První náznak, či spíše tušení, nějakého lezení, dává vesnice s příhodným názvem – Skály. To mě trochu uklidňuje. Začínají se mi potit ruce a v hlavě mi lítá milion myšlenek. Když projíždíme okolo cedule, která značí začátek obce, kamarád na mé abstinenční projevy rychle reaguje a s ledovým klidem mě vyvádí z omylu: „Tady ale žádné skály nejsou.“ To mě znervózňuje a začínám být nejistý, do jaké oblasti jsem se nechal zlákat. Ale pokračujeme v cestě, silnice se zužuje. Přijíždíme ke kostelíku, parkujeme. Místo na mě působí příjemně. Kostelík na vyvýšeném místě – klid – jakoby vesmír nastavil tu správnou rovnováhu v tu pravou chvíli. Slunce se snaží propasírovat paprsky skrze barevné koruny stromů a já jako houba nasávám těch pár výjimečně teplých dnů, které nám milostivé léto nabízí teď, na podzim, jako přídavek. Těším se – nová lezecká oblast!
Procházíme cestou mezi loukami, kde zelená barva trávy už dávno přepustila místo žlutým tónům. Povídáme si o lezení, teplota vzduchu je prostě ideálně lezecká a já se cítím dobře. Chybí už jen ty skály! Odbočujeme z cesty, procházíme okolo malého březového hájku a najednou stojí před námi – skalní stěna. Není příliš vysoká, asi patnáct metrů, zato se zdá být kompaktní a pevná – uvážíme-li, že v tomto koutě světa se leze na docela zvláštním materiálu, totiž břidlici. Chvíli překvapeně koukám, ale vzápětí přichází radost. Jdeme lézt! Pomalu začínám zkoumat jednotlivé chyty, pomalu si do hlavy nahrávám možné sekvence kroků. Ale co ta břidlice? A co já, zvyklý na severočeský písek a hrubozrnnou žulu? Očekávám uklouzanou hmotu bez jakéhokoliv tření. A to je pro mě výzva.
Horolezectví má dnes neuvěřitelně mnoho podob. Postupem času se vyvíjelo a rozškatulkovalo do jednotlivých disciplín – bouldering, sportovní lezení, tradiční lezení, ledové lezení, drytool a dalo by se pokračovat. Někteří lezci se specializují na písek, jiní se našli ve spárách, pak jsou tu bigwalloví lezci, závodníci na umělých stěnách, bouldristi a několik dalších specialistů. A právě to množství možností a variací dělá z horolezectví tak unikátní a krásný sport. Mohl bych ho dokonce rozdělit na soutěžní i nesoutěžní. Soutěžní lezení, to se odehrává na umělých stěnách a platí zde jasně daná pravidla, kdežto na přírodních skalách si lezec pravidla stanovuje sám a může si vybrat cestu, která mu zrovna v tu chvíli padne do oka.
Existuje ale jen málo lezců, kteří se nebojí lézt klasickou, špatně zajištěnou cestu na písku a zároveň dokáží vylézt i těžkou, sportovně zajištěnou lajnu. Neznám ani mnoho bouldristů, kteří lezou obtížnost okolo 8A (klasifikace v boulderingu aktuálně končí stupněm 9A – pozn. red.) a zároveň se umí pohybovat v horách nebo v ledových stěnách. Těch, kteří by uměli dobře lézt na každém materiálu, za každých podmínek a nebáli se výzev – jak na malých kamenech, tak třeba v horách –, je opravdu málo. A právě to pro mě představuje krásu horolezectví. A největší výzvu. Být všestranný a poradit si se vším, co horolezectví nabízí. Je dobré uvědomit si naplnění, které to člověku přinese, a obavy přijímat jako výzvu. Strach z nejistoty a rizika člověka brzdí a nikam neposouvá.
Tak stojíme pod tou břidlicovou stěnou. S trochou nejistoty, ale srovnaný ve svých myšlenkách, nastupuji do první cesty. Začínáme zlehka – linie za mírných 5 UIAA by měla ukázat, s čím se to hodlám potýkat. Udělám prvních pár kroků a zjišťuji, že jsem se naprosto zmýlil. Materiál je boží! Kompaktní, neklouže a tvoří krásné chyty, dost často lišty, které já mám prostě rád. Některé jsou oblejší, jiné ostré jako žiletka. Sportovně laděné jištění s borháky navrtanými blízko u sebe je pro mě příjemnou změnou oproti tradičnímu lezení v Jizerkách a na písku severních Čech. Nad každou stěnou trůní dobírák, což už představuje, podle mého názoru, až přehnaný komfort, ale pohodlné to je, to ano. V pravé části stěny vedou cesty spíše položené – takové rajbasy, které dobře prověří techniku nohou. V levém sektoru zase vynikají linie více převislé a těžší, takže si tu vybere každý dle svého gusta.
Do levé části jsme se z pětky později přemístili i my a lezli cesty v obtížnosti 9+ a 10- UIAA. A musím říct, že tenhle typ krátkých intenzivních cest bez zbytečné omáčky mám opravdu rád. Takže ano – nechal jsem se zlákat do krásné oblasti. Jmenuje se Dobřečov, a to jméno si zapamatuju.
Náš tip
