Vzduch byl hutný a slaný. Lepil se na kůži jako druhá vrstva potu, vnikal do plic a vysoušel ústa. Vítr se proháněl mezi skalisky a přinášel zápach tlejících řas, zatuchlé vody a rozvířeného prachu. Moře pod nimi jako by stále mluvilo – ozývalo se hluboké dunění vln valících se proti útesům. Na nebi nezůstal jediný mrak. Slunce pálilo – nemilosrdně a neústupně. Rozpálená černá skála sálala jako horká pec. Bylo jí jedno, že tu jsou. Ani se nehnula.
Bryden Allen si dlaní zastínil oči, zadíval se vzhůru. Balls Pyramid – černá, zubatá a osamělá hora. Vyzařovalo z ní něco neklidného. Jako by tady, uprostřed oceánu, neměla být.
John Davis se opřel o batoh a utřel si slané čelo. „Tahle potvora se tváří, že se jí nelíbíme.“
Jack Pettigrew si zkušeně stočil cigaretu. „Aby ne. Ještě nikdo jí takhle nešlapal po krku.“ Potáhl, vyfoukl tenký pramínek kouře a uchechtl se. „Jen doufám, že se jí nezprotivíme natolik, aby nás nesetřepala do moře.“
David Witham neříkal nic. Seděl na vyhřátém kameni, opíral se lokty o kolena a sledoval moře, které se s rachotem tříštilo o útesy.
„Zítra uvidíme,“ řekl Bryden. „Před východem musíme být na skále.“
Noc byla dusná. Leželi rozhození mezi kameny a pokoušeli se najít polohu, která by byla alespoň trochu pohodlná. Každého z nich pokrývala lepkavá vrstva soli, písku a potu. Spali přerušovaně – mořští ptáci kroužili nad nimi a nepřestávali křičet.
V ptačím hnízdě
Před úsvitem už byli vzhůru. Moře zůstávalo temné, obloha ocelová. Bylo ticho – ale jen krátce, než první sluneční paprsky rozřízly horizont. Pak začalo to peklo. Lezli po skále, která se na první pohled zdála pevná – ve skutečnosti se ale drolila jako zaschlé bahno. Horko pomalu začínalo být protivné a z prstů se rychle ztrácela kůže.
Bryden přehmátl a najednou ucítil, jak se mu pod prsty drobí kámen. „Tohle drží tak pevně jako starý seschlý chleba,“ zavolal dolů.
Jack, který zrovna dotahoval lano, zavrčel. „Tak se snaž moc nevtrtět. Ať nám tu pyramidu nerozdrtíš pod rukama.“
John sáhl výš, hledal chyt – a prsty nahmatal něco slizkého. Instinktivně ucukl.
„Do prdele, co to…?“ Otočil ruku. Zůstala pokrytá bílým, páchnoucím slizem.
David se rozesmál. „Vítej na hnízdišti tisíců ptáků.“
Skála byla místy tak posetá trusem, že klouzala jako namazaný plech. Každý jejich pohyb musel být dvakrát promyšlený. Uklouznutí neznamenalo jen modřiny. Znamenalo konec. Pod nimi zela divoká hladina oceánu, pod kterou by zmizeli jako drobeček smetený ze stolu bohů.
Lezli celé hodiny. Kůže začínala strádat pod neustálým přívalem soli a slunce. Ani před jedním se nedalo ukrýt. Rty měli suché a popraskané. Každý nádech přinášel pach přehřáté skály a vlastního potu.
„Taky je vám tak krásně?“ zavolal John.
Jack se s odfrknutím opřel o římsu. „Jako po flámu v pekle.“
Stonožka pod košilí
Pět set metrů pod nimi se oceán převaloval jako obří živý organismus. Vlny duněly o útesy – věčný rytmus něčeho, co tu bylo dávno před nimi a co tu bude i dávno po nich. Kousek pod vrcholem našli malou skalní římsu, kde mohli zůstat přes noc. Nebyla široká, ale stačila.
Jack Pettigrew si protřel krk a zaklonil hlavu. „Možná nejhorší postel, na jaké jsem kdy spal.“
John Davis se hořce zasmál. „A zítra se z ní budeme hrabat do pekla.“
David Witham mlčel. Cítil, jak mu svaly pulsují bolestí. Najednou se prudce pohnul.
„Do hajzlu!“ vykřikl a vší silou něco odmrštil do hlubin.
John zvedl hlavu. „Co to sakra bylo?“
David si otřel ruku o kalhoty, jako by se chtěl zbavit něčeho hnusného. „Stonožka. Lezla mi pod košilí.“
John se otřásl. Pokusili se spát, ale nešlo to. Mořští ptáci nepřestávali křičet a vítr se kolem proháněl jako šepot něčeho, co je nechtělo pustit. Zvláštní, že tolik zvířat považovalo tohle nehostinné místo za domov – zatímco člověk tu byl pouhým vetřelcem.
Batoh do přírody
Škrábance, krvavé šrámy
Ráno nepřineslo úlevu. Přineslo jen další trápení. David Witham se probudil s pocitem, že spal jen pár minut. Hlava mu třeštila, svaly protestovaly proti každému pohybu. Oči měl plné prachu, hrdlo vyschlé jako pergamen.
„Tohle bylo nejhorší místo, kde jsem kdy zavřel oči,“ zamumlal a přejel si rukou po strništi na tváři.
Jack Pettigrew si promnul ztuhlé nohy a zamručel: „A to je řečeno hodně mírně.“
Všichni cítili totéž. Unavení, rozlámaní, pokrytí solí a prachem. Ale nemohli než pokračovat.
Bryden Allen se zhluboka nadechl. „Takže… jdeme na to?“
Chvíli bylo ticho. Pak se John Davis pomalu zvedl a přikývl.
Jiná možnost neexistovala. Slunce jim pražilo do zad, od skály se odrážel pekelný žár. Už neexistovalo žádné pohodlí – jen hrubá realita: vystoupají, nebo se vzdají. A oni se nevzdávali. Skála se drolila pod prsty – jako stará omítka. Každý metr znamenal nový škrábanec, novou ránu. Nohy se chvěly, lana se napínala a znovu povolovala. Čas ztratil význam. Jen pohyb – výšvih ruky, přenos váhy, krátký výdech.
A pak – bylo půl třetí odpoledne – Bryden přehodil nohu přes poslední výšvih. Najednou nebylo kam lézt.
Prázdná láhev na vrcholu
Byli nahoře. David se vytáhl za ním, pak John, nakonec Jack. Rázem zmizela všechna bolest. Všechno utrpení. Pod nimi se svět stále točil svým tempem – delfíni se hnali pod hladinou, mořeplavci křižovali oceán. Ale tady, na vrcholu Balls Pyramid, stáli oni čtyři – jediní lidé na světě, kteří se dostali až sem.
Žádní ptáci, žádný hukot moře. Jen čisté, absolutní ticho.
Jack si rukou setřel pot z čela. „Tohle…“ potřásl hlavou. „Tohle byl nejšílenější nápad, jaký jsem kdy měl.“
Bryden si sáhl do batohu. Vytáhl láhev šampaňského.
John vykulil oči. „To je fór, že jo?“
Bryden se usmál. „Táhl jsem ji celou cestu. Takže si ji sakra otevřeme.“
Jack ji převzal, pomalu vysunoval korkový špunt. Tiché pffff. Bublinky vyšuměly a vítr je okamžitě unesl pryč, jako by si to šampaňské vzal sám ostrov.
Postavili kamennou mohylu. Do ní vložili malý vzkaz: CHAMPAGNE BOTTLE ON TOP – EMPTY.
Pak se otočili zpátky k sestupu. Protože horu si nikdy nemůžete vzít s sebou. Můžete na ní stát, ale nikdy vám nebude patřit. Balls Pyramid dál patřila sama sobě. A ti čtyři se museli vrátit zpět.
Zpátky k oceánu
Sestup byl pomalý. Opatrný. Věděli, jak zrádná je tahle křehká masa skály. Každý chyt, každý stup museli testovat dvakrát. A přesto se skála pod jejich doteky dál drolila. Pálení ve svalech, vysílené ruce, kůže rozpraskaná od slunce a soli. Už neměli žádnou rezervu. Museli věřit. Skále, lanu, jeden druhému.
Když začala padat tma, zastavili v malé jeskyni poblíž místa, které pojmenovali Winkelstein's Steeple. Svalili se mezi kameny, únava je okamžitě přemohla.
Jack si ještě otřel tvář a vydechl: „Jo. A zítra už se snad dotkneme země.“
John si natáhl nohy a podíval se na nebe. „Hvězd už jsme se dotkli.“
Další ráno se vrátili do základního tábora. Slunce se lesklo na hladině. Vítr byl stejný jako před dvěma dny. Ale oni se vrátili jiní.
Bryden se zaklonil k vrcholu, který už byl zase tak vzdálený. Balls Pyramid nad nimi čněla jako němý svědek. Teď už věděla, že lidé se nevzdávají. A o těchto čtyřech se svět brzy dozví.
Balls Pyramid je nejvyšší mořský monolit na světě. Zvedá se do výšky 561 metrů nad hladinu Tichého oceánu. Nachází se asi 20 km jihovýchodně od ostrova Lord Howe, který leží 700 km na východ od pobřeží Austrálie. Jedná se o pozůstatek štítové sopky staré přibližně 7 milionů let. Balls Pyramid je jeden z nejextrémnějších a nejnepřístupnějších vrcholů na světě – nejen kvůli strmým stěnám a křehké skále, ale také kvůli drsnému oceánskému klimatu, které lezení ještě více komplikuje.
Henry Lidgbird Ball (1756 – 1818) byl první, kdo Balls Pyramid v roce 1788 objevil a popsal. V tom samém roce objevil tento britský námořní důstojník i nedaleký ostrov Lord Howe. Hora nese jeho jméno.
První výstup na Balls Pyramid uskutečnili 14. února 1965 čtyři horolezci ze Sydney: Bryden Allen (vedoucí výpravy), John Davis, Jack Pettigrew a David Witham. Expedice strávila na hoře tři dny, přičemž první noc bivakovali vysoko na jižním hřebeni. Skála byla extrémně lámavá, pokrytá trusem ptáků, a horolezci museli opatrně fixovat lana, aby se dostali přes nejobtížnější úseky. Sestup byl pomalejší, než čekali – a proto ještě museli přenocovat v malé jeskyni.
V roce 1982 bylo lezení na Balls Pyramid zakázáno v rámci přísnější ochrany Lord Howe Island Marine Park.
V roce 1990 bylo lezení opět částečně povoleno – pod přísnými podmínkami a jen s povolením úřadů.
Boty do kopců
