Batoh Lowe Alpine Altus o objemu 52 až 57 litrů mě letos provedl celou sezónou. Během ní mi měkce seděl na zádech a pevně se mě držel při všech mých horských eskapádách. A ta poslední byla obzvláště podařená.

Kdy jsme naši společnou jízdu začali? Už v dubnu.

V Čechách se na nás ještě sypaly sněhové vločky, ale velikonoční Garda – to byla jiná liga! Azurová obloha a hřejivé slunce. V tomhle ferratistickém Eldorádu jsme jaro hltali každým pórem. A komu snad na ferratě Sentiero Contrabbandieri byla ještě zima, toho zahřála slušná expozice. Fixní lana aby tam člověk pohledal. Není to totiž ferrata v pravém slova smyslu. Spíše stará pašerácká stezka vysekaná do skály. Lemuje jezero a pohyb na úzké římse vyžaduje klid – ani krok stranou.

Na ferratě Monte Albano bychom se bez ocelových lan už ale neobešli – je to silově náročný majsrtštyk nad vesnici Mori. Člověk tam lezením nějaký čas stráví, a tak mi slunce, které se do nás celou dobu opíralo, na kůži vymalovalo první letošní pihy. A pak nás zlákaly hory na severu. Ikonická ferrata Rino Pisetta vede v kolmé exponované stěně a jaro tam zatím nakukovalo jen opatrně. A na ferratě Signora delle Acque jsem už z batohu postupně vytáhla tričko s dlouhým rukávem, potom mikinu a nakonec i bundu. Jak název ferraty tak trochu napovídá, cesta vede kaňonem s vodopádem a slunce se tam jen ztěží prokouše.

„Jak ty to děláš, že máš s sebou na ferratě celou skříň?“ divili se kluci.

„Chce to prostě dobrý batoh. Velký, ale taky lehký. Aby seděl na těle a měl spoustu kapes,“ mrkla jsem na ně své tajemství.

Tulácké zacházení

V létě jsme se vydali na pěší túry okolo rakouského jezera Altausee. Výhledy vykoupené několikahodinovým stoupáním. Kochačka na Dachstein a Totes Gebirge. Rozhodně ale nejsem žádný velbloud, takže musím pít hodně a pravidelně. A můj „Altík“, jak jsem batoh pojmenovala, s velkými zásobami vody naštěstí počítá. Má vzdušný zádový systém, který pořád hezky větrá, takže i když jsem s sebou táhla dvě dvoulitrové láhve s vodou – tedy pořádnou zátěž na tak parné dny, ne že bych měla záda vyloženě suchá, ale splavená potem jsem je rozhodně neměla. To bylo fajn.

A fajn to bylo i při mých několikadenních vandrech brdskými lesy, kde se mi navíc hodila oddělená spodní komora na spacák. Taky stačilo vyrolovat límec z hlavní komory a hned jsem měla k dispozici dalších pět litrů na svůj šatník navíc.

Vrněla jsem blahem.

Vždycky to tak mám, když spím pod širákem. Co si nenesu, to nemám – perfektní! A počasí jak mi přálo! Jen jednou mě potkal drobný deštík – a ten odolný materiál s vodoodpudivou úpravou HydroShield hravě zvládl. Dokonce i popel, kterým jsem si batoh umazala u ohně, šel z povrchu snadno dolů. Stačilo ho krátce ošplouchnout v potoce.

S tvrdším zacházením se u Lowe Alpine asi počítá.

Zadek na maděru

Největší dobrodružství mě ale čekalo na samém konci sezóny. Königsjodler – nekonečné lezení po rozeklaném hřebeni nahoru, dolů, nahoru a tak pořád dokola. A v celé škále podmínek. Ze slunce jsme se zanořili do mlhy, z mlhy přišel déšť a pod vrškem, skoro ve 3000 metrech, jsme se dočkali i prvních letošních vloček. Deset hodin v plném nasazení.

Cesta dolů pak potvrdila tvrzení, že sestup bývá těžší než výstup. Zvolili jsme stezku Mooshammersteig. A ne, nebylo to zadarmo. Ledovec, slézání a scházení patnácti set výškových metrů exponovaným skalním terénem s nejištěnými lezeckými pasážemi. Díky šedivé padající mlze byla skála místy i dost kluzká. Až tak, že jsem se v jednu chvíli vydala po zadku dolů. Při pádu jsem zalehla batoh a zaklínila se jím v úzkém komínku.

Co teď? Chvilku jsem popadala dech a pak jsem začala sčítat škody. Kalhoty na maděru a zadek začal hrát všemi barvami. Záda mi naštěstí kryl batoh. A jak po takové jízdě po holé skále dopadl? Bez úhony! Ale opravdu bez jediné. Ani škrábnutí. Do stejného stavu jsem se pak snažila uvést svou psychiku a krok sun krok jsme pokračovali pomaloučku polehoučku dolů. A když jsem po dvou dnech balila ten svůj nezničitelný Lowe Alpine do auta, obrátila jsem se ještě s pokorným „díky“ naposledy k hoře.

Byl to řádný zátěžový test – pro nás oba. A obstáli jsme – my oba.

Jako většinou – vybíhám bez plánu. Doma se to už ale nedá vydržet, když mám za okny louku, nad loukou lesy a nad lesy hřebeny hor – hřebeny mých Jeseníků. Mám akorát prvotní směr. Představu a tušení, kam bych rád. Ale neznám trasu, cíl ani počet kilometrů. Nejradši bych jen vystřelil a utíkal. Bez ničeho – jenom v trenkách, tričku a teniskách. Tohle je ta svoboda! Jenže tenhle svůj neplán a nepočet kilometrů asi jenom na borůvkách, co posbírám podél stezky, nedám. Musím svobodu trochu spoutat. Musím si vzít batoh.

Na takový běh do ztracena nemůžu vyrazit jen se třemi deci vody za pasem. Jeseníky jsou sice pidi hory, ale pořád hory. Přijde bouřka, přijde hlaďák, nakonec přijde i tma. Přijít může cokoliv. A jak potom budu rád, že si na zádech hýčkám suché tričko, bundu, nepromokavé ponožky, čelovku a dvě tři tyčinky navíc.

A když to vezmu kolem a kolem, batoh mi při běhání nakonec i svobodu přinesl.

S batohem se mi totiž podařilo objevit nový sport. Respektive takový duatlon. Do batohu jsem si sbalil lezečky a kus špagátu a vyrazil poklusem od skály ke skále. Na každou jsem vylezl něco lehčího, a takto se jsem naběhal třebas dvacet kilometrů a vylezl pět šest cest. Staří klasici to samozřejmě považovali za normální trénink – a to i nejspíš lezli v tom, v čem běželi. Já si to ale s moderním vybavením i moderně nazval:

Climbrunning.

Jenom ten starý batoh mi na zádech celou dobu tak neškodně, jakoby nic, poskakoval, až mi ramenní popruhy vybrousily drážky do krku. Au! Pravda, nebyl vyloženě běžecký. Kdežto Rab Aeon LT běžecký je. Takže jsem v něj i vložil více důvěry.

A on mě ještě překvapil.

Od pohledu to totiž není taková ta objímající závoďácká běžecká vesta. Vypadá prostě jako batoh. Malý a kompaktní, který si klidně vezmeš na túru. Batoh, do kterého se vleze víc než devadesátigramová větrovka a tři gely.

Ale i při své „běžnosti“ má Rab Aeon LT stejné – nebo alespoň hodně podobné – ramenní popruhy jako právě ta běžecká vesta. K tomu dva pružné hrudní popruhy a jeden bederní. Takže na zádech sedí. Dokonce ani při běhu z kopce se extra nevrtí a neposkakuje nahoru dolů. Samozřejmě, drobný pohyb zaznamenáš – při objemu 18 litrů to snad ani eliminovat nejde. A ano, běžecké vesty sedí na těle jako přišité, jenže taky nemají takový objem.

Po vzoru běžeckých vest má ale Rab Aeon LT na ramenních popruzích kapsy na gumovou láhev, telefon i energetickou tyčinku. A pak má ty velké strečové kapsy po stranách. Skvělá věc! Jenom do nich za běhu hrábneš rukou, vylovíš si čelenku nebo brýle a pokračuješ. Ani nezastavuješ. Paráda!

(Ne)běžecký batoh

Univerzální věci bývají k ničemu. A ty specializované – kromě té jedné věci, na kterou jsou určené – bývají taky k ničemu. Někomu to vyhovuje – když má jeden batoh na běhání, jiný na kolo, další na túry. A někomu to zase přijde jako plýtvání. To už záleží na každém. Batoh Rab Aeon LT je primárně běžecký. Ale protože se od klasických běžeckých vest liší svým objemem i stavbou, můžeš si ho klidně vzít třeba na to kolo. Nebo na nějakou kratší túru. Nebo na climbrunning.

Tyhle věci se budou hodit tam, tam i tam:

• Na čelo batohu upneš trekové hole a dokonce i cepín.
• Hole upneš taky do poutek na bederním popruhu a ramenních popruzích – takže i za běhu, na každou stranu jednu.
• Do strečové kapsy na čele „zmuchláš“ bundu nebo tam zastrčíš cyklistickou helmu.
• Na ramenních popruzích budeš mít vždycky po ruce telefon a láhev s vodou.
• Hydrovak zasuneš do kapsy uvnitř batohu a hadičku vyvedeš na kteroukoliv stranu.
• Klíče bezpečně zajistíš na klipu ve vnitřní kapse.

Možná tě ale napadá, jak Rab – značka, která doteď vyráběla jenom oblečení a spacáky – může z plezíru vymyslet dobrý běžecký batoh. Jenže ve skutečnosti Aeon LT není jenom Rab, ale taky Lowe Alpine, který dělá batohy už od roku 1967. Tyto dvě značky totiž patří pod jednu společnost a jejich produkty se prolínají. A tak i tenhle (ne)běžecký batoh má promyšlené a léty prověřené prvky:

• Lehký a prodyšný zádový systém Air Contour X™, který kopíruje tvar páteře.
• Malé otvory na spodku bočních kapes a zádového panelu, kudy při dešti odtéká voda.
• Odolný materiál, který neprotrhneš při prodírání se houštinami ani skalními soutěskami. Navíc je minimálně z 50 % recyklovaný.

Tak pospíchej do hor. S Aeonem je to docela fajn.

Necelých deset kilometrů a 1673 výškových metrů. Celou noc pršelo – co pršelo, pořádně lilo – a lesy v dolině Tamar jsou nasycené vlhkostí. Vybočím z udusané stezky a došlápnu do nacucané mycí houby. Čvacht! Mokvajícímu prostředí, kde každé odhrnutí větve, která nám pod tíhou vlastního listí kříží cestu, přinese spršku za krk, už ale brzy utečeme. Les bude nižší a nižší, až nebude vůbec žádný a zelený travní koberec nakonec přetlačí pustá suť, pohyblivé kamení a velké bílé skály – občas přerušené ještě bělejšími sněhovými poli, pozůstatky dlouhé zimy.

Také náš cíl už rozehnal mraky, které mu ještě po svítání seděly na ramenou. Jalovec tak vysílá pozitivní signál – zatímco nástupovky Asolo Eldo Lth GV už hodnou chvíli vzorkem podrážky dráždí jeho úbočí.

Odolné vůči žiletkám

Dokud ti nepřehradí cestu ledovec nebo jiné hromady sněhu, možná si i ty vystačíš v horách s nízkými nástupovými či ferratovými botami. Ostatně – jsou stvořené pro chůzi a popolézání ve skalním terénu. Otázka jen, jak jsou odolné. Třeba právě ona suť v Julských Alpách umí být nehezky ostrá – hrany vápencových kamenů se tam zařezávají do svršku a podrážek bot jako žiletky.

Asolo Eldo Lth GV jsou odolné dost. Gumovou obsázku, která boty chrání, mají totiž protaženou od špičky pořádně dozadu. A to je dobře, protože když je obsázka kratší, může se:

A) začít odlepovat v místě, kde se noha při chůzi ohýbá,

B) právě v místě ohybu bývá svršek bot nejcitlivější a pokud tam není obsázka, skalnatý terén materiál a švy poškodí nebo dokonce rozpáře.

Gumová obsázka na Asolo Eldo Lth GV* je navíc vysoká, takže se mohou zabořit do drásavé suti i čvachtajícího lesního podloží a žiletky ani vlhkost se ke koženému svršku nedostanou. O něco nižší obsázka pak chrání Elda také na patě. Takže vlastně mají ochrannou výztuhu po celém obvodu – podobně jako pohorky do náročných terénů.

Tuhost na správné úrovni

V údolí je terén blátivý, nahoře drolivý a úplně nejvýš pevný jako skála. A občas i docela kluzký, když vkročíš na strmé sněhové pole – tobogán, který ústí v hlubinách. Potřebuješ proto podrážku se vzorkem, který se nezalepí blátem a neklouže ani na sněhu, a s hladkou lezeckou špičkou pro skálopevně jistý pohyb ve ferratovém a lezeckém terénu. Asolo Eldo Lth GV má jedno i druhé. A k tomu podešev vyrobenou ze směsi Vibram® Megagrip. Ta je oproti starším směsím společnosti Vibram® docela měkká – tedy dobře přilnavá – a přesto odolná vůči opotřebení.

A pak je důležitá tuhost. V příliš tuhých botách (pohorkách) na skále mnoho jistoty nenajdeš – neprohneš je a špička se stabilně nezapře. Příliš měkké boty ti zase nebudou oporou v krkolomném terénu – třeba v oné suti pod Jalovcem. Najít správnou tuhost u nástupových a ferratových bot, jakými jsou i Asolo Eldo Lth GV, není snadné ani pro samotného výrobce. V tomto případě se ale podařilo dosáhnout docela dobrého poměru. Asolo Eldo jsou tužší než starší modely nástupových bot od Asola (např. Apex nebo Salyan), ale pořád zůstávají dobře flexibilní pro svižnou chůzi – o lezení nemluvě.

Fajn pocitu na nohou ostatně přispívá i tenký, jen mírně polstrovaný jazyk. A taky spolehlivé šněrování. Očka pro tkaničky jsou vytvořená z odolných lanek (ale opravdu odolných), která jsou jen o něco málo tenčí než samotné tkaničky. Takže ráno boty utáhneš a do večera se k nim nemusíš sklánět a cokoliv se šněrováním řešit.

Kousek pod vrcholem

Zdá se, že už to na vrchol není daleko. Nicméně v mlze, která si opět zasedla na Jalovec, můžu vzdálenost jen odhadovat. Kamarád čeká pod předvrcholem – a dál pokračuju sám. Nechci zdržovat – chci vstříc vrcholu uhánět. A můžu. Můžu si lehce a jistojistě poskakovat po kamenech – můžu se spolehnout na každý krok nahoru, ale i dolů – drží to – dokonce i v té proklaté rozsedlině na tom proklatě strmém sněhovém poli, které končí desítky metrů pode mnou a pak už zejí – stovky metrů prázdnoty.

Brzdí mě jen mírný nedostatek kyslíku – ale pohání mě mezera mezi mraky. A najednou: Stop! – Dál ni krok. Toto je vrchol! Vrchol Jalovce. Vrchol pro Asolo Eldo Lth GV přichází až cestou dolů – při kvapném seběhu zpátky. Na skále drží jako přibité. Jsou totiž fakt dobré:

• na ferraty,
• svižný pohyb ve skalním terénu o obtížnosti I – II,
• popolézání do obtížnosti III – IV,
• chůzi v proměnlivém horském terénu – stezka, suť, sníh
• a klidně i na túru v českých horách.

Po dvou dnech zase padá. Vločky tančí vzduchem a mnohé z nich zakončují své sestupné galapředstavení na červeném rukávu mé bundy, kde můžu důkladně studovat jejich tvar. Opravdu: každá je jiná. Podobně jako okamžiky, které prožívám tady nahoře. Žádný se nedá opakovat. Odplyne a je fuč. Parťák vynořující se zpoza sněhem obalených větví smrku, které ramenem vytrhuje z letargie a vytváří tak okolo sebe absurdní mlhovinu, úporná grimasa ve tváři vystavené běsnění větru, nebo pravdivě ohromný kontrast mezi člověkem a horou.

Nedá mi to. Nemůžu jinak. Tyto chvíle potřebuji zaznamenat pro věčnost. Zas a znova musím vytahovat jeden ze svých dvou foťáků a pokoušet se s jejich pomocí zastavit nekompromisní průběh času. Ten pohyb už se stal tak rutinním: osvobodit pravé rameno od dobře přiléhajícího polstrovaného popruhu a lehce naklonit celý trup mírně vlevo do takového úhlu, aby se batoh z ramene druhého svezl do načechrané sněhové pokrývky, předem mírně ušlapané levou lyží, a přistál u mých nohou zády otočen k nebesům. Není moc času, vše se musí odehrát v rychlém sledu. Jen málokdy lze výkřikem: "Počkej, stůj!" pozastavit dění na plátně horského bytí. Když se lyžař řítí svahem, nešlápně kvůli tobě na brzdu, aby sám sobě pokazil prchlivý okamžik prašanového opojení. Aparáty musí ležet v batohu tak, abych je hned a bez přehrabování vytáhl. Snad by mi dobrá polovina snímků utekla, kdybych se musel obejít bez zádového vstupu, kterého si na skialpovém batohu Lowe Alpine Revolt navýsost považuji: dva zipy, dva rychlé tahy, samozřejmě že přímo v rukavicích, a celý zádový panel se vyklápí do prostoru. Jako kdybych otevíral kufr. Jenže tento skialpový "kufr" si nesu na zádech, aniž by mi dával svou přítomnost za celý den přehnaně najevo.

Ano, tento článek je oslavou skialpového batohu Lowe Alpine Revolt. Oslovil mě, následně přesvědčil a poté uchvátil.

Vezmi a zavři

Nejen při focení ale člověk ocení rychlost a prostou jednoduchost přístupu do skialpového batohu přes výklopný zádový panel. Stačí jenom, když v mrazu lovíš suché rukavice, které se procedily na samé dno. Se zádovým vstupem vidíš celý obsah batohu a tvé ruce se natahují najisto. Aby člověk získal termosku či lékárničku, nemusí vyházet na sníh také péřovku, náhradní čepici, svačinu a vše ostatní, co to či ono překrývá.

"Co si ještě na túru zabalím? Pro všechny případy?" Se čtyřmi kily fototechniky často řeším spíše problém opačný: bez čeho všeho se ještě obejdu. Schválně si na jednodenní túry vybírám batohy o objemu kolem 25 litrů, protože chceš-li se opravdu dobře na lyžích svézt, větší bágl je přítěží. Pak ale přichází druhá stránka věci: uskromnění. Za ty roky strávené na pásech jsem si našel minimální kombinaci vybavení, s níž zvládnu každou situaci, přičemž čtyři páry rukavic a zázračná páska duct tape se stávají esencí úspěchu. I přesto jsem se často dostával na hranu objemových možností batohu a nacpat dovnitř stoupací pásy znamenalo obléct si bundu, která jim uvolnila místo. Lowe Alpine Revolt je oproti všem předchozím zkušenostem ale tak trochu nafukovací, zdá se.

Tolik prostoru se mi v pětadvacetilitrovém batohu ještě nedostalo. Lyžařské brýle a horalky mají svou samostatnou kapsu v horní části, jejíž objem nesnižují ani dvě hlavní kapsy (kromě té již popsané také kapsa lavinová pro sondu, lopatu a pilu) nacpané k prasknutí. A pokud podobně jako já trpíš posedlostí ze ztráty klíčů a raději desetkrát kontroluješ, zdali rozmarně neopustily své místo, pak se s batohem Lowe Alpine Revolt dočkáš klidu. Dvě vnitřní kapsičky, z toho jedna přímo s klipem na připnutí klíčů, tě ukonejší.

Batoh a montérky

Je frustrující počítat dny, kdy se člověku podaří dostat na lyže. Mnohem snáze se snáší čárkování dnů, které do terénu vyrazit nedovolí. A naštěstí se letos takových zatím příliš nenasčítalo. Budiž tak pochváleny mé domovské Jeseníky, na jejichž úpatí žiju, a na několik dní otevřené švýcarské hranice. S batohem Lowe Alpine Revolt jsem tak od chvíle, kdy se větve smrků sklonily pod nánosem bílé peřiny a svahy zaplavila jiskřivá běloba, strávil spoustu krásných, ale i náročných hodin. Užil si se mnou. Zejména, když jsem mu místo jednoho turistického cepínu, na který je upínací Headlocker systém původně stavěný, vnutil hned dva lezecké a vyrazil s Tomášem Petrečkem pořídit pár snímků na ledy. Unesl to – ten batoh. Včetně přilby, dobře usazené pod integrovanou síťkou, kterou v době její nepotřebnosti dokonale skryješ ve spodní části čela batohu.

Žít s lyžemi na nohou – a v mém případě nejspíš také v hlavě – je krásné i náročné. Zejména pro materiál. Drahý nepromokavý komplet se mění v montérky, na nichž začínám aplikovat už druhou sadu samolepících záplat. Červenou nit mám připravenou na péřovku a černou na rukavice. Rozstřelenou špičku lyží zachránilo dvousložkové lepidlo na bázi epoxidu a batoh si také prožívá své krušné chvíle. Zatím se ale tváří, že není žádná padavka a jestliže nějakou slabostí disponuje, rozhodl se ji přede mnou neprojevit. Festovní tkanina se evidentně jen tak něčemu nepoddá a jak už je u Lowe Alpine zvykem, věcí, které by se mohly pokazit, na batohu moc neobjevíš.

Je to zkrátka pašák. Dokonce když nemůžu, tak mi i lyže poponese. Každou na jedné straně, nebo taky na čele. A zvládl by i snowboard, prý. Ale teď už dost řečí, musíme zase vyrazit ven, sněží.

Skialpový batoh Lowe Alpine Revolt

Skialpinistický a freeridový batoh Revolt svou přítomnost nedává v obloucích vůbec najevo. Na zádový systém Tri-Flex™ se nelepí sníh a veškeré přezky a zipy obsloužíš v rukavicích. Ale nejvíc stejně oceníš prostorný zádový vstup, díky kterému i ve sněhové vánici rychle najdeš suchou čepici a bez sundávání rukavic vylovíš termosku. Více informací >>

Přesuňme se teď přibližně 900 kilometrů jihozápadně. Za italské hranice. Do malého městečka nedaleko Benátek, kde střechy domů pokrývají rudé hliněné tašky a z vyvýšené polohy na piniemi porostlém kopci je obhlíží stará pevnost. Jedním z jeho devíti tisíc obyvatel byl ve stejné době, kdy se po Tatrách potuloval štáb Medené věže, i jistý Giancarlo Tanzi. Mladý Ital, který každou volnou chvíli prchal mezi sluncem vybělené dolomitské stěny, od jejichž úpatí spadaly do údolí zelené louky poseté plstnatými kvítky alpské protěže. Ty těžké kožené pohorky si ale nikdy nezamiloval. Svou hmotností pouze prodlužovaly cestu na vrchol a přidávaly krůpěje potu na čele. Slovy však v horách nikdy nikdo ničeho nedosáhl. A tak manuálně nadaný Giancarlo Tanzi začal přemýšlet, jak nohám odlehčit. Vyhledal místní ševce a přinutil je dělat pokusy s materiálem, jaký dosud při výrobě bot nepoužili. Cordura - lehká a odolná tkanina, již vyvinula firma DuPont v průběhu druhé světové války pro použití v pneumatikách a která později našla uplatnění v pracovních oděvech a jako hlavní konstrukční materiál batohů.

Mnoho prototypů se proměnilo v bezcenný odpad. Až v roce 1975 předvedl Giancarlo Tanzi světu první pohorky vyrobené z kombinace kůže a Cordury. Pojmenoval je Scout a své nově vzniklé firmě vybral, jakožto hrdý patriot, stejné jméno, jaké neslo i jeho rodné město - Asolo. S historickým odstupem téměř půl století už víme, že jeho počin snese označení revoluční.

Mladý Ital ovšem rozpoznal ještě další problém horské obuvi. Vlhkost! Samotná kůže, pakliže se udržuje pořádně promaštěná, sice vodu nepropustí. Po zásahu ševcovské jehly ale zůstavá v materiálu spousta neutěsněných otvorů. V pravou chvíli tak dorazila do městečka Asolo informace, že jistá americká firma W. L. Gore & Associates nedávno získala zakázku na výrobu voděodolné látky, ze které se mělo ušít oblečení pro polárníky připravující se na přechod Antarktidy. Giancarlo Tanzi získal několik metrů materiálu, obchodně nazvaného Gore-Tex®, a začal experimentoval s podšívkou dosud vyráběných bot. V roce 1980 pak - opět pod značkou Asolo - uvedl na trh úplně první pohorky vybavené nepromokavou a prodyšnou membránou.

Nedaleko odtud

Ještě jednou se přesuneme v prostoru. Ale už jen malý kousek. Půl hodiny jízdy po silnici 348 na východ, po proudu řeky Piavy, leží městečko Nervesa della Battaglia. Po konci druhé světové války si tu švec Oreste Zanatta a jeho žena otevřeli malý obuvnický krámek. Globálním konfliktem ekonomicky zpustošený sever Itálie začal po roce 1946 rychle vzkvétat a s poptávkou po kvalitních věcech rostla i firma, v níž Oreste postupně zaměstnal všechny členy rodiny. V průběhu 60. let pak předal žezlo synovi Ambrosianovi a ten malý rodinný podnik rozvinul v prosperující společnost, která získala název Tecnica Group. Jméno, které právě čteš, možná znáš. Nebo ti minimálně přijde povědomé. Pod křídla společnosti Tecnica Group dnes, kromě outdoorových a lyžařských bot Tecnica, spadají lyžařské značky Nordica, Blizzard či Marker, pohorky Lowa a kolečkové brusle Rollerblade.

Rok 1998 se pak stal zlomovým pro dva muže žijící 30 kilometrů od sebe. Oba už byli unavení byznysem. Giancarlo Tanzi v devadesátých letech vyráběl specializované horolezecké boty z termoplastických materiálů a inspirován biomechanikou se snažil o co největší soulad mezi botou a lidskou nohou. Ambrosiano Zanatta představoval klíčového manažera obuvnické firmy zaměstnávající stovky lidí po celém světě. Cesty obou podnikatelů se protnuly, když Ambrosiano prodal svůj podíl v Tecnica Group a jeho potomci Anna, Marco a Luca - třetí generace rodiny Zanatta - za otcovy peníze koupili značku Asolo od Giancarla Tanziho.

Kruh se uzavřel ve městě Nervesa della Bataglia, které se stalo sídlem společnosti Asolo. Příběh ale pokračuje. Už se čtvrtou obuvnickou generací rodiny Zanatta, kterou reprezentuje Lucova dcera Ludovica. Přičemž uličkami mezi jednotlivými stanovišti výrobního procesu se nadále prochází i starý pan Ambrosiano, který dohlíží na pečlivou práci italských ševců. A přestože revoluce, jakou hned dvakrát po sobě rozpoutal v obuvnickém průmyslu Giancarlo Tanzi, se dá dnes jen ztěží zopakovat, hledá i nadále celá rodina Zanatta další drobná vylepšení od horolezeckých po turistické boty. Všichni se soustředí jen a pouze na práci prodchnutou vůní kůže a hor.

Od té doby už uběhla spousta let. Pamatuji si, jak jsem o této cestě poprvé četl v knize Radovana Kuchaře „Deset velkých stěn“. Hned jsem věděl, že tohle je přesně cíl, o který se chci jednou pokusit. A tak stojím na ledovci Lechaux - podobně jako před lety Cassin - a koukám vzhůru. V hlavě se mísí nejrůznější pocity. Pokora, odhodlání, strach. To vše se mi motá v palici jako řetízkový kolotoč. Stěna na mě dělá velký dojem. Přesně takový, jaký chceš udělat při první návštěvě u rodičů své holky. Bude to velká výzva. Ideální pro test nejen mé odolnosti, ale také nových horolezeckých bot Asolo Eiger XT EVO GV.

Deset prstů v teple

V tak velké stěně, jako je Grandes Jorasses, může člověka potkat ledasco. Obzvlášť když v ní stráví tři dny, během kterých se vystřídají snad všechny roční období. Bylo nám vedro, pak zima. Chvíli jsme se topili v potu a pak - pro změnu - ve vodě, která nás skrápěla v podobě dešťových kapek. Ani sněhovým radovánkám jsme se nevyhnuli. Ale za všech těchto podmínek zůstávaly mé nohy v teple. Už když jsem si boty Asolo Eiger poprvé obul, pocítil jsem na nohou pocit jako nikdy předtím. To teplo! Od doby, co je mám, jsem se ke stavu, kdy člověk přichází o cit v prstech na nohou, ani nepřiblížil. I když jsem hodinu stál v mokrém sněhu a jistil Ondru v asi nejbláznivější délce celé cesty, nohy mi nepromrzly. Což bych rád řekl také o prstech na rukou a zbytku těla, ale bohužel nemůžu. Byla hrozná kosa.

Komfort ve stěně taky výrazně pozvedne, když si ráno po nouzovém bivaku může člověk skočit do bot a rozehřát zkřehlé prsty. Nebo když po celém dni v lezečkách zajede do pohodlné boty, která nikde netlačí a nemačká. Tohle se stává asi největší devízou bot Asolo Eiger. Ale možná i drobným úskalím. Samotné lezení nám dalo pořádně zabrat. Ale ne tolik jako následný sestup. Tříhodinové šlapání po ledovci za tmy, mlhy a vydatného deště se projevilo - promoklo nám úplně všechno včetně bot. Materiál, který tvoří jejich vnější izolaci, vodu nasával a nasával a já pak boty dlouho sušil na sluníčku. Jedním dechem je ale nutné říct, že i když boty skončily nasáklé jako houba, tepelný komfort se nezměnil.

Velké malé očko

Fast and light - styl, kterým se snaží zdolávat stěny nejlepší horolezci světa, vyžaduje od veškerého materiálu nízkou hmotnost, ovšem při zachování maximálního možného výkonu. I když jsem Grandes Jorasses lezl spíše v old school stylu slow and heavy, zabývání se váhou mě stejně neminulo. Od sedáku přes batoh až po boty jsem potřeboval s sebou mít technické a funkční vybavení. Asolo Eiger tohle splnily ve všech směrech. Váha 710 gramů je opravdu jedna z nejnižší v dané kategorii. Když jsem boty neměl na nohou, visely připnuté na sedáku a nijak mi nekazily požitek z lezení. 

Samozřejmě na botách nechybí výstupky pro upínání automatických maček a climbing zóna ve špičce podešve. Dalším příjemným prvkem je systém rychlošněrování, díky kterému nemá člověk problém zavázat si boty i v hrubých palčácích.

Co mě na botách Asolo Eiger XT EVO GV hodně bavilo, tak malé textilní očko ve špičce - na začátku svrchního zipu. Zdánlivá prkotina, kterou by člověk na první dobrou odsoudil jako věc k ničemu. Ha! Opak je ale pravdou. Očko umožňuje boty kamkoliv bezpečně a pohodlně pověsit. Na sedák, na štand, na batoh nebo na šnůru při sušení. Ono když člověk boty pověsí za tkaničky, zůstanou v poloze komínem nahoru a takto dovnitř naprší. Použije-li ale tohle malé očko, budou viset obráceně - komínem dolů - a ráno zajedou nohy do suchého. Miluju, když výrobce přemýšlí nad tím, co vyrábí.

Měkčí nevadí

Přestože Walkerův pilíř tvoří z velké části skála, měl jsem lezečky na nohou sotva půl dne. Ve většině pasáží mi byly oporou právě tyhle rakety Asolo Eiger. V položené suti, na mokré skále, v roztáté břečce připomínající sníh a taky v poměrně těžkých lezeckých pasážích jsem se cítil komfortně. Snad to bylo tím, že tyto boty nepatří k těm nejtvrdším na trhu. Samotného mě překvapilo, jak je podrážka relativně ohebná. Nicméně přesně tohle člověk potřebuje ve chvíli, kdy stojí na hladké plotně a chce udělat krok na tření. A přitom i ustát malou lištu nepředstavovalo problém.

Měl jsem Asolo Eiger XT EVO GV i v Tatrách při přelezu cesty "Havraní vlasy" (M5) nebo při lezení drytoolů u nás za barákem v Jeseníkách a ani v techničtějších věcech o obtížnosti M7 jsem nepocítil v měkčí podešvi problém. Spíše v tom vidím jejich přednost. Ve chvíli, kdy je nutné jít po tvrdším povrchu, v suti nebo po ledovci, noha tolik netrpí a chůze se stává o dost pohodlnější. 

Pozor, suť!

Nic a nikdo nejsme dokonalý, a tak i tyhle boty naráží v drobných nedostatcích. I když nedostatky jsou silné slovo. Přednosti, kterými vynikají, je zkrátka k těmto slabším místům předurčují. Jedná se o lehké boty. Nízká hmotnost je jejich nejsilnější zbraní, ale zároveň se v ní skrývá i ona drobná slabost. Svrchní softshellový převlek skvěle izoluje od chladu a nic neváží. Bohužel to je příčinou nižší odolnosti vůči protržení. Není to kůže. Kdyby ale byly Asolo Eiger XT EVO GV kožené, ztratily by právě na té své eleganci a lehkosti, kterou vynikají.

Nejhorší na lezení Grandes Jorasses je sestup dolů. Nekonečné šlapaní, slaňování, hrabání se v suti. Člověku pořád něco padá na hlavu nebo je po kotníky zapadlý ve štěrku. Na špičce bot se po téhle mordě vyklubalo pár malých trhnutých dírek. Nic co by nezpravila jehla, nit a trochu lepidla. Ale přeci jen je dobré počítat s tím, že pokud člověk plánuje kodrcat se delší dobu v suti, můžou tyhle problémy nastat. Pro dokreslení situace ale: přilba dopadla daleko hůř než boty.

Vítězem se tedy stává: Asolo Eiger XT EVO GV! 

Tyhle boty daly stěně za vyučenou. Stěna se bránila a snažila se odolat. Nedala se jen tak, ale proti těmhle pohorkám neměla šanci. Dá se to ale považovat za vítězství? Jo, místy to byl boj. Ale když jsme dolezli nahoru, necítil jsem pocit vítězství. S horou jsem nezávodil. Žili jsme spolu. Celé tři dny jsme se vzájemně poznávali, popichovali a oťukávali. Na začátku se možná objevily ambice jeden druhého pokořit. Nakonec jsme se ale loučili spíš jako dobří přátelé než jako vítěz s poraženým.