Jak jste na tom s kotníkovými botami? Nosíte je rádi? Přiznám se, že já je moc v lásce nemám a obouvám je, jenom když není zbytí. Jinak se většinu akcí v horách snažím zvládnout v nízkých trekovkách. Můžu se v nich pohybovat rychleji a lézt s větším citem. S botami Asolo Freney Low GV se teď navíc můžete vydat ještě dál a ještě výš.

Kam dál a výš?

Představte si takový přechod Brenty. Tohle pohoří nad Madonnou di Campiglio je uzavřeným světem skalních věží, suťových žlabů a malých ledovců. A napříč celou Brentou vede jedna z nejstarších zajištěných cest - Via delle Bocchette. Když chcete přejít opravdu celé pohoří od severu na jih, zabere vám to minimálně 4 dny, kdy neklesnete pod 2.200 metrů a čeká vás při tom lezení po skále i žebřících, ostré sestupy sutí a několik ledovců a sněhových polí.

Můžete vyrazit v kotníkových pohorkách. Na sněhu a v suti budou fajn. Lézt s nimi po ferratě do 3000 metrů na Spallone dei Massodi už ale bude otravné. Stejně jako 150 metrů žebříků na Sentiero Oliva Detassis. Nicméně druhé boty si s sebou na čtyři dny v horách těžko ponesete. A právě pro takové akce se hodí Asolo Freney Low GV.

Ukrojený komín

Tyhle nízké trekovky - nebo chcete-li nástupovky či ferátovky - vznikly z lehoučkých alpinistických bot Asolo Freney XT. Vlastně mají téměř stejnou konstrukci, akorát jim chybí vysoký komín a vzadu drážka na mačky. Jinak si ponechaly festovní gumovou obsázku po celém obvodu a bezúdržbovou kevlarovou tkaninu Schoeller.

A právě tyhle dvě věci dělají z Asolo Freney Low GV tank, kterému suťová pole či ostré vápencové skály rozhodně neuškodí. Když k tomu připočtete nepromokavou membránu Gore-Tex®, můžete plynule přejít na sněhové pole a pokračovat dál až do zdánlivě nedostupného sedla Bocca d' Ambiez v téměř 2.900 metrech nad mořem.

Teď kolmo vzhůru

Než ale do sedla dorazíte, čeká vás několik zajištěných lezeckých úseků. Ty jsou samozřejmě pro Asolo Freney Low GV domácím hřištěm. Měkká podešev Vibram® Mulaz drží i na malých stupech a díky šněrování do špičky získáte v nohou úplně jiný cit pro skálu než v těžkých pohorkách.

O co vás ale měkká podešev podrží na skále, o to víc bude trpět při procházkách uličkami Madonny di Campiglio - procházky po asfaltu zkracují její životnost. To je zkrátka daň za přilnavost.

Ještě ale nejste v údolí

Teď vás čeká ostrý sestup po ledovcové moréně. Na začátku léta bývá ještě pod sněhem - a ten v pohodě skloužete. Ale v srpnu a září už tady bývá jen led pokrytý kamením a drobnou sutí. Vhodnou cestu musíte hledat, ale pohorkový vzorek podrážky a pevná konstrukce Asolo Freney Low GV vás v těchto krkolomných chvílích podrží. Pak už jen přeskákat po balvanech, které sem tisíce let snaživě ukládal ledovec, a za chvíli se zouváte na paloučku nad chatou Rifugio Brentei. A zítra ráno, až se vydáte zpět do údolí, seskáčete po kořenech a kamenech s lehkostí kamzíka - 490 gramů je pohoda.

(Ne)pohorky

Brentu máte za sebou. Bez jediného stesku po vysokých pohorkách. A kam dál v Asolo Freney Low GV? Napadá mě ještě podobná akce - přechod Julských Alp z Vršiče na Triglav. Nebo výstup ferratou Johann na Dachstein. Vlastně se hodí na každou takovou výpravu, na které vás čekají pravé horské podmínky - krkolomné stezky, lezecké úseky, zajištěné cesty, občas sněhové pole nebo malý ledovec. Proto jsem si je vzal i na dva týdny do Kyrgyzstánu.

Dvacátýpátý nebo tak nějak. Za ty roky na horách a cestách po světě se mi batohů na zádech protočilo mraky. Starší nahradily lepší a teď - po návratu ze čtrnáctidenního tripu do Kyrgyzstánu - můžu říct, že jsem našel ten nejlepší. Svůj 25. batoh si nejspíš nechám navždy.

Jako takhle... původně jsem s ním jet nechtěl. Jenže jsem zjistil, že do svého 19. batohu se prostě s veškerou fototechnikou, stanem, spacákem, ledovcovou výbavou, jídlem a dvěmi tričky na 14 dní nesbalím. Takže mi kluci poslali tenhle Lowe Alpine Altus o objemu 52 - 57 litrů a bez pěti tyčinek, dvou instatních kaší a jedněch ponožek, co musely nakonec zůstat doma, jsem se vešel.

Uf! Raději budu o hladu než nechat doma teleobjektiv.

Nesnáším to!

Vlastně to úplně nemůžu vystát. Když mi nějaké vybavení visí zvenčí na batohu. Chci mít krásně a kompaktně sbalený batoh. Jednak, abych nevypadal jak hastroš. A jednak, aby mě nic tím svým houpavým pohybem nerozptylovalo při chůzi a lezení. To by mně z toho asi hráblo. A po přeletu přes půl zeměkoule by mi na páse v Biškeku vyjela sotva půlka věcí.

Takže když jsem odevzdával svůj batoh na Letišti Václava Havla, zůstala na něm zvenčí upevněná jenom karimatka. Dokonce i ten cepín jsem nacpal dovnitř. Takže cajk. Jsem spokojený. Můžeme razit do hor!

600 metrů a mám dost

"Už tu 20 kilovou krysu ze mě proboha sundejte. Dál už nejdu. Stavíme stan!" Pravda, po 20 hodinách na cestě, kdy nám časový posun sebral většinu noci, jsem byl fakt mrtvej. Na druhou stranu, ten široký bederák mým ramenům docela dost odlehčil. Díky za něj! I za ta anatomicky tvarovaná záda. Stavíme stan, ze spodní komory vytahuju spacák, hážu Altus pod hlavu a dobrou. Zítra nás čeká vydatnější porce. 1400 výškových metrů do Hotelu Korona. Žluté plechové boudy na okraji ledovce ve 4000 metrech. To se zase nevyspím, jak mě bude bolet hlava.

Musím vyměnit sklo

Protože tenhle záběr je na teleobjektiv jako dělaný. Akorát, že ten trčí zaházený pod láhví s vodou, péřovkou, energetickými tyčinkami a náhradním oblečením. Hmm, dávat těžký věci dolů k zádům je sice fajn pro správné rozložení těžiště, ale když se k tomu potřebujete dostat a nevyházet přitom půlku obsahu batohu na sníh... No vida! Tak k tomuhle je ten boční vstup na zip dobrý. Hážu batoh na zem, vytáhuju objektiv, odfotím a zase ho pohodlně vrácím zpátky na své místo. Vychytaná to záležitost.

Jde do tuhého

Nesnáším suť! Grrr! A teď tady trčím v půlce kopce, všechno kolem mě se dává do pohybu, jenom se toho dotknu a nahoru do sedla nám chybí ještě 200 výškových metrů. Alespoň kdyby se měl člověk o co opřít. Pravda, na batohu mám cepín. To by šlo. Ale tady v tom bordelu jsem rád, že stojím. Ještě tak sundávat batoh. A hele... ruku za záda, palcem a ukazováčkem vyháknout sponu z hlavy cepínu... a on jde sundat z batohu, i když ho mám na zádech. Šikovnej, ten Altus.

Je teplo. Je zima. Prší. Sněží

Pěkně si ten Ťan Šan s námi hraje. Napřed se schováme před deštěm pod jedlemi, aby za chvíli začalo slunko péct plnou parou. Zrovna, když šlapeme do té brutální stojky. Nic, sundávám bundu. Rychlovka. Šup s ní do pružné přední kapsy. To vymysleli v Lowe Alpine fakt dobře. Kromě bundy se tam dokonce vleze i pytlík s odpadky za poslední tři dny tady v zemi nikoho.

No a teď, když jsme se vyškrábali až sem - k jezeru Alakol (mimochodem totálně zamrzlému) - začíná sněžit. Takže co? Takže prcháme dolů! Chumelí a chumelí. Pláštěnku na batoh ani nedávám, protože jsem líný v tom hnusu zastavit a něco takového řešit. Raději jdu. A dobře dělám. Tenhle batoh něco vydrží. I tohle dvouhodinové sněžení. Věci uvnitř mám pořád suché.

A tohle mě baví nejvíc...

... jak rychle mám batoh každé ráno sbalený. Pravda, jsem minimalista, moc věcí nemám a v balení mám praxi. Ale tenhle Lowe Alpine Altus je tak dobře vymyšlený, že každá věc má své místo. Kapes a kapsiček nemá ani moc, ani málo. Prostě tak akorát. A ten horní vstup je exkluzivně prostorný. Co vám budu povídat, dámy a pánové. 25. batoh je dost možná můj poslední. Takhle vypadá láska na celý život.

"Budeme to taky balit do strečovky?" Blázníš! Tohle musí něco vydržet. Vždyť ty bágly vozí v Himaláji na jacích, tak tomu nějaký pikolík na letišti nemůže ublížit. Nota bene je ta strečovka nehorázně drahá a taky nějaká ekologie přece. No ne?

 

"Fajn, máš recht. Stejně asi dostane v Gruzii pořádně pokouřit, tak ji nebudeme šetřit." Odlet! Uvnitř téhle tašky máme nacpané vše na 10 dní východního freeridování. Lyžáky, lavinovou výbavu, mačky, cepín (jo, i ten se tam vlezl), 30 metrové lano, pár karabin, flašku slivovice, samozřejmě oblečení a taky dost jídla. Celou krabici energetických tyčinek. No, když jsem to měl všechno rozložené doma na podlaze, vypadalo to dost beznadějně. Ale nakonec jsem se vešel. I s rezervou.

Každopádně hmotnost slušná. Jako 20 kg snad nepřekročím. Ale než se s tím z Jeseníků dovleču třemi busy do Vídně... Navíc s lyžema přes rameno, že ano. Člověk fakt ocení, že ta taška má ramenní popruhy a dá se hodit na záda. A docela pohodlně.

 

 

Vítejte v Kutaisi

"Hoši, já myslel, že jedeme na freeride. A tady je počasí na tričko. Tak snad tam nahoře v horách bude líp. Taxi čeká!" Takže Gruzie. Jak vidno, ani Wizzair - nejlevnější z nejlevnějších - se nám do tašek neprokousal. A šlo to i bez strečovky. Stejně si raději ty zipy zamykám k sobě malým zámkem na kód. Když už tam ty očka pro zámek vymysleli.

Takže znovu vytáhnout ramenní popruhy - během letu byly schované ve speciální kapse - tašku na záda a přesedáme do dodávky. Fuj, 6 hodin cesty do hor. Jestli tam teda vůbec dojedeme. "Hej kámo, to byl jen takový povzdech. Klidně s tebou pojedeme celý den. Hlavně už prosím tě nepředjížděj, když za tu zatáčku nevidíš."

 

 

Odjezd na konec světa

2 túry, 3400 nastoupaných metrů, jedny podělané trenky a celou dobu ani noha. Tak takhle jsem si to představoval. Podíváš se na kopec, vybereš si linku, najdeš pokud možno bezpečnou cestu vzhůru a... wow! Prostě boží. A teď je čas vyrazit dál. Náš další base camp leží v údolí nikoho.

Akorát to věčný balení nesnáším. Zrovna jsem se tady tak zabydlel. Naštěstí tohle je rychlovka. Všechno to tam prostě náhážu, zapnu zip a pěkně zformuju čtyřmi kompresními popruhy. No podívejte, jaké mám krásné zavazadlo. Aji ty kravičky v Adishi se o něj zajímají. Ale pozor holky! Lízat můžete, ale nekousat. I když tu tašku byste stejně asi neprokously. Když přežila Wizzair...

 

 

Spíme v podroví. A je to tady boží. Voda neteče. Zamrzla. Zřejmě už v listopadu. Domácí nás hostí u sebe v obýváku. Na lyžích profrčíme uličkami až k baráku do toho našeho malýho pokojíčku. Ani se tady nevybalujeme. Není kam. Takže všechno zůstává v tašce. Ve které se dá naštěstí tak krásně přehrabovat. Líp jak v kdejakým kufru.

 

 

Mám sen...

Nebo jsem spíš měl sen. A bohužel se mi nesplnil - svézt se s lyžema na koňovi. A udělat si u toho super fotku. Bohužel místo koňů tady všichni jezdí dodávkou Mitsubishi Delica. Ono totiž tam, kde by kůň pošel vyčepráním, tohle auto teprve řadí 4x4. Věci máme naházené v kufru, který není pro pět lidí s lyžema zrovna prostorný. Takže zbytek je rozložený po sedadlech. Na kterých zároveň sedíme. Neskutečná cesta. Brodíme. Přejíždíme spadlé laviny. Hrabeme se vzhůru.

Každádně si alespoň představuju, jak by se za ty tři festovní madla na hřbet koně ta moje taška krásně nakládala a přivazovala lanem. Když se s nimi tak suprově háže do dodávek, strhává z pásu na letišti a táhne po schůdcích do toho našeho kamrlíčku v podkroví. Prostě pecka. Už necestuju s ničím jiným.

 

 

Vlakem, busem, dodávkou

S touhle taškou od Lowe Alpine na zádech jsem dojel třemi autobusy a vlakem do Rakouska. S karimatkou, spacákem, malým batohem, lezeckým vybavením a fototechnikou uvnitř. 5 dní se mnou strávila ve Volkswagenu Caddy s lůžkovou úpravou při skialpu v Dolomitech. Taková soukromá skříň, do které namrskáte všechno, hlavně ať to pak zase najdete. A vlakem jsem s ní vyrazil fotit do Liberce. Notebook uvnitř a peněženku a sluchátka po ruce v malých kapsičkách po stranách. Taky dobrý.

Zkrátka, co vám budu povídat. Cestování je radost.

 

 

Prohlédněte si tuhle tašku zblízka >>