Před patnácti lety jsem byl ještě puberťák, kterému po lícních kostech stékaly kapičky potu, když se v ruinách středovýchodního města plížil prachem, aby nezpozorován teroristy zneškodnil bombu, jejíž výbuch by ho poslal do dalšího kola s nepříznivým skóre. Náročné období. Tehdy se říkalo, že nový počítač, který si člověk právě přinesl domů, byl už v tu chvíli zastaralý. Tak rychlá byla doba. A dnes? Podívej se na facebook - živý přenos života tvého kamaráda i holky, co ti poslala žádost o přátelství, přestože nemáš páru, o koho jde.

Svět funguje v režimu sdílení. Nebo lépe řečeno - online sdílení. Závratným tempem se upgraduje nejen počítačová střílečka Counter-Strike, která letos slaví dvacet let, nebo nové funkce iPhonů, ale taky život na horách. Jestliže si člověk před deseti lety cestou na kopec sakra máknul a mockrát při tom rozbaloval a zase skládal papírovou mapu, aby se stejně minimálně jednou vrátil zpátky na poslední křižovatku, dnes tam vyjede na elektrokole s navigací na řídítkách. Tehdy stoupal sám, z lesa na něj hleděli tři svobodní kamzíci a cestu mu překřížila vyplašená laň. Dnes stojíš na vrcholu s dalšími deseti, dvaceti, třiceti lidmi. Zvíře žádné. Nepočítáme-li jorkšíra v batohu.

Je to dobře? Nebo špatně?

To ať zhodnotí povolaní odborníci, jejichž argumenty přispěchají vyvrátit samozvaní investoři. Pravda má mnoho podob. Fakta jsou ale neoddiskutovatelná - člověk je součástí přírody.

"Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří jediný současně žijící zástupce člověka – člověk moudrý (Homo sapiens)... Hominidé jsou středně velcí až velcí savci s výrazným pohlavním dimorfismem u orangutanů a goril a méně zřetelným u šimpanzů a lidí."

— Zdroj: wikipedia.org

A jakožto součást přírody cítím odpovědnost vůči svému životnímu prostoru. Odpovědnost vůči horám, pod kterými žiju a které se dokáží koupat v jasném měsíčním svitu a stejně tak utápět v mlze a dešti - jako právě teď, když píšu tyto řádky směřující... k psaní.

Máš internet, máš facebook, máš blog, máš svobodu. Můžeš napsat cokoliv. Sdílet GPS záznam jakékoliv stezky, kterou prozkoumaly podrážky tvých běžeckých bot. Můžeš se s celým světem podělit o snímky ze sjezdu Velkého kotle - co na tom, že území leží v národní přírodní rezervaci a celá lokalita je lavinovým katastrem, přičemž tví případní následovníci nemusí vyhodnotit riziko správně. Můžeš vypustit do éteru tipy na nejlepší lezecké cesty nebo rovnou info o celé oblasti, do které chodí jenom místní. Teda chodili.

Nad displeji na mnoha dalších vyústěních internetové sítě se jistě najdou lidé, kteří tvé tipy ocení. Ale taky existuje možná i početnější skupina, která se nemůže proti uveřejněným slovům bránit - zvířata, rostliny, místní obyvatelé. Zazněla z tvé strany před uveřejněním otázka, zda jim to nevadí?

„Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“

— John Stuart Mill

Já sám píšu hodně - do časopisu a na několik blogů. A určitě jednou z motivací, proč usedám za monitor počítače a vyťukávám příběhy do klávesnice, je podělit se o zážitky, pocity a emoce, které mnou na nějakém tom krásném místě hor zacloumaly. Máš to asi podobně. Ale nepovažuji za nutné - ba dokonce považuji za vhodné - ponechat ono místo nepojmenované. Nekonkretizované. Neodhalené.

Nedávno jsem dokončil velkou reportáž o lezení na Zbirohu, při které jsme na vrcholu jedné pískovcové věže objevili starou vrcholovou knížku se zápisy tamních legend ještě z roku 1965. Navíc popsanou jen z poloviny. Mohla by tam nahoře tedy dalších 55 let vydržet - jako svědectví a romantická vzpomínka pro několik dalších generací. Nebo bych mohl název oné věže vyzradit, aby... no proč vlastně? Čtenář tedy zůstává ochuzen. Ochuzen o název, nikoli však o příběh. Ten svůj si už ale musí najít sám.

Je jednoduché něco napsat. Porušit letité tajemství. Narušit životní prostor svých soukmenovců z říše mnohobuněčných heterotrofních organismů - čili živočichů. Je tak snadné navést okolo domu místního starousedlíka množství lidí mířících ke skále. Po jeho pozemku. A sdělit světu, že freeride v "Kotli" je pecka, ale už nedodat to Bé - tedy, že tam padají laviny a zákon do této lokality ani vstup nepovoluje.

Psaní je i odpovědnost.

Tak to vnímám já. Proto v mých textech nenajdeš konkrétní názvy a popisy. Tady mé prsty mlčí. Píšu o emocích, pocitech, atmosféře. Je to tak správně? Nevím. Udělej si svůj názor. Máme svobodu, ne?

V horolezeckém průvodci Lario Rock je rasově nevyvážený piktogram pěti bílých postaviček u sektoru Falesie del Lariosauro ocejchovaný čtyřmi tečkami. Tohle hodnocení podle legendy znamená "overcrowding". Přelidněno. Ovšem za celý den pod několika set metrovými stěnami, v časně ranních hodinách promítajícími své obrysy na hladinu jezera Como, nepotkáváme ani nohu. Jen několik ještěrek, které se před námi hbitým mrsknutím katapultují do vzdálenosti, jež jim zachrání ocásek.

Příjemné, to rozhodně. Ale překvapivé? Vezmeme-li v potaz jinak přívětivý italský obličej servírky, toho času ukrytý za nespolečenským plastovým štítem, její pravou ruku třímající futuristicky vyhlížející pistoli mířící na naše čela a metr vysoké plexisklo rozdělující piccolo stoleček s espressem na dvě osamocené poloviny, pak nikoliv.

Mezi stromy, lemujícími jinak docela frekventované prašné stezky ke skalám, pavouci tkají svá lepkavá díla, kterým dodávám vznešenost pomíjivosti svým upoceným obličejem. Ááááh! Fuj! V outdoorovém krámku ve městě Como se mi na mou otázku "Do you have climbing shoes?" dostává odpovědi: "Just three pairs." A carabinieri, projíždějící pod klesajícím sluncem, se milosrdně usmívají na naši stříbrnou Caddynu obloženou kempingovými křesílky a stolečkem, na kterém se v hrnci hřeje voda na ravioli za 1,29 €, vloženými do nákupního košíku vydesinfikovanou rukou zasunutou v jednorázové rukavici.

A teď, po týdnu stráveném broušením konečků prstů na vápencových a rulových útesech a nocováním na parkovištích v opuštěných regionech Piemont a Lombardie, míříme na severovýchod.

Do mlhy

"Ty si jako nebereš nepromokavou bundu?" Ájin hlas se nese poloprázdným a potemnělým prostorem rozlehlých patrových garáží nedaleko centra Madonny di Campiglio, zatímco rukama umačkává v batohu tu svou. Dnešním cílem je vystoupit pod skalní jehlu Campanile Basso a najít bivak, ze kterého ráno nastoupíme do stěny. "Ne, protože pršet nebude." Nesmí, nemůže nebo nemá z čeho? Prostě nebude. Říká to Meteoblue a taky moje představivost. Goráčovku prostě neberu. Už tak vystoupalo víko mého batohu povážlivě vysoko a před sebou - nebo nad sebou - máme 1200 výškových metrů do sněhem opevněného sedla Bocca degli Armi. Jdeme!

Osmahlé zátylky nabývají vlhkého lesku pod odpoledním sluncem, které rozvážným tempem křižuje protější masiv Adamello. Ale takhle to nemusí zůstat dlouho. Pohoří Dolomiti di Brenta je zvláštní. Ráno, pod modrou oblohou, zdá se všechno tak bezstarostné. Vápencové stěny, dlouholetou erozí modelované do románských křivek, osamělých věžiček a opevněných cimbuří, přitahují oči jako magnet. Jenže později - před polednem - chodí mraky. A až do soumraku neodchází. Sápou se po šedivých stěnách a cupují se na cáry v úzkých rozsedlinách. Jako tajemné přízraky se plíží mezi skalními věžemi, přináší pochmurnou náladu a umenšují lidskou existenci v tomto nevlídném světě, aby pak - jenom na kratičký okamžik - zmizely v hlubinách a za strženou oponou odhalily kulisy, kvůli jejichž spatření se zástupce lidského druhu sem nahoru odvažuje.

Je pět odpoledne a za Bocca degli Armi končí svět. Sněhové pole, strmá skála a dál už nic. Jen temná šedá plocha. Mraky přebírají vládu nad Brentou. Ale nehrozí nebezpečím. Prostě tu jen jsou. A náš zítřejší cíl - v labyrintu skal do nebes čnící štíhlou věž Campanile Basso - nechávají za plentou tajemna.

Snášíme vápencové kameny na rovný plácek na skalním ostrohu a budujeme zídku, která ochrání dvě těla před ochlazujícím nočním proudem ženoucím se od Adamella. Víme, že Guglii, jak onu skalní jehlu Italové nazývají, máme nad sebou. Tušíme její přítomnost. Ale ona si neoblomně trvá na svém mystériu.

Předzvěst

"Na mě káplo!"

Takže je to jinak. Prší! Pod šedivými cáry mraků, které zkušenost posledních pěti návštěv považovala za tradiční kolorit labyrintu Brenta, nikoli však předzvěst špatností, vsakují rukávy mé červené softshellové bundy další a další kapky. Možná jen kondenzuje vlhkost? Pršet přece nemá. Ale děje se to. A tak hledáme úkryt na římse pod převislou skálou. Sedět se tu dá. Ale spát? V žádném případě! V nejhorším prchneme dolů, k chatě. Není to daleko.

Naštěstí přestává. A ve chvíli, kdy vytahujeme vaření, zase začíná. Pořád jen kondenzuje vlhkost ve vzduchu?

Třikrát se vracíme přikrčit do suchého úkrytu pod žlutou stěnu, naznačující svou barvou, že až k ní se dešťové kapky málokdy přiblíží. Se soumrakem ale konečně přichází pohled, který jsme si k noci pod Campanile Basso vysnili. Poslední mrak se stěhuje přes hory a teď už si gecnul, společně s dalšími svými cumulodruhy, o mnoho set metrů níž v dolině u jezera Molveno. Teď se můžeme natáhnout na tom skromném plácku za větrolamnou kamennou zídkou a s pohledem k hvězdami posypané obloze vyležet síly pro zítřejší brzký start do stěny. "Dobrou noc."

Ústup

Vítr zesílil. Je studený. Znamená to, že bude brzy svítat? Zatím panuje černočerná tma a tak si pravou rukou jenom stahuju otvor okolo obličeje, abych uvnitř spacáku zadržel více tepla. Uvnitř přesouvám čelovku na druhou stranu, abych ji nezalehl pravým bokem. Levý už mám dost otlačený.

"Spíš?"

"Moc ne."

"Se ochladilo, co?"

"To jo, no... Ty jo, viděl jsi to?"

Jakoby někdo bliknul žárovkou na chodbě. Blik. Obloha za námi se na okamžik rozsvěcuje a stejně rychle pohasíná. Jenže tady ovládá vypínáč kdosi mocný nad námi. Bouřka! Ale jak? To není možný přece. Vždyť máme nad sebou jasnou oblohu. Samé hvězdy... a teď zase ta záře! Ovšem hrom se neozývá. Asi je to daleko. Nicméně, chceme se na to spoléhat? Tady? 2700 metrů vysoko? Se dvěma spacáky a jednou nepromokavou bundou? Proboha, ne. Balíme!

Je to fofr. Mačkám spacák navlhlý od noční rosy do kompresního vaku a láduju batoh, jak mi přicházejí věci pod ruku. Mám sbaleno. Ale Ája se ještě páře se samonafukovací karimatkou. Ty vole, to je vynález! Zlatá pěnovka. To složíš a jdeš. Klepu kosu. Obloha zase svítí. Už bych šel. Hrom nikde. Už to má sbalený. Tak mizíme.

O kousek níž, krytí skálami před větrem, už nemáme důvod dál prchat. Je to jasné - obrysy mraku na obzoru sice stále co chvíli zvýrazňuje krátký záchvěv silného světla, od něhož i temná obloha nad našimi hlavami krátce modrá, ale vzdaluje se to. Sedíme na studené skále a hodiny na telefonu ukazují 3:20. Moc brzo. Brzo, abychom tady na šutru dřepěli dvě hodiny do doby, než nám síla slunce umožní něco dělat. Ve světelném kuželu čelovky hledáme alespoň malý plácek, na kterém dokončíme přerušenou noc. Jeden zdá se být obstojným, ale... mírně se svažuje a končí srázem. "Přece se ve spánku nevrtíš tak, aby jsi sklouznul dolů!" No... tak snad ne.

Vrchol (všeho)

Campanile Basso. 11:11 a po jedenácti délkách stojíme na vrcholu. A už zase rozehrává Brenta to své divadlo, kdy se jedna mlžná opona přetahuje o místo s druhou a upozorňují tak zaangažované diváky, že dopolední romance spěje ke konci. Schyluje se k druhému dějství. Mlhy na scénu!

V okamžiku, kdy zelený pramen lana zasviští vzduchem a rozvíří prach u mých nohou, pociťuji na nose úzce lokalizovanou vlhkost, která se vzápětí vizuálně projevuje na mých rukávech. Už zase! Ale načasování perfektní. V tomhle slaňovat, to by mě mrdlo. Prochcaný lana, ještě se ti to jak na sviňu zauzluje a z jistítka ti do ksichtu cáká voda jak z ostřikovače na čelním skle. Měníme plány a ze sedla sbíháme přesně na opačnou stranu hor, než vede stezka do našeho pojízdného domova. Jenže déšť zesiluje a vidina masivního dřevěného stolu, ozdobeného mísou pasta al ragú, ze které - zpod parmazánu - sálá vůně Itálie, a vlhkých oken, na než koukáme z té správné strany, totiž zevnitř, nás přitahuje na blízkou chatu Tommaso Pedrotti.

Jenže s třiceti eury v kapse tady velkou show neuděláme. Dnes ještě musíme dolů. Znovuobnovená dohlednost na vrchol kopce nad chatou stává se jasným impulzem k akci teď, nebo nikdy. Byť těstoviny, zalité půl litrem piva, prvních pár minut silně protestují a raději by hlasovaly pro měkkoučké lůžko v prvním patře, nežli zběsilé kmitání nohou v rozbředlém sněhu a mezi rychle osychajícími kameny. Temná stěna se ale tlačí proti nám. Další vlna od Adamella. Chce nás zmáčknout, pořádně vymáchat a na zavěr už jenom spláchnout. Kdo bude rychlejší?

Ke kapli nad chatou Brentei, toho času v rekonstrukci, dobíháme v prvních ledových kapkách. Přichází vítr, slejvák, dokonce kroupy. Peklo. Ale my už máme vyhráno. I tohle za chvíli přejde a v dalším okně to dotáhneme do údolí. A příště už se nebudu s tou goráčovkou rouhat - to tady pod křížem slibuji.

Autor důvěřuje

Dokážeš si představit jet na kole 10 dní a 19 hodin prakticky v kuse? Denně urazit v průměru 460 kilometrů? A spát ani ne dvě hodiny ze dvaceti čtyř? Přední český ultramaratonec Daniel Polman si to představovat nemusí. On to zažil. Nebo snad zní příhodněji přežil?

Letos v červnu uplynul rok od okamžiku, kdy Dan dokončil nejtěžší závod světové silniční ultramaratonské série Race Across America - známý pod zkratkou RAAM. Trasa vede ze západního pobřeží USA na východní. Celkem to čítá bláznivých 5000 kilometrů. Závodníci musí překonat tři pouště a horská sedla vysoká přes 3000 metrů. Musí fungovat v brutálních vedrech, ale také v bouřích a vytrvalých deštích. 

Neskutečná zátěž pro lidské tělo. Předejít předvídatelným problémům je nutnost. Čti, jak se Dan za pomocí ponožek Bridgedale stará o to, co ho nese k cíli - o své nohy.

„Takový závod, jako je RAAM, je extrémní test tělesné kondice i psychiky. Zároveň ale klade obrovské nároky na kvalitu používaného vybavení. Začíná to u kola a končí na nejcitlivějších místech, kde dochází ke styku jezdce právě s kolem – zadek, ruce, chodidla. Vybrat správné kalhoty a sedlo, rukavice a řídítka, boty a ponožky je často velký oříšek vyžadující několikaleté testovaní metodou pokus-omyl. Přesvědčil jsem se, jak tato metoda bolí. Chodidla dostávají při ultramaratonech neskutečný záhul. Chvíli se rozpínají a tlačí v tretrách při vedru sálajícím z vozovky, jindy jsou rozmočené v dlouhé jízdě deštěm, někdy zase odolávají nízkým teplotám. Neustále jsou však podrobeny tlaku karbonové podrážky a jazyku boty. Stačí jeden špatný šev v ponožce a máte zaděláno na velký průšvih.

Na ultramaraton je tedy nutné se vybavit ponožkami, které jsou anatomicky vychytané, ve správných místech polstrované a jinde naopak prodyšné. Minimalistické švy na správných místech jsou také nutností. Další velké nároky je třeba klást na materiál, který by měl zajišťovat co největší komfort. Tedy odvod potu, rychlé schnutí a udržení tepelného komfortu. V neposlední řadě je nutná také odolnost. Ponožky, které dobře fungují, ale druhý den jsou děravé, jsou k ničemu. Sečteno podtrženo – nároků je mnoho. Po mnoha letech jsem konečně našel, co jsem hledal. Ve všech směrech dokonalé ponožky Bridgedale. RAAM 2019 jsem zvládl ve třech párech řady ultralight, které doteď používám na závodech i při tréninku. Do dalších ultra projektů už neskočím s ničím jiným na nohách!“  

Daniel Polman dokončil RAAM jako třetí Čech v jeho 38-leté historii a dosáhl dokonce nejlepšího českého času i umístění. To vše navzdory na čtyřikrát zlomené a následně sešroubované klíční kosti necelé dva měsíce před startem. Skoro až neskutečný příběh popsal v knize DREAAM. Byl také přizván mezi elitní světové ultramaratonce na 9000 km dlouhý závod Red Bull Trans Siberian Extreme z Moskvy do Vladivostoku. Na start se coby první Čech v historii postaví v červnu 2021.

Více o Danovi najdeš na www.danielpolman.com. 

Bridgedale pro běh a cyklistiku

Zbývá jen několik posledních desítek metrů. Vrchol máš na dohled. Musí to být on, protože nic vyššího za oblým horizontem nevidíš. Dvanáct hrotů maček se zakusuje do tvrdého větrem vyfoukaného sněhu a tvé tělo se při každém kroku unaveně zvrátí doprava, kde najde oporu v dlouhém topůrku cepínu. Vyprázdněný žaludek, který ráno s vypětím všech sil strávil půlku tatranky, se v návalech zvedá až kamsi ke krku. Pocity na zvracení. Nauzea se tomu říká, ne?

Ale už opravdu jen kousek. Naposledy se vydýcháš a... ano! Výš už to opravdu nejde. Při vrzavém zvuku maček, zanechávajících po sobě ve sněhu jen změť geometricky pravidelných čárek, se otáčíš k ostrému hřebeni, který ti zůstal za zády. Na znamení společného úspěchu natahuješ pravou ruku vstříc parťákovi, jemuž chybí poslední dva kroky. Vaše huňaté palčáky na okamžik splývají v jeden celek. Hotovo! Nikde ani noha. Kromě těch vašich čtyř. Než stanuly takto vysoko, musely urazit dlouhou, předlouhou, cestu. Pět let? Deset? Patnáct? Jak dlouho trvala tvá příprava?

O 4000 kilometrů dále na západ se jiná dvojice - dost možná i lépe vybavená - právě zařazuje do vlaku světýlek, plynule se sunoucího vstříc vrcholu Evropy. Také u těch dvou se dostaví nauzea. Zanechají za sebou ve sněhu stejné čárky od maček. A na vrcholu si potřesou v rukavicích zahalenýma rukama. Všechno stejné. Stejný sníh, stejné výhledy, stejná radost. Jen ta jejich cesta trvala čtyři dny - včetně aklimatizace na ledovci Argentière. Příští týden mají domluvený seskok padákem a za měsíc odlétají do Egypta na kurz freedivingu.

"Mnoho cest vede k Bohu, jedna vede přes hory."

— náhrobní kámen Rudolfa Kauschky a úvodní strana autorova deníku

Ti druzí dva žijí pestrý život plný zážitků. Zatímco ty se celý život akorát učíš, jak uvázat prusík z volného konce lana, hrabeš se při každé skialpové túře ve sněhu, aby ti pohled pod lupu ukázal, jestli sněhové krystalky náhodou zase nezměnily podobu, a po večerech ležíš v průvodcích a přepínáš okna na počítači ve snaze najít co nejvíc informací pro svou další pošetilou výpravu.

Přitom sis taky mohl najmout guida. Jsou to profíci.

Ale ty máš svoji hlavu.

Paličáku! Jdeš si zase tou svou cestou. Dlouhou předlouhou cestou, na které i přes všechny ty své zkušenosti stejně zase uděláš nějakou hovadinu. Kolikrát tě už zastavila některá z mnoha slepých uliček? Tak jako švédský spisovatel August Strindberg experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne, tobě se podařilo exaktně ověřit, že jako sedmičkový sportovní lezec jsi na písku úplná nula. A zase začínáš od začátku. Pokolikáté už? Ze sedmiček jsi klesl na čtverky. Učíš se zakládat smyčky s uzlem na konci a ošálit tak svou vystrašenou mysl. Kruh! Kde je kruh? Ve čtverce? Žádný není. Až si tvoje nohy zvyknou na nejistou přilnavost osolených plošinek, můžeš se posunout k pětkám a šestkám. Tam už nějaký ten kruh najdeš. Jeden. Na kruhy musíš dospět.

A dospívání trvá. Sladkých sedmnáct, jak se na to krásně vzpomíná. Přece tuhle etapu šmahem nepřeskočíš. Pravda, šlo by to. 250 Éček a za dvě hodiny se zapíšeš do vrcholové knížky na Kapelníkovi. A možná odpoledne vybojuješ i Taktovku.

Anebo si na ni počkáš. Přece jen, Stará cesta na Taktovku je obtížnost VIIb. Ale na fotce v průvodci tě dočista uhranula. Popis výstupu už odříkáš nazpaměť. A pak se jednoho dne, v dobré konstelaci dané přechodem Jupitera přes Mars, odhodláš nastoupit. Tou nepříjemnou drolivou stěnkou. V traverzu za druhým kruhem pak vložíš do spáry tutový uzel, ale v odlezu ke třetímu se stejně poděláš strachy. A když pak, na malinkém prostoru hlavičky, uchopíš mezi prsty kratičkou červenou tužku, s tuhou ztrácející se ve dřevě, a zvěčníš svůj výstup v knížce, hned za tou včerejší údernou dvojicí, pochopíš víc než tvůj platící předchůdce - z úcty ke skále by bylo lepší tady nahoře vůbec nebýt. Od roku 1925, kdy Rudolf Hanke se svými druhy vytyčil tuhle cestu, vydrolilo se z Taktovky do svahů pod stěnami miliony zrníček písku. Každé šlápnutí prohloubilo stupy o několik setin milimetrů - za bezmála sto let pak v součtu o několik centimetrů. A broušení lana v traverzu za prvním kruhem podřezává věž jako Lotrandova pila dvojmužná. Řízni řízni, řízni,...

„Kořenem zla je nedostatek poznání.“

— Konfucius

Uděláš si o lezení ve Skaláku komplexní obrázek, protože máš za sebou celou tu cestu poznávání a učení se. Znáš slepé uličky, nikoliv zkratky. Pochopíš, že výkřiky "Dojistěte ty pískovcový vraždy! Ať to můžeme lézt taky," jsou voláním z brány pekelné. Lidí ve stěnách přibyde, písku však ubyde. A chudák Hanke, který kolem Taktovky obcházel od roku 1922 dlouhé tři roky, než se probojoval až nad poslední čtvrtý kruh, se před dodanými borháky ani nemohl bránit. Touha být nahoře hned - beze strachu, bez překážek - zabila jeho odkaz. Ducha oné cesty.

Bezpečný adrenalin. Taková je doba.

Máme peníze, nemáme čas.

Nebo ten čas, který bychom mohli věnovat horám, jenom měníme za peníze, abychom si za ně mohli hory koupit? Na hlavu postavené, že? Lanovky až na vrcholy, stezky v oblacích, hotely v ledovcích. Kdo to všechno vybudoval? My, přece. Naší touhou hory (vy)užívat - teď a tady. Vítězství je jisté, porážka vyloučena. Pýcha se dme, hory podvolují. Pokora, držkopády a naslouchání zůstávají už jen staromódní výsadou romantiků, pro které se heslo "Čas jsou peníze!" dosud nestalo hlavní mantrou života.

Autor důvěřuje

Noční bouřka po sobě zanechala kluzké kameny a rozmáčenou stezku, která se, v blízkosti do dolin kvapem uhánějících zpěněných vod horské říčky, tu a tam ztrácí pod hladinou narychlo stvořených jezírek, nutících mne vybočit z přímého směru. Jehličkami obsypané větvě smrků, upozorňujících svými špičkami na vyjasňující se oblohu, fungují jako zvlhčovač vzduchu, jež hasí v mých plicích žár, způsobený narůstajícím sklonem stezky. Miluju běhání po dešti.

Tělo pracuje přesně tak, jak od něj očekávám. Chodidla mezi překážkami, nakladenými do cesty miliony let dlouhými epochami erupcí, vrásnění a zvětrávání, dopadají přesně do těch míst, ze kterých mě následně jako katapult vystřelují do dalšího kroku vzhůru po stezce. Zas a znova. Terén není protivník. Já jsem terén. Prověrka ale teprve přichází. Tenisky už se nepotkávají ve vzduchu tak často a naopak životodárná pumpa tlačí do zatínajících se svalů víc a víc kyslíku. Rychleji a rychleji. Těžké plíce nutí opustit vzpřímený postoj a padnout do mírného předklonu. Snad abych si tu do oblak mířící stezku prohlédl pěkně zblízka.

Sotva se vyhoupnu nad porost kosodřeviny, která jako poslední mohykán houževnatě vzdoruje přísnému jesenickému počasí, ledový vítr mi dá skrz propocené tričko najevo, že už se blížím konci první osmikilometrové zkoušky. Nebo spíše naší? Běželi jsme totiž ve dvou. Ale jako bych se na stezce pohyboval sám. Můj parťák svou přítomnost nedával příliš najevo. Jen přitakával do rytmu, který mé nohy nastolily. Až tady, na větrné horské louce, kde si tak rád sám pro sebe opakuju: "Co víc já potřebuju? Jen tohle!" předvádí můj společník svou nepostradatelnost na podobném typu podniků, jako je přeběh jesenického hřebene. Ochotně poskytuje lehkou bundu, dvě deci melodicky jazyk svlažující vody, načerpané do láhve ještě dole u pramene, a půlku tyčinky. Tu druhou ještě ponese pro cestu dolů, kdy každý krok v příkrém klesání zadupne poslední ze zbytků mých sil do hlíny.

Popravdě, měl jsem o něj trochu obavu. A taky o sebe. Protože s batohem, který na zádech neposedí, dlouho utíkat nevydržíš. Ale on - Lowe Alpine Aeon - zůstává klidný. Naše záda pracují ve vzácně synchronizovaném rytmu. Lehoučké ramenní popruhy objímají moje ramena pevně, nikoli však drsně nemotorně. A v pase to jednou dobře cvakne a víc neřešíš. Zase mě překvapil - parťák!

Beduínský nosič

Náš vztah přitom nejvíce prověřila do všech koutů, škvírek a mezírek zalézající zrnka marsově rudého jordánského písku ve Wadi Rum. Když tě probudí muslimská modlitba, rozléhající se prašnými ulicemi špinavé beduínské vesnice, a při snídani, sedíce na zeleném laně smotaném do papenky, zíráš do několik set metrů vysokých stěn, máš ráno jedinou starost: Co dneska polezeš?

Jebel Rum, Jebel Um Ishrin, Jebel Khazali. Spousta směrů, spousta cest, ale žádné jištění. Snad jen na konci délky lana objevíš ve skále hodiny omotané několika pod arabským sluncem vybledlými smyčkami, jejichž stáří by nedokázala určit ani odborná expertýza. Budeš jim věřit? Mnoho jiného ti nezbývá. Holé stěny tak, kromě jisté dávky odvahy, předpokládají spoustu vlastního materiálu, který si pod stěnu přineseš. Friendy, vklíněnce, smyčky, karabiny, dvě poloviční lana. A ne příliš často, ale sem tam ano a vždy docela nečekaně, opustí některý z chytů pozici, na které, do tvého příchodu, setrvával po staletí. Takže i helmu s sebou. A vodu! Přičemž litr je samozřejmě v poušti málo. Kdypak tady asi naposled pršelo?

Ale to všechno můj parťák Lowe Alpine Aeon pod stěnu odnesl. Na co nenašel prostor ve svém nitru, připásal si zvenčí - lano i helmu. A pak, ve stěně, už jen splýval. Nechal se unášet vzhůru a věděl, že nesmí rušit. Že vyžaduji naprostý klid, abych mohl do každého kroku v místy nedůvěřivě křehkém a jindy spolehlivě pevném pískovci vložit plné soustředění. Taková byla naše souhra.

Nehasit, hořím

Pravda, neodešel z pouště beze šrámu. Oč drobnější, o to drsnější zrnka písku na jeho povrch dorážela ve stěně i při bloudění kaňony v nekonečné a na náladě nepřidávající snaze objevit tu jedinou soutěsku, která slepě nekončí v labyrintu skal, ale ústí do bezpečí vesnice. Ušmudlaný a poškrábaný ale stále plnil své úkoly - sedět a nést. A obzvláštní úpornost prokázal, když bylo potřeba vysmýkat na vrchol pískovcového masivu v prachu pod skálou sesbírané suché dřevo: na oheň. Nechal stranou, že gumičky na jeho sportovně vyrýsovaných bocích slouží především trekovým holím. Místo protestů se chopil pokroucených pouštních větví a za celou cestu vzhůru neupustil ani jednu. A to se mu v pase ještě pohupoval spacák. Jaký to pošetilý nápad vydat se nocovat do pouště s osmnáctilitrovým batohem.

Ale stejně tak pošetilých se mohlo zdát těch 66 pěších a bolestivých kilometrů z Liberce na Sněžku. Také na tvrdém jizerském asfaltu, polských haťových chodnících i kamenité Cestě česko-polského přátelství jsme snášeli nástrahy terénu společně. Dokonce se mnou tu a tam proplouval horským vzduchem, který vždy před ním rozrazilo mé tělo, uvádějící do pohybu hrubé 27,5 palcové pláště po hliněném trailu. A vždycky seděl. A když se řeklo: "Intenzivní trénink!" osvěžoval má spocená záda dávkami čerstvého vzduchu. Je to dobrý parťák. Spolu kamkoliv!

Varianty: Lowe Alpine Aeon

"Žádné nové zprávy." Po celém odpoledni na skalách beru do ušmudlaných dlaní svůj bílý iPhone - Touch ID jako obvykle na prolezenou kůži nereaguje - a nic. Žádné e-maily a žádné "potřebujeme udělat, připrav prosím, termín asap". Zvláštní. Na jednu stranu příjemné - prořídlé poznámky na mém "to do" papíře umožní víc lezení. Na druhou stranu mě - maniaka, který za vším, co dělá, potřebuje vidět výsledky - ten samý prořídlý papír lehce zneklidňuje.

Suma sumárum ale - to jsem přece poslední rok chtěl. Trávit víc času venku, mít prostor pro vlastní psaní, práci kolem baráku (a že jí tam je), vzdělávání se, čtení knížek, chození s foťákem na západy. Sice mi korona snížila čísla na vystavených fakturách, ale taky za mě možná zařídila něco, k čemu já postupoval mikromilimetrovými kroky.

"Pokud máte knihovnu a zahrádku, máte všechno, co potřebujete."

Marcus Tullius Cicero

Ono hnát se za výdělkem, za společenským statusem, za překonáním souseda o metr delším bazénem, na tom není nic špatného. Trvale udržitelný ekonomický růst si to žádá. Když přestaneme hákovat, systém se zhroutí. Nejspíš. Ale teorie kapky v moři napovídá, že se svět nezblázní, když se několik nepřizpůsobivých jedinců rozhodne pro pravý opak: hnát se za nicneděláním.

Náklady nicnedělání

Nemusíš být vyžírka systému nebo naopak rentiér. Jenom musíš vědět, co chceš. A tomu podřídit vše ostatní. Světem se v omlácených dodávkách potulují tisíce, desetitisíce a možná i statisíce nomádů, kteří si vystačí s málem. Někdy i s hodně velkým málem. Pod skálou si oblékají ošuntělou péřovku, jejíž pelichání skrz protrženou tkaninu už nejméně třikrát vyřešila všemocná stříbrná páska a původní barvě Firecracker za posledních šest let intenzivního nošení dodaly outdooráckou patinu skvrny od mastného bazalkového pesta a opravy urvaného výfuku. Ale pořád funguje. Hřeje. Že nevypadá jako z katalogu? Přece se nezavřeš na měsíc do kanclu, aby dva týdny poté na tebe zírala díra, kterou ti v nové péřovce za šest litrů zanechala jiskra vylétnuvší do chladné podzimní noci z plamenů táboráku.

"Jak vůbec může někdo chtít vyměnit kus života věnovaný namáhavé a usilovné práci za lepší žaluzie. Stojí hezčí ozdoby na oknech skutečně tolik času? Proč si přidávat hodiny práce na poli, aby si člověk mohl pořídit vůz."

Henry David Thoreau

Filozof, moralista a básník Henry David Thoreau už v polovině 19. století opustil průmyslovou revolucí zrychlený život v Concordu ve státě Massachusetts a 4. července 1845 - symbolicky na Den nezávislosti - se nastěhoval do dřevěné chatky u rybníka Walden, kterou si vlastnoručně postavil za 28 dolarů a dvanáct a půl centu. Když si přečteš jeho knihu Walden aneb Život v lesích popadne tě chuť sbalit si do batohu sekeru, kotlík a prchnout stejně tak. Ideálně ještě dnes. A když už adorujeme toho Thoreaua, přibal si na útěk také jeho esej Občanská neposlušnost. Jen pozor, aby na tebe pak nezaklekli z finančního úřadu pro neplacení daní. Thoreau byl trochu radikální.

Ale zpátky k nicnedělání současnosti. Máš chuť na kávu? Máš na výběr. Espresso "made with love" pod tlakem 9 barů do porcelánového hrníčku s podšálkem a půldecinkou vody za 55 Kč. Nebo kafe "made with love for freedom" z vlastní moka konvičky a kilového pytle Bellarom z Lidlu za korunu pade. Sifon zdarma. Z pramene. Kolik hrdlo ráčí. Jaká bude tvoje volba?

Kolik práce stačí

Právě nad tím poslední dobou usilovně přemýšlím. A snažím se přeprogramovat svůj letitý mind set, že 7b na onsight není výsledkem, který by zaplnil můj kručící žaludek. Samozřejmě, není. Bez práce nejsou koláče. Ani těstoviny nebo kotleta na gril. Ale chceš-li postavit normy na hlavu - pět dní v týdnu lézt a dva dny pracovat - není to utopie. Záleží jen, kolik tomu dokážeš obětovat. Hlad po cestě ze skal je potvora a smažené menu na Koupáku vypadá fakt lákavě. Ale 140 Kč za sýr s hranolkama a kečupem? To si vyžádá hodinu dvě práce - po zdanění a odvodech. Která miska vah převáží druhou?

Na nové trekovky by se shora taky koukalo líp než ty současné ušmudlané škrpále. Ale opravdu se dírka na malíčku levé nohy a prodřené paty stávají natolik zásadními problémy, že zase potřebuješ měnit obutí? Není lepší strávit tři dny ve skalách, kde se stejně v písku pod stěnou poflakuješ naboso, než tři dny hákováním na nové? Spousta lidí ve skalách vypadá jak bezďáci. Potkat je v Praze na hlaváku, dáš jim pětikačku. Ale oni ve svých děravých džínách, sedáku, ze kterého lezou nitě, a karabinami, co pamatují krále Klacka, lezou o dvě třídy těžší věci než ty s vyleštěným matrošem - těžce vydobytým v okovech systému.

"Jak trávíme naše dny, tak samozřejmě trávíme celý život."

Annie Dillardová

Náklady, náklady, náklady. Okolo nich se to celé točí. Jak hluboko se ti podaří je stlačit, tolik svobody získáš. Nájem, hypotéka, energie - samozřejmě, toho se tak snadno nestřepeš. Leda s tou omlácenou dodávkou. Na velkých věcech se úspory hledají obtížněji než na těch malých. Takže co třeba placené aplikace v telefonu? Apple Music za 150 Kč měsíčně? 1800 Kč ročně? Při frekvenci mého poslouchání, asi překousnu pár reklam na Youtube. To presíčko za pětapadesát káčé dvacetkrát v měsíci dá v součtu taky hezkých 1100 Kč, za rok 13200. A když získáš tolik volného času, nedojedeš do skal místo autem na kole? Spalovací motor je nenasyta.

Možná nejvíc za poslední tři roky se mi podařilo ušetřit nepoužíváním mýdel a šamponů. Věř nebo ne, tělo to nepotřebuje. A pak právě naopak, přichází další úspora - za krémy. Mýdla totiž vysušují.

Škrtni a začni

Je to proces. A taky odříkání. Nebo skromnost, minimalismus, nenáročnost. Nazývej to, jak je ti milé. Rozhodně se nestaneš finančním rentiérem - k tomu vede dlouhá cesta plná hákování od rána do večera, na jejímž konci se tvé tělo a mysl dostanou do takového stavu, že nějaké výkony ve skalách ti už stejně budou úplně ukradené. Spíš tak rentiérem svobody - každý den její pořádný kousek.

• Hoď si měsíční výdaje vs. příjmy do tabulky. Tam se ukáže kolik a kde ušetřit - aplikace, tarify, zbytečné poplatky za zbytečné věci. Pamatuj - hory pětkrát týdně, 260 dní v roce.
• Nachystej si svačinu a nezapomeň kamkoliv vyrazíš přibalit do auta vařič a moka konvičku. Dvě plechovky koupíš po cestě u Vietnamce - na benzince jsou drahé.
• Opravuj místo vyhazuj. Nic nevydrží věčně, ale s jehlou, nití a stříbrnou páskou déle, než si myslíš.
• Smiř se s patinou. Žmolky na mikině, sluncem vyšisované barvy, ušpiněné rukávy. To k outdooru prostě patří a na funkci to má vliv pramalý.
• Plná peněženka ti za každý online nákup vrátí několik procent zpátky. Koruna ke koruně a za rok máš na nový sedák.
• Používáš platební kartu Revolut? Při cestování ušetříš na směnném kurzu a ještě si můžeš nastavit zaokrouhlování plateb s tím, že se ti rozdíl v zaokrouhlení automaticky uloží do trezoru, který si, až uznáš za vhodné, vybereš. Na obměnu prolezených lezeček, třeba.
• Akcie, Peer to Peer půjčky, investice. Inflace je neúprosná, peníze na účtě ztrácí na hodnotě. Přitom ti můžou vydělávat - třeba na takové ty nezbytné životní náklady. Pozor ale - pokus omyl tu vyjde draho. Nicméně zorientovat se v tom zase tak složité taky není. A navzdory všem mýtům - dá se investovat i s malými částkami.

S takovou už snad není nutné věšet hlavu nad slábnoucí intenzitou pracovních e-mailů. Stejně jich vždycky do schránky přistane víc, než by člověk lezoucí chtěl. A kdo si vytvářel polštář (nikoliv na spaní do hamaky, ale finanční na účtech) v dobách hojných, může nastalou krizi využít k pořádnému projektu. K projektu Svoboda. Všechno ostatní už beztak máš.

Disclaimer: Autor dosud nedosáhl ideálu dvou pracovních dní, stále je v procesu a proto tento článek nemá ambice stát se univerzálně použitelným návodem. Vnímej ho prosím spíše jako sumář nápadů, jak se ideálnímu stavu přiblížit. Což už samo o sobě lze považovat za úspěch.