William Tilman se zastavil na úzké skalní římse a upřeně se zadíval dolů. Řeka Rishi Ganga se pod ním zuřivě valila – divoká a běsnící. Bílé peřeje mlátily do obrovských balvanů, přelévaly se přes skaliska, narážely do útesů – jako by se snažily vypudit vetřelce, kteří se opovážili vstoupit na zakázané území.
„Tohle není cesta,“ řekl suše Tilman a špinavou rukou si otřel obličej. „To je past.“
Eric Shipton stál opodál. Zamyšleně si prohlížel strmou skalní stěnu tyčící se nad nimi. Byla hladká a strmá, jako by se Země sama rozhodla zablokovat každého, kdo by se pokusil proniknout dál.
„Pokud to nejde tudy…,“ začal.
Tilman si odfrkl. „…tak musíme najít jinou cestu. To už jsi říkal aspoň stokrát.“
„A pořád to platí.“
V tom zaslechli zvuk. Někde nad nimi se uvolnil kámen. Všichni se instinktivně přitiskli ke stěně, nosiči mumlali své mantry. Puklina ve skále vydechla – a pak se s rachotem utrhl celý kamenný blok, který se zřítil do hlubin. Jeho dopad na hladinu řeky dole působil jako exploze. Voda se v ohromném hřmotu rozprskla do stran a miliony drobných kapiček se vznášely vzduchem. A pak – ticho.
Tilman a Shipton se na sebe podívali. Oba věděli, co to znamená: tudy to nepůjde.
Byl rok 1934. Himálaje dosud nebyly podrobně zmapované. A Nanda Devi – posvátná hora, Bohyně rozdávající blaženost, která se tyčila do výšky přes sedm tisíc osm set metrů – zůstávala nedotčená. Střežil ji prstenec neprostupných hor, těch nejvyšších hor z celých indických Himálají, šestitisícových monumentů. Několik expedic už se pokusilo dostat k jejímu úpatí – a všechny selhaly. Nikdo se k ní nedostal. Nikdo neznal cestu.
Teď tu stáli oni. Britští horolezci, průzkumníci. A dívali se na zdánlivě nemožný úkol.
Soutěska vyhloubená mezi horami zdivočelým proudem řeky Rishi Ganga se po řadě předchozích průzkumných výprav ukázala jako jediný přirozený průchod mezi horami. Úzké údolí, které se vleklo hluboko mezi srázy, se zdálo být tím pravým klíčem k záhadě. Ale projít tudy – nebyla to cesta, bylo to peklo. Zrádné a nebezpečné. Skalní stěny se zvedaly z bouřlivé hladiny přímo vzhůru – bez jediného náznaku slabiny, ponechané horami pro průchod malých človíčků.
Shipton s Tilmanem kolikrát za celý den postoupili vpřed jen o pár stovek metrů. Přelézali obrovské balvany, slézali příkré stěny s těžkými batohy a překračovali ledové horské potoky. Půda pod nohama byla nestabilní. Sesouvala se do propasti, hrozila smrtí při každém kroku.
„Sakra,“ zaklel Shipton, když se pod ním pohnul balvan a podklouzla mu noha. Podařilo se mu zachytit o výstupek, ale kamenná suť pod ním se sesunula do řeky.
Tilman ho okamžitě chytil za paži. „Jsi v pořádku?“
„Jo,“ oddechl si Shipton. „Ale jestli tohle zažiju ještě několikrát, začnu vážně pochybovat o tom, že to stojí za to.“
„Ale stojí,“ odsekl Tilman. „Věř mi. Musí.“
Nejhorší noc jejich života. Vítr skučel v úzké soutěsce jako rozzuřená šelma. Stan, který postavili na kamenitém břehu řeky, se třepotal v poryvech větru. Okolní stěny nad nimi postávaly jako temní obři, jejichž hrozivé siluety občas ozářil měsíc. Shipton se převalil a zpod vrstvy dek vytáhl své promočené boty. Zimou mu drkotaly zuby.
„Nemůžeme tady zůstat,“ zavrčel Tilman, když se venku ozvalo duté zadunění. Lavina.
„To víme oba,“ odpověděl Shipton, ale v hlase měl pochybnosti. „Ale kam? Nemáme kudy jít.“
Soutěska byla zablokovaná. Místo, přes které hodlali pokračovat, se propadlo a divoký proud s sebou odnesl balvany, po nichž chtěli přejít na druhou stranu. Zůstali ve slepé uličce. Na jedné straně prudká skála, na druhé rozbouřená řeka.
„Ráno najdeme cestu,“ dodal po chvíli Tilman. Nezněl ale přesvědčivě.
Nespali. Po celou noc poslouchali řev vody, kvílení větru a zvuky sesouvajících se kamenů. Pak přišlo ráno. Chladné, mlhavé, nemilosrdné. Tilman se vyškrábal ven ze stanu, protáhl se a pohlédl na temné stěny kolem. Něco ho napadlo.
„Co kdybychom to vzali…“ odmlčel se a jeho pohled se střetl se Shiptonovým.
„Myslíš na to sedlo?“ doplnil ho Shipton a pokynul hlavou do výšek, na strmé skalní prahy a hromady nestabilní suti.
Tilman se zadíval tím směrem. Chvíli mlčel. Pak přikývl.
Byla to šílenost. Ale jiná možnost nebyla.
Jejich malý tým postupoval pomalu. Velmi – pomalu. Den co den stáli před novou překážkou. Strmé srázy, kamenné laviny, ledové brody. Někdy se museli vrátit a přelézt celý úsek znovu, jinudy. Bylo to vyčerpávající. Až pak – jednoho dne – se před nimi otevřela nová krajina. Dál za skalními branami, za strmými hradbami bez života, ležela svatyně Nanda Devi.
Když se toho rána vynořili z úzké soutěsky, slunce právě vycházelo. Paprsky dopadaly na zasněžené vrcholy kolem nich, vrhaly dlouhé stíny po ledovcových údolích. A tam, uprostřed, stála ona – Nanda Devi. Obrovská. Nedostupná. Izolovaná od světa jako dávný chrám. Omývala se v oranžovém ranním světle, koruna Himálaje.
Shipton popadl Tilmanovu paži a ukázal před sebe.
„Podívej se na to,“ řekl tiše.
Tilman neodpověděl. Byl příliš ohromený.
Tady to bylo. Posvátné údolí, které před nimi nikdo nespatřil. Po stovky let byla Nanda Devi skrytá za prstencem hor, jako královna chráněná svými strážci. Každý pokus dostat se k ní selhal. Každý, kdo se pokusil proniknout touto bariérou, byl odražen. Ale oni to dokázali. Našli cestu tam, kde žádná nebyla.
„Tohle je začátek,“ pronesl Tilman nakonec. Jeho hlas byl tichý, ale plný přesvědčení.
Shipton přikývl. Už věděli, že cesta existuje. Teď bylo jen otázkou času, kdy po ní někdo půjde dál.
V roce 1936 se k Nanda Devi vrátila další expedice. Britové a Američané spojili síly, aby dokončili to, co Shipton a Tilman začali. Tentokrát se tedy nešlo jen na průzkum. Tentokrát se šlo na vrchol.
William Tilman stál znovu v čele – jeho partnerem na laně se teď ale stal Noël Odell. Zkušený britský horolezec, jehož okované boty se před lety zakusovaly i do svahů Mount Everestu.
Výstup začal uprostřed léta. Prvních několik dní připomínalo spíš staveniště než horolezectví – museli vybudovat výškové tábory, vynést materiál, vytvořit postupové trasy. Počasí bylo proměnlivé. Ve výšce nad šest tisíc metrů se poprvé naplno ukázala skutečná velikost hory. Ledový vítr bičoval svahy, v noci teploty padaly hluboko pod nulu. Každý výškový tábor znamenal nový boj.
„Pokud se to nepovede teď, nepovede se to nikdy,“ zamumlal Tilman jednoho večera, když seděl v malém stanu, třásl se zimou a pokoušel se vdechnout život do svých omrzlých rukou.
Odell přikývl. „Musíme to zkusit. Zítra.“
A ráno vyrazili. 29. srpna 1936 se společně s prvními paprsky dne vydali na poslední úsek. Sníh byl tvrdý, vítr ostrý. Každý krok bolel, plíce měli v jednom ohni, hrdla vyschlá. Dýchali mělce, soustředili se jen na rytmus kroků. Jeden. Druhý. Třetí. Nad nimi zůstal modrý obzor. Scházelo jen pár metrů.
Pak – poslední krok. A bylo to. Stanuli na vrcholu.
„Tohle je ono,“ řekl Tilman sípavým hlasem. Tvář zvrásněnou, rty rozpraskané. Pod jeho nohama se klenula královna hor, kterou před dvěma lety poprvé spatřil. Teď už nemohl pokračovat výš.
Odell se rozhlédl kolem a pak se usmál. „Podařilo se.“
Když se Tilman s Odellem vrátili do základního tábora, byli vyčerpaní až na dřeň. Měli to za sebou – Nanda Devi. Nejvyšší vrchol, na jakém dosud člověk stál. Ale když se večer posadili k malému ohni a zahřívali si promrzlé ruce nad plameny, Tilman mlčel.
„Co je?“ zeptal se Odell.
Tilman se dlouho díval do tmy. Pak si povzdechl. „Nevím. Mám pocit, že jsme té hoře něco sebrali.“
Odell se na něj nechápavě podíval.
„Byla tak dlouho sama,“ pokračoval Tilman. „Jako jedno z posledních tajemství světa. A teď… teď už nikdy nebude stejná.“
Ticho. Ozývalo se jen praskání ohně a vzdálené hučení větru mezi balvany.
Odell přihodil do plamenů suchou větvičku. „Možná,“ řekl. „Ale nebyla přece stvořená k tomu, aby zůstala navždy skrytá? Nebo?“
Tilman se podíval k vrcholu Nanda Devi, Bohyně rozdávající blaženost. V záři hvězd se míhaly cáry sněhu. Neodpověděl, nic neřekl. Nakonec vstal a oprášil si kalhoty. Oheň pohasl. Vítr zesílil.
Nanda Devi (7816 m) je druhá nejvyšší hora Indie. Obklopena prstencem vysokých hřebenů, známým jako Nanda Devi Sanctuary, odolávala pokusům o přístup po staletí. Posvátný status hory mezi místními obyvateli a její extrémní izolace způsobily, že se první lidé dostali k jejímu úpatí až v roce 1934. Na dalších čtrnáct let po jejím zdolání v roce 1936 byla Nanda Devi nejvyšší horou, na kterou kdy člověk vystoupil. Až v roce 1950 zdolali Francouzi Annapurnu (8091 m).
Dnes je oblast kolem Nanda Devi přísně chráněna. Od roku 1983 je národním parkem a světovým dědictvím UNESCO, kde je horolezectví a lidská aktivita silně omezena, aby se zachovala unikátní příroda a ekosystém.
Eric Shipton (1907–1977) v roce 1934 spolu s Williamem Tilmanem objevil cestu do Nanda Devi Sanctuary, čímž otevřel dveře k prvnímu úspěšnému výstupu na horu. Shipton vedl mnoho průzkumných expedic, včetně několika pokusů o nalezení cesty na Mount Everest. Věřil, že menší týmy a jednoduché vybavení jsou klíčem k úspěchu. Přestože se na žádný z vrcholů osmitisícovek nikdy nedostal, jeho mapování a objevy pomohly budoucím generacím horolezců.
William Tilman (1898–1977) v roce 1934 objevil přístup k Nanda Devi a o dva roky později byl součástí týmu, který jako první stanul na vrcholu hory. Jeho styl byl jednoduchý, tvrdý a nesmlouvavý – věřil, že horolezectví je především o vytrvalosti a schopnosti improvizovat. Po druhé světové válce se přeorientoval na námořní expedice – plavil se na malých lodích do Arktidy a Antarktidy. Jeho život skončil tajemstvím – v roce 1977 se ztratil na moři, když se vydal na cestu do Antarktidy. Loď se nikdy nenašla.
Noël Odell (1890–1987) byl posledním člověkem, kdo viděl George Malloryho a Andrewa Irvina na Everestu v roce 1924, než oba zmizeli v oblacích. V roce 1936 byl členem expedice na Nanda Devi a spolu s Williamem Tilmanem stanul 29. srpna 1936 na jejím vrcholu. Odell se dožil úctyhodných 96 let a zůstával aktivní až do svého stáří. Zemřel v roce 1987 a dodnes je považován za jednoho z klíčových mužů britské horolezecké historie.