Říká se, že čas všechno spraví. Čtyři roky ale zřejmě byly málo. Koneckonců – byla to Hora zabiják, co se ve třiapadesátém zakousla do jeho těla. A on byl vděčný, že to odnesl jen dočasnými halucinacemi a omrzlými prsty na nohou, které se mu právě teď znovu připomněly. Shrbený seděl v áčkovém stanu. Celta se třepotala ve větru tak silném, jak jen v sedmi tisících devíti stech metrech může být. Pleskala ho do zad. Byl prochladlý a hladový. Do staženého žaludku by ale stejně nic nedostal. Na roztaženém spacáku si prohlížel obnažené prsty. Zbělely. Vypadaly jako potaženém voskem. Dotýkal se jich a nic necítil. Jako by k němu nepatřily. Podle rad lékařů třel svá chodidla a třel je dobrou půl hodinu, ale nic se nezměnilo. Ani jeden z prstů, které mu na Nanga Parbatu omrzly, se k němu stále nehlásil.
Když půjde ráno nahoru, je šance, že přidá druhou osmitisícovku. To ještě nikdo před ním nedokázal – zdolat dvě osmitisícovky! Ale s tím taky naroste pravděpodobnost, že se mu po návratů domů zařízne do nohou pilka. Za každých tisíc metrů odevzdá v nemocnici jeden černý prst. Pak se bude znovu učit chodit. V alpských stěnách už nikdy nepoleze jako dřív. A žádná další cesta už neponese jeho jméno. Buhlriß, Buhlkante, Buhl-Dach. Nic z toho nebude.
Rozum rozhodl. Kurt Diemberger, Marcus Schmuck a Fritz Wintersteller půjdou na vrchol sami. Jsou dobře aklimatizovaní. Není důvod, aby jim tahle osmitisícovka odolala. On bude zatím sedět v táboře. Uvaří čaj, aby si kamarádi po návratu svlažili mrazem vyschlá hrdla a uklidnili vylágrované žáludky nečím teplým. A občas vystrčí hlavu ze stanu a zkontroluje, jestli už mu nemávají z vršku.
Bude sedět ve stanu a čekat. Krutá představa pro horolezce, který jako první na světě přemohl Horu zabijáka. Zápasil s ní tehdy dlouhých jednačtyřicet hodin. Do té doby zardousila jednatřicet mužů. A on na ni zůstal sám. Docela sám. Kamarád Kempter na tom nebyl dobře a odmítl opustit poslední tábor. Dvanáct set výškových metrů na jednoho muže. Ale Hora zabiják neměla tušení, že zrovna on má takovou páru. Postavil se jí na temeno a z hlavičky jí sebral kámen. Na památku pro ženu. A pak bojoval o cestu zpět, protože hora byla sice pokořená, ale necítila se poražená. On už ale nebyl sám. Doprovázel ho další horolezec. Přišel ho podpořit, aby to nevzdával, když na kolenou padal do sněhu. Následoval ho, dokud se nedohrabal zpět do tábora. Pak ten horolezec zmizel a už ho nikdy neviděl.
Tenkrát tvrdě bojoval. Teď sledoval, jak se mu kamarádi vzdalují. Ze třech lidí se stávaly tři tečky na bílém plátně. To nešlo vydržet. Rozum rozhodl. Jenže srdce ho překřičelo. „Klidně si ty mý zatracený prsty vem,“ promluvil k hoře, když už se na tu prchající příležitost nemohl dál dívat. Silou natlačil nohy do mrazem ztuhlých kožených bot, rozhrnul stanovou celtu, nasadil si temné ledovcové brýle a vyrazil k vrcholu Broad Peaku. Diemberger se hodně divil, když se vracel s vrcholem v kapse a tenhleten Buhl, co se ještě ráno zdráhal postavit na nohy, mu najednou kousek pod vrcholem stoupal naproti.
„Hermann,“ řekl Diemberger, když se na svahu zaklínili rameny jeden o druhého, „du bist verrückt!“ Blázen – to on skutečně byl. Ale blázen do hor. Už od dětství. Rodiče mu říkali, že tam nahoru nepatří. Marně. Nemohl bez hor žít. A proti jedné z těch nejvyšších teď vsadil svých deset prstů.
V tom ho Diemberger nemohl nechat samotnýho. Tak to otočil a na vršek se s ním ještě vrátil. Bolelo to oba dva. Buhla asi o dost víc, protože jednu nohu už skoro vlekl za sebou. Ale zmáčkout se, to on uměl. Však taky v Alpách kolikrát šlapal na kole i sto čtyřicet kilometrů, aby vylezl nějakou tu stěnu a pak těch stejných sto čtyřicet kilometrů zase šlapal zpátky. A usnul při tom jen jednou. Když se vracel z Piz Badile, patnáct kilometrů od domova mu spadla hlava na řídítka a vletěl na kole rovnou do Innu. S ohnutým rámem na zádech pak došel domů pěšky.
Takže dřel do poslední kapky potu i tentokrát. A západ slunce, který tomu nasadil oranžovou korunu, všechnu tu dřinu vynahradil. K večeru kráčel dolů jako první člověk se dvěma osmitisícovkami a přes usínající ledovec Baltoro koukal na třpytivé střechy Chogolisy. Srdce mu zase cosi našeptávalo.
Batoh na hory
Velké nekonečné bílo
Broad Peak se teda povedl náramně. Vlastně nikdo ještě něco takového na osmitísícovce neprovedl. Lézt nahoru – celou cestu od úpatí hory až po její vršek bez jediného nosiče. A bez doušku kyslíku z láhve. Vybojovali to tedy jen s tím, co si sami nesli na zádech a v plicích. A stejně neměli dost.
Schmuck a Wintersteller se zamilovali do sedmitisícovky Skil Brum, ze které by člověk sněhovou koulí možná i dohodil na K2 – kdyby se jen v tom řídkém vzduchu dalo pořádně rozmáchnout. Sotva se zase trochu do zásoby vykrmili, hned tam vyrazili. A za pár dní mávali z vrcholu. Zdolali ho úplně sami a jeden by tehdy řekl, že durchweg. Šmahem. Dnes bychom to nazvali alpským stylem.
Buhl, protože mu mezitím všechny prsty rozmrzly a zase zčervenaly životem, hleděl ale na Chogolisu. Ta ho uhranula. A oči mu těkaly mezi jejími dvěma vrcholy. Ten vlevo se zdál mírně vyšší. Přejížděl zrakem po kilometr dlouhém hřebeni ostrém jako břitva. Sem a tam. Pod ním počítal převislé séraky. Sledoval, jak po svazích teče třpytivý led a kudy se odpoledne hrnou laviny. Dumal, kudy nejsnáze proklouznout na vrchol a přitom horu nerozzlobit. A když už měl pocit, že má horu dobře přečtenou, šťouchl do Diembergera, aby si šel sbalit batoh.
Za tři dny byli v šesti tisících sedmi stech metrech. Buhl ten labyrint dobře načetl a plíce měli z Broad Peaku roztažené, tak to nahoru odsýpalo. Zbývalo to jen dorazit z posledního tábora na vršek.
Ve dvě ráno už Buhl třepal s Diembergerem zachumlaným ve spacáku. V takových výškách všechno trvá. Jenom než voda začne bublat, zmizí dobrá hodina. A bylo potřeba rozpustit sníh, něco čaje nalít do hrdla, zbytek do láhví a co nejdříve vyrazit. Po páté hodině stáli před stanem a Buhl byl natěšený jako štěně. „Kurt, das ist der glücklichste Tag,“ pravil a hleděl k vrcholům Chogolisy, „to byl vždycky můj sen, vystoupit nahoru durchweg z basislageru.“
Jenže hory – a už vůbec ne ty nejvyšší – nemají pro člověčí sny pochopení. A i když šlapali, co mohli, nevyškrábali se ti dva dál než do sedmi tisíc tří set metrů. Tři sta výškových metrů scházelo, když se na horu posadil mrak. A z toho mraku se začaly sypat vločky macaté jako čmeláci. Buhl a Diemberger dohlédli sotva jeden na druhého. Přičemž od sebe nesměli stát dál než deset kroků. Tentokrát rozum zase zavelel a ani srdce se ho už nesnažilo přehlasovat. I ono chtělo hlavně přežít.
Diemberger vedl, Buhl se snažil neztratit stopu. Nahoru předtím kráčeli po nabroušeném sněhovém ostří. Vlevo padal strmý svah, vpravo zela kolmá hlubina. Jenže to ostří teď zmizelo. Země splynula s oblohou v jednou souvislé bílo. Nahoře bylo dole a dole se převrátilo nahoru. Buhlovi se motala hlava. Kdyby mohl, lehl by si do sněhu a počkal, až se svět zase srovná. Jenže to by mu Diemberger utekl. Tak šlapal a vrávoral. Když chtěl zabrat do nohou nebo se opřít o cepín, hora se pootočila a noha či ruka putovala vzduchem déle, než by čekal. Jako když člověk kráčí potmě po schodech, špatně si je spočítá a na ten poslední schodek zapomene.
Dosud ale Buhl vždycky nějakou oporu našel. Pak něco zapraskalo. A pravá noha se bořila hlouběji – a hlouběji – až se probořila úplně. Jeho tělo najednou ztratilo všechnu svou tíhu. Nevážilo ani gram. Vznášel se a kolem dokola pozoroval jenom to nekonečné bílo. Bílo, bílo, bílo – a pak – tma.
Hermann Buhl (1924-1957) je považován za jednoho z největších alpinistů všech dob. V roce 1953 se osaměle vydal z posledního výškového tábora na vrchol Nanga Parbatu (8125 m). Dostal se tam po sedmnácti hodinách lezení, mimo jiné s pomocí povzbuzujícího pervitinu. Dalších dvacet čtyři hodin pak sestupoval, přičemž musel bez vybavení bivakovat v 8000 metrech a při sestupu se mu v halucinacích zjevoval partner, který ho na cestě dolů doprovázel. Nakonec jako první zdolal Nanga Parbat a stal se prvním člověkem, který vystoupil na osmitisícovku sólo a bez kyslíku.
Expedice na Broad Peak (8047 m) v roce 1957 se kromě Hermanna Buhla zúčastnili také Kurt Diemberger, Markus Schmuck a Fritz Wintersteller. Na dosud nezdolanou horu vystoupili západním pilířem a po cestě vybudovali tři výškové tábory. Během výstupu nevyužívali výškové nosiče a nikdo z výpravy nepoužil umělý kyslík.
Na Chogolisu (7665 m) se Hermann Buhl a Kurt Diemberger vydali dva týdny po úspěchu na Broad Peaku. První den vystoupili do výšky 6350 m, kde museli kvůli vichřici strávit celý další den ve stanu. Třetí den pokračovali ve výstupu, ale tři sta metrů pod vrcholem se opět zhoršilo počasí a donutilo je k návratu. Při sestupu se s Buhlem utrhla sněhová převěj a zřítil se do severní stěny. Jeho tělo se nikdy nenašlo.
Pohorky na hory
