Teď se v sedě na zkřížených nohou krčí v mělké sněhové jeskyni, kterou si vyčerpanýma rukama vyhloubil tři sta metrů pod vrcholem bezmála dva kilometry vysoké hradby tvořené temnou skálou a nevyzpytatelným ledovým příkrovem. Varovně ji nazývají Mordwand. Vražedná stěna. Osmý den výstupu ho mrazivá prosincová bouře uvěznila ve vnitřnostech tohoto děsivého obra, jehož první porážka si vyžádala tolik lidských životů. Karl Mehringer, Max Sedlmayr, Willy Angerer, Edi Rainer, Anderl Hinterstoißer, Toni Kurz. Jako memento nerovného souboje člověka s přírodou se plíží duchové smutných hrdinů ve zběsilém vichru omílajícím stěny Eigeru. Stane se Jeff Lowe další obětí smělých horolezeckých ambicí?
Dost odvážný, aby uspěl
Lezení pro něj vždy představovalo tak přirozený pohyb, až si člověk, pozorující ho při jeho výstupech, musel říkat, že to není nic těžkého. Na fotografii pořízené v roce 1979, kdy předvedl své ohromující sólo na téměř sedmitisícový Ama Dablam, stojí Jeff Lowe na skalnatém hřebeni, jeho blonďaté kadeře vykukují zpod háčkované čepice do řídkého himálajského vzduchu, hustá mlha opřádá hlubiny pod ním bezedným tajemstvím a on - opřený kolenem pravé nohy o stěnu a s levou podrážkou na vratkém sněhem pokrytém kameni - zatlouká do skály skobu. Měl by to být mimořádně nejistý postoj, ale on se zdá absolutně v pohodě. Zcela oprávněně byl uznáván jako nejlepší americký alpinista své generace.
V pouhých sedmi letech vystoupil Jeff Lowe se svým otcem a bratrem Gregem na vrchol majestátní pyramidy Grand Teton. Jako teenager zlezl spoustu nových cest v okolí jejich domova v Ogdenu ve státě Utah. A když oslavil jednadvacáté narozeniny, odhodlal se, ve dvojici se svým bratrancem Georgem, k pokusu o první zimní výstup impozantní západní stěnou jemu už dobře známé hory Grand Teton. Po třech dnech lezení stanuli v prudkém větru na vrcholu, ale největší obtíže měli teprve před sebou. Jeff později prozradil, že to byl nejhorší sestup, jaký kdy zažil. V mizérii - sužovaní šíleným počasím, minimální viditelností a věčně zamotanými lany - je držela nad vodou vidina lyží ukrytých pod stěnou a čerstvého prašanu v Garnet kaňonu. Miloval lyžování.
"Prvovýstupy jsem vždycky považoval za umělecká díla. Nikoliv za soutěžení o triumfy."
Mnoho lidí v té době chtělo opakovat slavné výstupy, ale Jeffa vždy přitahovalo objevování nového. Tak společně s Mikem Weissem v zimě 1974 vybalili své vybavení ve sněhu pod zamrzlým vodopádem Bridalveil Falls v Coloradu. Ledová stěna nad nimi pro horolezce tehdy představovala naprostou neznámou. Ani oni dva netušili, jestli technický obtížný výstup zapadne do repertoáru jejich schopností. Ale když po deseti a půl hodinách tvrdého boje zarazili cepíny nad vrcholem ledopádu, začali se smát a válet ve sněhu jako štěňata. Měli radost, jakoby se jim právě podařil zločin století. A jejich výkon nebyl možná o nic menší, jen legální, protože si uzmuli primát nejtěžší ledové cesty světa. Po čtyřech letech se ale tento počin proměnil v pouhou vzpomínku a tak se Jeff Lowe vrátil. Tentokrát sám. A sólo výstupem 120 metrů vysokého ledopádu opět posunul limity možného.
V nejčistším možném stylu
Jako ostří nože prořezává oblohu nad Karákóramem 2500 metrů vysoký severní hřeben hory Latok I (7145 m), který tvoří nepřístupná žulová masa ledabyle potřísněná sněhovou polevou. Záměr vystoupit po tomto vyzývavém břitu na vrchol v dokonale alpském stylu zdál se být v roce 1978, kdy na úpatí hory stanuli Jeff Lowe, Jim Donini a Michael Kennedy, přinejmenším vysoce ambiciózní. Expediční styl s postupným budováním výškových táborů, fixováním obtížných úseků a opakovanými vynáškami materiálu ovšem představoval pro tuhle trojici těžkopádný přežitek. A společnými silami opravdu rychle a takřka bezproblémově dosáhli druhého bivaku v šesti tisících metrech.
Jenže šest dní trvající bouře neměla pro jejich úmysly pochopení. S polovičními příděly jídla a pouhou hrstí naděje se krčili v malém stanu a čekali na zlepšení počasí. Když se obloha sedmý den vyjasnila, rychle překonali klíčové místo stěny, a to navzdory viru, který od počátku expedice oslaboval tělo Jeffa Lowa. Původně pomýšleli na maximálně dvoutýdenní výstup, ale po dvaceti dnech ve stěně jim stále zbývalo 250 metrů těžkého lezení na vrchol. Přičemž Jeff přišel o veškerou energii. Přesto se následujícího rána pokusili o vrchol, ale několik desítek metrů od cíle se stav Jeffa Lowa katastroficky zhoršil. Nikdo už ani nepomyslel na cestu vzhůru. Museli bezvládného kamaráda dostat dolů. Rozběhl se souboj o život, při kterém se před nimi rýsovaly čtyři dny sestupu s těžko představitelnými osmdesáti pěti délkami slanění. Jim Donini se později svěřil, že si tehdy pod vrcholem myslel, že Jeff Lowe nepřežije noc. Přežil. A dodnes se nikdo další nepokusil jejich nedokončené dílo završit.
"Latok mi ukázal, jak daleko můžu jít v týmu opravdových přátel."
O rok později se Jeff Lowe stal součástí velké expedice na Ama Dablam (6812 m) a jakožto její člen také vystoupil na vrchol hory, jejíž název se překládá jako „Matka s perlovým náhrdelníkem“. Ale zatímco všichni v základním táboře oslavovali úspěch, on seděl rozmrzelý stranou. Výstup vedený stylem, jež bychom mohli nazvat obléháním, ho zhola neuspokojoval. Ve tři hodiny následujícího rána vyrazil na vrchol znovu. Jen on sám. A neznámou jižní stěnou. Po 1300 metrech lezení v terénu tvořeném skálou, sněhem i ledem opět stanul na vrcholu Ama Dablam a ještě odpoledne téhož dne se vrátil do základního tábora. Nyní bylo - podle jeho pravidel - vše v pořádku.
Tři bratři s batohem
Jeff Lowe dokázal vylézt sólo linie, o kterých si mnozí mysleli, že jsou nelezitelné. K tomu ovšem potřeboval vybavení, které odpovídalo jeho vysokým nárokům. Vybavení, které neexistovalo, dokud ho Jeff Lowe a jeho bratři nenavrhli. "Měl schopnost najít skvělé linie. Měl schopnost je vylézt a dokázal si vyrobit nástroje, které mu to umožnily," řekl lezecký spisovatel Doug Robinson.
V roce 1967 vytvořil Jeffův starší bratr Greg Lowe první batoh s vnitřním rámem na světě - základ všech moderních batohů - a společně s dalším ze sourozenců Mikem založili v roce 1972 značku Lowe Alpine, pod kterou uváděli na trh další inovace, které přicházely společně s jejich novými ambiciózními cíli v horách. Zatímco Mike a Greg se starali o obchodní stránku, Jeff lezl po horách, navrhoval a testoval. A díky svým výkonům, které už přesahovaly hranice horolezecké komunity, se samozřejmě stal tváří značky Lowe Alpine.
Pokusy o vlastní podnikání ovšem Jeffovi nevycházely. Inovativní úspěchy jeho firem Latok Mountain Gear a Cloudwalker zastínila jedna velká finanční katastrofa. V roce 1988 - tomtéž, kdy se mu narodila dcera Sonja - uspořádal v americkém Snowbaru v Utahu vůbec první závody ve sportovním lezení. Samotní horolezci byli organizací akce nadšeni, ale Jeff Lowe prodělal spoustu peněz a v roce 1991 skončil v bankrotu a rozvedený. Nezbývalo mu už nic jiného, než lezení.
"Když se věci v mém životě zhoršovaly, zjistil jsem, že dlouhé a tvrdé lezení mi pomůže dostat se zpět."
Batoh Jeffa Lowa
Osamocen v diretissimě
Pod ledovou maskou pokrývající jeho tváře a za poškrábanými skly lyžařských brýlí Swans s bílým rámem lze jen ztěží rozpoznat toho věčně vysmátého člověka, jakým Jeff Lowe bezpochyby byl. Celou noc a den se třásl zimou. Neprůhledná vánice, vytrvale obrušující svahy Eigeru, nepolevuje ani na okamžik a jemný prachový sníh se vtírá pod tropiko, které má chránit vstup do chladné bivakovací jeskyně. Přichází další trpká noc. Hodiny se vlečou a on upírá zrak na obrázek své dvouleté dcery - jediný světlý bod, který uprostřed temné nicoty rozjasňuje žlutá záře vycházející z čelovky. A najednou jakoby se jeho vědomí oddělilo. Cítí nízké, hluboké vibrace. Zvuk, který od toho neuvěřitelného sólo výstupu na Ama Dablam neslyšel. Napřed tomu nedokáže porozumět. Ale pak...
"Konečně jsem potkal sám sebe a vibroval uprostřed svého vesmíru.“
Následujícího rána už nemůže déle čekat. Slábnoucí sněhová bouře mu nabízí časově omezený prostor k dokončení výstupu. Jenže únava z předchozích dní, kdy osaměle, metr po metru, zdolával dosud neprostoupené partie této k opovážlivcům natolik nepřátelské alpské stěny, otupuje jeho smysly. Hrot levého cepínu se odráží od tvrdého výstupku a Jeff padá. Rotuje ve vzduchoprázdnu, dokud v záblesku prozření nespatří město Grindelwald o dva kilometry níže. Po asi dvacetimetrovém bezvládném kutálení se po větrem ubitém sněhovém svahu zapruží jistící lano a kyvadlovým pohybem jej vrhá přímo do ledové stěny. Téměř v bezvědomí lapá po dechu. Bolest ale opět aktivizuje jeho pozornost. Přesnými a svižnými pohyby teď ukrajuje poslední výškové metry k rameni západního hřebene Eigeru. Už nezbývá mnoho.
Na dohled vrcholu ho ale jistící lano nepouští dále. Jeho druhý konec upevnil k batohu, který zahrabal do sněhu o padesát metrů níže. Musí tedy svůj konec lana ukotvit tam, kde nyní skončil, slanit zpět pro batoh a celou délku vylézt znova - jištěný shora. Tímto způsobem sebejištění zdolával většinu stěny. Jako při všech svých výstupech trval Jeff Lowe na nejčistším možném stylu - nepřipouštěl vrtané nýty ani jiné technické pomůcky. Jenže právě teď bouře znovu nabírá na síle. Proklatých dvacet metrů, které mu chybí na vrchol! Tým jeho přátel na úpatí hory k němu rádiem vysílá radikální návrh: "Odvaž se od lana a vylez bez jištění na hřeben. Pošleme pro tebe vrtulník." "Ani náhodou," zní jeho první myšlenka. Ale kosmické prozření v ledové jeskyni a obrázek andělského obličeje jeho dcery převažují nad jakoukoliv jinou úvahou. Jeff Lowe odhazuje lano, batoh, který už nebude potřebovat, nechává napospas věčnému sněhu Eigeru a na rameni hory nastupuje do vrtulníku.
Mise je u konce. Devět osamocených dní v nejtěžší alpské stěně vrací Jeffa zpátky na trať. Tento výstup představuje jeho mistrovské dílo. A také duchovní transformaci.
"Byl to začátek změněné perspektivy, která osvítila zbytek mého života."
Metanoia vyjadřuje v pojetí starověkých řeckých klasiků změnu smýšlení. A právě takovým jménem obdařil Jeff Lowe svou extrémně obtížnou diretissimu v severní stěně Eigeru. Cestu na hranici možného, která se dočkala jediného opakování, a to až po dlouhých pětadvaceti letech na třetí pokus trojice světových alpinistů Thomas Huber, Roger Schaeli a Stephan Siegrist.
Poslední slovo
Kolem roku 2000 Jeff poprvé nečekaně upadl. Na rovné zemi. Tělo mu poslalo své varování. Od té doby se jeho motorika a rovnováha začaly rychle zhoršovat. Lékaři v počátcích usuzovali na roztroušenou sklerózu, ale se stále zhoršujícím se stavem rozpoznali příznaky amyotrofické laterální sklerózy - známé též jako Lou Gehrigova choroba. Jeff Lowe, který se kdysi v těch nejobtížnějších stěnách světa pohyboval s pozoruhodnou lehkostí, zůstal upoután na vozíku a jeho myšlenky reprodukoval do světa počítačový hlas nazývaný Ryan. Ještě mnohem více než jeho výkony v horách ale zůstala pro jeho okolí nepochopitelná odvaha s jakou se své nemoci postavil. Humor ho nikdy neopustil.
Michael Levy v Loweově nekrologu pro magazín Rock and Ice vzpomíná, jak se Jeffa při jejich posledním setkání na veletrhu Outdoor Retailer v Denveru v roce 2018 zeptal, jaké měl léto. A on po minutě ticha s drzým úsměvem odpověděl: "Letos jsem moc nelezl."
Jinak lezl, dokud mohl. Naprosto obdivuhodně.
Lowe Alpine
