Dvacátýpátý nebo tak nějak. Za ty roky na horách a cestách po světě se mi batohů na zádech protočilo mraky. Starší nahradily lepší a teď - po návratu ze čtrnáctidenního tripu do Kyrgyzstánu - můžu říct, že jsem našel ten nejlepší. Svůj 25. batoh si nejspíš nechám navždy.
Jako takhle... původně jsem s ním jet nechtěl. Jenže jsem zjistil, že do svého 19. batohu se prostě s veškerou fototechnikou, stanem, spacákem, ledovcovou výbavou, jídlem a dvěmi tričky na 14 dní nesbalím. Takže mi kluci poslali tenhle Lowe Alpine Altus o objemu 52 - 57 litrů a bez pěti tyčinek, dvou instatních kaší a jedněch ponožek, co musely nakonec zůstat doma, jsem se vešel.
Uf! Raději budu o hladu než nechat doma teleobjektiv.
Nesnáším to!
Vlastně to úplně nemůžu vystát. Když mi nějaké vybavení visí zvenčí na batohu. Chci mít krásně a kompaktně sbalený batoh. Jednak, abych nevypadal jak hastroš. A jednak, aby mě nic tím svým houpavým pohybem nerozptylovalo při chůzi a lezení. To by mně z toho asi hráblo. A po přeletu přes půl zeměkoule by mi na páse v Biškeku vyjela sotva půlka věcí.
Takže když jsem odevzdával svůj batoh na Letišti Václava Havla, zůstala na něm zvenčí upevněná jenom karimatka. Dokonce i ten cepín jsem nacpal dovnitř. Takže cajk. Jsem spokojený. Můžeme razit do hor!
600 metrů a mám dost
"Už tu 20 kilovou krysu ze mě proboha sundejte. Dál už nejdu. Stavíme stan!" Pravda, po 20 hodinách na cestě, kdy nám časový posun sebral většinu noci, jsem byl fakt mrtvej. Na druhou stranu, ten široký bederák mým ramenům docela dost odlehčil. Díky za něj! I za ta anatomicky tvarovaná záda. Stavíme stan, ze spodní komory vytahuju spacák, hážu Altus pod hlavu a dobrou. Zítra nás čeká vydatnější porce. 1400 výškových metrů do Hotelu Korona. Žluté plechové boudy na okraji ledovce ve 4000 metrech. To se zase nevyspím, jak mě bude bolet hlava.
Musím vyměnit sklo
Protože tenhle záběr je na teleobjektiv jako dělaný. Akorát, že ten trčí zaházený pod láhví s vodou, péřovkou, energetickými tyčinkami a náhradním oblečením. Hmm, dávat těžký věci dolů k zádům je sice fajn pro správné rozložení těžiště, ale když se k tomu potřebujete dostat a nevyházet přitom půlku obsahu batohu na sníh... No vida! Tak k tomuhle je ten boční vstup na zip dobrý. Hážu batoh na zem, vytáhuju objektiv, odfotím a zase ho pohodlně vrácím zpátky na své místo. Vychytaná to záležitost.
Jde do tuhého
Nesnáším suť! Grrr! A teď tady trčím v půlce kopce, všechno kolem mě se dává do pohybu, jenom se toho dotknu a nahoru do sedla nám chybí ještě 200 výškových metrů. Alespoň kdyby se měl člověk o co opřít. Pravda, na batohu mám cepín. To by šlo. Ale tady v tom bordelu jsem rád, že stojím. Ještě tak sundávat batoh. A hele... ruku za záda, palcem a ukazováčkem vyháknout sponu z hlavy cepínu... a on jde sundat z batohu, i když ho mám na zádech. Šikovnej, ten Altus.
Je teplo. Je zima. Prší. Sněží
Pěkně si ten Ťan Šan s námi hraje. Napřed se schováme před deštěm pod jedlemi, aby za chvíli začalo slunko péct plnou parou. Zrovna, když šlapeme do té brutální stojky. Nic, sundávám bundu. Rychlovka. Šup s ní do pružné přední kapsy. To vymysleli v Lowe Alpine fakt dobře. Kromě bundy se tam dokonce vleze i pytlík s odpadky za poslední tři dny tady v zemi nikoho.
No a teď, když jsme se vyškrábali až sem - k jezeru Alakol (mimochodem totálně zamrzlému) - začíná sněžit. Takže co? Takže prcháme dolů! Chumelí a chumelí. Pláštěnku na batoh ani nedávám, protože jsem líný v tom hnusu zastavit a něco takového řešit. Raději jdu. A dobře dělám. Tenhle batoh něco vydrží. I tohle dvouhodinové sněžení. Věci uvnitř mám pořád suché.
A tohle mě baví nejvíc...
... jak rychle mám batoh každé ráno sbalený. Pravda, jsem minimalista, moc věcí nemám a v balení mám praxi. Ale tenhle Lowe Alpine Altus je tak dobře vymyšlený, že každá věc má své místo. Kapes a kapsiček nemá ani moc, ani málo. Prostě tak akorát. A ten horní vstup je exkluzivně prostorný. Co vám budu povídat, dámy a pánové. 25. batoh je dost možná můj poslední. Takhle vypadá láska na celý život.
