrátila
Říká se tomu sňatek z rozumu. Alexandra Marie David si až do šestatřiceti pevně chránila svou svobodu. Po návratu z Indie se zapsala na Královskou konzervatoř v Bruselu a potom kráčela světem jako operní pěvkyně a osm let rázovala po francouzských koloniích, aby tam bohatstvím svého hrdla bavila vybranou společnost. Chvíli žila také ve vietnamském Hanoji – na svém milovaném poklidném Východě. A ani svatba s ředitelem francouzské železnice, která měla už brzy sešněrovat a propojit celou severní Afriku, a stárnoucím playboyem Philippem Néelem neměla efekt, jaký běžně takové spojení muže a ženy mívá. Alexandra – nyní už Alexandra David-Néel – se ani přesto nehodlala usadit, vyšívat krajky a rodit děti.
Sedm let nicméně docela obstojně hrála slušně vdanou ženu. Bavila obchodní partnery svého muže, studovala, přednášela a dokonce i napsala svou první knihu Le Bouddhisme du Bouddha. A pak už to nemohla vydržet. Chyběla jí Asie. A chtěla studovat buddhismus přímo u zdroje. A tak 12. srpna 1911 vyplula znovu do Indie. Podle Philippa, aby se zotavila – a aby měla čas uspořádat si své myšlenky. Proto jí tu cestu taky platil. Jenže ubohý Philipp netušil, nepochopil, že Alexandra viděla svou budoucnost docela jinak.
Na dlouhou cestu
Rok v jeskyni
Svatí mužové věřili, že se reinkarnovala, protože měla na světě dokončit práci z minulého života. Alexandra David-Néel zamířila do Sikkimu – nezávislého království v severní Indii – aby tam dosáhla buddhistického osvícení. Ještě než se ale ponořila do přítmí, chladu a absolutní strohosti jeskyně, kterou objevila v horách – dobrých 4000 metrů nad mořem – setkala se se třináctým dalajlámou Thubtänem Gjamcchem, který krátce předtím prchnul před čínskými vloudilci ze Lhasy do Indie. A až teprve poté, co po nějaký čas naslouchala buddhistickému učení z úst nejpovolanějšího, se na rok uchýlila k osamělým meditacím a praktikám, které pomáhají lidem přežít v řídkém vzduchu a v mrazivém chladu vysokých nadmořských výšek. Naučila se ovládat tumo – prazvláštní způsob dýchání, který slouží k vytváření tělesného tepla. Buddhističtí mnichové takto dokáží hodiny prosedět nazí venku na mrazu, v minusových himálajských teplotách – a dokonce na svém těle usuší i mokrou látku, kterou omotají okolo svého těla.
Rok strávila Alexandra David-Néel osamoceně v jeskyni, kdy k ní po svazích hory vždy jen jednou za den vystoupal čtrnáctiletý mnich Aphur Yongden, aby jí přinesl jediné jídlo toho dne. Když pak Alexandra sestoupila z jeskyně nadobro zpět mezi lidi, byla vysvěcena jako tibetský buddhistický lama – a následně adoptovala mladého Aphur Yongdena. Měli spolu totiž ještě velké plány. Chystali se vkročit do Tibetu, který stále zůstával cizincům zakázaný a zapovězený. A skutečně to také udělali. Potají se vydrápali na hranici, kterou Matka Země navršila z kamenní a ledu až do mnohatisícových nebeských výšek, v nichž se nedostávalo člověku ani jednoho svěžího nadechnutí, natožpak jiného pohodlí.
Sikkimské úřady pro takové dobrodružství ale pochopení neměly. Je to špionka, pomysleli si. A v září 1916 je britský velvyslanec oba ze Sikkimu vyhostil.
Démoni byli poraženi
Kam tak ale mohla Alexandra a Aphur Yongden odejít? Doma v Evropě lítaly granáty mezi zákopy a rozhodně by tam ani jednoho nic dobrého nečekalo. Vydali se tedy dál na východ. Do Země vycházejícího slunce – do Japonského císařství. A tam narazili na mnicha, který jim vyprávěl, jak pronikl až do Lhasy – do zakázaného tibetského města – v přestrojení za čínského lékaře. Díky jeho příběhu získala Alexandra víru, že si přece jen může splnit svůj sen – že může na vlastní oči spatřit Potálu – palác dalajlámů, jehož zlaté střehy se třpytí pod sluncem, které září nad Červeným pahorkem. Nejprve ale oba čekala ukrutná cesta přes Čínu, která se zrovna zmítala v neklidu občanské války a nejednou se stali svědky bezostyšných vražd, tvrdých soubojů a kolikrát se i oni sami dostali do křížku s divokými válečníky. A pak se před nimi ještě rozprostřela nekonečná poušť Gobi, která je na svém pískovišti málem vyhladověla. Dobré tři tisíce kilometrů urazili povětšinou pěšky, než se v roce 1924 – to bylo Alexandře padesát šet let – opět ocitli kousek od tibetských hranic.
Pokud se opravdu chtěli dostat až do Lhasy – a to ona i Aphur Yongden chtěli – museli proniknout hluboko do samého nitra Tibetu. Mnohem, mnohem dál, než se dostali před lety ze Sikkimu. Což tedy znamenalo další týdny a možná spíš i měsíce chůze. Navíc po cestách, po kterých na koních procházeli vojáci střežící zemi před nevyžádanými hosty. Nezbývalo tedy než věřit, že jejich převlek zapůsobí v případě takového setkání důvěryhodně. Aphur měl vystupovat jako buddhistický lama a Alexandra se měla stát jeho tibetskou služebnicí – chudou rolnicí ze střechy světa. Světlé vlasy si proto zapatlala čínským inkoustem a protože krátký sestřih by ji také prozradil, spletla si ještě copánky z jačí srsti. No a tváře a ruce? Ty si denně potírala mastnotou, která se usadila na dně hrnce. Ale stejně nakonec raději putovali v noci a přes den odpočívali v nějaké odlehlé jeskyni nebo v dobře ukrytém stanu.
A konec konců – vojáci nebyli jediným rizikem, které mohlo zhatit jejich cestu. Dravé řeky se hrnuly svými koryty a hlubokými roklemi, jejichž okraje se tu a tam zřítily do zpěněných vod, které se hnaly ze sněhů tajících na úpatí horských obrů. A překonat takovou horskou řeku, to nebylo nikdy bezpečné. A tak se jednou Alexandra ocitla v proutěném koši, který se na špagátech pohupoval nad propastí. Děsivé až dost. A pak – jen kousek od druhého břehu, kde už tu hrůzu mohla mít za sebou – prasklo tažné lano. „Aide!“ vykřikla ve svém rodném jazyce, „Pomoc!“ Najednou se řítila zpět po prověšené lanové dráze – přímo nad rozbouřené peřeje. A byl to okamžik, který jí ale připadal jako celá věčnost. Visela tam a nezmohla nic. Zachránil ji až tibetský mužík, který se hlavou dolů jako lenochod přichytil na lano a s novým tažným špagátem se sunul k ní, zatímco voda – vzedmutá prudkými nárazy na kameny – olizovala jeho záda.
Jak potom stoupali od řek výše do hor, mizely stezky vedoucí jejich kroky do zakázaného města nejprve pod sněhovým popraškem, kterého ale přibývalo, až se nakonec bořili do hluboké bílé vaty i do půlky stehen. A hodiny a hodiny se pak bez odpočinku a bez jídla prohrabávali do vysokohorských sedel, které je oddělovaly od jejich cíle. Bezmezná dřina. A to se pak ještě lavina opřela do jejich stanu a Aphur si taky při pádu do trhliny vymknul kotník, takže pak celé dny dřepěli v jeskyni a protože neměli co jíst, zašilhali nakonec z hladu ke svým nohám a uvařili si ve vodě alespoň jačí kůži, ze které byly jejich boty ušité.
Prošli si vším utrpením, jaké jen odhodlaný poutník může prožít – dokonce i před zloději se museli ohánět pistolemi, které si pro tento případ nesli. Až konečně – po čtyřech měsících putování, strádání a někdy i bojování o holý život – spatřili z dalšího těžce vybojovaného průsmyku, jak se sluneční paprsky odrážejí od zlatých střech Potály.
„Lha gyalo! Di tamtchen pam! – Bohové zvítězili! Démoni byli poraženi!“ plakali, když z obrysů Červeného pahorku, na kterém stojí palác dalajlámů, vyrozuměli, že nic z toho, co je takovou dobu trápilo a co pořád dokola zkoušelo jejich vůli žít a přežít, nebylo zbytečné. Srdce Alexandry David-Néel začalo vyťukávat stejně rychle, jako když modlitební mlýnek vysílá k nebi nad Tibetem věčnou buddhistickou mantru Óm mani padmé húm. A najednou stála před branami města – zakázaného města, které už ale pro ni nebylo nedosažitelným. Rýsovalo se přímo před ní. A ona měla nahlédnout pod závoj jeho tajemství o objevit další novou pravdu o svém životě.
Alexandra David-Néel a Aphur Yongden zůstali nakonec ve Lhase dva měsíce, po které se ukrývali v klášterech. Když se úřady o jejich přítomnosti dozvěděly, byli už ze Lhasy pryč a Alexandra se pak rozhodla, že nastal čas vrátit se do Evropy. Co bylo původně plánováno jako krátký výlet trvající jen několik měsíců, se proměnilo ve čtrnáct let trvající východní putování.
Alexandra David-Néel (1868 – 1969) se v roce 1925 vrátila do Francie a poté, co v novinách a časopisech vyšly zprávy o jejích cestách, stala se národní celebritou. Spolu s Aphurem se usadila ve městě Dignes-les-Bains na jihozápadě Francie a během následujících let napsala několik knih o svých cestách po Indii, Číně a Tibetu.
Alexandra své manželství s Philippem Néelem ukončila. Zato její vášeň pro Východ nikdy nepohlasla a v roce 1937 se devětašedesátiletá Alexandra a Aphur vrátili do Číny – tentokrát v době ještě větších nepokojů uprostřed čínsko-japonské války – a osmnáct měsíců putovali zemí, která se zmítala uprostřed násilí, hladomoru a epidemií. O rok později se pak opět dostali do Tibetu – do města Tachienlu, kde zůstali dalších pět let. Do Francie se vrátili až v roce 1946.
Aphur Yongden – adoptivní syn Alexandry David–Néel zemřel v roce 1955 na selhání ledvin. Bylo mu čtyřicet let.
Ve 100 letech požádala Alexandra o nový pas s vyhlídkou na další návrat do Tibetu. Její žádosti bylo vyhověno, nicméně o několik měsíců později zemřela. Její popel byl podle jejího přání rozptýlen po řece Ganze společně s popelem jejího adoptivního syna Aphurem.
Za svůj život napsala Alexandra David-Néel přes třicet knih o východních náboženstvích, filosofii a o svých cestách. Po smrti byly její činy oslavovány prostřednictvím knih, divadelních her, dokumentů, filmů a o jejím životě byla napsána také opera. Velký vliv měla na beatnické spisovatele Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga nebo také na filosofa Alana Wattse.
Na pořádné hory
