Horoknihy. Co číst?

Prostý a hluboký příběh. Andreas Egger – muž bez velkých řečí, noha kulhavá, roky sám uprostřed alpského údolí. Odešel jenom dvakrát. Na ruskou frontu a pak – když nasedl do autobusu. Svět se mění, lidé přicházejí a odcházejí, budují se lanovky, jeho láska Maria i celá chalupa mizí pod lavinou. A on – pořád zůstává. Po celý život.

„Myslel jsem, že bude jednodušší přestat mít někoho rád,“ říká Olmo dědovi. „To víš, že to není těžké. Jen jsem tě to zapomněl naučit.“ Laskavý příběh, za kterým se odvíjí něco zvláštního. Chata v údolí Valle d'Aosta, třináctiletý Olmo, děda, který ho vychoval, a bratr Diego, který možná není tak docela v pořádku. Ale proč, sakra?

Jedna z těch Kerouacových knih, kde se člověk ještě dočista neztratí v proudu slov a jeho zběsilé mysli. Výstup na kalifornský Matterhorn ho bolí. Vzlyká a naříká, ale taky Kerouac něco objeví. Čistotu přírody a kouzlo buddhismu. A pak odchází do chatrče na odlehlé hoře Desolation Peak, střežit hory před požáry. Čekají ho měsíce samoty.

Aleš Palán rozhovory umí. Už jich má za sebou tolik. Jeden knižní rozhovor udělal taky s Náčelníkem – Miloslavem Nevrlým. Jen opatrně. Při čtení začneš mít chuť vrátit se v čase zpátky. Do doby, kdy v lese vládlo opravdové ticho. Kdy se ještě všechno v mapě najít nedalo a každé vzácné místo si musel člověk zasloužit hodinami bloudění.

Sám Náčelník toho napsal hodně. A v téhle knize tě, bratříčku, vezme do míst, kde tě v nose pošimrá vůně mateřídoušky, na patře tě zastudí jiskřivá voda nabraná do dlaní z horské bystřiny a co teprve ta v uhlících upečená brambora od starého bači. A když budeš chtít s Náčelníkem pokračovat, zkus vnímat třeba Zašlou chuť morušek.

V horách to začíná, božským úkolem to končí. Muž, skoro šedesátník, vodí přes hory nelegální běžence. Po převedení ale lidem vrací peníze. Nemluví o tom, prostě to tak dělá. Když se ale začnou zajímat novináři, musí z vesnice odejít. Do města, kde jako řemeslník dostane zadání: vytesat penis z mramoru a vrátit ukřižovanému nahotu.

Osm hor zná už snad každý. Tahle kniha z něj udělala spisovatele. Ale Paolo Cognetti není muž jednoho díla. Třeba tohle Vlčí štěstí – neúspěšný spisovatel Fausto odchází z Milána do hor. Aby tam něco našel. A brzy zjistí, že není mezi lidmi jediný, komu hory našeptávají. Je to krásné, ale není snadné tam nahoře žít. A ještě těžší je zůstat.

Začíná to jako román Jacka Londona. Zvíře prochází krajinou. Divoké a plné zloby. Pak se objevují lidé. Lesní strážce, který vyšetřuje, kdo podél znečištěné řeky Sesie zabíjí psy, a jeho bratr, který se vrací z Kanady, aby vyrovnali dědictví po otci. A oba prchají do hor, kde otec vysadil dva stromy. Naprosto odlišné – stejně jako dva bratři.

Ze čtrnácti domů zůstal stát jediný. Takovým místům se v Sudetech říká zaniklé osady. Morgenland je jednou z nich. A tohle je příběh posledního člověka, který zůstal, a taky těch, kteří museli odejít. Museli opustit svůj domov v horách – svůj Altvater. Historie má rub i líc. Třeba v téhle knize najdeš klíč k obojímu. Je to smutné i milé zároveň.

„Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním zkušenostem života, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má učit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil.“ Dva roky v samotě na břehu jezera Walden. Thoreau byl filozof, a taková je i tato kniha.

Thoreau chodil do přírody každý den. Aby vnímal i ty nejdrobnější proměny přírody, protože ta nikdy nezůstává stát na místě. Všechno si zapisoval – a my jeho zápisky můžeme listovat. Místo dávky instagramu jeden Thoreaův zápis. Není to kniha, u které člověk stráví celý večer. Ale je hezké mít ji položenou na stole – a občas ji otevřít.

Tulák. Námořník. Zlatokop. Lovec ústřic. Jack London byl dobrodruh a jeho knihy jsou právě takové – plné syrového dobrodružství. Zhýčkaný městský pes Buck na dalekém severu brzy pochopí zákon kyje a tesáku – a naučí se přežít v divočině. A dál? Kniha Odyssea severu – šestnáct povídek, tvrdý život drsných chlapů, žádné kudrlinky.

O sportovcích se dá psát všelijak. Ale nejlíp v Česku (a možná i na světě) to uměl Ota Pavel. Výstup na Eiger je povídka, která dala název celé knize. A tak, až skončí drama v severní stěně Eigeru, přijde na přetřes Raška nebo Zátopek. A jestli ti to nestačí, sáhni po sbírce Povídky z šuplíku. Zjistíš tam, jaký byl horský fotograf Vilém Heckel.

Bajovy horolezecké historky – ach! To tady nesmí chybět. Člověk je může číst pořád dokola – jednou doma v křesle, podruhé na palandě horské chaty a potřetí v bivaku u plápolajícího ohně. A stejně se těm příběhům bude pořád culit, jako by je četl poprvé. Prostě krásné a veselé dílo – a kultovní kniha všech československých horolezců.

Už to tak bývá, že kniha je lepší než film. V tomto případě by se o tom ale dalo dlouze debatovat. Kniha možná není lepší než snímek s Bradem Pittem – je prostě jiná. Je to cestopisný deník – a je zajímavý tím spíš, že takový Tibet, jaký zažil Heinrich Harrer před vpádem Číňanů, už nikdy nikdo neuvidí. Pokud ho vůbec někdo z nás kdy uvidí.

Kdo by nikdy nezatoužil strávit kus života mezi indiány na pláních Divokého západu? Rozdělat oheň třecími dřívky, ušít si mokasíny, postavit týpí nebo přehradu na potoce? S touhle knihou začínají kluci objevovat, co všechno se dá tam venku podniknout. A tátové se vrací do dětských let. Dva divoši, Yan a Sam – to je legenda z roku 1903.