Po dvou dnech zase padá. Vločky tančí vzduchem a mnohé z nich zakončují své sestupné galapředstavení na červeném rukávu mé bundy, kde můžu důkladně studovat jejich tvar. Opravdu: každá je jiná. Podobně jako okamžiky, které prožívám tady nahoře. Žádný se nedá opakovat. Odplyne a je fuč. Parťák vynořující se zpoza sněhem obalených větví smrku, které ramenem vytrhuje z letargie a vytváří tak okolo sebe absurdní mlhovinu, úporná grimasa ve tváři vystavené běsnění větru, nebo pravdivě ohromný kontrast mezi člověkem a horou.

Nedá mi to. Nemůžu jinak. Tyto chvíle potřebuji zaznamenat pro věčnost. Zas a znova musím vytahovat jeden ze svých dvou foťáků a pokoušet se s jejich pomocí zastavit nekompromisní průběh času. Ten pohyb už se stal tak rutinním: osvobodit pravé rameno od dobře přiléhajícího polstrovaného popruhu a lehce naklonit celý trup mírně vlevo do takového úhlu, aby se batoh z ramene druhého svezl do načechrané sněhové pokrývky, předem mírně ušlapané levou lyží, a přistál u mých nohou zády otočen k nebesům. Není moc času, vše se musí odehrát v rychlém sledu. Jen málokdy lze výkřikem: "Počkej, stůj!" pozastavit dění na plátně horského bytí. Když se lyžař řítí svahem, nešlápně kvůli tobě na brzdu, aby sám sobě pokazil prchlivý okamžik prašanového opojení. Aparáty musí ležet v batohu tak, abych je hned a bez přehrabování vytáhl. Snad by mi dobrá polovina snímků utekla, kdybych se musel obejít bez zádového vstupu, kterého si na skialpovém batohu Lowe Alpine Revolt navýsost považuji: dva zipy, dva rychlé tahy, samozřejmě že přímo v rukavicích, a celý zádový panel se vyklápí do prostoru. Jako kdybych otevíral kufr. Jenže tento skialpový "kufr" si nesu na zádech, aniž by mi dával svou přítomnost za celý den přehnaně najevo.

Ano, tento článek je oslavou skialpového batohu Lowe Alpine Revolt. Oslovil mě, následně přesvědčil a poté uchvátil.

Vezmi a zavři

Nejen při focení ale člověk ocení rychlost a prostou jednoduchost přístupu do skialpového batohu přes výklopný zádový panel. Stačí jenom, když v mrazu lovíš suché rukavice, které se procedily na samé dno. Se zádovým vstupem vidíš celý obsah batohu a tvé ruce se natahují najisto. Aby člověk získal termosku či lékárničku, nemusí vyházet na sníh také péřovku, náhradní čepici, svačinu a vše ostatní, co to či ono překrývá.

"Co si ještě na túru zabalím? Pro všechny případy?" Se čtyřmi kily fototechniky často řeším spíše problém opačný: bez čeho všeho se ještě obejdu. Schválně si na jednodenní túry vybírám batohy o objemu kolem 25 litrů, protože chceš-li se opravdu dobře na lyžích svézt, větší bágl je přítěží. Pak ale přichází druhá stránka věci: uskromnění. Za ty roky strávené na pásech jsem si našel minimální kombinaci vybavení, s níž zvládnu každou situaci, přičemž čtyři páry rukavic a zázračná páska duct tape se stávají esencí úspěchu. I přesto jsem se často dostával na hranu objemových možností batohu a nacpat dovnitř stoupací pásy znamenalo obléct si bundu, která jim uvolnila místo. Lowe Alpine Revolt je oproti všem předchozím zkušenostem ale tak trochu nafukovací, zdá se.

Tolik prostoru se mi v pětadvacetilitrovém batohu ještě nedostalo. Lyžařské brýle a horalky mají svou samostatnou kapsu v horní části, jejíž objem nesnižují ani dvě hlavní kapsy (kromě té již popsané také kapsa lavinová pro sondu, lopatu a pilu) nacpané k prasknutí. A pokud podobně jako já trpíš posedlostí ze ztráty klíčů a raději desetkrát kontroluješ, zdali rozmarně neopustily své místo, pak se s batohem Lowe Alpine Revolt dočkáš klidu. Dvě vnitřní kapsičky, z toho jedna přímo s klipem na připnutí klíčů, tě ukonejší.

Batoh a montérky

Je frustrující počítat dny, kdy se člověku podaří dostat na lyže. Mnohem snáze se snáší čárkování dnů, které do terénu vyrazit nedovolí. A naštěstí se letos takových zatím příliš nenasčítalo. Budiž tak pochváleny mé domovské Jeseníky, na jejichž úpatí žiju, a na několik dní otevřené švýcarské hranice. S batohem Lowe Alpine Revolt jsem tak od chvíle, kdy se větve smrků sklonily pod nánosem bílé peřiny a svahy zaplavila jiskřivá běloba, strávil spoustu krásných, ale i náročných hodin. Užil si se mnou. Zejména, když jsem mu místo jednoho turistického cepínu, na který je upínací Headlocker systém původně stavěný, vnutil hned dva lezecké a vyrazil s Tomášem Petrečkem pořídit pár snímků na ledy. Unesl to – ten batoh. Včetně přilby, dobře usazené pod integrovanou síťkou, kterou v době její nepotřebnosti dokonale skryješ ve spodní části čela batohu.

Žít s lyžemi na nohou – a v mém případě nejspíš také v hlavě – je krásné i náročné. Zejména pro materiál. Drahý nepromokavý komplet se mění v montérky, na nichž začínám aplikovat už druhou sadu samolepících záplat. Červenou nit mám připravenou na péřovku a černou na rukavice. Rozstřelenou špičku lyží zachránilo dvousložkové lepidlo na bázi epoxidu a batoh si také prožívá své krušné chvíle. Zatím se ale tváří, že není žádná padavka a jestliže nějakou slabostí disponuje, rozhodl se ji přede mnou neprojevit. Festovní tkanina se evidentně jen tak něčemu nepoddá a jak už je u Lowe Alpine zvykem, věcí, které by se mohly pokazit, na batohu moc neobjevíš.

Je to zkrátka pašák. Dokonce když nemůžu, tak mi i lyže poponese. Každou na jedné straně, nebo taky na čele. A zvládl by i snowboard, prý. Ale teď už dost řečí, musíme zase vyrazit ven, sněží.

Skialpový batoh Lowe Alpine Revolt

Skialpinistický a freeridový batoh Revolt svou přítomnost nedává v obloucích vůbec najevo. Na zádový systém Tri-Flex™ se nelepí sníh a veškeré přezky a zipy obsloužíš v rukavicích. Ale nejvíc stejně oceníš prostorný zádový vstup, díky kterému i ve sněhové vánici rychle najdeš suchou čepici a bez sundávání rukavic vylovíš termosku. Více informací >>

V dalších letech jsem na tom stejném místě hloubil jámu ještě mockrát, ale tolik sněhu jako tehdy už se nikdy nenahromadilo. Metr až dva, občas okolo tří, jak kterou zimu. To představovalo nejobvyklejší masu sněhu, kterou bylo potřeba odházet, než lopata počechrala keříčky borůvčí na samém dně. Ale to se bavíme o závětrných svazích, na nichž se sníh, hnaný prouděním přes hřebeny, ukládá ve větším množství. Na svazích návětrných pak leží sotva půlmetrová pokrývka. A co dál? Bude to ještě horší? Blíží se konec staré dobré české zimy, přičemž tu novodobou reprezentuje bílý proužek vsazený do zelených svahů jakožto důkaz lidské marno(tratno)sti?

Možná ne tak docela. Sněhových závějí se prý dočkáme. "Ale budou podstatně vzácnější, než jsme byli doposud zvyklí. Teplé a sušší varianty zimy budou převažovat,“ řekl klimatolog Pavel Zahradníček z CzechGlobe - Ústavu výzkumu globální změny AV ČR v lednu tohoto roku pro server iRozhlas.

Pachuť poslední (ne)zimy způsobila, že od půlky února neopustily mé lyže přítmí kouta garáže a mezi jejich špičkami si pavouk začal napínat svou síť. Dokonce i Malý Kavkaz chřadnul tou dobou bez sněhu. Kdyby se před naším příjezdem do horami sevřeného Hermonu nesneslo z nebe jako boží dar těch spásných třicet centimetrů jiskřivě bílého pokladu, proseděli bychom dny s velkonosým arménským lovcem Sirakem u kamen a zapíjeli nakyslou naloženou zeleninu vodkou. Takto nás duchové Kavkazu přece jen vzali na milost, ušetřili nás bolehlavu spřízněného s kvašením žaludku a velkoryse nám umožnili vytvořit si na kopcích nad opuštěnými vesnicemi ty své dvě souběžné čáry. Byť cesta dolů znamenala kličkovat mezi ostnatým stébly, čnějícími v celé své nohavice škubající délce nad pokrývkou. O geologické rozmanitosti podloží nemluvě. Do Gorisu, městečka v 1600 metrech nad mořem usazeném v nejvýchodnějším cípu Arménie, už ale sníh nedorazil vůbec. Hory, zvedající se za posledním nuzným stavením, se tvářily jako dietně pocukrovaná bábovka.

Tento lyžařský trip se nepovedl. A toho roku už žádný další. Ani na hřebeny Jeseníků za domem. Doma - v Malé Morávce v 700 metrech nad mořem - sice několikrát slušně chumelilo, ale následně také slušně lilo. Sníh se proměnil v déšť. Čerstvá nadílka ve čvachtající kaši. Nemělo to smysl - na tom ničem.

Když ze svých dětských vzpomínek vyvolám ty haldy sněhu, do kterých mě rodiče házeli, a v nichž jsme si kolem toho samého domu v 700 metrech hloubili bunkry a hluboké zákopy, aby na nás pak děda se zdviženou rukou a pohrůžkou "Krucaj faja!" vyběhl, kde má ty dřevěné fošny, které měly sloužit zcela jinému účelu než jako strop našeho bunkru, tak si myslím, že zimy už nejsou co bývaly. Pravda, byl jsem menší a všechno okolo mě naopak větší. A navíc myslet znamená hovno vědět, což tehdy řekl někdo s podobnými životními zkušenostmi, jakými oplýval můj děda. Proto dnes, místo domněnek, hledám fakta.

"Příčinou změny klimatu je s největší pravděpodobností zesilování přirozeného skleníkového efektu atmosféry v důsledku lidské činnosti a nadměrného zvyšování antropogenních emisí skleníkových plynů."

Píše se na webu Ministerstva životního prostředí pod záložkou Ochrana klimatu a energetika. Ekonom profesor Václav Klaus v článku publikovaném 3.12.2019 na webu www.klaus.cz ovšem tvrdí: "S klimatem se sice ani letos, ani v posledních letech nic mimořádného nestalo, ale klimatičtí aktivisté, lidé, kteří si založili svou politickou kariéru na výhružce, že nás klima zničí, nebude-li po jejich, proti nám právě teď organizují frontální útok."

Jedná se o fakta? Či pouhé názory? Pro přesná data z historických měření se můžeš proklikat na web Českého hydrometeorologického ústavu: "V letech 1861–1910 byla průměrná roční teplota 9,1 °C, v období 1911–1960 9,6 °C a v období 1961– 2010 10,4 °C." Přičemž tam dále najdeš: "V souvislosti se změnou teplotního režimu dochází rovněž k postupnému zvyšování průměrného počtu dní s vysokými teplotami a ke snižování průměrného počtu dní s nízkými teplotami." To jsou naměřená data - fakta, která nelze zpochybnit. A vrátíme-li se k profesoru Klausovi, pak ani žába vložená do smaltovaného hrnce nezaznamenala postupné ohřívání vody okolo. A když jí po dlouhé netečnosti došlo, že její stehýnko začíná vonět, slintal už mlsný Francouz nad poličkou.

Klima na planetě se otepluje, to je fakt. A tento proces urychluje působení člověka. Na tom se zase shoduje většina vědců - klimatologů, přičemž nejvýznamnější organizací přinášející výsledky výzkumu změny klimatu je Mezivládní panel pro změnu klimatu založený v roce 1988 Světovou meteorologickou organizací (WMO) a Programem OSN pro životní prostřední (UNEP). Ekonomové a CEO trvale rostoucích korporací naopak zastávají spíše opačný názor - nic pozoruhodného se neděje. Proč? A kdo má pravdu?

„Padá podstatně méně sněhu a více prší. Počet dnů, kdy je na horách klasická zima s vyššími úhrny sněhu a s vyšší pokrývkou, výrazně klesá. V posledních dvaceti letech zhruba o 35 procent.“

Zaznělo také na serveru iRozhlas od klimatologa Pavla Zahradníčka. Ale možná ani nepotřebuješ znát stanoviska klimatologů. Přibývalo by ve skiareálech stále více sněžných děl se stále lepšími technologiemi, které dokáží vyrábět sníh i při teplotách okolo nuly, kdyby se nic nedělo? Dřív se lyžovalo na přírodním sněhu, to si pamatuji. A ano, vždycky měla zima své vrtochy, jako například v 70. letech, kdy se na Silvestra chodilo v kraťasech, aby pak teplota přes noc spadla o bezmála 30 °C. Ale jsou to dnes ještě vrtochy, nebo jde o dlouhodobější trend?

Zmizí naše česká zima?

Pokud se nic nezmění, data nasvědčují tomu, že na zachumelené střechy a chlad sněhu tajícího za krkem budeme už jen vzpomínat s Bohumilem Hančem, Gustavem Andělem a Viki Cabadajem na obrazovkách. Ovšem co pak říci na první letošní sníh, který už 12. října narušil poklidný život pavouka sídlícího ve špičkách mých lyží a donutil jej hledat si nové útočiště? Krásných 20 centimetrů sněhu. Tolik mi chyběl. Sice už se zase vsákl do půdy, ale za co jej mám považovat? Za předzvěst lepších zítřků nebo ukázku rozdivočelého klimatu? Blížící se zima nejspíš zase trochu napoví. Ale ať už bude jakákoliv, míč zůstane na naší straně. Jdu přemýšlet, jak s tou zodpovědností naložím

Přesuňme se teď přibližně 900 kilometrů jihozápadně. Za italské hranice. Do malého městečka nedaleko Benátek, kde střechy domů pokrývají rudé hliněné tašky a z vyvýšené polohy na piniemi porostlém kopci je obhlíží stará pevnost. Jedním z jeho devíti tisíc obyvatel byl ve stejné době, kdy se po Tatrách potuloval štáb Medené věže, i jistý Giancarlo Tanzi. Mladý Ital, který každou volnou chvíli prchal mezi sluncem vybělené dolomitské stěny, od jejichž úpatí spadaly do údolí zelené louky poseté plstnatými kvítky alpské protěže. Ty těžké kožené pohorky si ale nikdy nezamiloval. Svou hmotností pouze prodlužovaly cestu na vrchol a přidávaly krůpěje potu na čele. Slovy však v horách nikdy nikdo ničeho nedosáhl. A tak manuálně nadaný Giancarlo Tanzi začal přemýšlet, jak nohám odlehčit. Vyhledal místní ševce a přinutil je dělat pokusy s materiálem, jaký dosud při výrobě bot nepoužili. Cordura - lehká a odolná tkanina, již vyvinula firma DuPont v průběhu druhé světové války pro použití v pneumatikách a která později našla uplatnění v pracovních oděvech a jako hlavní konstrukční materiál batohů.

Mnoho prototypů se proměnilo v bezcenný odpad. Až v roce 1975 předvedl Giancarlo Tanzi světu první pohorky vyrobené z kombinace kůže a Cordury. Pojmenoval je Scout a své nově vzniklé firmě vybral, jakožto hrdý patriot, stejné jméno, jaké neslo i jeho rodné město - Asolo. S historickým odstupem téměř půl století už víme, že jeho počin snese označení revoluční.

Mladý Ital ovšem rozpoznal ještě další problém horské obuvi. Vlhkost! Samotná kůže, pakliže se udržuje pořádně promaštěná, sice vodu nepropustí. Po zásahu ševcovské jehly ale zůstavá v materiálu spousta neutěsněných otvorů. V pravou chvíli tak dorazila do městečka Asolo informace, že jistá americká firma W. L. Gore & Associates nedávno získala zakázku na výrobu voděodolné látky, ze které se mělo ušít oblečení pro polárníky připravující se na přechod Antarktidy. Giancarlo Tanzi získal několik metrů materiálu, obchodně nazvaného Gore-Tex®, a začal experimentoval s podšívkou dosud vyráběných bot. V roce 1980 pak - opět pod značkou Asolo - uvedl na trh úplně první pohorky vybavené nepromokavou a prodyšnou membránou.

Nedaleko odtud

Ještě jednou se přesuneme v prostoru. Ale už jen malý kousek. Půl hodiny jízdy po silnici 348 na východ, po proudu řeky Piavy, leží městečko Nervesa della Battaglia. Po konci druhé světové války si tu švec Oreste Zanatta a jeho žena otevřeli malý obuvnický krámek. Globálním konfliktem ekonomicky zpustošený sever Itálie začal po roce 1946 rychle vzkvétat a s poptávkou po kvalitních věcech rostla i firma, v níž Oreste postupně zaměstnal všechny členy rodiny. V průběhu 60. let pak předal žezlo synovi Ambrosianovi a ten malý rodinný podnik rozvinul v prosperující společnost, která získala název Tecnica Group. Jméno, které právě čteš, možná znáš. Nebo ti minimálně přijde povědomé. Pod křídla společnosti Tecnica Group dnes, kromě outdoorových a lyžařských bot Tecnica, spadají lyžařské značky Nordica, Blizzard či Marker, pohorky Lowa a kolečkové brusle Rollerblade.

Rok 1998 se pak stal zlomovým pro dva muže žijící 30 kilometrů od sebe. Oba už byli unavení byznysem. Giancarlo Tanzi v devadesátých letech vyráběl specializované horolezecké boty z termoplastických materiálů a inspirován biomechanikou se snažil o co největší soulad mezi botou a lidskou nohou. Ambrosiano Zanatta představoval klíčového manažera obuvnické firmy zaměstnávající stovky lidí po celém světě. Cesty obou podnikatelů se protnuly, když Ambrosiano prodal svůj podíl v Tecnica Group a jeho potomci Anna, Marco a Luca - třetí generace rodiny Zanatta - za otcovy peníze koupili značku Asolo od Giancarla Tanziho.

Kruh se uzavřel ve městě Nervesa della Bataglia, které se stalo sídlem společnosti Asolo. Příběh ale pokračuje. Už se čtvrtou obuvnickou generací rodiny Zanatta, kterou reprezentuje Lucova dcera Ludovica. Přičemž uličkami mezi jednotlivými stanovišti výrobního procesu se nadále prochází i starý pan Ambrosiano, který dohlíží na pečlivou práci italských ševců. A přestože revoluce, jakou hned dvakrát po sobě rozpoutal v obuvnickém průmyslu Giancarlo Tanzi, se dá dnes jen ztěží zopakovat, hledá i nadále celá rodina Zanatta další drobná vylepšení od horolezeckých po turistické boty. Všichni se soustředí jen a pouze na práci prodchnutou vůní kůže a hor.

Jako vždy, i dnes jsi pouhým návštěvníkem v říši, kterou si tví druhové nestačili podmanit. Zatím. Všechno se může rychle změnit. Jen si vzpomeň, jak se tvé kroky zastavily u cedule ohlašující zákaz vstupu mimo značené cesty. Dnes už ji tam nenajdeš. Ani tu stezku, která tě tehdy k onomu místu dovedla. Motorové pily zbouraly všechny zelené kulisy a bagry vyrvaly z půdy jejich zakořeněné pozůstatky. Jeden zakazující sloup nahradilo dvanáct povolujících - propojených ocelovým lanem s navěšenými kotvami. Už nemáš důvod se tam vracet. Tvůj kus divočiny zmizel. Ale kdyby ses tam přece jen ještě ocitnul a pohlédl od některého z těch nablýskaných sloupů zpět, přemůže tě dvojnásobné zklamání, kam až nenasytnost zašla. Bradavice! Nestačila jim tradiční dřevěná rozhledna na protějším hřebeni. Byla příliš malá. Málo velikášská. Malošská. A člověk se cestou vzhůru zapotil. Neodpustitelné! Tak vyrostla nová. Ohromná. Placená. S lanovkou a skluzavkou. Už se nerozhlédneš po kraji, aniž by ladnost horských hřbetů nepřetnul výrustek lidské hamižnosti.

Tví druhové postupují rychle. Kam se pro ticho uchýlíš příště?

Své hory znáš dokonale. Prolezl jsi každou pěšinu, kterou staletí předkové vyšlapali a z kamenů vyskládali ve strmých úbočích, aby tudy s posledním flíčkem sněhu vyhnali dobytek vstříc zelenajícím se pastvinám a s nadcházejícím půlročním bílým příkrovem zase z holých hřebenů svezli průzračným vzduchem nadýchané seno. Víš, ve kterých místech zub času nahlodává poslední pozůstatky starých salaší a kde z lesního podrostu vyrůstají žulové hraniční kameny. Máš načtenou historii a chováš ta místa v posvátné úctě. Tvůj domov, příteli.

Ale nesmíš tam. Zakazující cedule dokáže uhnout z cesty nažehlenému manšestru, ale před tvými kroky stojí neoblomně vzpřímená. Jsi silný ve vlastních morálních zásadách, ale vyvrátit dřevěný hranol opatřený zelenou tabulkou se symbolem české státnosti nedokážeš. Uvědomuješ si, že má svůj význam. Byť i tak se můžeš na chvíli zastavit s myšlenkou, že vlastní země, reprezentovaná tady a teď dvěma českými dvouocasými lvy a dvěma moravskoslezskými orlicemi, vkládá prachbídnou důvěru ve tvou vlastní odpovědnost. Ty přece máš pro přírodu pochopení. Cítíš se být její součástí. Ale vnímají to stejně také tví druhové?

Vzpomínáš na to pozdně letní odpoledne, kdy už tě nic nemohlo udržet uvězněného za plotem obíhajícím okolo domu? Do batohu jsi zabalil jen to nejnutnější a vyrazil po čerstvě pokosené louce vzhůru. Na hřebeny. Také tehdy tvé uši naslouchaly tichu, které zní pokaždé jinak. A právě, když se slunce na západní straně hřebene chystalo zakončit svou celodenní pouť, vydalo se jej z východu pronásledovat celé stádo kamzíků. Patnáct, dvacet, kolik jich jen mohlo být? Pohled pro bohy. Dnes vyhrazený jen tobě, příteli. Pak do jednoho zmizeli v kleči a ty jsi provedl to samé. Tvým ložem se staly měkké polštáře horské trávy, mezi které sis rozložil modrý spací pytel. Tolik nocí už s tebou prožil. Ještě před koncem dne se ti pod první hvězdou podařilo zažehnout lihovou tabletu a nad oranžovým plamenem se pak po několik následujících romantických minut ohřívala voda na polévku. Dojedl jsi. Přimhouřil oči. Usnul. A nad ránem tě probudil chladivě vlhký dotek rosou pokryté svrchní látky spacáku, která se nevybíravě otřela o tvůj obličej. Ale no tak! Slunce přece ještě nedokončilo svůj noční maratón na druhé polovině zeměkoule. Ještě nenastal čas opustit ložnici. Zvenčí sice vlhkou, ale uvnitř vlastním tělem vyhřátou. Když jsi později - už s modrou oblohou nad hlavou - odcházel, zůstal po tobě jen kousek poválené trávy. Jako po těch kamzících.

A teď, příteli, když jsi zpět ze své nedávné vzpomínky, se rozhlédni okolo. Parkoviště přesycené. Další auta zoufale zapíchnutá ve svažité krajnici. Jedno za druhým. A tahle plechová fronta se táhne několik set metrů vzhůru po silnici, z níž podél řeky uhýbá nejpopulárnější stezka tvých hor. Nechtěl by ses prodírat procesím. Ano, to údolí je nádherné. Ty víš, co sem lidi táhne. Ale zároveň tušíš, že pod nohama davů se děje něco nedobrého. Hluk a lomoz tady neprospívá. Přírodního ubývá, umělého přibývá. Jistě bys nechtěl, aby (po)hromadné návštěvy zachvátily také místa, kde dosud vládne pestrobarevné ticho. Pestroticho. Snad má tedy zákaz svůj smysl.

Ale všechno nezakážeš. Internet. Cerca trova! Hledej a nalezneš! Třeba onen bivak s hřejivými kamny a dřevěnými postelemi, který léta nabízel přístřeší v tiché toleranci všech zúčastněných stran. Ti staršími a zkušenějšími zasvěcení věděli, jak se mají chovat. WWWyzrazení jeho polohy se ovšem zasadilo o blížící se konec. Rozházené střepy, začouzené stěny, nepořádek. Vidíš? Zákaz není všemocný. Kdo chce, cestu, jak rozvrátit pradávné horské pořádky, si najde. Třeba v malém políčku označeném ikonou lupy. Nebo ve své bezedné peněžence. Tvých druhů je moc, příteli. A mají moc. Moc mocných. Ubývá naopak pokory a vědomí, že také ty, já, oni tvoříme přírodu. Rádi se domnívají, že se člověk stal pánem. Ale to je mýlka. Hluboký omyl. Stačí maličkost a... vždyť víš.

Žádný zákaz tě nedokáže oddělit od tvých hor, prastarých stezek, mechem obrůstajících pomníčků, bublajících rašelinišť a pralesních vrchů. Ve tvých očích není embargo ta správná cesta. Chápeš svobodu a zodpovědnost jako dvě strany téže mince. Odpadky se sbírají, ohniště uklízí, domovy zvířat respektují. Stále jsi pokorným žákem přírody. A to je dobře, příteli. Buď na to hrdý.

Od té doby už uběhla spousta let. Pamatuji si, jak jsem o této cestě poprvé četl v knize Radovana Kuchaře „Deset velkých stěn“. Hned jsem věděl, že tohle je přesně cíl, o který se chci jednou pokusit. A tak stojím na ledovci Lechaux - podobně jako před lety Cassin - a koukám vzhůru. V hlavě se mísí nejrůznější pocity. Pokora, odhodlání, strach. To vše se mi motá v palici jako řetízkový kolotoč. Stěna na mě dělá velký dojem. Přesně takový, jaký chceš udělat při první návštěvě u rodičů své holky. Bude to velká výzva. Ideální pro test nejen mé odolnosti, ale také nových horolezeckých bot Asolo Eiger XT EVO GV.

Deset prstů v teple

V tak velké stěně, jako je Grandes Jorasses, může člověka potkat ledasco. Obzvlášť když v ní stráví tři dny, během kterých se vystřídají snad všechny roční období. Bylo nám vedro, pak zima. Chvíli jsme se topili v potu a pak - pro změnu - ve vodě, která nás skrápěla v podobě dešťových kapek. Ani sněhovým radovánkám jsme se nevyhnuli. Ale za všech těchto podmínek zůstávaly mé nohy v teple. Už když jsem si boty Asolo Eiger poprvé obul, pocítil jsem na nohou pocit jako nikdy předtím. To teplo! Od doby, co je mám, jsem se ke stavu, kdy člověk přichází o cit v prstech na nohou, ani nepřiblížil. I když jsem hodinu stál v mokrém sněhu a jistil Ondru v asi nejbláznivější délce celé cesty, nohy mi nepromrzly. Což bych rád řekl také o prstech na rukou a zbytku těla, ale bohužel nemůžu. Byla hrozná kosa.

Komfort ve stěně taky výrazně pozvedne, když si ráno po nouzovém bivaku může člověk skočit do bot a rozehřát zkřehlé prsty. Nebo když po celém dni v lezečkách zajede do pohodlné boty, která nikde netlačí a nemačká. Tohle se stává asi největší devízou bot Asolo Eiger. Ale možná i drobným úskalím. Samotné lezení nám dalo pořádně zabrat. Ale ne tolik jako následný sestup. Tříhodinové šlapání po ledovci za tmy, mlhy a vydatného deště se projevilo - promoklo nám úplně všechno včetně bot. Materiál, který tvoří jejich vnější izolaci, vodu nasával a nasával a já pak boty dlouho sušil na sluníčku. Jedním dechem je ale nutné říct, že i když boty skončily nasáklé jako houba, tepelný komfort se nezměnil.

Velké malé očko

Fast and light - styl, kterým se snaží zdolávat stěny nejlepší horolezci světa, vyžaduje od veškerého materiálu nízkou hmotnost, ovšem při zachování maximálního možného výkonu. I když jsem Grandes Jorasses lezl spíše v old school stylu slow and heavy, zabývání se váhou mě stejně neminulo. Od sedáku přes batoh až po boty jsem potřeboval s sebou mít technické a funkční vybavení. Asolo Eiger tohle splnily ve všech směrech. Váha 710 gramů je opravdu jedna z nejnižší v dané kategorii. Když jsem boty neměl na nohou, visely připnuté na sedáku a nijak mi nekazily požitek z lezení. 

Samozřejmě na botách nechybí výstupky pro upínání automatických maček a climbing zóna ve špičce podešve. Dalším příjemným prvkem je systém rychlošněrování, díky kterému nemá člověk problém zavázat si boty i v hrubých palčácích.

Co mě na botách Asolo Eiger XT EVO GV hodně bavilo, tak malé textilní očko ve špičce - na začátku svrchního zipu. Zdánlivá prkotina, kterou by člověk na první dobrou odsoudil jako věc k ničemu. Ha! Opak je ale pravdou. Očko umožňuje boty kamkoliv bezpečně a pohodlně pověsit. Na sedák, na štand, na batoh nebo na šnůru při sušení. Ono když člověk boty pověsí za tkaničky, zůstanou v poloze komínem nahoru a takto dovnitř naprší. Použije-li ale tohle malé očko, budou viset obráceně - komínem dolů - a ráno zajedou nohy do suchého. Miluju, když výrobce přemýšlí nad tím, co vyrábí.

Měkčí nevadí

Přestože Walkerův pilíř tvoří z velké části skála, měl jsem lezečky na nohou sotva půl dne. Ve většině pasáží mi byly oporou právě tyhle rakety Asolo Eiger. V položené suti, na mokré skále, v roztáté břečce připomínající sníh a taky v poměrně těžkých lezeckých pasážích jsem se cítil komfortně. Snad to bylo tím, že tyto boty nepatří k těm nejtvrdším na trhu. Samotného mě překvapilo, jak je podrážka relativně ohebná. Nicméně přesně tohle člověk potřebuje ve chvíli, kdy stojí na hladké plotně a chce udělat krok na tření. A přitom i ustát malou lištu nepředstavovalo problém.

Měl jsem Asolo Eiger XT EVO GV i v Tatrách při přelezu cesty "Havraní vlasy" (M5) nebo při lezení drytoolů u nás za barákem v Jeseníkách a ani v techničtějších věcech o obtížnosti M7 jsem nepocítil v měkčí podešvi problém. Spíše v tom vidím jejich přednost. Ve chvíli, kdy je nutné jít po tvrdším povrchu, v suti nebo po ledovci, noha tolik netrpí a chůze se stává o dost pohodlnější. 

Pozor, suť!

Nic a nikdo nejsme dokonalý, a tak i tyhle boty naráží v drobných nedostatcích. I když nedostatky jsou silné slovo. Přednosti, kterými vynikají, je zkrátka k těmto slabším místům předurčují. Jedná se o lehké boty. Nízká hmotnost je jejich nejsilnější zbraní, ale zároveň se v ní skrývá i ona drobná slabost. Svrchní softshellový převlek skvěle izoluje od chladu a nic neváží. Bohužel to je příčinou nižší odolnosti vůči protržení. Není to kůže. Kdyby ale byly Asolo Eiger XT EVO GV kožené, ztratily by právě na té své eleganci a lehkosti, kterou vynikají.

Nejhorší na lezení Grandes Jorasses je sestup dolů. Nekonečné šlapaní, slaňování, hrabání se v suti. Člověku pořád něco padá na hlavu nebo je po kotníky zapadlý ve štěrku. Na špičce bot se po téhle mordě vyklubalo pár malých trhnutých dírek. Nic co by nezpravila jehla, nit a trochu lepidla. Ale přeci jen je dobré počítat s tím, že pokud člověk plánuje kodrcat se delší dobu v suti, můžou tyhle problémy nastat. Pro dokreslení situace ale: přilba dopadla daleko hůř než boty.

Vítězem se tedy stává: Asolo Eiger XT EVO GV! 

Tyhle boty daly stěně za vyučenou. Stěna se bránila a snažila se odolat. Nedala se jen tak, ale proti těmhle pohorkám neměla šanci. Dá se to ale považovat za vítězství? Jo, místy to byl boj. Ale když jsme dolezli nahoru, necítil jsem pocit vítězství. S horou jsem nezávodil. Žili jsme spolu. Celé tři dny jsme se vzájemně poznávali, popichovali a oťukávali. Na začátku se možná objevily ambice jeden druhého pokořit. Nakonec jsme se ale loučili spíš jako dobří přátelé než jako vítěz s poraženým.

Možná to k tvým uším taky kdysi dolehlo: „Lezení tě živit nebude. Raději se pořádně uč!“ Těm uvědomělejším z nás to všechno docházelo. Ale i tak se učení a budování kariérního postupu v práci vždy odsouvalo na druhou, možná třetí kolej. Člověk raději naházel do batohu čtrnáct dní staré propocené oblečení, jablko, sušenku, lahváče a zmizel do skal. Jóó, to je život, být „crag rat“. Budu mít práci? Budu mít na splátku hypotéky? Musím doma už konečně přivrtat tu poličku! Nic z toho tě ale netrápí. Ty jen přemýšlíš, jestli pod kruhem půjde smyčka nebo to zase bude boj o holej. Měl jsem stavy, že jsem do skal musel běžet, jak moc jsem se těšil. 

Taky se ti podařilo prošvihnout rodinnou oslavu, zapomenout na výročí a naplánovat dovolenou, která bavila jenom tebe, protože úplně náhodou tam byly skály? Jsou i tací, kteří nestihli příchod svého dítěte na tento svět - byli ve skalách.

V dobách, kdy jsem ještě chodil na střední, si mi podařilo vyhrát regionální a okresní kolo ve šplhu na laně. Pořadatelé z toho byli nadšení a hned na víkend mě pozvali na republikové mistrovství. Moje odpověď? „Nezlobte se. O víkendu jedeme do Ostrova lézt.“ Kdo ví, mohl jsem udělat kariéru ve šplhu. Ale já byl ve skalách.

Jasně, dalo by se namítnout: Takový pocit přece zažívá každý, kdo dělá nějaký sport, který má rád. Lezení je ale jiné. Ten mix endorfinu, adrenalinu, strachu a euforie ti tolik chutná! A chceš ještě jednu dávku, i přestože tvá tepovka pod kruhem poskakovala v rytmu techna a svěrače ti málem povolily strachem. Tričko propocený, písek v uších, sedřená kolena, ale duše maximálně spokojená!

Jenže co s tím? Co s tou závislostí? Štveš s tím lidi kolem sebe. Neumíš se prý už bavit o ničem jiném. U večeře nevnímáš hezky upravený stůl, ani co jíš. Jen listuješ umaštěnýma rukama v průvodci a hledáš, kterou cestu si vylezeš zítra. Lezeckým kumpánům voláš častěji, než svému partnerovi a při čištění zubů zaujatě svíráš kartáček nejdřív zavřeným a pak hned polootevřeným úchopem, aby ve skalách brala lajsna. 

Rodina, práce, povinnosti - jak to všechno rozdělit a nic nezanedbat? A jak do toho zakomponovat lezení?

Vždyť ten týden má jen sedm dní!

Máte někdo recept jak na to?