Kdyby hrabě Harrach kdysi nevyměnil svoje lesy se slezským hrabětem Schaffgotsche, mohli jsme tam možná jezdit častěji. Cesta česko-polského přátelství na hlavním hřebeni Krkonoš pro mě však dlouho znamenala dělící čáru, kterou nelze překročit. Pohraničníci dávno zmizeli v propadlišti dějin, ale hranice mi nechtěně v hlavě zůstala. Zatímco jižní svahy Krkonoš znám jako své boty, severní svahy pro mě představují Půlnoční království – Hic sunt leones, konec světa. Dlouho jsem si nedovolila vstoupit.
Doba ale přeje micro-adventures a blízkým cílům, kde může číhat nějaké dobrodružství, proto mě konečně napadlo odvrácenou stranu Krkonoš trochu prozkoumat. A k velkému překvapení jsem za humny našla pravou a nefalšovanou Skandinávii. Zelené svahy prvohor, porostlé hustým pichlavým lesem a změkčené mechovým polstrováním, se nápadně podobají tomu, co znám z dalekého severu. Ošlehané zakrslé stromky a jejich pahýly větviček obrůstají lišejníkem. Chladný čerstvý vzduch štípe do nosu. Studené žulové balvany a rozsypaná suťoviště dělají dojem zvláště nehostinný. Jako by se tudy procházel Dante s Vergiliem, když putovali Peklem.
Chtěl bys také nahlédnout? Vyber si dobře, odkud začneš – ať ti stačí síly.
Připrav se, že poběžíš hodně do kopce. Taky hodně z kopce. A pak zas do kopce a z kopce. Na otočku ze Špindlerova Mlýna do Karpacze to dělá 42 kilometrů, tedy přesně maratón. Vyhoupneš se na hřeben, kde už leží první sníh. Propleteš se mezi kosodřevinou, přeběhneš Stříbrný hřbet. Pod tebou jako na dlani dvě ledovcová jezera – Mały a Wielki Staw. Potud to ještě znáš.
Běžíš dál ke kamennému masivu Słonecznik, který je na dohled, a ocitneš se na území známém – neznámém. Odtud vede stará lovecká stezka k žulovým kamenům Pielgrzymy. Zkamenělí poutníci se ti postaví do cesty. Ale dlouho u nich nestůj, ať neprochladneš. Jinak taky zkameníš! Zakrslé smrčiny s borůvčím, brusinkami a vřesem nápadně připomínají severskou tundru. Houpavé rašeliniště zbarvené do červena přeběhneš po dřevěné lávce. Projev za ni vděčnost, jinak by tvé nohy čvachtaly ledovou vodou. Vysoká tráva ti mává na cestu a ze severu fouká kdo jiný než studený severák.
Našlapuj tiše. Ať nevyplašíš tetřevy, chystají se ke spánku.
Seběhneš po kamenném dláždění až ke kostelíku Wang. Kdo by zrovna tady čekal tisíciletý dřevěný kostel, jako vystřižený z pohlednice z Kristiánie? Bláznivý nápad přestěhovat kus Norska pod Sněžku realizovali za císaře pána v roce 1848. Do Slezska jej přivezl pruský král Bedřich Vilém. Kostel se špičatou střechou a dračími hlavami na konci okapových říms postával ještě před sto padesáti lety v horách Valdres někde mezi Oslem a Bergenem. A teď, jako podivný suvenýr z dalekých a cizích krajů, krášlí Krkonoše. Strmé severní svahy Sněžky dodávají místu zvláštní magii. Jsi sice za chalupou, ale přitom téměř v Norsku – na mě to působí docela přesvědčivě.
Nemáš zlotůvky, dovnitř tě tedy nepustí, ale to zase tak nevadí. Máš za sebou teprve polovinu trasy. Zimní dny se navíc krátí a než tě zastihne tma, musíš se vrátit. Spěchej vzhůru přes Kocioł Łomniczki po kamenných schodech nahoru na Sněžku a přes hřeben domů. A pozor, jak odpovíš na záludné otázky zbloudilých pocestných: „Čí je Sněžka – je polská či česká?“
Ze všeho nejvíc bych věřila, že asi norská. Ale není to náhodou jedno?
Náš tip
Mžourajícíma očima se pokouším zaostřit siluetu, která se přibližuje tmou. Srdce mi tepe jako o závod. Zběsile šmátrám ve spacáku a hledám mobil. Třesoucí se rukou nahmatám alespoň baterku. Kuželem jasného světla mířím na funící objekt, který už stojí sotva pár metrů ode mě. „UÁÁÁÁÁÁÁ!“, dere se mi nekontrolovatelně z hrdla, když si vzájemně pohlédneme do očí. Já a divočák! Reflexivně vyskakuji ze spacáku. On jen podrážděně zachrochtá a mizí pryč. Ještě chvíli za ním rozrušeně zírám do tmy. Nikdo další ale, zdá se, nepřichází a je docela chladno. Kouknu na hodinky. Ty ukazují něco málo po půlnoci, a tak se vracím do tepla svého spacáku.
Oči se mi rychle klíží. Není divu. V nohách mám přes třicet kiláků v kopcovitém terénu, takzvaně „na těžko“. Pravidelný zvuk listí, vlajícího v jemném větříku zářijové noci, na mě funguje jako ukolébavka. Už skoro spím, když znovu slyším funění a kroky. „Divočák,“ pomyslím si v polospánku. „Kdo jiný by sem teď asi chodil.“ Přes hlavu přetahuji kapuci a spím dál. Probírám se až za zvuků ptačího zpěvu. Pozoruji ranní paprsky slunce prodírající se skrz větve stromů. Les se probouzí do slunečného dne a vzduch voní babí létem. Do vločkové kaše ke snídani přimíchávám čerstvě utržené sladké ostružiny a užívám si prostou přítomnost všemi smysly: jen já a les.
Po snídani balím vše do krosny a vydávám se na další etapu mého osamělého putování. Stal se z toho takový můj každoroční rituál. Dojít tam, kam mě nohy donesou, přespat a pokračovat dál. Aspoň na pár dní. Jít sama se sebou – přes hory, přes doly.
Letos mi ovšem na putování moc času nezbývalo. Vydala jsem se tak přejít alespoň naše místní Brdy, od Prahy po Jince. Zatímco zdolávám dnešní úsek hřebenovky z vrcholu Babka na Studený vrch, honí se mi hlavou vzpomínky na putování minulá: Jizerky, Krkonoše, Alpy. Přemýšlím, co mě k této pravidelné osobní tradici vede. Jde o přirozený prožitek svobody. Žádné „dedlajny“pracovních úkolů ani otázky typu: „Mami, mě bolí nohy, kdy už tam budeme?“ Odpoutání se od běžných problému mi automaticky navyšuje prostor pro vnímání přírody a světa okolo. Bez konkrétního očekávání samovolně přichází řešení a různé nápady, co se svým životem dál.
Teď už s úsměvem vzpomínám na noční setkání s divočákem a za světla se to zdá jako vtipná story. V noci to ovšem byla výzva.
Jindy jsem si zase užila bloudění bez GPS signálu, běsnění živlů, žízeň bez kapky vody a nějaké té studánky v nedohlednu. Při osamělém putování si s tím vším člověk musí umět poradit. Když to zvládne, odnese si z lesa větší sílu a sebedůvěru.
Adventure therapy, mindfulness, lesní terapie a další nové seberozvojové směry mají jeden společný atribut: návrat člověka ke svým kořenům. Do přírody. K sobě a ke svým schopnostem.
Blížím se na „Studeňák“ – můj dnešní cíl. Chvíli se kochám krásným výhledem, zatímco od severu přichází šedé mraky. Zdá se, že dnes v noci bude pršet a já tomu musím přizpůsobit výběr spacího místa. Přes trekové hůlky později vypínám plachtu, aby mě déšť nepřekvapil. Jen co se pak po večeři schoulím do spacáku, začíná se ozývat dobře známé kap, kap, kap. Do plachty vyťukává svůj rytmus přicházející déšť a já přitom spokojeně usínám – uprostřed lesa a přece jako doma. Na osamělém putování k sobě a svým kořenům.
Utečte spolu za horizont
Charakteristické zapraskání ohně zažehlo nový den. Přiložil jsem silnější kusy dřeva, na improvizovaném sušáku upravil vlhké věci, aby doschly, a posadil jsem se k ohni. Užíval jsem si tepla, které rozdával na všechny strany. Oheň dodává atmosféru večeru, ránu i chladnému nebo deštivému dni. A čas u něj strávený je vhodný k zamyšlení.
„Místo koupelny rybník, pitnou vodu najdeš v barelu, ohřeješ se jedině u ohniště, jídlo se připravuje v provizorní kuchyni, ustlat si můžeš ve stanu, popřípadě pod plachtou. Jo a není tu elektřina, tak určitě přijeď!“ zněla pozvánka mého kamaráda.
Takže komfort a svoboda, pomyslel jsem si naprosto vážně – bez ironie a povzdechu.
Co mě ovšem lákalo nejvíc, tak skutečnost, že se této prazvláštní akce účastní rodiče společně s dětmi. Všichni se stávají součástí nejen programu, ale i provozu tábora. Považ sám, čtenáři: děti tráví většinu dne aktivně – podtrhuji aktivně – se svými rodiči. Což pro ně představuje, alespoň v mých očích, to nejlepší, co je navzájem může potkat. Pracují, plánují, hrají si i soutěží – a všechno společně. Nutno podotknout, že se nejedná o tábor sdružující nějakou skupinu, která je tímto směrem vyloženě nasměrovaná, jako například skauti. Tady se scházejí lidé z měst a vesnic, více, ale i méně zruční a zvyklí na život v nekomfortní zóně.
Týden se mi naskytla možnost pozorovat celé to dění. A jako bych se vrátil zpátky v čase. Chystání dřeva, práce v kuchyni, včetně umývání nádobí, úklid obývaného prostoru, k němuž patřily provizorní umývárny, latríny a okolí jámy na bio odpad. Všechny tyto činnosti měly jedno společné: spolupráci. Přidanou hodnotou toho všeho se stala společná práce rodičů a dětí.
To, co dnešní rádoby moderní společnosti chybí, jsou základy soužití a nutnost spolupráce. Naše společné světy se často dělí na pokoje v našich příbytcích, uzavíráme se do místností a skupin na sociálních sítích a zážitky si sdělujeme prostřednictvím datových sítí. Máme desítky, stovky a někdy i tisíce virtuálních přátel, kteří se ovšem rozplynou zhasnutím obrazovky zařízení. V táboře se však pohybují lidé z masa a kostí. Stojí na druhé straně klády, kterou společnými silami vláčíte z lesa, stejně jako tahají za opačný konec pily. Štípou dřevo, připravované, aby všem bylo teplo a aby i ostatní mohli jíst jídlo, jež se bez ohně, hořícího právě díky tomu, že je do něj co přikládat, neuvaří.
Napadá mě myšlenka, či spíše otázka: „Vrátili jsme se v čase, nebo pouze na místo, na němž budeme muset znovu začít?“
Soutěže, závody, hry, výuka zálesáckých dovedností, nacvičování divadelních scének, kytary, zpěv. Ještě teď vidím hejno jisker, které vzlétly po přiložení dřeva na oheň a přidaly se tak ke hvězdám na noční obloze, jež byly toho všeho svědky. Kolik z nás by to chtělo a kolik z nás by to mělo zažít?
Že to není možné? Že bys tam nebyl ani den, čtenáři? Věřím ti. Ale ty zase věř, že odolnost se nevypěstuje sledováním filmů, zkušenosti nenasbíráš z příruček a zážitky nezhmotní cizí vyprávění. To vše se musí zažít a prožít, až nakonec zjistíš, jakou životní výhru představují třeba dobré boty, které tě ochrání od vody a bláta, protože není problém bláto na botách, ale bláto v botách.
Přeji ti pěkný podzim nejen v dobrých botách a oblečení, ale s pozitivním přijetím všeho, co ti nabídne, a se vším, co jsi schopen přijmout.
Ohromná výdrž
Není úplně nutné jít zbytečnému riziku naproti. Jakousi rukovětí může být Desatero zásad bezpečného chování při pohybu v horském terénu vydané Horskou službou. Přepisovat ho zde není třeba, je snadno dohledatelné na webu (najdeš ho například na oficiálních stránkách Horské služby ČR – pozn. red.). Horští matadoři si mohou zkusit, kolik bodů z těch deseti dají na „první dobrou“ a obecně není od věci si desatero čas od času připomenout.
I při nejlepší vůli však nad vším kontrolu zkrátka nemáš. Určitě to znáš – láká tě vydávat se do neznáma a dotýkat se hranic svých možností. Ale občas se tak dostaneš do situace, která tě ochromí. Do místa, jež leží za hranou tvých schopností nebo sil.
Co přesně tím myslím? Třeba se přižene bouřka, zatímco ty visíš na ocelovém laně ferraty. Nebo se zasekneš uprostřed skalní stěny, kde jedinou možnost postupu představuje příliš náročný krok, na nějž ti už, zdá se, nezbývají síly. Ale stávají se i takové „hlouposti“, kdy ti na úzké stezce vinoucí se nad srázem ustřelí kámen pod nohou a ty se najednou suneš dolů. Při troše štěstí to dopadne bez podstatných následků a získáš jen novou mezní zkušenost.
Někdy to ale dobře nedopadá. Ocitáš se v životu nebezpečné a mimořádné situaci. Ať už se to dotýká nás samotných nebo těch druhých, naše tělo reaguje automaticky. V první fázi dochází k mobilizaci energie. Nervový systém zvýší tep, zrychlí se ti dech, začneš se potit a svaly končetin se mohutně zásobí krví, čímž se tělo připraví na dvě prazákladní strategie – boj, nebo útěk. Každý reagujeme jinak, ale většinou se snažíme situaci nějak zvládnout a dostat se rychle do bezpečí. I v takovém případě štěstí přeje připraveným. Nosit s sebou lékárničku, ovládat první pomoc a vědět, kam o další záchranu volat – zautomatizované reakce eliminují následky chyb způsobených panikou a vedou k efektivnějšímu řešení situace. Není tak od věci jednou za čas absolvovat kurz první pomoci. Už dokonce existují i takové, které se specializují přímo na první pomoc v horském prostředí.
Já mám poměrně nedávnou zkušenost s pádem ve skalnatém terénu. Přivodila jsem si tržnou ránu na noze, pohmoždění ruky a slabý otřes. Žádný extrém – spravilo to deset stehů, punkce hematomu a klidový režim. Pohoda, dalo by se říct. Jenže ne tak docela. Hlavou se mi ještě pěkných pár dní honilo tisíc a jedna myšlenek. Co jsem mohla a měla v té chvíli udělat jinak, lépe? Co všechno se ještě mohlo stát? Byla jsem lapená v bludném kruhu opakujících se úvah. Špatně jsem se soustředila a hůř se mi usínalo. Mé hovory se neustále stáčely k úrazu. Trvalo to sice jen týden, ale dost mě to děsilo. Až mi kamarádka psycholožka musela připomenout, že se jedná o normální reakci na nenormální situaci, která mě potkala. I když se člověk nezraní nijak vážně nebo se jen stane svědkem nehody, duši to na chvíli ochromí. Nejen tělo potřebuje čas a péči, aby se zase dalo dokupy.
Na rozdíl od první pomoci, o tomhle se ovšem moc nemluví. Přitom prospět může několik jednoduchých kroků:
- Promluvit si s někým, kdo tě umí podpořit.
- Ventilovat emoce – například pláč nebo vztek –, aby mohly odejít.
- Nezůstávat s myšlenkami, ale věnovat se nějaké smysluplné činnosti.
- Pokud máš možnost, zařadit alespoň trochu pohybu na čerstvém vzduchu.
Když se stav nelepší a trvá delší dobu, je rozumné kontaktovat odborníka – psychologa či psychoterapeuta. Po vážných nehodách nebo blízkém setkání se smrtí se totiž může objevit posttraumatický syndrom, který vyžaduje ještě o dost větší péči. A věz, že navštěvovat svého psychologa není žádné stigma, naopak.
Zkušenost mezní nebo i ta „za hranou“, kterou prožiješ a zpracuješ, je pro tvůj další život velkým obohacením. Jen když se pouštíš do odvážných věcí, žiješ autentický a naplněný život.
Pod vrcholem suchá záda
Nad hloučkem horolezců na startu se vznáší mrak alkoholových výparů z včerejšího večírku. Kdo nekalil včera večer při kapele na hřišti, není dostatečně připraven. Dobře vím, že u Ledního medvěda budu mít sucho v krku, ale to je ještě daleko.
Šest, pět, čtyři. Banda anarchistů, horolezci, co přijeli na slavný Horolezecký filmový festival do Teplic nad Metují, společně zpytuje svědomí a kolektivně slibuje, že už nikdy nebude pít. Ranní kocovina nápadně připomíná horskou nemoc. Jenže teď se musíš hecnout a běžet, žádné vymlouvání – to se může někdy v horách hodit.
Tři, dva, jedna, start! Hlouček běžců se dává do pohybu, vybíhá z parku, nabírá tempo a zběsile letí teplickým náměstím. Hlavně nepřepálit začátek. Do cíle je to jedenáct kilometrů. To není zas tak moc, ale nechceš přece blinkat už u vstupu do skal, jako posledně. Opatrně holčičko, bude to do kopce.
Hned první stoupání prověří. Běžíme kolem Poustevny svatého Ivana. Mám se jít rovnou schovat? Závod je vážná věc: Nebuď srab a přidej! Panenko Maria Pomocná, pomož mi doběhnout do cíle. Je poslední srpnová neděle a to je příležitost pojmout běh trochu meditativně. Dostávám se do tempa a poklusem se blížím ke skalnímu městu.
„Mandulko přidej!“ povzbuzuje mě traťová rozhodčí, sestra Míry Šmída, který kdysi festival horolezeckých filmů vymyslel. Začínám chápat, že tenhle běh je prestižní záležitost. Buď ráda, že ti to běží. Míjím odbočku do Vlčí rokle a přichází stoupání. Pomalu střízlivím.
Skalní bránou vybíhá první závodník v protisměru. Tady někdo vážně závodí: „Mistře, do toho!“ Borec letí jako šíp zpátky do cíle, zatímco já mám celý okruh skalním městem ještě před sebou. Nemám se posadit na Krakonošovo sedátko nebo jít rovnou na borůvky? I Želva je rychlejší než já.
Zapluji do temné skalní rokle, kam slunce nezasvítí a počítám schody. Beru je po dvou. Nedá se předbíhat, chodba je úzká. Přece nezpomalíš! Brzdila bys ostatní. Štrůdl závodníků se plazí mezi skalami jako had. Pod Chrámovými stěnami se trochu rozjasní a začne profukovat. Ještě nejsme na konci, vadnu a pod Herynkem dochází dech.
Ovšem u Kance se to láme, znovu mi narůstají křídla a řítím se z kopce dolů po schodech. Kolena to odpruží. Hlavně se nepřeraz. Popohání nás Prásknutí bičem *. Nejdřív dlouhé skoky po písčité pěšince, pak zdrobním krok a chytám se zábradlí. Přebírám jeden schod za druhým. V úzké Sibiřské rokli čvachtá potok, dřevěná podlaha je kluzká: Pozor ať nesmekneš! Stěny jsou porostlé slizkým mechem: Raději se nedotýkej, kličkuj a běž!
Svoboda běhu, pohodlí běhu
Propletla jsem se bludištěm. Skály mě pustily ze svých spárů. Vyběhnu z lesa a běžím lehkým terénem po cestě zpátky do města. Nějaké děti z roubenky mi nabízejí vodu: „Díky, díky!“ Natahují ruce k závodníkům, chtějí si tlesknout do dlaní. To mě nezdrží. Běžím jako o dušu. Ať nejsem poslední! Před cílem čeká legenda pískového lezení Petr Prachtel a fandí mi. A konečně bouřlivý kordon diváků v cílové rovince a cíl!
Překvapivě jsem uhájila třetí místo na bedně v lehce zvýhodněné kategorii Horolezkyně. Závod však získal nový traťový rekord, jehož držitelem je Dominik Sádlo s časem 35 minut. A ženskou kategorii opět vyhrála neporazitelná Táňa Metelková. Některé životní jistoty zůstávají. Tak zase příští rok?
Už jako malý kluk jsem často lezl po stromech. Ať už pro třešně, kaštany nebo jsme si s ostatními jen tak hráli. Měl jsem strach z výšek, ale tolik mě zajímalo, jak vypadá svět z ptačí perspektivy. Nevěděl jsem, jestli mi budou síly stačit, abych se dostal až do koruny nebo jestli pode mnou nepraskne až příliš křehká větev. Přesto byla touha po dobrodružství a překonání vlastních – zatím jenom tušených – limitů mnohem silnější než strach a nejistota.
Z dnešního horolezeckého pohledu se to samé dobrodružství a nejistota stále více a více vytrácí. Přináší to, zdá se, především technický rozvoj. Technika a vynálezy nás provázejí na každém kroku. Všechny ty chytré telefony, sociální sítě, sdílená videa, virtuální prostor – to všechno změnilo opravdový život i tam venku, v přírodě. Čím dál méně je míst a věcí, které by tě mohly překvapit a zaskočit. Když něco nevíme nebo neznáme, donutí nás to hledat, zkoumat, zkoušet a pokoušet se najít vlastní řešení a dosáhnout svého maxima. Vždyť z nevědomosti vychází poznání. Mám ale pochyby, co dnes představuje ideál našeho jednání.
Argumentačně to vidím na straně rozumu, který sleduje užitečnost, racionální jednání, myslí v kontextu a dokáže vše analyzovat. Umíme vypnout chytrý telefon, počítač či tablet. Umíme se odpojit se od sociální sítě. Ale umíme od nich odpojit také naši mysl? Dokážeme se soustředit čistě na daný okamžik a být sami sebou? Třeba vylézt určitou cestu na skále v režimu tady a teď a přitom v nitru cítit, že jsem právě udělal tu nejvíc pasující věc v celém vesmíru, jaké jsem byl schopen? Zážitek z tohoto dobrodružství je zařazen do vědomí a zkušenosti jsou uplatnitelné i v jiných situacích a v jiných souvislostech. Nemusíš říct vůbec nic, aby ses zapsal do dějin. Stačí skutek, který vydá za spousty slov, dokonce i nad spousty činů slavných borců. Je důležité mít svůj vlastní názor a nepřemýšlet o tom, jaký budeš mít ohlas u ostatních. Nikdo nejde dál, když neví kam. A proto je potřeba naslouchat své mysli a zvyšovat sebedůvěru. Jenže výsledky vyžadují úsilí.
Vytvořili jsme si zvyk hledat souhlas. Ovšem toto chování nám komplikuje život. Hlavní je, aby měl každý ve svém životě alespoň trochu jasno a nad důležitostí vlastních pocitů přemýšlel. Já si chodím pro krásné pocity do skal – prostě si tam chodím pro radost.
Notebook ve vodotěsné přihrádce
Dnes se prosazuje reálný pohled na svět a pocity jsou zatlačeny do pozadí a prostoru se jim nedostává. Je to dobře? Horolezectví je převážně nesoutěžní sportovní odvětví, spočívající v překonávání sama sebe, v kamarádství, lásce k přírodě a volnosti. A vždy pro mě znamenalo volnomyšlenkářskou svobodu. Myslím, že by se do něj nemělo vkrádat konkurenční prostředí. Není třeba porovnávat svoje úspěchy s ostatními. Dostaneš se tak do začarovaného kruhu a cítíš se bezcenný – všechny šťastné chvíle už nejsou tak skvělé a vše, čeho se ti podařilo dosáhnout, je minimalizováno. Představuje to past, v níž začneš ztrácet sebe sama.
Nelze vyřešit jakýkoli problém za použití týž myšlenek, které ho vytvořily, a každý potřebuje jiné množství času, aby se připravil změnit své myšlení. Někdy se jedná o pouhé vyladění, jindy je tomu nezbytné věnovat spoustu energie.
Neporovnávej se s ostatními. Být sám sebou přináší spokojenost a lepší pocit ze života.
Tvým jediným soupeřem jsi jenom ty sám.