Třídíte odpad? Tak to máte malé bezvýznamné plus. Proč malé? Bezvýznamné? Protože ekologické není odpad třídit, ale nevytvářet ho. Nebo alespoň snížit jeho produkci. Když se totiž podíváte na svět bez růžových brýlí, zjistíte, že z vytříděného odpadu stejně víc jak polovina skončí někde na skládce. A to můžeme říct o Evropě. Byli jste už někdy na vietnamské pláži?
Dobře. Snížit produkci odpadu. Dejme tomu, že doma si to nějak pohlídáte. Nakupujete v bezobalovém obchodě, zeleninu si necháváte vozit v bedýnkách přímo od farmáře nebo si ji rovnou pěstujete na vlastní zahrádce. Zbytky kompostujete a na záchodě splachuje až ten poslední. 🙂
Ale jak být bezodpadový při horalském a cestovatelském stylu života?
Stačí sednout do vlaku a hned vám nutí dvě deci vody v petce. Zdarma. Ubytujete se na horské boudě, dáte si večeři a už se vám to sčítá. Kafe na bezince dostanete do kelímku - jak jinak. A o tom, jak nezbytně potřebujeme čtvrtý pár lyží, hezčí goráčovku a nového kulicha škoda mluvit. Jsme hrozní konzumenti. A planeta nám to jednou spočítá. Pokud malinko nezvolníme.
Najez se a nazdar
Už jsem to psal minule, že jedním z hlavních ekologických problémů je náš spěch. Slovní spojení "fast food" mluví za vše a když jednou za uherský rok zajdu do Meka na číze s hranclema a kolou, tak bych se nejradši hanbou propadl. Toho bordelu, co po mně zůstane. Za to se chodí do pekla. Proč ten hambáč vůbec podávají zabalený v papírové krabičce?!
Dobře, filozofii McDonalds, KFC a Burger Kingu asi neprolomíme. Ale chodit tam nemusíme. A místo toho si můžeme zabalit svačinu z domova. Do krabičky, kterou znovu použijeme.
A další gastro peklo - ubrousky.
Je nezbytné, abychom si tu mastnou pusu a zaprášené ruce po margaritě utírali do papírových ubrousků, které obratem vyhodíme? Na co máme ty lezecké kalhoty? Na parádu? OK, chápu, kalhoty si chcete šetřit. Já taky. Proto používám biobavlněný kapesník, do kterého smrkám, čistím si s ním uši, zastavuju krvácení a po dobrém jídle si dobře utřu ruce. A po hygieně na toaletě ruce uschnou. Asi tak za 2 minuty. Opravdu. Jednorázovou papírovou utěrku můžete nechat v zásobníku.
Vendelíne, co děláš?
Co to máš v ruce? Jednorázový plastový kelímek? To snad né. Vždyť už i pan Lidl pochopil, že káva z vlastního termohrnku nejen lépe chutná, ale taky šetří přírodu. Stejně tak to pochopí obsluha benzinové stanice, když jí svůj hrnek podstrčíte. Samozřejmě je pravda, že většina automatů na vlastní hrnky stavěná není a asi dlouho nebude. Ale když cestujete vozem, tak malá plynová kartuše, vařič a moka konvička se uvezou. Nehledě na to, že taková káva chutná líp jak z prášku.
No bag, please!
S plastovými láhvemi jsme se tady v Evropě snad nějak naučili zacházet. Ale stejně jednou za čas dostanu po cestě z hor chuť na kolu. Půllitrová petka. Odpad. Co s tím? Nevím. Dát si vodu s cukrem?
Nicméně balenou vodu si na cestách po Evropě kupovat nemusíme. Většinou. A nemusíme si ji brát ani ve vlaku jenom proto, že je "zdarma". Mějte vlastní láhev a naberte si vodu z kohoutku, pramene, studny. Možnosti jsou. Horší je to v exotických destinacích, kde vás lok vody z kohoutku může nasměrovat rovnou do kambodžské nemocnice. Což fakt nechcete. Takže nic moc jiného, než kupovat balenou, nezbývá. Abychom alespoň trochu omezili odpad, tak tam kde to šlo, jsme si pořizovali pětilitrový barel a z něj si přelévali vodu do vlastních flašek. Nic moc, ale alespoň něco.
Možná ještě větší peklo ve východních zemích jsou plastové pytlíky. Cpou do nich všechno. I plechovku Coca Coly dostanete v thajském marketu 7eleven do pytlíku. A pro jistotu do dvou. S brčkem jako bonus. V rámci osvěty světa jim vždy říkám: "No bag, please!" Přičemž se mi dostane výmluvného pohledu: "Jsi magor nebo co? Taková skvělá věc, plastový pytlík!" Má to cenu? Má. Věřím, že z dlouhodobého hlediska ano.
Hvězdné nebe nad hlavou
A svět jako na dlani. Co se nocování týká, úplně nejekologičtějí varinatou je spát pod širákem. Večer si na lihovém vařiči (z plynového je odpadem ta kartuše) ohřát vlastnoručně ukuchtěné jídlo jídlo ze zavařovačky, výkaly po sobě zahrabat do země a ráno opustit místo ve stejném stavu, v jakém jste ho den předtím našli. Bohužel tady často narážíme na zákony o ochraně přírody, nevraživost místních vůči nocležníkům na parkovištích pod skalami a třeba taky hady, šváby a jinou havěť při exotických cestách. Prostě častěji to nejde, než jde. Každý na takové nocování není stavěný a mnohdy to ani není reálné. Například v centru Phnom Penhu.
Nicméně existují možnosti, jak naši ekologickou stopu omezit, i když spíme v hotelu, penzionu nebo na horské boudě.
Třeba nemusíme používat erární ručníky. A místo toho můžeme cestovat se svým vlastním. Zejména, když se den co den přesouváte z místa na místo nebo bydlíte v hotelu, kde ručníky mění každý den. A perou každý den. Čistotní to lidé.
Nepotřebujeme ani jednorázové mýdlo, šampon, kartáček, pastu na zuby nebo holítko. Nechte to ležet nad umyvadlem pro někoho méně uvědomělého a použijte vlastní věci.
Nebo ještě lépe - nepoužívejte mýdlo a šampón vůbec. Já jsem se těhle dvou věcí nedotknul už víc jak rok a světe div se - nesmrdím a nemám mastňáky. Naopak mám vlasy zdravější a kůži si nemusím zvláčňovat tělovým mlíkem (michodem další obal), protože ji nemám od mýdla vysušenou. A tělesný zápach? Co vaše tělo přijímá, to taky vydává. Čímž se vracíme k těm fast foodům a hnuso jídlům, které pak plodí hnuso smrad. Naopak z průmyslově nezpracovaných potravin zapáchat nebudete.
Nikdy nebudeme dost trendy
Obzvláště ne v době, kdy někteří giganti oděvního průmyslu vydávají novou kolekci každé dva týdny. A tu starou spálí. S tím zkrátka nejde držet krok a ani bychom se o to neměli pokoušet.
O následcích pěstování konvenční bavlny na přírodě, farmářích i zdraví nás samotných by se dalo dlouze vyprávět. V tomto článku se omezím na jeden příklad za všechny: defoliant. Touto látkou se bavlna polévá před sklizní. Defoliant ji spálí a usnadní sběr. A defoliant obsahoval i Agent Orange. Ta věc, kterou americká armáda za války ve Vietnamu pálila celé pralesy, aby se Vietcong neměl kam ukrýt. Tělesně poznamenaní lidé se ve Vietnamu rodí dodnes. Toliko k bavlně.
Fast fashion prostě není cesta. Určitě ne pro lidi, co mají rádi přírodu.
A víc než kdy jindy se stává aktuálním rčení: "Nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci." Respektive - tahle planeta už na to nemá. Kupujte si oblečení, které vydrží a má jednoduchý nadčasový design. Jednobarevná bunda bude v kurzu dnes i za 10 let. A když ji roztrhnete o skálu, opravte ji. Existují záplaty na peří i membrány. Doma učitě najdete jehlu a nit. Nebo šikovnou švadlenku u vás ve městě.
Na měsíc v Himálaji taky nepotřebujeme 10 triček a 20 párů ponožek. Stačí dvě a dva. Třeba merino ponožky Bridgedale nesmrdí ani po týdnu a navíc jsou vyrobené tak, aby vydržely i 10 let.
No a samozřejmě to oblečení nemusíme prát po každé túře. Sluníčko a čerstvý vzduch dělají divy.
Věci, věci, věci...
Ty čtyři páry lyží, o kterých jsem psal na začátku... mám doma. A nejsem na to hrdý. Lyžování miluju a na sněhu strávím půlku zimy, ale stejně - to není omluva. Reálně by mi stačily páry dva. Jenže se teď nemůžu rozhodnout, který prodat. Nota bene, že se ráno ani neumím rozhodnout, na kterých lyžích ten den vyrazím. Rozhodovací paralýza. Rozežranost je hrozná věc.
Věci nás jenom omezují. A každá nová věc je potenciální odpad.
Jak pravil dalajláma: "Pokud toho máte v životě málo, máte také málo důvodů k obavám. Pokud toho máte hodně, máte také hodně co ztratit."
Takže lyže už jsme si vyříkali a dál. Musíme si vozit z každé cesty suvenýr? Nebo stačí vzpomínky? Potřebujeme na každou aktivitu jeden speciální batoh? Nebo nám stačí dva tři univerzální? A vůbec, je nezbytné mít všechno vlastní? Dnes je skvělá doba, kdy je půjčování, sdílení a šérování tak snadné. Lidi mezi sebou sdílejí auta, byty i věci. Pokud nemáte kamarády, od kterých si to můžute půjčit, navštivte některý z portálů pro sdílení věcí.
Je toho opravdu spousta, co vlastníme a nepotřebujeme. Prodejte to. Darujte. Nebo taky nabídněte ke sdílení. A ještě na tom vyděláte. Vy i naše planeta.
Takže cestování a odpad.
Možná vás napadnou ještě další možnosti, jak ho omezit. Při lezeckém tripu v Chorvatsku mi třeba rvalo srdce, když jsme nakoupili jídlo na několik dní v supermarketu a plastový odpad se pak jen hromadil. Jak se s tím popasovat? Možná místo Kauflandu nakupovat u lokálních producentů a v malých obchůdcích. Ve finále to má i jiné přínosy. A ty si necháme na příště.
Dovětek: Nikdo nejsme dokonalý. Ani já, ani vy. A nikdy nebudeme. Ale každá malá změna, kterou ve svém životním stylu uděláme, přispěje k lepší a čistější planetě. Dělejte, co můžete.
