Cestu si zpříjemňuji zastávkou v oldřichovské pekárně a měním drobné z peněženky za pár výborných koláčů a ranní kávu. Je to takové nastartování – pro mé tělo i smysly. Vnímám tu čerstvou chuť a vůni a tuším, že dnešní den bude jedním z těch, kdy se ztratím v krajině a v duchu s ní porozprávím. Dojíždíme na to správné místo, parkuji auto a začínáme stoupat do kopců. Pes kolem dokola šťastně pobíhá, válí se ve sněhu – a snad se i směje. Jeho psí duše se nachází v sedmém nebi. Vím, že je šťastný, a to je dobře, moc dobře.
Už zdálky zdravím známou skalní věž, kterou tentokrát zdobí sněhová čepice. Přicházíme k ní a já vzpomínám na loňský rok, kdy jsme s kamarádem stáli na jejím vrcholu. Byl říjen a den byl tehdy chladný a větrný. Stáli jsme v té výšce a výhledy byly úžasné! Naplňovaly mysl radostí a v tu chvíli jsem si přál mít křídla a vznést se nad to barevné údolí. Oranžové jeřabiny svítily do kraje, modříny svou přítomnost v lesním moři signalizovaly žlutou barvou, bukové listy v několika odstínech zlaté a rudé se nedaly přehlédnout a krásné javory – ty skvosty mezi stromy – vynikaly obzvlášť. A mezi těmito barvami se nacházely ještě další a další odstíny, celá paleta ostatních stromů. A pak jednoho dne přijde ten čas, kdy spadané listí nafouká ostrý jizerskohorský vítr do skalních puklin, mezi skály a pod skalní převisy a z nebe začne padat sníh. Sněhová peřina milosrdně zakryje krajinu a dodá všemu zvláštní nostalgii. Některé roky sníh vše dokonce a doslova zavalí.
Potichu, polohlasně, poděkuji té věži ještě za loňský zážitek – však ona to i tak slyší – a pokračujeme dál. Přicházíme k potoku, který je už téměř zamrzlý, ale na několika místech se ještě převaluje voda po kamenech a padá do tajemně působících tůní, které jako by představovaly oči onoho drobného, ale nespoutaného toku. Některé jsou čiré, prosvícené světlem, jiné hluboké, tak trochu zádumčivé a lákají svým pohledem, abych přišel blíž a podíval se, jak voda a led vytvářejí obdivuhodné abstraktní tvary. Z břehů visí zmrzlé traviny a stébla, která se vodní hladiny dotýkají, jsou obalená ledem a vypadají, jako by je cukrář zalil bílou cukrovou polevou.
Na další cestu nám svítí slunce. Odráží se v krystalkách sněhu, a ty tak vypadají jako drobné diamanty poházené po cestě a okolí. I já si v Jizerkách kdysi ukryl svůj diamant. Když jsem jako malý kluk, bylo mi tehdy asi šest, viděl Poklad na Stříbrném jezeře, moc jsem si přál mít v horách také ukrytý poklad. Našel jsem vybroušené barevné sklíčko, které jsme se s babičkou a dědou vydali ukrýt jako poklad k jednomu vodopádu. Oba mi dali slib, že nikdy nikomu neprozradí, kde se můj diamant ukrývá, a já dobře vím, že to velké tajemství dodnes uchovávají v bezpečí. Na našich společných výletech a toulkách – a že jich bylo! – mě odmalička právě oni dva učili naslouchat přírodě, rozumět jí a souznít s jejím počínáním. A také mi babička říkala, abych si detailů všímal víc než detailně, a to nejen v přírodě. Můj poklad už určitě odnesl zub času nebo minimálně velká voda při letních bouřkách či jarním tání, ale můj diamant v podobě vzpomínek a všeho, co mě babička s dědou naučili, žádný čas ani voda neodplaví. Mám ho na celý život uložený hluboko ve své duši, ve svém srdci – to je ten pravý poklad.
Po cestě se ještě zastavuji u mohutných buků. V létě si pod ně lehávám, jen tak se dívám do jejich korun a poslouchám, jak šumí. Jindy přikládám ruce na mohutný kmen, zavírám oči a nechávám myšlenky plynout. Vím, že stromy jsou velcí estéti, protože každý z nich touží růst rovně, a že i staré stromy mají svá práva. A když se v létě dostaví krutá žízeň, začnou stromy křičet, ale my je neslyšíme, protože se to odehrává v pásmu ultrazvuku. A ještě něco vím – že i stromy mají svá tajemství.
Právě zavčas docházíme ke skalní vyhlídce. Výtvarník jménem Mráz tady stvořil svá nejúžasnější umělecká díla. Do žulového velikána se ještě neopřely sluneční paprsky, a tak můžu pozorovat všechny ty ornamenty, křivky a dekorace, které vytvořil. Okolní krajinu už zaplavují sluneční paprsky a na mě to působí jako živá voda. Dostavuje se obrovský příval energie a já ji nasávám plnými doušky. Je to jako exploze. Chce se mi běhat, skákat, křičet, tleskat. Je to velkolepá podívaná! Je to radost z tohoto krásného okamžiku. Je to nádherný pohled a jedinečný zážitek.
Ještě se chvíli dívám do kraje, psa držím v náručí a vše ve mně pomalu doznívá. Beze spěchu pokračujeme dál bílou stopou až na zalesněné vrcholky kopců, daleko od shonu světa... Všude je klid. Zvláštní ticho. A kolem nás jen zasněžené lesy a bílá krajina. Cestou si odpočineme u jizerskohorského křížku, u kterého v létě často leží smrková větvička a který teď už kdosi před námi zbavil námrazy. O několik hodin později se vracíme stejnou cestou kolem skalní vyhlídky, ale není to už to samé místo, nejsou to už ty samé pocity a prožitky. Slunce pomalu zachází za obzor a sytí krajinu mnoha barvami – od žluté, přes oranžovou, do vínové. Ta hra barev a různých stínů ve mně probouzí úplně jiné dojmy. Žádná exploze, žádná energie, naopak – přichází zamyšlení. V duchu promlouvám s milovanými horami a svěřuji se jim.
A ony naslouchají a nesoudí.
Náš tip
