Dokážeš si představit jet na kole 10 dní a 19 hodin prakticky v kuse? Denně urazit v průměru 460 kilometrů? A spát ani ne dvě hodiny ze dvaceti čtyř? Přední český ultramaratonec Daniel Polman si to představovat nemusí. On to zažil. Nebo snad zní příhodněji přežil?

Letos v červnu uplynul rok od okamžiku, kdy Dan dokončil nejtěžší závod světové silniční ultramaratonské série Race Across America - známý pod zkratkou RAAM. Trasa vede ze západního pobřeží USA na východní. Celkem to čítá bláznivých 5000 kilometrů. Závodníci musí překonat tři pouště a horská sedla vysoká přes 3000 metrů. Musí fungovat v brutálních vedrech, ale také v bouřích a vytrvalých deštích. 

Neskutečná zátěž pro lidské tělo. Předejít předvídatelným problémům je nutnost. Čti, jak se Dan za pomocí ponožek Bridgedale stará o to, co ho nese k cíli - o své nohy.

„Takový závod, jako je RAAM, je extrémní test tělesné kondice i psychiky. Zároveň ale klade obrovské nároky na kvalitu používaného vybavení. Začíná to u kola a končí na nejcitlivějších místech, kde dochází ke styku jezdce právě s kolem – zadek, ruce, chodidla. Vybrat správné kalhoty a sedlo, rukavice a řídítka, boty a ponožky je často velký oříšek vyžadující několikaleté testovaní metodou pokus-omyl. Přesvědčil jsem se, jak tato metoda bolí. Chodidla dostávají při ultramaratonech neskutečný záhul. Chvíli se rozpínají a tlačí v tretrách při vedru sálajícím z vozovky, jindy jsou rozmočené v dlouhé jízdě deštěm, někdy zase odolávají nízkým teplotám. Neustále jsou však podrobeny tlaku karbonové podrážky a jazyku boty. Stačí jeden špatný šev v ponožce a máte zaděláno na velký průšvih.

Na ultramaraton je tedy nutné se vybavit ponožkami, které jsou anatomicky vychytané, ve správných místech polstrované a jinde naopak prodyšné. Minimalistické švy na správných místech jsou také nutností. Další velké nároky je třeba klást na materiál, který by měl zajišťovat co největší komfort. Tedy odvod potu, rychlé schnutí a udržení tepelného komfortu. V neposlední řadě je nutná také odolnost. Ponožky, které dobře fungují, ale druhý den jsou děravé, jsou k ničemu. Sečteno podtrženo – nároků je mnoho. Po mnoha letech jsem konečně našel, co jsem hledal. Ve všech směrech dokonalé ponožky Bridgedale. RAAM 2019 jsem zvládl ve třech párech řady ultralight, které doteď používám na závodech i při tréninku. Do dalších ultra projektů už neskočím s ničím jiným na nohách!“  

Daniel Polman dokončil RAAM jako třetí Čech v jeho 38-leté historii a dosáhl dokonce nejlepšího českého času i umístění. To vše navzdory na čtyřikrát zlomené a následně sešroubované klíční kosti necelé dva měsíce před startem. Skoro až neskutečný příběh popsal v knize DREAAM. Byl také přizván mezi elitní světové ultramaratonce na 9000 km dlouhý závod Red Bull Trans Siberian Extreme z Moskvy do Vladivostoku. Na start se coby první Čech v historii postaví v červnu 2021.

Více o Danovi najdeš na www.danielpolman.com. 

Bridgedale pro běh a cyklistiku

Noční bouřka po sobě zanechala kluzké kameny a rozmáčenou stezku, která se, v blízkosti do dolin kvapem uhánějících zpěněných vod horské říčky, tu a tam ztrácí pod hladinou narychlo stvořených jezírek, nutících mne vybočit z přímého směru. Jehličkami obsypané větvě smrků, upozorňujících svými špičkami na vyjasňující se oblohu, fungují jako zvlhčovač vzduchu, jež hasí v mých plicích žár, způsobený narůstajícím sklonem stezky. Miluju běhání po dešti.

Tělo pracuje přesně tak, jak od něj očekávám. Chodidla mezi překážkami, nakladenými do cesty miliony let dlouhými epochami erupcí, vrásnění a zvětrávání, dopadají přesně do těch míst, ze kterých mě následně jako katapult vystřelují do dalšího kroku vzhůru po stezce. Zas a znova. Terén není protivník. Já jsem terén. Prověrka ale teprve přichází. Tenisky už se nepotkávají ve vzduchu tak často a naopak životodárná pumpa tlačí do zatínajících se svalů víc a víc kyslíku. Rychleji a rychleji. Těžké plíce nutí opustit vzpřímený postoj a padnout do mírného předklonu. Snad abych si tu do oblak mířící stezku prohlédl pěkně zblízka.

Sotva se vyhoupnu nad porost kosodřeviny, která jako poslední mohykán houževnatě vzdoruje přísnému jesenickému počasí, ledový vítr mi dá skrz propocené tričko najevo, že už se blížím konci první osmikilometrové zkoušky. Nebo spíše naší? Běželi jsme totiž ve dvou. Ale jako bych se na stezce pohyboval sám. Můj parťák svou přítomnost nedával příliš najevo. Jen přitakával do rytmu, který mé nohy nastolily. Až tady, na větrné horské louce, kde si tak rád sám pro sebe opakuju: "Co víc já potřebuju? Jen tohle!" předvádí můj společník svou nepostradatelnost na podobném typu podniků, jako je přeběh jesenického hřebene. Ochotně poskytuje lehkou bundu, dvě deci melodicky jazyk svlažující vody, načerpané do láhve ještě dole u pramene, a půlku tyčinky. Tu druhou ještě ponese pro cestu dolů, kdy každý krok v příkrém klesání zadupne poslední ze zbytků mých sil do hlíny.

Popravdě, měl jsem o něj trochu obavu. A taky o sebe. Protože s batohem, který na zádech neposedí, dlouho utíkat nevydržíš. Ale on - Lowe Alpine Aeon - zůstává klidný. Naše záda pracují ve vzácně synchronizovaném rytmu. Lehoučké ramenní popruhy objímají moje ramena pevně, nikoli však drsně nemotorně. A v pase to jednou dobře cvakne a víc neřešíš. Zase mě překvapil - parťák!

Beduínský nosič

Náš vztah přitom nejvíce prověřila do všech koutů, škvírek a mezírek zalézající zrnka marsově rudého jordánského písku ve Wadi Rum. Když tě probudí muslimská modlitba, rozléhající se prašnými ulicemi špinavé beduínské vesnice, a při snídani, sedíce na zeleném laně smotaném do papenky, zíráš do několik set metrů vysokých stěn, máš ráno jedinou starost: Co dneska polezeš?

Jebel Rum, Jebel Um Ishrin, Jebel Khazali. Spousta směrů, spousta cest, ale žádné jištění. Snad jen na konci délky lana objevíš ve skále hodiny omotané několika pod arabským sluncem vybledlými smyčkami, jejichž stáří by nedokázala určit ani odborná expertýza. Budeš jim věřit? Mnoho jiného ti nezbývá. Holé stěny tak, kromě jisté dávky odvahy, předpokládají spoustu vlastního materiálu, který si pod stěnu přineseš. Friendy, vklíněnce, smyčky, karabiny, dvě poloviční lana. A ne příliš často, ale sem tam ano a vždy docela nečekaně, opustí některý z chytů pozici, na které, do tvého příchodu, setrvával po staletí. Takže i helmu s sebou. A vodu! Přičemž litr je samozřejmě v poušti málo. Kdypak tady asi naposled pršelo?

Ale to všechno můj parťák Lowe Alpine Aeon pod stěnu odnesl. Na co nenašel prostor ve svém nitru, připásal si zvenčí - lano i helmu. A pak, ve stěně, už jen splýval. Nechal se unášet vzhůru a věděl, že nesmí rušit. Že vyžaduji naprostý klid, abych mohl do každého kroku v místy nedůvěřivě křehkém a jindy spolehlivě pevném pískovci vložit plné soustředění. Taková byla naše souhra.

Nehasit, hořím

Pravda, neodešel z pouště beze šrámu. Oč drobnější, o to drsnější zrnka písku na jeho povrch dorážela ve stěně i při bloudění kaňony v nekonečné a na náladě nepřidávající snaze objevit tu jedinou soutěsku, která slepě nekončí v labyrintu skal, ale ústí do bezpečí vesnice. Ušmudlaný a poškrábaný ale stále plnil své úkoly - sedět a nést. A obzvláštní úpornost prokázal, když bylo potřeba vysmýkat na vrchol pískovcového masivu v prachu pod skálou sesbírané suché dřevo: na oheň. Nechal stranou, že gumičky na jeho sportovně vyrýsovaných bocích slouží především trekovým holím. Místo protestů se chopil pokroucených pouštních větví a za celou cestu vzhůru neupustil ani jednu. A to se mu v pase ještě pohupoval spacák. Jaký to pošetilý nápad vydat se nocovat do pouště s osmnáctilitrovým batohem.

Ale stejně tak pošetilých se mohlo zdát těch 66 pěších a bolestivých kilometrů z Liberce na Sněžku. Také na tvrdém jizerském asfaltu, polských haťových chodnících i kamenité Cestě česko-polského přátelství jsme snášeli nástrahy terénu společně. Dokonce se mnou tu a tam proplouval horským vzduchem, který vždy před ním rozrazilo mé tělo, uvádějící do pohybu hrubé 27,5 palcové pláště po hliněném trailu. A vždycky seděl. A když se řeklo: "Intenzivní trénink!" osvěžoval má spocená záda dávkami čerstvého vzduchu. Je to dobrý parťák. Spolu kamkoliv!

Varianty: Lowe Alpine Aeon

Prodíral se houštím a občas schytal přímý zásah větví, aby si následně zblízka ověřil, jestli je hrubozrnná jizerská žula doopravdy tak ostrá, jak se říká. Je mnohem ostřejší. Válel se v jemném písku pod Kapelníkem i Taktovkou. V jediné letošní sněhové vánici čelil na jesenickém hřebeni bodavým krystalkům. A pak se vydal do zimních Tater. Na Lomničák. S cepíny a mačkami. A i v této zkoušce obstál - stejně jako ve všech zmíněných.

Má totiž dáno od Pána Boha. Nebo je to spíš odkaz, který v něm zanechal Jeff Lowe. On dobře věděl, jak se připravit pro sólo výstup na Ama Dablam nebo jednu z věží Trango Towers. Každopádně je tady. Nese jméno Halcyon a za poslední měsíce dostal kouř, který naplno odhalil všechny jeho přednosti a snad i některé slabiny.

Tohle je těžce vydřený report o působení horolezeckého batohu Lowe Alpine Halcyon na mých zádech.

Kapitola první: oťukávání

Tentokrát u malého rybníka nedaleko "Koupáku" nepokračujeme standardně doprava po žlutě značené asfaltové cestě k Majáku. Své kroky odkláníme doleva na modrou. Pod Kapelníka. Na zádech šedesátka lano, balík smyček - včetně dvou zbrusu nově upletených bambuláků, nezbytné železo a hlavně hodně vody. Při pohledu skrz koruny stromů na žlutého teroristu kempujícího na obloze je jasné, že se ve stěně zapotíme. Škrábeme se svahem pod "Herr Kapellmeistera" a mě baví, jak perfektně Halcyon sedí na zádech. Respektive, abych byl přesný, nikdy mi žádný batoh, naložený dvanácti kily lezeckého materiálu, tak dobře neseděl. Možná za to může skutečnost, že jsem zvolil tu nejmenší velikost zad (v nabídce Lowe Alpine jsou hned tři - S, M, L), což přesně vyhovuje mojí, univerzálním předlohám nevyhovující, stosedmdesátjedna centimetrů nevysoké postavě.

Jako poslední věc před nakročením do úvodní spáry vytahuju z kapsy ve víku tejpku a od oka odměřenými pásky omotávám třetí články ukazováku a prostředníčku levé ruky. Jedna hlavní kapsa s bočním vstupem, dvě kapsy ve víku - vnější a vnitřní. Toť vše. Jednoduchost sama, nic přebytečného k pokažení. Tak to mám rád. A první kruh čeká - jde se lézt. Ukládám tejpku a batoh zůstává dole v písku.

Kapitola druhá: odírání

"Průsekovou stezkou v jižním svahu Klínového vrchu. Tou po vrstevnici asi jeden kilometr a dále doleva vzhůru k Supí hlavě." Podle průvodce pohoda. V realitě se nám ale do cesty ve strmém svahu staví kameny ukryté pod spadaným listím, skalní prahy a po těle nás mrskají mladé bukové nálety. Pod skálu se škrábeme přítahem za nabízející se větve a trenky mám už řádně propocené. Jizerky! Pivko před lezením bodne - na žízeň i na kuráž.

Jsme tady především kvůli fotkám, takže lezu s batohem, ve kterém nesu foťák a druhé sklo. A dobrý - se sedákem se bederák nebije a při nejhorším ho můžu sundat. Asi zase sehrála roli ona správná velikost zad, protože bederák vychází tak akorát, abych měl materiálová poutka v pohodě přístupná. Ale moment! Komínem? Jako fakt? No super, vyzkoušíme, kdo je ostřejší - jestli žula okolo nebo Halcyon na zádech. Tak nějak tipuju výsledek. Jenže špatně. Žádný z křemenných krystalů se při mém šoupání ve stísněném prostoru nedokázal do batohu zakousnout, natož trhnout. Vypadá to, že něco vydrží. Tak si to zopakujeme, když se nemusím bát škrábnout batoh o kousavou žulu a protáhnout se s ním kdejakým bordelem. Což tady v Jizerkách děláme několikrát do týdne.

Kapitola třetí: zasekávání

Budík zvoní v 5:30. Venku ještě vládne tma, když za sebou zavíráme dveře Zámkovského chaty a po uklouzaných schodech scházíme na ještě uklouzanější stezku. Náš cíl tušíme někde v hvězdné obloze nad hlavami a je jasné, že po svítání se pořádně zapotíme. Možná ty jégrovky nebyly dobrý nápad. Před hangem pod Terrynou shazuju batoh do sněhu, rozepínám boční zip a snadno tahám z jeho útrob mačky. Tatry jsou holt pod ledem. Stejným bočním vstupem pak v průběhu celého dlouhého dne vytahuju jedním tahem i termosku.

U Prostredného Spišského plesa opouštíme vyšlapané stopy a do ruky bereme lezecký cepín - zatím jen jeden. Druhý zůstává upevněný na batohu v šikovném headlocker systému, který funguje docela jinak, než bývá zvykem - topůrko se utáhne do spešl oka v kompresním popruhu a otvorem v hlavě cepínu se jen provlékne kovová olivka. Žádný plastový "jezdec" na gumičce, který se, dřív nebo později, pokazí a gumička steří. Navíc vše bez problému ovladatelné i v tlustých rukavicích. To mě baví.

V polovině Jordánky nabývá žlab na sklonu a sníh na tvrdosti. Do kontaktu se sněhem se dostávají už jen čtyři přední hroty maček a tak sundáváme z batohu druhý cepín. Funíme. Hekáme. Lýtka pálí. Ale makáme. Na severní straně Poslednej veže se k ozvěnám našeho dechu přidává i skřípání maček po holé skále, které nekončí ani na hřebeni Lomnického štítu. Tak málo sněhu v lednu. Za udivených pohledů ceprov a jejich duchapřítomných dotazů "Nie je to nebezpečné?" přelézáme zábradlí na vyhlídce jako jeden muž. Já a batoh Halcyon. Celý den se na zádech ani nepohnul a svou tichou společností přispěl k orosené odměně značky Šariš. Teď už jen normálkou dolů. Zpátky na Zámku.

Resumé

Je to dobrý parťák. Dobře vypadá, dobře sedí, dobře odolává - žule, sněhu, dokonce i dešti. Na záda se mu nelepí sníh, nemá kraviny nazbyt a nemá se na něm co pokazit. Prostě opravdový horolezec.

Varianty

To se tak jednoho srpnového dne roku 1906 vydal horolezec Rudolf Kauschka z Liberce přes Jizerské hory a Krkonoše na Sněžku. Na vlak do Harrachova dorazil po 17 hodinách s 98 kilometry v nohách. Přičemž údajně ještě dvě hodiny odpočíval na vrcholu Sněžky. Nezopakujeme to? Když to dal on před víc jak sto lety...

Je teda polovina října, nutno podotknout. A v plánu máme vyrazit přesně jako Kauschka tehdá - ve 2 hodiny ráno z libereckých lidových sadů. Balíme se minimalisticky. Při nejhorším se zahřejeme polívkou někde na boudě.

Jediné dlema jsou boty. S prázdným žaludkem to ujdu spíš než s rozedřenýma patama a bolavým nártem. Takže musí být lehké, přitom pohodlné. Taky prostorné, protože noha po tolika kilometrech nateče a jestli mě začnou tlačit malíčky, tak radši skočím do Sněžných jam. I když... no... do Polska... to si ještě rozmyslím.

Takže mám geniální nápad. Nechávám si z Asola poslat tenisky Flyer. V pátek dopoledne je vyzvedávám na poště, odpoledne v nich jdu do města na kafe - rozšlápnout je, to se prý s novýma botama dělá - a v sobotu ve 2 ráno vyrážíme.

Už tam budem?

Nesnáším asfalt. Nesnáším nekonečnou Promenádní. Nesnáším toho, kdo vymyslel tenhle nápad se Sněžkou. Takže sebe. Už v pět ráno na Smědavě mám stehna dřevěný. Konečně, ony Jakuszyce taky nejsou špatný cíl, ne? Minimálně odtamtud jezdí autobus do Liberce. S vycházejícím sluncem na Jizerce a přechodem na měkkou lesní stezku naštěstí jako bychom dostali nové nohy. Dnes už žádný asfalt. A upřímně - zírám, že mě zatím na chodidlech nic netlačí. Prsty mají místa, že by se tam vešel ještě nějaký polský paš. Na jinak úzké Asolo docela překvapivé.

Už "jen" 20 kilometrů

Dáme polívku na Vosecké? Je to odbočka jen půl kilometru z trasy. Nedáme. Každých 100 metrů pro naše nohy dobrých. I když musím říct, že ani po více jak 40 kilometrech v nohách necítím v teniskách Asolo Flyer jakoukoliv známku nekomfortu. Dobře to šlape.

A pod Vysokým kolem ji konečně vidíme. Sněžka! A je to ještě sakra daleko. Tak se tam raději nebudeme dívat. Na Petrovce dáváme pauzu, bagrujeme rohlíky, Ája se vyzouvá, už ji začíná pobolívat nárt. Má chodidla úlevu nepotřebují, o botech na nohou nevím.

Češč!

Ne, ti Poláci prostě jdou a ani za Boha z cesty neuhnou. A ještě u toho ty jejich Agnieszky tááák šíleně vřeští... Už tam budem? Nohy pomalu přestávají poslouchat a Cesta česko-polského přátelství není zrovna základem, na kterém se dá stavět. Samý balvan, samá díra. Naštěstí vibramová podrážka Flyerů drží tutově. Ať šlápnu, kam šlápnu. Ještě by mohla mít křidýlka.

Ve třičtvrtě na pět stojíme na Sněžce. V mlze. Ája už přes bolest nemůže na nohu došlápnout. Mně dřevění stehna. Zbylých 28 km do Harrachova dnes už asi nedáme. Končíme nejvýš, jak to jen jde, po 66 km, 2400 nastoupaných a 1200 sklesaných metrech. Čest panu Kauschkovi. Čest teniskám Asolo Flyer, že mě donesly bez jediného otlaku či puchýře až sem.

A teď nám řekněte, v kolik jede lanovka a kde se můžeme najíst!

Ještě P.S.

Od návratu ze Sněžky jsem nešel ven v jiných botách než Asolo Flyer. Chodím v nich lézt do Jizerek, špacírovat po Jeseníkách i na to kafe do města. Dokonce jsem v nich lezl jednu lehčí cestu na jizerské žule. Jakpak se jim asi bude líbit v jordánské poušti?

Neteče voda. Zamrzla. Nejspíš už před několika měsíci. Probouzíme se do nového dne na konci světa ve vesnici jménem Adishi. I když... dá se těch pár polorozpadlých domů s všehovšudy deseti obyvateli, stádem dobytka a jedním přerostlým psem nazvat vesnicí? Každopádně na tom nezáleží. Důležité je, že všude kolem leží mraky prašanu!

Přes noc zase dobrých 30 čísel připadlo. Z přízemí už se line vůně snídaně, kterou pro nás připravuje paní domácí. Je skvělá. Snídaně i paní domácí. Posnídáme a vyrazíme. Z čela postele beru modrošedé lyžařské ponožky s logem Bridgedale na špičce. Myslím, že dnes to bude už šestý lyžařský den tady v Gruzii. A já každé ráno strkám nohu do lyžáků v jedněch a těch samých fuseklích.

Ony totiž vůbec nesmrdí. Jenom když je po celodenním šlapání a lyžování vytahuju z lyžáků, tak to vzduchem něco zavane. Ale jakmile uschnou, odér je ten tam. Merino vlna je holt plodem přírody. A dokonce i po tom dennodenním nasazení v lyžácích zůstávají ponožky měkké, jako bych je právě vytáhl ze sušičky - žádné potem naškrobené plechovky. A už dost řečí, jde se na věc! Prašan volá. A ten druhý pár fuseklí Bridgedale vytáhnu z tašky asi jen tak pro formu - přece jen odlyžovat celou Gruzii v jedněch ponožkách je divné, ne?

Upletené ponožky jsou prozatím o polovinu větší než finální produkt. Následně se ještě několikrát perou v páře a tvarují na kopytě - dokud nezískají výslednou velikost. 

— z výrobního procesu ponožek Bridgedale

Ponožky za pět set?

Pravda, to není úplně za lidovku. Jenže které ponožky můžete používat týden a déle? Respektive používat můžete každé. Otázka, co na to vaše okolí. A můj denní režim opravdu není žádné šolíchání. Dopoledne do města popracovat do kavárny, odpoledne na skály, večer po podlaze plné psích chlupů a třísek z rozkousaného klacku. Zítra to zvíře asi raději vezmeme na celodenní trip do Jizerek. A tak stále dokola, v plném nasazení. Dva páry na rok stačí. Protože Bridgedale vydrží - žádné prošoupané paty a proklubané prsty. Narozdíl od jiných ponožek za kilo, které, když dobře, po půl roce letí do koše.

Vlákno merino vlny se nejprve obtočí vláknem syntetickým a teprve pak se z něj pletou ponožky. Tím vzniká hustý a odolný úplet, který jen tak neprošoupete.

— z výrobního procesu ponožek Bridgedale

A teď tahle situace...

První sníh v Jeseníkách. Takový ten poprašek, který pocukruje hory, ale borůvčí se pod ním ještě nepoloží. Kráčím po starém loveckém chodníku. Mokrá tráva se otírá o mé nízké trekovky s Gore-Texem a každým dotykem se snaží protlačit vlhkost skrz membránu. Stezka se zvedá na hřebeny. Brodím se borůvčím a sníh se sype do bot shora. Na tohle už je membrána krátká. Nohy hlásí uvnitř vlhko. A domů do tepla zbývají ještě dobré dvě hodiny chůze. Podobným terénem.

Z batohu vytahuju nepromokavé ponožky Bridgedale - loňskou novinku. Vzal jsem si je jako zálohu právě pro tenhle případ. Natahuju si je na nohy místo promočených fuseklí a obouvám zpět vlhké trekovky. Teď mě hřeje merino vlna a vodu drží v uctivé vzdálenosti od nohou nepromokavá membrána. Po šesti hodinách venku odemykám dveře domu. Mám dost. Boty jsou durch - nohy v pohodě.

Membrána Hydrotech má vodní sloupec >10,000mm a svou prodyšností obstojí i při intenzivním pohybu.

No, myslím, že s blížící se podzimní slotou budou ponožky Bridgedale Stromsocks v častém nasazení. Bláto a déšť přece nejsou stopkou pro běhání po horách.

Pozor! Návykové

Už jen takové varování na závěr. První nazutí, první krok, první celodenní pochod. Ponožky Bridgedale jsou prostě jiné. Měkké, příjemné a neskutečně odolné. Nedá se to popsat, musí se to vyzkoušet. Jen počítejte s tím, že je pak minimálně týden nesundáte z nohou. Leda snad na spaní.

Které ponožky Bridgedale používám

Hike Lightweight - do pohorek i nízkých trekovek v horách českých až čtyřtisícových.
Hike Ultralight - celý rok do nízkých trekovek i do města.
Stormsocks - na podzimní a zimní běhání, jako záložní ve slotě.
Ski Lightweight - na freeride a skialpy.

"Ty jo, co v tom báglu vláčíš, proboha? Máš ho ověšený jak vánoční stromeček."

"Nevím, normálka. Prostě jsem vzal všechno, co se tam nahoře může hodit."

"Blázne, ty budeš trpět."

14 dní s báglem na zádech. Pro někoho svoboda, pro jiného očistec. Záleží, jak se ten onen dovede úsporně sbalit, kolik krámů s sebou potáhne zbytečně a na které vychytávky naopak nezapomene. A jsou to většinou takové malé věci - protiny, které ale ve výsledku ušetří vaše ramena otlaků větších než nezbytných a ústa výrazů, které ve slovníku spisovné češtiny nenajdete.

Nafukovací polštářek?

Dobrou noc a sladké sny! Komfort je krásná věc, ale zrovna tenhle balíček se dá tak jednoduše nahradit. Vezměte péřovku a nacpěte ji do prázdného kompresního vaku spacáku. Voilá! Měkkoučký polštář jako ze studia spánku. Případně vak vyplňte jinými kusy oblečení, ale nadýchaná péřovka je nej.

Mezery ucpat

Ani kousek volného prostoru nesmí v batohu zůstat nevyužitý. Přece nebudete na zádech nosit po horách vzduch? Ponožky, trenky, rukavice a další malé kousky oblečení perfektně zaplní všechny mezery a mezírky. Vycpěte jimi boty, nádobí a třeba i prostor mezi mačkami. A když přišlo na přetřes to nádobí - potřebujete kompletní sadu hrnců nebo vystačíte jen s jedním?

Pořádně namačkat

Šikovným městnáním se taky pár litrů objemu ušetří. Spacák a péřovku pořádně utemujte v kompresním vaku. Trička a mikiny místo skládání smotejte do ruliček a stáhněte je gumičkou. A pro pořádek v batohu využijte šikovné Packing Cube různých velikostí.

Vyfouknout

Ještě jednou ten vzduch. Pytlíky instantních jídel propíchněte jehlou, vyfoukněte z nich přebytečný vzduch a dírku zalepte páskou - aby se znovu nenafoukly. A teď si můžete přibalit ještě jedny těstoviny carbonara navíc.

Utěsnit

Batohy přece nejsou nepromokavé. A pláštěnka? Ta nikdy neochrání věci uvnitř 100%. Při delším a silnějším dešti steče voda po zádech a prosákne dovnitř. Oblečení, spacák, doklady, peníze, elektroniku a všechno, co nechcete mít mokré, zabalte do igelitových sáčků a pytlíků. Ty proti vlhkosti fungují na jedničku. A pláštěnku můžete nechat doma. Dobrých pár gramů.

Vyčistit zuby a spát

Čistota se na horách stává relativním pojmem. Sprchový gel a šampon? Šestistupňová horská říčka stejně neláká k nějakému dlouhému cachtání. Spíš rychle ponořit a utéct. Navíc splachovat do ní takovou chemii není právě ekologické. Bez mýdla se dá na horách v pohodě fungovat (a dokonce i v běžném životě). Zubní pastu použijte docházející - ať netaháte plnou tubu. Opalovací krém si pořiďte v malém balení. A dámy mohou tampóny nahradit menstruačním kalíškem - příroda poděkuje.

Třetí tričko nebrat

Dvě stačí, ne? Zatímco jedno máte na sobě, to druhé můžete přeprat v řece a sušit za pochodu na batohu. Podobně s ponožkami. Navíc taková merino vlna nezapáchá ani po několika dnech nošení a v případě ponožek Bridgedale zůstává i příjemně měkká. Důležitější než každý den čisté triko je spíš vychytat vrstvy oblečení na všechno možné počasí - od nuly do pětatřicítek. S lehkou mikinou, softshelkou, péřovkou a nepromokavou bundou vždycky řešení najdete. A nepromokavé kalhoty? Pro otrlejší zbytečné - na nohy se snese všechno.

Znáte Packing Cube od Lowe Alpine? Se třemi velikostmi síťovaných obalů budete mít v batohu či tašce pořádek.

Ještě jeden igeliťák

Nebo raději víc. Na odpadky přece. A že budou přibývat.

Na závěr utáhnout a vyvážit

Poslední úprava před odchodem vzhůru. Pořádně utáhnout boční kompresní popruhy, aby vybavení v batohu necestovalo. A jakmile hodíte batoh na záda, nezapomeňte zatáhnout za balanční popruhy na ramenou. Tím srovnáte těžiště a budete překonávat překážky, jako byste se s batohem narodili.

Horám zdar!