Intro
Radim: Dlouho jsem nebyl v zimních horách, a tak hledám kopec, co by stál za to. V hlavě mi najednou vyskakuje vzpomínka na jméno Watzmann – asi ho přede mnou někdo někdy zmínil. Koukám, kde přesně se ta hora nachází a co by se v jejich stěnách dalo lézt. Kopec je to, zdá se, pěkný, dojezdová vzdálenost suprová a o zimním průstupu „malou“ východní stěnou nic nenacházím, což ještě zvyšuje přitažlivost této výzvy.
Ondra: Radima uznávám jako jednoho z mála dobrých, opravdu všestranných lezců. A když přichází s takto zajímavým nápadem, nemůžu odmítnout. V mezičase před odjezdem ještě hledám informace o cestě, kterou chceme lézt. Jenže jakoukoliv zmínku o zimním průstupu hledám marně. Nacházím akorát článek Ines Papert a Luky Lindiče o tom, jak udělali první zimní traverz Malého a Velkého Watzmanna, který pojmenovali Family Traverse. A v něm jednu perličku – při rozhodování, kudy polezou na Velkého Watzmanna, vyhodnotili Ines a Luka „naši“ cestu z pohledu lavinového rizika jako více nebezpečnou a pro výstup tak raději zvolili jinou část stěny.
Volíme tedy cestu Wiederroute ve východní stěně Watzmann Mittelspitze. Čeká nás půl kilometru vysoká stěna s dlouhým traverzem po výrazné polici a dalšími kratšími traverzy. Pod stěnu dojdeme na lyžích, vylezeme s nimi na zádech na vrchol, přespíme v bivaku a na druhý den sjedeme zpátky do údolí. Rychloakce – takový je plán.
Nástup
Kolem jedenácté večer přijíždíme na parkplatz Hammerstiel. Rozdělujeme a balíme cajky, kterých máme ale o trochu méně, než jsme původně plánovali – holt rychloakce. Původní dvoudenní plán s bivakem v boudě na vrcholu Hocheck přehodnocujeme. Na základě letních časů uvedených v topu cesty – 4 hodiny nástup, 4 hodiny lezení, 4 hodiny sestup – se rozhodujeme pro jednodenní akci. Nahoru na pásech budeme určitě rychlejší a sestup na lyžích prosvištíme. A v neděli se nám pak tímto ještě otevře prostor vylézt cestou domů nějaké ledy. Dáváme pivko a dobrou noc.
Budík zvoní v pět. Vaříme kafe, soukáme do sebe něco málo k jídlu a než nahodíme batohy na záda, zlákají nás právě otevřené záchody – přece se s tím nepotáhneme nahoru. Okolo šesté vyrážíme po reliktech, nebo snad záchvěvech sněhu – tato zima je zvláštní.
Čtyři a půl hodiny. To za sebou máme 1300 výškových metrů a stojíme pod nástupem do stěny. Zdá se, že na lyžích nejsme zase o tolik rychlejší, jak jsme si mysleli. Spíš nám nějak drhly pásy. Sekyru musíme dohnat ve stěně.
Optimismus
Místo lyžařských hůlek bereme do rukou cepíny. Konečně zbraně, se kterými se umíme ohánět – a snad i uhánět. Lyže upevňujeme na batoh, věšíme na sebe matroš a vzhůru do prvních délek! V rámci urychlení ve snadném terénu se rozhodujeme pro simultánní lezení. Takže postupujeme oba zároveň, propojení lanem, které, když to jen jde, průběžně zakládáme do jištění. První délka je ta jedna jediná, ve které nás ještě ozařuje slunce. I teď v lednu má sílu, takže sníh teče jak zmrzlina v horkém létě. To nás navnazuje na pohodové jarní lezení. Brzy se však přesvědčujeme, že se opět mýlíme.
Trochu jsme doufali, že zorientovat se ve stěně nebude problém. Vždyť v létě je tahle cesta dost oblíbená a často lezená. V popisku se píše dokonce o kamenných mužicích, značkách a řetězech. A taky jsme čekali nějaký ten nýt nebo tu a tam alespoň starou rezavou skobku. Nic z toho se ale nekoná – krom dvou nýtů na nástupu, které se nás v původním příznivém výhledu jen snažily utvrdit.
Jenže traverz po zasněžených policích, téměř bez možnosti zajištění, není dvakrát příjemný. Obzvlášť, když se sníh najednou boří, sype a moc opory nohám neposkytuje – krok nahoru, dva dolů.
Ondra: Těsně před koncem traverzu, kdy už na Radima nevidím a netuším, zda je vůbec mezi námi založené nějaké jištění, se mnou ujíždí kus sněhu. S lyžemi na zádech jsem tak neohrabaný, že se několik metrů jen propadám a kloužu sypkým sněhem, než se mi daří pořádně zarazit cepín a zastavit se.
Radim: Od konce traverzu stoupám asi dvě délky na začátek hlavní rampy. Dobírám Ondru, kterého po většinu času moc nevidím, zato jeho pestrá slovní zásobu mě přesvědčuje, že je tu stále se mnou.
Trápení
Hlavní traverzová rampa je nakonec dost široká, ale co víc – nekonečná! Není tu firn, po kterém bychom doslova utíkali nahoru. Jen sypký a nestabilní přemrzlý prašan. Možná bychom měli spíše sundat lyže z batohů a stoupat na pásech, protože takto si cestu vzhůru razíme zaboření do půli stehen ve sněhu.
A podmínky se bohužel s těžce vybojovanými výškovými metry nijak nemění. Navíc také naše tempo má snižující se frekvenci – první rampa nám sebrala až příliš sil. Náš postup ve stěně se chvílemi neliší od přístupu na lyžích k jejímu úpatí – šněrujeme to cik-cak. Takže moc nestoupáme, zato dupeme první ligu. Kdejaký králík by nám záviděl.
Se soumrakem se dostáváme na konec druhé, možná třetí rampy – už se nám to plete. S nadějí nahlížíme za hranu, že snad už uvidíme lepší terén. Jenže leda kulový! Tohle je další rána na solar. Pod námi se otevírá skalnatá šluchta, nad kterou nás v ne zrovna kvalitní skále vyzývá boulder vedoucí na další rampu. Zajistit se tu samozřejmě kloudně nedá. Přestáváme doufat, že rampa někdy skončí a už si ani nejsme jistí, zda se vůbec pohybujeme tam, kde máme. Zavoláme si vrtuli?
Těžko. Nemáme signál. A navíc ten trapas! Takže sestupujeme po nestabilním sněhu s jištěním přes hřebenovou převěj – na detaily se, čtenáři, raději neptej – následně traverzujeme do stěny a doufáme, že nás to pustí dál. Pod nohama nám zeje díra. Otevírá se jako tlama šelmy, která nás chce spolknout i s botama.
Náš tip
Radim: První pokus končí na holé skále, kterou se prostě dál stoupat nedá. Při druhém pokusu sestupuju níž po nestabilním sněhu a konečně se dostávám na sněhové pole, kde – už potmě – dobírám Ondru.
Ondra: Zhruba ve třetině traverzu mám pocit, že mě Radim nedobírá. Hulákám, ať dobere, ale prý to nejde. Traverzuju tedy dál a lano už se pohupuje hluboko pode mnou – šelmě přímo do tlamy. Přehoupnu se přes hranu a vidím, že na laně je uzel, který se zasekl v karabině postupového jištění. Nezbývá, než k němu dolézt ještě těch dalších deset metrů s lanem hluboko pod nohama. Podle GPS jsme ještě tři sta výškových metrů pod vrcholem – to nám moc morálu nepřidává.
Radim: Nohy se mi motají. Když se zastavím, je mi na blití. Voda nám došla, poslední hlt šetříme na vrchol.
Ondra: Neustále se propadající sníh mě psychicky i fyzicky naprosto ničí. Zásobu sprostých slov jsem vyčerpal už zhruba před dvěma hodinama. Víc už jich opravdu neznám. Pak si vzpomenu na svého malého syna – vždy, když provede nějakou lumpárnu, začne se tomu děsně smát. Ten jeho šibalský úsměv vžene náznak úsměvu i do mé tváře. Zase to na chvíli jde.
Naděje
Alespoň počasí stojí při nás. Je jasno, bezvětří a měsíc skoro v úplňku svítí do stěny jako obří lampa. Po několika délkách se konečně dohrabáváme na vrcholový hřebínek a následně pod závěrečnou stěnku k vrcholovému kříži. Nikde ani stopa – ani zmínka po lidské přítomnosti. S těžce vylouděným úsměvem si vítězně podáváme ruce.
Jenže vrcholem náš super výlet zdaleka nekončí. Hodinky ukazují 23:00. Máme za sebou krásných dvanáct hodin ve stěně a šestnáct, když připočteme i nástup. Takže jen dvakrát tolik, kolik uváděli v topu pro letní výstup. No krása! Po tom posledním doušku vody vyrážíme hřebenem směr Hocheck, kde se můžeme – respektive bychom se mohli – parádně vyspat. Kdybychom ovšem z dvoudenní akce neudělali jednodenní bez spacáku a vařiče.
Pod sněhem naštěstí nacházíme řetězy, takže se alespoň máme čeho držet. Ondrova čelovka vypovídá službu, ale měsíc je dnes v plné ráži, a tak nahrazuje veškeré umělé světlo. Hřebínek je nicméně opět delší, než jsme čekali. Zabírá nám další dvě hodiny.
V jednu ráno světlem a cinkáním matroše budíme tři Němce v bivakovací boudě na Hochecku.
Radim: Němec se moc netváří, že by si mě vzal do spacáku. A tak jsem pro variantu sejít dalších osm set výškových metrů na Watzmannhaus, kde by měl být winterraum s kamny, postelemi a dekami. Navíc ani tři Němci mi nevysuší ten bazén, co mám v botách a asi mi ani nebudou žužlat kvapem omrzající prsty. Zkouším vyhecovat Ondru k pokračování „pochodu smrti“.
Ondra: Místní nocležníci mě rozmlsávají dvěma mini párečky, které nám dávájí jako bonus k půl litru vody. A ta vidina, že si můžu konečně lehnout! Nevěřím už řečem, že dál je terén lehčí – nevěřím už ničemu. Ale nebudu přece trhat partu. Takže jdeme dál.
Hibernace
S díky se loučíme a omlouváme se za probuzení. Na ceduli píšou dvě hodiny k Watzmannhausu. Tentokrát mají pravdu. Jenže winterraum je plný. Aby ne – ve tři ráno. Sedáme na lavice u vyhaslých kamen, sundaváme vercajk a přeskáče a dalších pohybů už nejsme schopni.
Radim: Špičku vnitřní botičky lyžáků mám zalitou v ledu, prsty jsou naštěstí v pohodě. Musíme rozdělat oheň v kamnech a ze sněhu rozpustit alespoň litr vody. Jsme úplně dehydrovaní.
Ondra: Celou horní třetinu stěny mi na štandech v lyžákách děsně brněly malíčky. Chvílemi až ukrutně bolely. A cítil jsem každý puchýř. Malíčky u nohou mi brní doteď.
Nakonec do půlky vody z hrnce stojícího na kamnech sypeme magnézko, co nacházíme na stole. Právě se probouzí partička, která je dost hlučná a zřejmě příliš nepochopila náš stav. Kašleme na ně, jen hibernujeme na lavicích a prožíváme si svou svalovou horečku.
Kolem sedmé ráno se v boudě probouzíme úplně sami. Všichni zmizeli na kopec. Roztápíme zbytkem dřeva kamna, rozpouštíme sníh na vodu, dosoušíme pár věcí a vyrážíme – posledních tisíc výškových metrů dolů k autu.
Radim: Kousek pod chatou nasazuju lyže. Přeci když jsem je táhnul přes celý kopec, musím se aspoň kousek svézt. I když nohy mě už moc neposlouchají.
Ondra: Tolik mě bolí nohy a mám je tak zničené z lyžáků, že udělat oblouk by znamenalo jednu velkou křeč. Je to z kopce, a tak zapínám volnoběh a jdu až k autu po svých.
Náš tip
S východem slunce vyrážíme z údolí. Máme v plánu vystoupat do výšky kolem 1700 metrů k samoobslužné chatě Wildenseehütte. Docela mi ale trvá, než si na sněžnice, přišněrované k nohám, zvyknu. Stojím na nich poprvé (a poprvé mám na alpské túře i nové zimní pohorky Asolo Arctic, ale k nim později), a tak pobíhám sem a tam, zkouším chůzi do kopce i z kopce a teprve, když jsem si trochu jistá, že si nerozbiju čumák, se vydáváme vzhůru.
Totes Gebirge znám z léta. Ale v zimě – to se i dobře známé hory změní v docela jiný svět. A je to krása! Všechno je tak čisté a neposkvrněné a sníh se jenom třpytí v paprscích slunce. Každopádně výstup nahoru mi dává zabrat. Mohutně funím a co chvíli odpočívám. Omámeně ale pokračuji sněhovou nádherou vzhůru a uff! – konečně už není kam stoupat. Teď nás čeká jen pár kilometrů horizontální chůze k chatě. Po celých horách se rozprostírá dokonalé ticho, které protíná jen vrzání našich sněžnic bořících se do sněhové pokrývky. Jestli tady nahoře existuje nějaký život, pak ho zima dobře schovala pod naditou duchnu. Příroda teď tvrdě spí a čistotu přítomného okamžiku dokresluje zářivě bílý horizont.
Chatu nacházíme jen díky GPS souřadnicím. Dočista totiž zanikla v obrazu krajiny zarovnané sněhem. Bereme do rukou lopaty a prokopáváme se ke dveřím. Evidentně si musíme pohodlí chaty zasloužit.
Moje zimní láska
Beru za kliku, dveře se otevírají a jsme zachráněni – máme kde spát. Nadšeně se cpu dovnitř. Kuchyň, lágr na spaní, malý dřevník – je tady vše, co potřebujeme. Zatápíme v kamnech, rozpouštíme sníh a chystáme jídlo. Mezitím přichází dva místní skialpinisté a chvíli po nich slyšíme dobře známý jazyk. Před chatou vyzouvá sněžnice parta kluků z Brna a záhy doráží ještě dva čeští lyžaři. Chvíli po jejich příchodu pak hory definitivně zalévá tma.
Vycházím ještě naposledy pro tento den na čerstvý vzduch. Je jasno a mrzne, až praští. Nad hlavou se mi třpytí tisíce – desetitisíce – možná statisíce zlatých teček. Rozhovory doléhající až sem před chatu tu a tam rozčísne svérázný smích. Toto odlehlé místo tepe životem uprostřed jinak docela opuštěných hor. Pro dnešní noc spojilo osm neznámých lidí dohromady. „Kdo má hory v srdci, společnou řeč vždycky najde.“, napadá mě, když stojím ve dveřích a vracím se dovnitř. V kuchyni totiž běží zábava, jako když se sejdou staří známí.
Druhý den se už jen vracíme dolů. Zjišťuji ale, že se mi tam nahoře do duše vtisklo zase něco nového. Ta čistá tichá zimní krása – je docela prostá a cokoliv navíc by ji nejspíš jen uškodilo. Není třeba ničeho šokujícího, co tu ještě nebylo. I jednoduchost může být úžasná. Občerstvující. A inspirující. Jako tahle horská zimní krajina.
„Padáááááám!“ končím romanci mohutným výkřikem. Kus namrzlého sněhu se mi v tom snění nečekaně utrhl pod nohou. Řítím se svahem dolů.
Cepín! – naskakuje mi v hlavě. Tolikrát jsem byla teoreticky instruována, jak se na něj zalehává. Teď to zkouším prakticky a vší silou, celou vahou svého trupu, se snažím zarazit hrot cepínu do přemrzlého sněhu. A daří se! Svůj nekontrolovaný pohyb svahem záhy zastavuji. Nebezpečí zažehnáno. Ještě si ale trochu v šoku sedám na zadek a pozoruji, že na sníh kolem mě dopadají červené kapky. Krev? Odkud teče? Co se mi stalo? Zledovatělá krusta mě naštěstí jen trochu řízla do dlaně, a už mávám nahoru, že jsem v pořádku. Zatímco si šrám obaluji kapesníkem, přichází si pro mě zbytek výpravy.
Teď už bez trablů, všichni společně a vcelku, přicházíme do údolí. A než se z tiché zimní sonáty přemístíme zpátky do bujarého jara, ještě se naposledy obracím k zasněženým vrcholků za námi. Kéž si tu tichou krásu v sobě uchovám co nejdéle.
Náš tip
Chybí mi totiž ještě jedna věc – a tou je SMYSL. S jeho přítomností se pak ona pomíjivost okamžitě mění na příležitost. Šanci, jak se může zrodit něco nekonečného. Smysl je totiž podobný poselství, které se předává a nemělo by zaniknout. Pokud pouhý výkon vylepším o funkci „nosiče informace“, dám mu zároveň smysl okořeněný dávkou zodpovědnosti.
Když nad tím přemýšlím, tak na startu spousty velkých výkonů nezazněl žádný startovní výstřel. A přesto se jednalo o počiny, které si vysloužily velkou pozornost. Jejich cílem bylo poselství, a to onomu výkonu dodalo smysl. Třeba takoví Konstantin s Metodějem. Ti podali ohromný výkon a jejich poselství se díky učení, které přinesli, stalo nesmrtelným. Výsledek je jasný – mělo to smysl.
Často se mě lidé ptají, proč to nebo ono dělám.
„Protože to má smysl,“ odpovídám. A když se zeptají jaký, dávám už odpověď dle konkrétní akce, kterou jsem podnikl.
Vždy říkám, že člověk musí mít pro svůj výkon důvod nebo příběh. A ideálně, když má obojí.
Ať jsou mé podniky jakkoliv dlouhé a přesto, že na nich většinu času trávím sám, zároveň je vždy někdo virtuálně se mnou. Jednou jsou to lidé z ústavů se zdravotním postižením, jindy děti z dětských domovů. Většinou tedy ti, co potřebují motivaci, pomoc, vzor nebo pouhý důkaz, že všechno, pro co se člověk rozhodne, se dá zvládnout – jenom když si za tím jde.
Nyní, stejně jako už tolikrát v uplynulých deseti letech, sedím a přemýšlím. Ale ne o tom, co udělám, ale jak to udělám. Protože cíl už znám. A přitom vše začalo tak nevinně.
Organizoval jsem tehdy chodeckou výzvu na 24 hodin. V jejím průběhu mě oslovil pan Václav Lys a seznámil mě s projektem výstavby Domu pro Julii. Vašek se mě zeptal, jestli bych jim nechtěl pomoci se šířením informace o projektu, popřípadě rovnou se sbírkami. Výstavba dětského hospice je technický pojem – ale osudy dětí a jejich nejbližších už pro mě představují citlivé téma. V celém projektu a možnosti pomoci jsem tak našel SMYSL.
Rozhodl jsem se zapojit tím, že budu šířit informace a zřizovat takzvané pokladničkovny. Tedy místa, kde budou dočasně, a někdy i na stálo, instalovány pokladničky, do kterých mohou lidé na projekt Domu pro Julii přispívat. A k šíření informací si pomohu výkonem. Ten poslouží jako nosič sdělení – rozšíří možnost pomoci.
Rozhodl jsem se vydat z tepla svého jihomoravského domova na koloběžce nejprve na Sněžku, poté na Králický Sněžník a nakonec na Lysou horu. Dojedu pod horu, tam odložím koloběžku a symbolicky vystoupím na vrchol. Během cesty mám v plánu na již předem dohodnutých místech zřizovat pokladničkovny. Ohledně jejich umístění mě může oslovit kdokoliv, kdo má zájem pomoci. Pokud máš tedy ty, nebo někdo z tvého okolí, zájem ve svém podniku či provozovně pokladničkovnu zřídit, rád na dané místo přijedu. A vzhledem k tomu, že budu vyrážet od Brna, může se cestou objevit nespočet mít pro jejich umístění.
Nyní mi jen zbývá zvolit tu správnou trasu.
Jak správně uchopit poselství, které dává celé mé cestě smysl? Plánování představuje prvopočátek série nejen myšlenkových pochodů, ale také počinů směřujících k jejich uskutečnění.
Volám, píšu, zkoumám, trávím spoustu času nad úvahami, jak vše optimalizovat – jak efektivně využít naplánovanou trasu, kde zřídit sbírková místa, kde se potkat s lidmi, jak dát o celé této cestě vědět co největšímu množství lidí? Musím zabezpečit sledování, reporty – zkrátka naplnit čas, který má sloužit dobré věci. Stejně tak se ale setkávám i s obavami, zrazováním a nepochopením. To mě ale nesmí a nemůže odradit. Vždyť jsme se rozhodli pro dobrou věc, která má smysl, a to je můj cíl: Dát výkonu smysl!
To, co jsem popsal, ale pořád představuje jen jednu stranu mince. Druhou se stává touha vyrazit a ucítit tu blaženost svobody, kterou mi propůjčí město za zády a svobodný nádech, který vžene vzduch do plic. Výstroj spíše jen kontroluju, než ladím. Zkušenosti mi samy říkají, co bude potřeba, a proto už moc chyb nedělám.
Pomoci těm, kterým pomoct nemůžu – to není překlep, ale uvědomění si potřeby šíření informace o možnosti pomoci. Dětský hospic je totiž zařízení, které může jen ulevit těm, jimž nejde pomoci. Stejně jako těm, kteří s nimi a s touto myšlenkou žijí 24 hodin denně.
Výstroj a výzbroj čekají na svůj čas. Čas, který je tím nejcennějším co máme. Ale kolik ho kdo vlastně máme?
Dům pro Julii
Cestu si zpříjemňuji zastávkou v oldřichovské pekárně a měním drobné z peněženky za pár výborných koláčů a ranní kávu. Je to takové nastartování – pro mé tělo i smysly. Vnímám tu čerstvou chuť a vůni a tuším, že dnešní den bude jedním z těch, kdy se ztratím v krajině a v duchu s ní porozprávím. Dojíždíme na to správné místo, parkuji auto a začínáme stoupat do kopců. Pes kolem dokola šťastně pobíhá, válí se ve sněhu – a snad se i směje. Jeho psí duše se nachází v sedmém nebi. Vím, že je šťastný, a to je dobře, moc dobře.
Už zdálky zdravím známou skalní věž, kterou tentokrát zdobí sněhová čepice. Přicházíme k ní a já vzpomínám na loňský rok, kdy jsme s kamarádem stáli na jejím vrcholu. Byl říjen a den byl tehdy chladný a větrný. Stáli jsme v té výšce a výhledy byly úžasné! Naplňovaly mysl radostí a v tu chvíli jsem si přál mít křídla a vznést se nad to barevné údolí. Oranžové jeřabiny svítily do kraje, modříny svou přítomnost v lesním moři signalizovaly žlutou barvou, bukové listy v několika odstínech zlaté a rudé se nedaly přehlédnout a krásné javory – ty skvosty mezi stromy – vynikaly obzvlášť. A mezi těmito barvami se nacházely ještě další a další odstíny, celá paleta ostatních stromů. A pak jednoho dne přijde ten čas, kdy spadané listí nafouká ostrý jizerskohorský vítr do skalních puklin, mezi skály a pod skalní převisy a z nebe začne padat sníh. Sněhová peřina milosrdně zakryje krajinu a dodá všemu zvláštní nostalgii. Některé roky sníh vše dokonce a doslova zavalí.
Potichu, polohlasně, poděkuji té věži ještě za loňský zážitek – však ona to i tak slyší – a pokračujeme dál. Přicházíme k potoku, který je už téměř zamrzlý, ale na několika místech se ještě převaluje voda po kamenech a padá do tajemně působících tůní, které jako by představovaly oči onoho drobného, ale nespoutaného toku. Některé jsou čiré, prosvícené světlem, jiné hluboké, tak trochu zádumčivé a lákají svým pohledem, abych přišel blíž a podíval se, jak voda a led vytvářejí obdivuhodné abstraktní tvary. Z břehů visí zmrzlé traviny a stébla, která se vodní hladiny dotýkají, jsou obalená ledem a vypadají, jako by je cukrář zalil bílou cukrovou polevou.
Na další cestu nám svítí slunce. Odráží se v krystalkách sněhu, a ty tak vypadají jako drobné diamanty poházené po cestě a okolí. I já si v Jizerkách kdysi ukryl svůj diamant. Když jsem jako malý kluk, bylo mi tehdy asi šest, viděl Poklad na Stříbrném jezeře, moc jsem si přál mít v horách také ukrytý poklad. Našel jsem vybroušené barevné sklíčko, které jsme se s babičkou a dědou vydali ukrýt jako poklad k jednomu vodopádu. Oba mi dali slib, že nikdy nikomu neprozradí, kde se můj diamant ukrývá, a já dobře vím, že to velké tajemství dodnes uchovávají v bezpečí. Na našich společných výletech a toulkách – a že jich bylo! – mě odmalička právě oni dva učili naslouchat přírodě, rozumět jí a souznít s jejím počínáním. A také mi babička říkala, abych si detailů všímal víc než detailně, a to nejen v přírodě. Můj poklad už určitě odnesl zub času nebo minimálně velká voda při letních bouřkách či jarním tání, ale můj diamant v podobě vzpomínek a všeho, co mě babička s dědou naučili, žádný čas ani voda neodplaví. Mám ho na celý život uložený hluboko ve své duši, ve svém srdci – to je ten pravý poklad.
Po cestě se ještě zastavuji u mohutných buků. V létě si pod ně lehávám, jen tak se dívám do jejich korun a poslouchám, jak šumí. Jindy přikládám ruce na mohutný kmen, zavírám oči a nechávám myšlenky plynout. Vím, že stromy jsou velcí estéti, protože každý z nich touží růst rovně, a že i staré stromy mají svá práva. A když se v létě dostaví krutá žízeň, začnou stromy křičet, ale my je neslyšíme, protože se to odehrává v pásmu ultrazvuku. A ještě něco vím – že i stromy mají svá tajemství.
Právě zavčas docházíme ke skalní vyhlídce. Výtvarník jménem Mráz tady stvořil svá nejúžasnější umělecká díla. Do žulového velikána se ještě neopřely sluneční paprsky, a tak můžu pozorovat všechny ty ornamenty, křivky a dekorace, které vytvořil. Okolní krajinu už zaplavují sluneční paprsky a na mě to působí jako živá voda. Dostavuje se obrovský příval energie a já ji nasávám plnými doušky. Je to jako exploze. Chce se mi běhat, skákat, křičet, tleskat. Je to velkolepá podívaná! Je to radost z tohoto krásného okamžiku. Je to nádherný pohled a jedinečný zážitek.
Ještě se chvíli dívám do kraje, psa držím v náručí a vše ve mně pomalu doznívá. Beze spěchu pokračujeme dál bílou stopou až na zalesněné vrcholky kopců, daleko od shonu světa... Všude je klid. Zvláštní ticho. A kolem nás jen zasněžené lesy a bílá krajina. Cestou si odpočineme u jizerskohorského křížku, u kterého v létě často leží smrková větvička a který teď už kdosi před námi zbavil námrazy. O několik hodin později se vracíme stejnou cestou kolem skalní vyhlídky, ale není to už to samé místo, nejsou to už ty samé pocity a prožitky. Slunce pomalu zachází za obzor a sytí krajinu mnoha barvami – od žluté, přes oranžovou, do vínové. Ta hra barev a různých stínů ve mně probouzí úplně jiné dojmy. Žádná exploze, žádná energie, naopak – přichází zamyšlení. V duchu promlouvám s milovanými horami a svěřuji se jim.
A ony naslouchají a nesoudí.
Náš tip
První náznak, či spíše tušení, nějakého lezení, dává vesnice s příhodným názvem – Skály. To mě trochu uklidňuje. Začínají se mi potit ruce a v hlavě mi lítá milion myšlenek. Když projíždíme okolo cedule, která značí začátek obce, kamarád na mé abstinenční projevy rychle reaguje a s ledovým klidem mě vyvádí z omylu: „Tady ale žádné skály nejsou.“ To mě znervózňuje a začínám být nejistý, do jaké oblasti jsem se nechal zlákat. Ale pokračujeme v cestě, silnice se zužuje. Přijíždíme ke kostelíku, parkujeme. Místo na mě působí příjemně. Kostelík na vyvýšeném místě – klid – jakoby vesmír nastavil tu správnou rovnováhu v tu pravou chvíli. Slunce se snaží propasírovat paprsky skrze barevné koruny stromů a já jako houba nasávám těch pár výjimečně teplých dnů, které nám milostivé léto nabízí teď, na podzim, jako přídavek. Těším se – nová lezecká oblast!
Procházíme cestou mezi loukami, kde zelená barva trávy už dávno přepustila místo žlutým tónům. Povídáme si o lezení, teplota vzduchu je prostě ideálně lezecká a já se cítím dobře. Chybí už jen ty skály! Odbočujeme z cesty, procházíme okolo malého březového hájku a najednou stojí před námi – skalní stěna. Není příliš vysoká, asi patnáct metrů, zato se zdá být kompaktní a pevná – uvážíme-li, že v tomto koutě světa se leze na docela zvláštním materiálu, totiž břidlici. Chvíli překvapeně koukám, ale vzápětí přichází radost. Jdeme lézt! Pomalu začínám zkoumat jednotlivé chyty, pomalu si do hlavy nahrávám možné sekvence kroků. Ale co ta břidlice? A co já, zvyklý na severočeský písek a hrubozrnnou žulu? Očekávám uklouzanou hmotu bez jakéhokoliv tření. A to je pro mě výzva.
Horolezectví má dnes neuvěřitelně mnoho podob. Postupem času se vyvíjelo a rozškatulkovalo do jednotlivých disciplín – bouldering, sportovní lezení, tradiční lezení, ledové lezení, drytool a dalo by se pokračovat. Někteří lezci se specializují na písek, jiní se našli ve spárách, pak jsou tu bigwalloví lezci, závodníci na umělých stěnách, bouldristi a několik dalších specialistů. A právě to množství možností a variací dělá z horolezectví tak unikátní a krásný sport. Mohl bych ho dokonce rozdělit na soutěžní i nesoutěžní. Soutěžní lezení, to se odehrává na umělých stěnách a platí zde jasně daná pravidla, kdežto na přírodních skalách si lezec pravidla stanovuje sám a může si vybrat cestu, která mu zrovna v tu chvíli padne do oka.
Existuje ale jen málo lezců, kteří se nebojí lézt klasickou, špatně zajištěnou cestu na písku a zároveň dokáží vylézt i těžkou, sportovně zajištěnou lajnu. Neznám ani mnoho bouldristů, kteří lezou obtížnost okolo 8A (klasifikace v boulderingu aktuálně končí stupněm 9A – pozn. red.) a zároveň se umí pohybovat v horách nebo v ledových stěnách. Těch, kteří by uměli dobře lézt na každém materiálu, za každých podmínek a nebáli se výzev – jak na malých kamenech, tak třeba v horách –, je opravdu málo. A právě to pro mě představuje krásu horolezectví. A největší výzvu. Být všestranný a poradit si se vším, co horolezectví nabízí. Je dobré uvědomit si naplnění, které to člověku přinese, a obavy přijímat jako výzvu. Strach z nejistoty a rizika člověka brzdí a nikam neposouvá.
Tak stojíme pod tou břidlicovou stěnou. S trochou nejistoty, ale srovnaný ve svých myšlenkách, nastupuji do první cesty. Začínáme zlehka – linie za mírných 5 UIAA by měla ukázat, s čím se to hodlám potýkat. Udělám prvních pár kroků a zjišťuji, že jsem se naprosto zmýlil. Materiál je boží! Kompaktní, neklouže a tvoří krásné chyty, dost často lišty, které já mám prostě rád. Některé jsou oblejší, jiné ostré jako žiletka. Sportovně laděné jištění s borháky navrtanými blízko u sebe je pro mě příjemnou změnou oproti tradičnímu lezení v Jizerkách a na písku severních Čech. Nad každou stěnou trůní dobírák, což už představuje, podle mého názoru, až přehnaný komfort, ale pohodlné to je, to ano. V pravé části stěny vedou cesty spíše položené – takové rajbasy, které dobře prověří techniku nohou. V levém sektoru zase vynikají linie více převislé a těžší, takže si tu vybere každý dle svého gusta.
Do levé části jsme se z pětky později přemístili i my a lezli cesty v obtížnosti 9+ a 10- UIAA. A musím říct, že tenhle typ krátkých intenzivních cest bez zbytečné omáčky mám opravdu rád. Takže ano – nechal jsem se zlákat do krásné oblasti. Jmenuje se Dobřečov, a to jméno si zapamatuju.
Náš tip
Takové sněžení nepamatuji dlouhá léta. Rozhodně ne tak brzy. Zvláštní na tom bylo, že jsem den před tím bílým nadělením projížděl okolní krajinou na koloběžce. Nostalgicky, při pohledu na zmrazky z vůbec prvního sněžení, jsem vzpomínal na hřejivou krásu letní krajiny. A stejně tak i na podzimní plískanice – to když jsem projel blátem, které se tvářilo jako zmrzlá země. Já i můj pes jsme pak vzali zavděk hromadou žhnoucího popela, který dýmal nedaleko trati jakožto důkaz výskytu člověka. Chlapi, věnující se kultivaci okolí železnice, tu zpopelnili podťaté náletové křoviny.
Teplo, pomyslí si jen člověk, který najednou, po mnoha hodinách jízdy a tlačení koloběžky, ucítí úsměv žhavých uhlíků na svém těle. Pořídí tam pár fotografií, jako vzpomínku na chvíle, které ho naplňovaly pocitem uspokojení. Poslední pohled na Starou horu a její strmý svah pak v mysli zničehonic připevní k nohám skialpy a najednou – už už vybírám stopu. Snílek! Doma si vše v hlavě přehrávám jako pořad od National Geographic a spokojeně zavírám oči.
A když je ráno otevřu – zjistím, že venku nastala Ladovská zima! V tom okamžiku se stávám dítětem, co se nemůže dočkat konce vyučování.
Odpoledne jdu s dětmi bobovat a dokonce i stavíme iglů!
Ale jako by mě také obklopila nervozita natěšené skialpové výbavy vyčkávající více než půl roku v koutě. Chová se jako pes, který je připraven okamžitě vyrazit. Ona je, jistě ano. Ale co já? Co my? Nejbližší hory jsou z Brna vzdáleny – a to když na silnicích všechno dobře půjde – dvě hodiny cesty. A navíc, kam vůbec vyrazit? Kolik tam leží sněhu? Kam až půjde dojít? Takové otázky se seřazují do zástupu za prvotní myšlenku o skialpovém setu.
Nevadí, mávnu nad tím rukou při odhrabování té neskutečné nadílky z příjezdové cesty k domu. Zima ještě bude, pomyslím si, když se hrablo prokouše až k brance, která sousedí s cestou, za níž – se do široka do dáli táhnou zasněžené lány.
Potom to všechno zapadne dohromady! Vedle „ski-alp“ kategorie existuje také „ski-touring“. A to je ono! Půjdu prostě na túru. Na túru – na lyžích.
Ty tam najednou zmizely myšlenky o trapnosti rádoby skialpinisty na poli za domem. Já jsem přece skiturista!
Výstroj mě objímá a výzbroj hlásí plnou připravenost. Pásy lepím v kuchyni. Za plotem, který obepíná naši zahradu, obouvám lyže a první předsunutí pravé nohy před levou mě ujišťuje, že jsem nemohl vymyslet nic lepšího.
Ztracen v oceánu zasněžených polí, v mém nitru se rozpíná klid. Slunce a čisté bílé pláně mi dovolují stát se doslova polárníkem. Znalost domácí zvlněné krajiny mi dává možnost vybrat si ty nejlepší trasy. Kopce se svými různorodými stupni strmosti dovolují udělat z túry pestrý podnik. Stoupám cik-cak kopcem. Nikdy se mi nezdál tak vysoký, tak zábavný a tak rozmanitý jako nyní. Je to přesně ten kopec, který jsem v úvodu nazval Starou horou.
„Proč?“ mohl bych se ptát, když stojím na vrcholu bez stromů a rozhlížím se po krajině, která se pomalu ale jistě halí do tmy. Rozsvěcující se vesnice pode mnou přináší až sem nahoru atmosféru vánočních stromečků. Pomyslím na své nejbližší a malinko mě zamrzí, že tu nejsou se mnou. To, co vidím a cítím, jim později doma těžko slovy vysvětlím, mohu se o to jen marně pokusit.
„Je čas jít domů,“ velí mi člověk uvnitř. Ale ten venku ví, že se mu ani za mák nechce. Ve stopě, kterou za sebou zanechávám, si vykukující měsíc brzy přečte můj vzkaz. Přečte si ho i slunce nového dne. A vůbec všichni si budou moct ve sněhu přečíst, že jsem zde byl.
Je zvláštní, když pomyslím, kolik informací, možností a vybavení máme, ale využíváme vše tak napůl a často ani to ne. Snažíme se řídit šablonami, jako bychom si neuvědomovali, že příroda je různorodější než nejbujnější fantazie. Má to ale jeden háček: Příroda nepřijde za námi, je připravena nás pouze přivítat ve svém domově. Nachází se totiž často blíž, než bychom čekali, a má pro nás připravené příběhy, které naopak vůbec nečekáme. A takových příběhů je na světě tolik jako jisker, co vyletí z ohně, když zakvedláš hořícím dřevem. Bohužel, stejně tak i pohasnou, když je nevyužiješ.
Proměň jiskry v oheň, a ten tě pohltí plameny zážitků.
Náš tip