Seděla u psacího stolu ve svém bytě v Dilli Bazaru, který byl přeplněný knihami, štosy poznámek a fotografiemi hor. Na stole ležela stará mapa Annapurny. Napila se ze svého oblíbeného modrého šálku s černým čajem Darjeeling. Z pootevřeného okna se dovnitř vkrádal slabý zápach výfukových plynů. Na neustálé troubení a rachocení motorů, co nakonec splývalo v souvislý šum, už si zvykla. Káthmándú zdaleka nebylo klidné město. Uvnitř jejího bytu ale vládlo jiné tempo – a zvuk starého hodinového strojku na polici vyťukával svůj pomalý rytmus.
V rohu místnosti, vedle poličky s horolezeckými deníky, stála opřená fotografie Reinholda Messnera, pořízená během jedné z jeho návštěv v Nepálu. „Elizabeth,“ řekl jí tehdy u vína, „hory nejsou o tom, kdo stojí nahoře. Jsou o tom, kdo zůstane věrný svému pohledu.“ Tenhle rozhovor jí utkvěl v paměti. Messnerův názor na horolezectví byl jiný – méně o trofejích, více o filozofii. Ale i on vždycky přinášel důkazy. Pravda byla něco, na čem se shodli.
Za Messnerovou fotografií se schovával společný snímek s Tenzingem Norgayem. Když ho poprvé potkala, fascinovalo ji, jak vřele mluvil o Hillarym. „Pan Hillary mě vždy považoval za partnera,“ řekl jí. „To v horách není samozřejmost.“ I Tenzingův pohled na věc ovlivnil Elizabethino vidění – uvědomila si, že hory odhalují nejen sílu, ale taky lidskost.
Z myšlenek ji vytrhl zvuk brzd. Vyklonila se z okna. Vzduch byl těžký a vlhký. Z nedalekého chrámu se ozývalo tiché klokotání modlitebních zvonků, které přerušil bílý pickup, co právě zastavil před domem. Vystoupil z něj vysoký muž.
„George Wright,“ zamumlala si pro sebe a dopsala myšlenku. Jeho výstup na Annapurnu byl už třetí v této sezóně, o kterém slyšela rozporné informace. „Musí mi to vysvětlit.“
„Dobré odpoledne, miss Hawley,“ pozdravil, když se objevil ve dveřích. Modré tričko s logy sponzorů na něm viselo, obličej měl snědý a rysy propadlé až na kost. Vypadal vyčerpaně, ale sebevědomě.
„Pane Wrighte,“ odpověděla klidně. „Pojďte dál. Mám otázky.“
Wright si povzdechl a posadil se do křesla. Dřevěná konstrukce zavrzala pod jeho vahou a zvedla se slabá vůně dřeva smíšená s voskem, který se používal k údržbě starého nábytku. „Elizabeth, nevím, co jste slyšela, ale já jsem toho vrcholu dosáhl. Bouře přišla náhle, nemohl jsem zůstat déle než pár minut. Proto nemám žádné fotky. Ale byl jsem tam.“
Elizabeth se na něj podívala přes okraj brýlí. Vrásčitými prsty přejela po hřbetu svého notesu. Jeho kožený povrch byl hladký a ošoupaný dlouhými roky používání. „A váš partner? Vrátil se přece do základního tábora, s příznaky výškové nemoci. Proč jste pokračoval?““
„Byli jsme blízko,“ bránil se George Wright. „Cítil jsem, že to zvládnu.“
„Dejme tomu,“ odpověděla Elizabeth klidně a na chvíli se odmlčela.
Batoh na hory
Wright se zatím rozhlížel po místnosti. Jeho pohled zavadil o starý koberec, který vypadal, jako by už zažil víc než jedno století – jeho vzory byly místy setřené a přesto zůstávaly krásné. Na stěnách visely fotografie s horolezci, kteří už dávno nebyli na tomto světě. Byly tu i momentky z Elizabethina raného působení – na jedné se usmívala ona, Sir Edmund Hillary a dalšími členové Himalayan Trustu. Hillary ji tehdy požádal o pomoc s budováním škol a nemocnic v horských vesnicích. Elizabeth upoutalo nejen jeho odhodláním, ale i pokora. „Pomáhat těm, co mají málo, je víc než zdolat Everest,“ řekl jí jednou.
Venku se ozvalo zahřmění. Elizabeth se podívala z okna. Tmavnoucí obloha jako by hrozila, že celé město pohltí. Cítila, jak vzduch zhoustl, a lehký závan vlhkosti ji zašimral na kůži. Pero značky Parker položila na notes.
„Pane Wrighte, pamatujete si na Sergia Martiniho? Tvrdil, že byl na Lhotse. Neměl žádné důkazy. Víte, co udělal?“
Wright pokrčil rameny. „Vrátil se?“
„Správně! O tři roky později,“ přikývla Elisabeth. „A Ed Viesturs? Tvrdil, že byl na Siša Pangmě, přitom dosáhl jen centrálního vrcholu. Řekla jsem mu, že to nestačí. A co udělal?“
„Taky se vrátil?“ zamumlal Wright.
Elizabeth se usmála a naklonila se blíž. Pod jejíma rukama zavrzal starý dřevěný stůl. Na jeho povrchu byly patrné lehké vrypy a tenoučké škrábance. „Pochopte, pane Wrighte. Tohle není osobní. Příběhy ale musíme uchovávat pravdivé. Ne kvůli mně. Kvůli těm, co přijdou po vás.“
Wright si rukou přejel po čele a prsty si zajel do odrostlých tmavých vlasů.
„Nepřišla jsem před padesáti lety do Nepálu, abych dělala horolezcům soudce,“ pokračovala Elizabeth. Věděla, že ji mnozí považují za přísnou. Ale ona se jen snažila zachovat to, co bylo důležité.
„Elizabeth, co děláte, když zrovna neřešíte expedice?“ zeptal se zničehonic Wright.
Ta otázka ji překvapila. „Čtu. Miluju romány. A starám se o svoji zahradu tady v Dilli Bazaru. Je to moje malá oáza v tomhle chaosu.“ Usmála se. „I já občas potřebuju klid.“
Wright přikývl, ale zdálo se, že přemýšlí o něčem jiném. „Rozumím, miss Hawley. Ale co když to znovu nezvládnu? Víte, že je to taky otázka štěstí.
Elizabeth ho chvíli pozorovala, jako by si v hlavě skládala, co řekne. „Pak váš výstup zůstane sporný,“ odpověděla. „Ale pamatujte si, že hory počkají. Nejsou tu pro trofeje. Jsou tu pro vás.“
Wright dlouho mlčel. Nakonec se postavil a přikývl.
„Až se vrátíte, budu tady. Jestli chcete, aby váš příběh žil, udělejte to pořádně.“
Když Wright odešel, Elizabeth se posadila ke stolu. Déšť teď bubnoval na plechovou střechu s větší intenzitou a zvuk stékající vody se mísil s dalekým štěkotem psů. Elizabeth se zaposlouchala a na okamžik zavřela oči. Vůně čaje už vychladla, ale jeho chuť stále cítila na patře.
Otevřela notes a zapsala si další řádek. Vzpomínala na Anatolije Bukrejeva, na Edmunda Hillaryho, na všechny, kdo prošli jejím bytem – odvážní i pošetilí. Každý z nich byl součástí příběhu hor. A ty příběhy musely být zachovány – pravdivě a úplně. V tom byl smysl její práce. A smysl jejího života.
Elizabeth Hawley (1923–2018) byla americká novinářka a horolezecká kronikářka, jejíž jméno se stalo synonymem pro důkladné a pravdivé záznamy himálajských expedic. Narodila se v Chicagu a studovala na Michiganské univerzitě, kde se věnovala historii. Po krátké práci v novinách v New Yorku a poté, co procestovala svět na lodi, se v roce 1960 usadila v Káthmándú, kde žila až do své smrti.
Elisabeth Hawley se původně věnovala politickému zpravodajství, ale brzy se zapojila do práce pro Himalayan Trust Edmunda Hillaryho, což ji přivedlo do centra horolezeckého světa. Ačkoli nikdy sama nelezla, její znalosti, bystrost a nekompromisní dotazování z ní udělaly autoritu v dokumentaci horolezeckých výstupů. Její databáze, známá jako The Himalayan Database, obsahuje více než 25 000 záznamů o expedicích do Himálaje od roku 1905.
Elizabeth Hawley byla známá svým precizním přístupem a schopností vést rozhovory s horolezci tak, aby odhalila detaily jejich výstupů. Nebála se označit některé z nich za sporné, pokud chyběly důkazy – mezi nejznámější případy patří její rozhodnutí označit výstup Sergia Martiniho na Lhotse za neprokazatelný nebo výzva pro Eda Viesturse, aby znovu zdolal hlavní vrchol Shishapangmy.
Hawley hrála klíčovou roli nejen jako kronikářka, ale i jako svědkyně změn v Nepálu, kde sledovala modernizaci země a přerod horolezectví v komerční sport. I přesto zůstala věrná svému přesvědčení o důležitosti pravdy. Její práce, oceňovaná horolezci i historiky, se stala základním zdrojem pro studium horolezecké historie. Elisabeth Hawley svůj život zasvětila dokumentaci příběhů hor a jejich dobyvatelů, přičemž zůstala ztělesněním preciznosti a nezaujatosti.
Boty do hor
