Na konci prvního dne měli za sebou tři sta metrů lezení – těch ještě docela snadných tři sta metrů – když zabivakovali na prostorné polici. Tři Italové – Walter Bonatti, Andrea Oggioni a Roberto Gallieni – se nasoukali do bivakovacího stanu, zatímco čtveřice Francouzů – Pierre Mazeaud, Pierre Kohlman, Antoine Vieille a Robert Guillaume – přes sebe přehodila akorát igelitovou plachtu. Byla to mrazivá noc, a tak ráno trvalo, než se jim podařilo alespoň trochu zahřát a protlačit zatuhlou krev skrz všechny žíly, žilky a vlásečnice až do těch nejmenších a nejvzdálenějších periferií těla.
Na čele vyrazil Bonatti. Právě on si kdysi tuhle odvážnou trasu vysnil. Právě on vysledoval možné slabiny stěny. A právě on jako první podnikl první odvážný, leč neúspěšný pokus, a inspiroval tím k výstupu své současné partnery, kteří se nyní vzdalovali pod jeho nohama, jež hledaly oporu kdesi uprostřed žulových srázů na italské straně Mont Blancu.
La Chandelle. Svíčka. Takto nazvali poslední část výstupu. Strmou masu kompaktní skály, která nad nimi trčela kolmo do nebes. Až sem dovedl skupinu neúnavný Walter Bonatti. A tady ho na čelbě vystřídala dvojice Francouzů – dva nejlepší přátelé a sehraní spolulezci – dvaatřicetiletý Pierre Mazeaud a o sedm let mladší Pierre Kohlman.
Ve stěně zvoní telefon
Tu poslední noc ve stěně strávilo všech sedm mužů pohromadě. Ale jen díky Mazeaudovi, který nedopustil, aby Walter Bonatti a dva jeho druhové ustoupili ze svého plánu. Když totiž Bonatti, Oggioni a Gallieni o půlnoci mezi sobotou a nedělí otevřeli dveře bivakovací boudy La Fourche, která je jako vlaštovčí hnízdo přilepená na skalní ostruze nad ledovcem Brenva, probudili čtveřici Francouzů. Ti dorazili o den dříve a snažili se pořádně vyspat před brzkým nástupem do Pilíře Freney. „Byli jste první,“ uznal Bonatti, „běžte na Pilíř, my zkusíme jinou cestu.“ Mazeaud byl ale příliš velkým obdivovatelem italského horolezce a rozhodně nestál o to, aby mu vyfoukl jeho sen před nosem. „To v žádném případě,“ zakroutil hlavou Pierre Mazeaud, „ty jsi tenhle výstup vymyslel. Moc dobře to víme. Půjdeme společně.“
Teď Bonatti na La Chandelle pustil Mazeauda do vedení. A on si před očima svého vzoru bravurně poradil s první obtížnou délkou. „Fantastico!“ Zvláštní energie ale připlula spolu s mraky, které se usadily nad jejich hlavami. A když Mazeaud ve druhé délce zatloukal skobu do skály – do žulové stěny, na kterou před ním ruka člověka nesáhla –, zaposlouchal se do něčeho, co znělo jako dlouhé a nepřetržité vyzvánění telefonu. „C'est quoi?“ (Co to je?)
Po kladivu v jeho pravé ruce se rozpochodovaly jiskry. A v dlaních se mu začali prohánět mravenci. „Pierre! Descends! Sur le coup!“ Mazeaud nechal všechno vybavení zavěšené v poslední skobě – nasupený vítr s ním na laně pohazoval do všech stran a on se snažil jen co nejrychleji slanit na skalní římsu, kde už jeho druhové chystali bivak. Bouře usedla na Pilíř Freney plnou vahou. A když se Mazeaud zase konečně postavil na obě nohy a pohlédl do tváře svého nejlepšího přítele, spatřil namodralou jiskru, která vyskočila ven z jeho ucha. Kohlmanovo naslouchátko! Blesk ho udeřil rovnou do obličeje a omráčený Pierre Kohlman se zhroutil do Mazeuadovy náruče.
Návnada pro blesky
Injekce Coraminu naštěstí vrátila do Kohlmanova těla život. A teď tedy zase viděl – možná jen trochu mlhavě – jak se pohybovaly rty jeho přátel a jak jejich ruce máchaly v neklidných gestech. Také cítil – jak ho studilo do poslední nitky promočené oblečení a jak mu čůrky vody stékaly po tváři. Jenže – neslyšel. Zhola nic. Blesk ho odřízl od jeho společníků.
Nejvyšší pilíř velkého masivu Mont Blancu – Pilíř Freney – se proměnil v hromosvod. Ruka smrti se natáhla po sedmi bezmocných drobečcích ukotvených pouze na tenkých skobách uprostřed temnoty, kterou pročesávaly blesky tak zářivé, jako kdyby na okamžik vstoupilo do noci slunce. Kousek od nich viselo všechno kovové vybavení – karabiny, skoby, kladiva, cepíny, mačky. Lepší návnadu na rozdováděná nebesa si snad ani nemohli připravit. Jenže, mohli to všechno zahodit? Jak by se dostali nahoru? Ještě stále doufali, že bouře odezní a oni prorazí zbytkem stěny. Zatím si s nimi ale blesky pohazovaly jako s hadrovými panáčky. Všude okolo poletovaly jiskry. Zdálo se, že je cosi drží za nohy a táhne jejich těla do pekel. Který blesk bude ten poslední?
Na Kohlmana jako by si tahle zpropadená bouře zasedla. Po dalším úderu blesku Mazeaud jen tak tak zablokoval lano a zastavil pád přítele do hlubin. Kohlmanův pohled se leskl pod slzami, které totální bezmoc vehnala do jeho očí. „Pour l'amour de Dieu!“ (Pro lásku boží!)
Ponožky do hor
Vzhůru? A proč ještě?
Ráno se zdálo, že bouře slábne. Na jejich zkřehlá těla sice stále dosedaly obrovité sněhové vločky a vrstvily se jim na ramenou do několikacentimetrových nánosů, ale oni stále hleděli k vrcholu. Chybělo jim jen devadesát metrů lezení. To přece není tak moc! A špatné počasí nemůže vydržet dlouho.
Nemůže? Opravdu?
Na kanál La Manche usedla temnota, která vyhazovala lodě na břeh – jako kdyby to byly pouhé hračky nějakých malých rošťáků, kteří je tam zapomněli. A ta temnota se škrábala dál – přes Alpy – blíž a blíž k Pilíři Freney.
V Chamonix a Courmayeuru už věděli, že nahoře něco není v pořádku. Těch sedm mužů už mělo být zpátky, doma. A když kdosi našel Bonattiho vzkaz v bivaku La Fourche, poskládala se záchranná skupina. Jenže – co v takovém marasmu mohli dokázat zachránci? Když teď nezmohli nic ani nejlepší horolezci své doby – ti, kteří byli právě uvězněni uprostřed Pilíře.
Chtěli pokračovat nahoru. Ne z hrdosti – z touhy po nesmrtelném příběhu o jejich hrdinném prvovýstupu. Chtěli nahoru, protože devadesát metrů lezení a následný sestup normálkou z vrcholu Mont Blancu se jim zdál jednodušší a rychlejší než stovky metrů slaňování sedmi lidí v krkolomných traverzech a střechovitých převisech Pilíře. Tragédie v severní stěně Eigeru ve třicátém šestém roce bylo to, co jim na myslích vytanulo při úvahách o riskantním sestupu jako první. A nechtěli ten příběh opakovat. Proto se upínali k cestě vzhůru. Proto ještě dva dny čekali – promočení, hladoví, přivázaní na římse. Čekali – na svůj osud.
Pátý bivak v trhlině
Už pátý den viseli ve stěně. Mazeaud to tedy ještě jednou zoufale zkusil vzhůru, ale ne. Už to nešlo. Všechno bylo ztuhlé a zmrzlé a jejich těla vycucaná. Už nebylo na co čekat. Museli to prorazit dolů. A Bonatti byl ten jediný, kdo je mohl provést labyrintem kamení až na úpatí Pilíře. Znal ten terén nejlépe. Nebyl tu poprvé. Nejobtížnější břemeno každopádně připadlo na Oggioniho. Jako ten poslední v řadě spouštěl své přátele dolů a vybíral lana ze slanění.
A tahanice s lany byly vpravdě nekonečně. Mokré a zmrzlé špagáty se mockrát zasekly, než sedm můžu dosáhlo dna Pilíře Freney. A ani tam vyhráno neměli. To ještě zdaleka ne. Hned na úpatí po břicho zapadli do hlubokého prachového sněhu a hřejivé bezpečí chaty Gamba plálo pořád hodně daleko – předaleko.
Sušené švestky, kousky čokolády, trocha cukru – to bylo poslední jídlo, které měli a které mezi nimi kolovalo při pátém bivaku tam venku. Tentokrát je alespoň před ledovým a teplo těla kradoucím větrem chránily stěny ledovcové trhliny, do níž se promočení, promrzlí a do mrtě vyždímaní zahrabali. Kohlmanovy ruce byly černé jako uhlíky a Mazeaudovy nohy – ty vypadaly možná jen o něco lépe. Bonatti držel u úst sněhovou kouli a snažil se z ní vysát alespoň trochu tekutiny, která by udržela jeho tělo v bdělosti. „Siamo arrivati alla follia?“ (Dosáhli jsme šílenství?)
Ráno Bonatti, který snad měl největší touhu přežít, prorazil cestu hlubokým sněhem až ke skalám Grüber. Jenže laviny na strmém svahu nad nimi jen čekaly, až dostanou povel, aby tu sedmičlennou skupinku bláznů mohly stáhnout do nicoty. Bonatti proto vytáhl lano, aby zajistil jednoho muže po druhém. Takto měli spíš šanci prostoupit svahem bez úhony.
Kdo přežije? Pokud vůbec někdo
Mazeaud a Guillaume teď tahali za lano, na jehož konci visel Antoine Vieille. Zbytečně. Byl mrtvý. A italské stanové plátno, do kterého jeho tělo zabalili, se stalo hrobem nejmladšího z nich. „Jestli nechceme skončit jako Antoine,“ zahulákal Bonatti do větru, který očesával těla zbylých šesti přeživších, „nesmíme už ztratit ani minutu.“ Byla to tvrdá slova, ale musel je ze svých úst vypustit. Jedině Bonatti znal totiž cestu dolů – jedině on je mohl provést mezi trhlinami ledovce Freney – a to mohlo ještě šest životů zachránit. Včetně toho jeho.
Brzy měli na dohled průsmyk Innominata. A za ním už sálalo bezpečí chaty Gamba. V tom okamžiku zaslechl Bonatti hlasy. „Salvatori?“ (Zachránci?) Možná jen mámení vyčerpaného mozku.
Kromě několika karabin a skob nechali na úpatí kuloáru ležet ve sněhu všechno vybavení. Už neměli sílu – a snad ani důvod – to s sebou vláčet. Bonatti a Gallieni pak vyrazili vpřed, aby zajistili přátelům výstup. Mazeaud je malátně následoval, když najednou dolehly k jeho uším výkřiky. Oggioni! Především z gest, která zběsilá vichřice přehlušit nemohla, Mazeaud pochopil, co se mu Oggioni snaží sdělit – Robert Guillaume zmizel. Mazeaud se proto vrátil dolů k Oggionimu a Kohlmanovi, ale k ničemu to nevedlo. V oslepující bouři se jejich volání neslo do zapomění. Nemohli dělat nic. A sami už měli namále.
Tak se ti tři vrátili k průsmyku Innominata, kde viselo Bonattiho lano. Oggioni už ale neměl ani tu sílu donutit své tělo, aby odněkud ze dna vyškráblo poslední zbytky sil, zatnulo svaly a vyneslo ho těch padesát metrů po skále vzhůru. Tvrdý úděl posledního muže v lanovém družstvu, který dohlížel na bezpečné slaňování z Pilíře Freney, si vybral svou daň. A Bonatti, čekající nahoře, zase neměl sílu svého přítele sám vytáhnout. Mazeaud tak zůstal v kuloáru s Oggionim – a jen doufal, že Bonatti přivede záchrannou skupinu z chaty Gamba včas.
Plamínky vyhasínají
Šestá noc venku. Mazeaud a Oggioni pili svůj kalich hořkosti až do samotného konce. Viseli uprostřed stěny – zavěšení pouze na jedné jediné skobě. „Dans quoi s'est-on embarqué!“ (Do čeho jsme se to jen dostali!) Po půlnoci už Mazeaud třásl Oggioniho gumově ztuhlým tělem marně. Jeho víčka se zavřela naposledy.
Mezitím – nedaleko spící chaty Gamba – vyskočil zuřivý Kohlman na Bonattiho s Gallienim. V hlubokém sněhu se motali do lana, na kterém byli všichni tři jako bratři na život a na smrt navázaní. Únavou se, chudák, docela pomátl. Pokud chtěli přežít a dojít pro zachránce – a to chtěli –, museli pološíleného Kohlmana odříznout od lana a nechat ho na místě. Nešlo to jinak. Když pak uprostřed noci vztáhl Bonatti paži ke klice na dveřích chaty Gamba, sám už z hlubokého nitra svého těla doloval poslední zbytky sil.
„Rychle! Vstávejte!“ budil Bonatti třicet spících záchranářů na chatě Gamba, „jeden z nás je tam venku! A dva zůstali v kuloáru Innominata! Rychle, rychle!“
Kolem čtvrté ranní obklopili zachránci Pierra Kohlmana klečícího – s hlavou zhroucenou mezi ramena – ve sněhu. Jakmile je spatřil, popadl ho další záchvat šílenosti – zároveň ale také jeho poslední. „Qu'il repose en paix.“ (Budiž mu země lehká.) A pomalu vyhasínal také život v těle Mazeauda, když se k němu zachránci spoustili do kuloáru Innominata. Naštěstí v jeho podchlazeném těle plápolal ještě alespoň ten jeden malý, malinkatý plamínek života – vedle již docela vyhaslého plamínku Oggioniho.
„Dramatique épilogue au Mont Blanc“, psali o den později, v pondělí 17. července 1961, na titulní stránce deníku Le Dauphiné Libéré, „Trois survivants: Bonatti, Mazeaud et Gallieni.“
Protože bouře zuřila jěště po několik dalších dní a lavinové riziko zůstávalo vysoké, bylo tělo Antoine Vieilleho, zabalené v italské stanové plachtě, vyzvednuto až o šest dní později. Tělo Roberta Guillaumeho, který zmizel pod průsmykem Innominata, bylo po utichnutí bouře nalezeno v ledovcové trhlině.
Hlasy, které Walter Bonatti zaslechl před průsmykem Innominata, skutečně patřily zachráncům. Ti ale stoupali vzhůru po ledovci Brouillard za skalní bariérou, zatímco skupina horolezců sestupovala po ledovci Freney.
Walter Bonatti byl v některých italských novinách kritizován, že vyrazil do chaty napřed a opustil své společníky, kteří poté umřeli. Pierre Mazeaud ale Bonattiho veřejně hájil a ve své knize Nahý před horou jasně napsal, že za svůj život vděčí právě Bonattimu.
Později, když se Pierre Mazeaud stal ministrem, obdržel Walter Bonatti francouzskou Čestnou legii, nejvyšší vyznamenání za „odvážné chování a bratrství projevené během tohoto dramatického podniku“.
Pierre Mazeaud a Walter Bonatti zůstali blízkými přáteli až do Bonattiho smrti v roce 2011.
Prvovýstup Pilířem Freney nakonec o pět týdnů později, 29. srpna 1961, zvládlo britské družstvo ve složení Chris Bonington, Ian Clough, Jan Djuglosz a Don Whillans. I tento výstup přinesl kontroverzní události – především, když se René Desmaison pustil do očerňování britského úspěchu a vyzdvihování vlastního výstupu s trojicí Pierre Julien, Yves Pollet-Villard a Ignacio Piussi. Nicméně nikdo během tohoto výstupu nepřišel o život.
Boty do hor
