Ještě hodně brzy před svítáním se na skalnatém výběžku, kterému se mezi horolezci říkalo Camp Muir a okolo kterého se obtáčel věčný sníh ledovce Cowlitz, hrnoucího se do jarních zelených údolí, začaly ozývat hlasy. Jeden mužský a jeden ženský. Slova těch dvou lidí se rozplývala v čistém vzduchu a lehký, ale pořád docela studený ranní vítr je sbíral do svého náručí a odnášel je do výšek – až ke hvězdám na jasné obloze, která zvěstovala dobrý den. Výborný den pro první sjezd téměř kilometrového kuloáru Gibraltar Chute na lyžích.
Tenkrát, na konci sedmdesátých let, hledali horalové právě takové nové výzvy. Vystoupat horolezeckým terénem a dolů se spustit stejnou cestou – jenom už bez maček na nohou a pro změnu s připnutými lyžemi. No a Marty Hoey, které patřil onen ženský hlas, co se nesl ledovým vzduchem na dosud spící hoře Mount Rainier, tak to byla ona, která přišla právě s tím nápadem, že se pokusí slyžovat ledovou rýnu Gibraltar Chute. Ona taky ten osamělý, více než čtyřtisícový sněhový kužel Rainieru, co se vždy po ránu – v mírném světle nového a jasného dne – koupe v sametově hladkých vodách jezírka Mowich, znala téměř dokonale. Na to, že patřila do společnosti horských vůdců Rainier Mountaineering, byla patřičně hrdá. Jediná žena – horská vůdkyně – na Rainieru. Pane jo! Nebo spíš paní jo! Takže bezpochyby měla předpoklady vybrat něco skvělého. Odvážného, ale snad ne příliš riskantního.
Na Camp Muir se rozsvítila světýlka čelovek a dál už se ozývalo jen hluboké oddechování – však lyže přivázané na batohu něco vážily – a vrzání maček, co se zakusovaly do zmrzlého sněhového krunýře. Obláčky od úst zvolna stoupaly k nebi, pak už se ve vzduchu odkláněly mírně stranou a jak vítr s přicházejícím úsvitem nového dne zesiloval, museli sklonit hlavy a dýchat si do límce bundy. Obloha zůstávala vymetená, ale poryvy od západu přinášely cosi nedobrého. A pak Marty schytala ránu do pravé paže.
Mount Rainier se probouzel. Hrana ledovce nad jejich hlavami ožila a spustila kanonádu. Rick to dostal kamenem přímo do krku a salva dál pokračovala. Ocitli se přímo v hlavním palebném poli a Rick navrhoval, aby z kamenného řečiště uprchli traverzem na otevřený ledovec Nisqually. Jenže horská vůdkyně, která tu horu moc dobře znala a nejspíš i tušila, jaké větší záludnosti ještě může drzounům na svých svazích připravit, takový úprk odmítla. Traverzování pod do vysoka se klenoucími séraky považovala za mnohem více riskantní, než pokračování ve výstupu vstříc kamenům, které v ranním šeru svištěly okolo jejich těl. A měla pravdu. Marty – měla – pravdu. Sotva se vyškrábali o dalších pár metrů výše, vlevo od nich to zahřmělo – jako by se celá hora hroutila – a řítící se sérak vystřelil do údolí jednu z největších lavin, jakou kdy jeden i druhý viděl. Úniková trasa, kterou před několika minutami navrhoval Rick, zmizela v hlubinách.
Kromě drobných ťuknutí, už ani jeden z nich žádnou další velkou ránu kamenem neschytal. Když vykoukli z kuloáru, museli se jen krčit před větrem a zatínat svaly v celém těle, aby je nárazy nepřevalily na záda. To ale nebylo nic, co by Marty už stokrát nezažila. Každopádně Gibraltar Chute nebyla toho dne nakloněna pustit na své zledovatělé svahy první lyžaře a koneckonců – i obyčejný sjezd po ledovci byl toho dne nádherný. A hlavně už bezpečný.
Ultralehký batoh
Hora sama určí kdo
Tam nahoře vždycky bývala taková – soustředěná, profesionální a dobře předvídala, co se může stát, a správně se podle toho rozhodovala. Hlavně Lou Whittaker, její přítel a mentor, ji toho tolik předal – to od něj se naučila vycítit, na co hory zrovna myslí. Rainier zdolala snad stokrát. Sama nebo ještě mnohem častěji s lidmi, co po vrcholu toužili, ale sami si vzhůru netroufali. V roce 1974 se její plíce ztěžka stahovaly na samém vrcholu sedmitisícového Pik Lenina a o dva roky později, jako jediná žena v indoamerické expedici, stoupala po svazích Nanda Devi. V jednatřiceti letech k tomu cíli sebejistě kráčela – k tomu, aby se stala první Američankou na vrcholu hory vůbec nejvyšší.
Na jaře roku 1982 to navíc byla první americká skupina po desetiletích embarga, která se měla pokusit vystoupit na Mount Everest od severu. Z Číny. Z dlouho uzavřeného Tibetu. V základním táboře se sešli ti nejlepší horolezci, co se narodili na americké pevnině. A Marty mezi nimi. Jako jediná žena.
Když na ni expediční dokumentarista namířil v základním táboře objektiv kamery, odložila svou oblíbenou knihu – Magickou horu od Thomase Manna, ve které měla hlavu zabořenou možná stejně tolikrát jako nohy ve sněhu Rainieru – a s pokorou v hlase, ale přece jen také s odhodláním pro záznam pronesla: „Doufám, že budu první Američankou, která vyleze na Everest. Doufám, že budu dost silná, abych vůbec dostala šanci. A pokud to přijde, doufám, že budu připravená…“ Pročež se na chvíli odmlčela, aby na okamžik odplula do svého nitra, a pak ještě dodala: „Myslím, že hora nakonec určí, kdo bude připraven na ni vylézt.“
Cinknutí a pak už nic
V polovině května to vypadalo, že hora už si vybrala. Marty a její spolulezec Jim Wickwire vyrazili 15. května ráno z tábora 5. Stan ukotvený na neobvykle prostorné sněhové plošině, kde se mohl člověk i procházet, kdyby vůbec měl na něco takového po celém dni štrachání v řídkém vzduchu chuť, opouštěli toho dne dříve, než hora opustila temnou čerň a začala v prvních slunečních paprscích v krátké chvíli střídat růžovou za fialovou, fialovou za rudou, rudou za oranžovou a nakonec oranžovou za jasný a průzračný den. V úmyslu měli postavit šestý tábor a pak... do dvou dnů už se viděli na vrcholu nejvyšší hory světa.
V osmi tisících sto metrech už jen ztěžka lapali po doušku kyslíku. Všechno bylo nesmírně namáhavé. Každý pohyb znamenal velké přemáhání. Dokonce i myšlení bolelo a udržet oči jasnozřivé představovalo nesmírnou námahu. Pětačtyřicetistupňový svah Velkého kuloáru – tak se tomu úzkému a strmému úseku, který je dělil od věčné slávy, říkalo – každopádně nebyl místem, kde by se člověk mohl pohodlně zastavit a posbírat síly. Jen pramínek lana, natažený předchozího dne, jim byl jakouž takouž oporou. Jim Wickwire stoupal první, když uslyšel cinknutí. Ten zvuk tam nahoru nepatřil. Otočil hlavu, aby zjistil, jak si vede Marty, ale viděl už jen, jak se překulila na bok a levou rukou chňápla po laně. Docela naprázdno. Paže promáchla, tělo se přetočilo, nabralo na ledovatém a sluncem nablýskaném svahu rychlost a Marty beze slova strachu nebo zděšení skočila z hory rovnou do náruče mraků, které se okolo Everestu omotaly jako luxusní načechrané boa. Na památku si Bohyně matka Země nechala jenom její úvazek – jako náušnici, ozdobné cingrlátko, pověšené na tom laně, po kterém se tak marně natahovala.
Marty Hoey (1951 – 1982) měla být první Američankou, která vystoupí na Mount Everest. 15. května však během výstupu upadla a protože při oblékání sedacího úvazku zapomněla protáhnout popruh sponou nazpět, úvazek při pádu povolil a Marty Hoey z něj vyklouzla. Dnes už mají úvazky bezpečnější automatické přezky, kde není zpětné protahování popruhu potřeba. Tělo Marty Hoey se nikdy nenašlo. Bylo jí třicet jedna let.
Nikdo z původně sedmnáctičlenné americké expedice v roce 1982 už na vrchol Everestu nevystoupil. Události nešťastné expedice popsal Jim Wickwire ve svých memoárech Addicted to Danger. „Ani jednou nezakřičela,“ napsal v knize
V roce 1982 zahynulo na Mount Everestu celkem deset osob. Mezi nimi také britští horolezci Peter Boardman a Joe Tasker, kteří se pokoušeli o provovýstup Severovýchodním hřebenem. Zahynuli nejspíš 17. května (o dva dny později než Marty Hoey), kdy byli naposledy spatřeni ve výšce 8250 metrů.
První Američankou, která dosáhla vrcholu Mount Everestu, byla až Stacy Allison 29. září 1988. Expedici vedl Rob Hall, který na Mount Everestu zahynul v tragickém roce 1996, jehož události popisuje film Everest (2015).
Trekovky do hor
