Vypadal jako tvrďák. Obhroublá kůže jeho velkých dlaní se tiskla k jejímu předloktí, když ji instruoval, jak karabinou provléci horolezecké lano. Získala pocit, že tenhle kluk ze Stanfordu se nezastaví před ničím. Přivázal ji na druhý konec špagátu, který mu visel od pasu. Musela ho následovat. Byl hezký, to jo. Ale taky si říkala, že tihle siláci zahledění do výkonů nejsou nic pro ni. Když se ale během výstupu zastavil, aby našel slova, kterými by citlivě vystihl prazvláštní tvar sukovitého stromu, nebo když se o chvíli později rozplýval nad barvičkami okolo rostoucích květin, začala vnímat jisté sympatie.
Patřil sice do sestavy univerzitního fotbalového týmu. Ale na Stanfordu taky studoval umění a oděvní návrhářství. A právě kvůli těmhle kontrastům v jeho duši se do něj Merilin zamilovala. A o rok později – to jim bylo krásných dvacet – se za něj taky provdala.
John Harlin uměl být překvapivě citlivý. Nepochybně ano. Ale taky dokázal být tvrdý. A netolerantní vůči projevům slabosti. Když Merilin kvůli velkému horku vzdala pokus o výstup na yosemitskou věž Higher Cathedral Spire, nemohl její důvod pochopit. A když pak o týden později podlehla vyčerpání při stejném výstupu jejich kamarádka Ann Pottingerová, krutě připomněl Merilin její vlastní selhání: „Alespoň to zkusila!“
Tenhle John Harlin od lidí okolo zkrátka očekával, že se budou prosazovat stejně tvrdě jako on. Však taky o pár let později – to už byl jako pilot armádních bombardérů převelený na německou základnu a každou volnou chvíli se dral vzhůru alpskými stěnami – Merilin říkával: „Krásně se oblékáš, ženo moje. Jednou z tebe bude nádherná vdova.“
Jeden výstup nestačí
Eiger. Mordwand. Vražedná stěna. Mnohým to zní v uších strašidelně. Ale John Harlin si s těmi slovy pohrával na jazyku, jako by to byla ta nejmilejší, co znal. Laskal je a neustále obracel, až se touha po nejnáročnější z alpských stěn usadila v nejhlubším nitru jeho mysli. Proto po odchodu z armády odtáhl Merilin, malého Johna a ještě menší Andrée do švýcarského Leysinu. Čtyřtisícového městečka v kopci nad Ženevským jezerem. Chtěl být své vytoužené hoře nablízku.
Hned v roce 1962 se s mnichovským skalním mistrem Konrádem Kirchem v zádech k úpatí Eigeru opatrně přikradl. Našlapovali zlehka – aby si jich obr, který nikdy nespí a který už pozřel tolik lidských životů, nevšiml. Vplížili se do stěny a ti, co stáli v údolí a pozorovali je dalekohledem, říkali, že to byla brilantní podívaná. Kroutili hlavami nad lehkostí, s jakou ta troufalá dvojka překonávala mýtická místa, co v minulosti cupovala sny a některá z nich dokonce i vraždila: Těžká spára, Hinterstoisserův traverz, Rote Fluh, Žehlička, Pavouk, Cortiho bivak. S tím vším se hravě vypořádali a potom slavili.
Tak se ten John Harlin stal prvním Američanem, co zdolal Mordwand. „Úspěch jako hrom!“ křičely novinové titulky a obzvlášť ty zaoceánské. Ale mu to nestačilo. Přišlo mu, že jedna jediná výstupová trasa je pro věčně zasmušilou severní tvář tak ohromné hory nedostačující. Toužil přidat něco nového. Odvážného a moderního. A poté, co s velkým yosemitským hrdinou Royalem Robbinsem na jednom laně zdolali přímou americkou linkou západní stěnu francouzské jehly Les Dru, zasnil se, že rozetne Mordwand vedví. „Bude to docela přímá linie,“ vtloukal do hlavy všem, kdo vydrželi to jeho blouznění o Eigeru poslouchat, „direttissima, přímo středem!“
Boty do vertikál
Nenechat se předehnat
„Němci, ta banda!“ vztekal se John Harlin na podzim v pětašedesátém, „tak oni mě chtějí předhonit?“ Možná o tom svým snu mluvil až příliš, když se na to samé rozhodla vypravit i skupina osmi Germánů. Jenže jak oni se na tu horu chystali! Hotová expedice – fixní lana a výškové tábory. „Oni si snad z Alp chtějí udělat Himálaje!“ rval si své blonďaté vlasy John Harlin. Tohle nemohl připustit – aby mu jeho plán někdo vyfoukl a ještě u toho obra zneuctil tím, že ho spoutá pomocí kilometrů a kilometrů lan. A hned začal svolávat posily – svůj vlastní tým, se kterým do stěny vypraví se vší odvahou a kuráží, ale taky s úctou. Tedy alpským stylem.
Pětadvacetiletý skotský mladík Dougal Haston se měl probíjet především ledovými úseky, na které byl vycepovaný tím svým domovským Ben Nevisem. A Layton Kor byl už v osmadvaceti letech legendou amerických skal. Takže mu připadlo, aby udržel tým i na těch nejmenších výstupcích skály v osmnáct set metrů vysoké severní stěně Eigeru. Třicetiletý John Harlin to pak jako nejstarší všechno rozmyslel a naplánoval. Vykreslil si to jako desetidenní nápor. Jeden rychlý útok – a budou nahoře.
Jenže to by musel mít obr Eiger hodně slabou chvilku, aby si takovýhle plán nechal vnutit. Když tihle tři dorazili v únoru k úpatí, schovala se hora do mraků a vytřepávala ze svých útrob jeden kámen za druhým. Ani nápad – pustit se v takovém marasmu na dva týdny do stěny. Plán Johna Harlina dostal první trhlinu. A hned druhou, když si ten jejich alpský styl namazali Germáni na chleba a expedičně naskakovali do stěny a zase z ní rychle mizeli – podle toho, jak se zrovna na dvě tři hodiny v bouři otevírala okna hezkého počasí. Tomuhle se nedalo konkurovat. Ale ani tomu jen tak přihlížet. Proto ti tři změnili taktiku. Přitáhli si další lana a začali je taky fixovat – kolikrát hned vedle těch německých – aby mohli ze stěny prchat, když se hora otřese, a fofrem se do ní vracet, když se umoudří. Přitom si tenhle John Harlin ale pořád namlouval, že jakmile se to jednoho dne zlomí – jakmile bouře odezní – vystřelí zase po alpským vzhůru a ve třech se proženou okolo osmi těžkopádných Němců na vrchol.
Šampaňské už se chladí
Dougal Haston a Layton Kor se krčili ve sněhové jeskyni, kterou vykopali v místě zvaném Bivak smrti. Mezi sebou tiskli Johna Harlina. Nešťastného Johna Harlina, protože za čtyři týdny se vyškrábali sotva do poloviny stěny. A místo, aby to Germánům natřeli, poslouchali mezi hromobitím to jejich švudlání z jeskyně, kterou si ta banda vykutala hned vedle nich. „Alespoň tři dny pěknýho počasí,“ žadonil John Harlin. A kdo ví, jestli ho zrovna vyslyšela sama hora nebo rovnou ten nahoře, ale stalo se, že mraky zmizely, obloha se přebarvila na modro a sníh se z té krásy zatřpytil.
John Harlin vystřelil dřív, než si Germáni stačili udělat pořádek v lanech. Na ledových glazurách hnal před sebou Hastona a když se objevila sice suchá, ale strmá skála, štval zase vzhůru Kora. Už už to vypadalo, že to velké dílo skutečně dotáhnou. Chybělo tu přímou linku v severní stěně jen malinko – maliličko – natáhnout. 18. března ale ošuntělý a hlady švidrající John Harlin položil v jednom z těch noblesních hotelů na Kleine Scheideggu tvář do sluchátka a povzdychl si Merilin: „Že já si nepřál ty dny čtyři. Nebo rovnou pět. Byli bychom to stihli.“
„Tak už se vrať domů,“ prosila ho Merilin, „čekáme tě.“
„Vrátím,“ řekl, „to víš že se vrátím. Hned, jak to tady dokončím.“
Eiger sebral tomuhle Johnu Harlinovi až příliš velký kus života na to, aby smotal lana a jen tak odešel. Navíc nějak tušil – bůh ví jak – že už to v dalších dnech půjde hladce. Nebo tomu možná jenom chtěl věřit. Těžko říct. Každopádně to bylo tak, že jim Eiger opět rozevřel svou náruč. A to tak velkolepě, že hned další den vystřihl Kor delikátní tříhodinové představení při traverzu Centrálního pilíře. A protože Haston nechtěl zůstat pozadu, vyvedl neméně delikátní kousek a vydal se vzhůru po tenoučkém ledu, který neustále hrozil, že se mu zpod nohou vylomí a odletí do údolí společně. Tímhle si tedy odemkli bránu k horním partiím stěny. A Germáni na tu šou jen zírali z velké hloubky a akorát na ně ještě stihli zavolat, že prý má zase narazit do stěny studená fronta a s ní že se vrátí ledové peklo. John Harlin už si ale v batohu nesl šampaňské.
Pár metrů a sedm milimetrů
Hodil po Hastonovi úsměvem. A bylo jasné, co tohle znamená. Haston vystartoval po laně vzhůru, zatímco ho John Harlin z bivaku ještě chvíli pozoroval, jak se ve volném prostoru pod převisy točí na laně jakou korouhvička s patnácti sty metry prázdna pod sebou. Sedm milimetrů, kterým museli svěřit celé své životy. Tak silná – nebo spíše slabá – byla fixní lana, která ve stěně zanechali při posledním náporu. Když Haston přesedlal na další úsek lana, vydal se John Harlin za ním. Jako dvě píďalky se sunuli vzhůru – až do těch partií stěny, které zůstávaly poslední neznámou výzvou.
Haston vysmýkal své tělo do místa, kterým se při bouřích hrnou nekonečné proudy sněhu. Pavouk mu horolezci říkají. Tam přecvakl jumary na další tenký pramen a když John Harlin o několik desítek metrů níže zatahal za špagát a zjistil, že je volný – že Haston už pokračuje na dalším úseku –, zhoupl se na jumarech do prostoru. „Zvládneme to,“ povzbuzoval sám sebe polohlasně, „dokončíme největší dílo celé naší generace!“
Rytmicky střídal pohyby a posouval jumary po laně – levý, pravý, levý, pravý. Natáhnout ruku, zapřít se do nohy, natáhnout ruku, zapřít se do nohy. A tak pořád dokola získával další a další metry k naplnění svého snu – k zadostiučinění své posedlosti severní stěnou Eigeru. Dřel. Silně oddechoval. Vzpouzel se gravitaci a bojoval, aby se jeho tělo neustále netočilo na laně, protože to ukusovalo cenné síly o to víc. Ještě pětadvacet metrů. John Harlin se mezi výdechy usmíval. Dvacet. Blížil se. Patnáct. Za chvíli už jen čtrnáct. A najednou – to všechno zmizelo. A tenhleten John Harlin klesal na Třetí ledové pole. A pak dál až k úpatí hory, v jejímž náručí neprojevil ani zrnko slabosti. Tvrdý a citlivý John Harlin.
John Harlin (1935 - 1966) zahynul 22. března 1966, když se zhruba 600 metrů pod vrcholem Eigeru přetrhlo lano, na kterém šplhal za svým partnerem Dougalem Hastonem. Ten o pár dní později – v den Harlinova pohřbu – společně se čtyřmi členy německé skupiny cestu dokončil a na Harlinovu počest ji nazval Harlinovou cestou (John Harlin route). Byla to teprve druhá cesta v severní stěně Eigeru a její dokončení trvalo více než měsíc.
Harlinův syn John Harlin III., který měl v době otcovy smrti devět let, se stal také horolezcem. Byl šéfredaktorem časopisu American Alpine Journal a sám vylezl na Eiger původní Heckmairovou cestou. Své zkušenosti sepsal v knize The Eiger Obsession a v roce 2007 byl o jeho výstupu a vypořádávání se s otcovým odkazem natočen film The Alps.
Vzdušných 745 gramů
