"A proč si nezaplatíte nějaký penzion? To nemáte peníze?" Peníze? To asi není důvod. Rozhodně ne ten hlavní, pro který nafukujume v kufru auta matraci zakoupenou za 439 Kč v Decathlonu, pod zadními dveřmi rozkládáme dvě kempingová křesílka a na bedně s lezeckým matrošem krájíme Salame Campagnolo Corto Maestri na pořádné silné plátky, které z bílého plecháčku zapíjíme červeným vínem dozrálým v Alto Adige.

Ušetřené peníze jsou spíše jen příjemným bonusem, který raději směníme za nového lezeckého průvodce po nejlepších vícedélkových cestách v okolí Passo di Sella, než za pokojík s vyřezávanou protěží na pelesti postele a plechovku Coca Coly za pět Euro v minibaru. K živým protěžím jsme se před pár hodinami skláněli při sestupu ze Schubertovy cesty na Piz Ciavazes. A zatímco ponoříme své nohy do ledové tůně pod vodopádem, abychom z nich spláchli kožený odér lezeček, vychladí se nám i ta Cola - koupená za pětasedmdesát centů ve Sparu v Cavalese.

Tohle máme rádi. Hledět otevřeným kufrem na tmavé obrysy přes den bělostných dolomitských stěn, které pod tisícem hvězd nabývají zvláštní dominance nad lidskou maličkostí. Do půli pasu zachumlaní v péřových spacácích se střídáme v předčítání ze zažloutlých stránek knihy Himálajští tygři, ulovené v regálech antikvariátu. Ještě rozlejeme do plecháčků poslední dvě deci vína a pak už za sebou necháme zaklapnout dveře našeho apartmá.

Necháme si zdát o bialetce, vypouštějící souvislý proud páry a s ním také vůni čerstvé kávy do vlahého ranního vzduchu, nasávajícího teplo z prvních slunečních paprsků, které překročily ohromné stěny na východě. Dobrou noc. Nebo už dobré ráno?

Mohlo by to být lepší?

Lepší než probuzení ve čtyři ráno kapkami vody, dopadajícími v pravidelném rytmu na povrch karimatky u tvé hlavy, protože ledový příkrov, pokrývající strop skalního bivaku, začal s náhlým nočním oteplením nad ránem měnit své skupenství. Lepší než se uprostřed noci kroutit s křečemi v žaludku a třikrát během půl hodiny vybíhat s holým zadkem z jakž takž vyhřátého spacáku a zadýchaného interiéru auta do dvacetistupňového mrazu a u toho poslouchat vyčítavá slova parťáka, co tady doprdele lítáš? Nebo snad lepší než podcenit vyhlédání rovného plácku včas - ještě za denního světla - a pak se celou noc vyhýbat kořeni pod svým pravým stehnem?

Určitě ano. Mohlo by to být lepší.

Ale vzpomínal by pak člověk na tak akorát tvrdé hypoalergenní matrace s povrchovou úpravou s Aloe Vera, porcelánovou mísu s teplým dřevěným prkýnkem a bubnování deště do plechové střechy?

„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“

— Radan Kuchař, Deset velkých stěn

Člověk žije, když se s ním něco děje. Ne když vegetuje.

Proto hledáme velké převislé kameny raději než velké přepychové pokoje. Parkování stranou než parkování u penzionu. Otvírák na víno zapadlý na dně bedny s lezeckým vercajkem než zaneprázdněného vrchního, který poradí tu správnou láhev. Červené je stejně nejlepší. Svařené v Jet Boilu ideálně. Jenom stáhněte plyn včas. Hoří to.

Vrátit něco horám

Parkovat přes noc? Zakázáno. Rozdělávat oheň? Zakázáno. Koupat se ve vodopádu? Zakázáno. Lézt na nejvyšší vrchol pohoří za pomoci vlastních schopností? Zakázáno. Postavit stan? Zakázáno. Bivakovat? Tak snad v případě nouze. Ale běda, jestli to budete zneužívat.

Povoleno je postavit lanovku. Kabinovou. Aby vyvezla denně nahoru tisíce lidí, kteří by tam jinak se svými slabými plícemi a objemnými podhrudníky nedošli. A povoleno je létat nad horami zásobovacím vrtulníkem, jenž zajistí suroviny pro nasycení všech těch hladových krků toužících ve dvou a půl tisících metrech po výběru z alespoň deseti hlavních jídel a zmrzlinovém poháru. "Vy jako nemáte pizzu?" slyšel jsem osobně na chatě uprostřed hor. Tipoval bych, že do dvou let ji nabízet budou. Minimálně šunkovou Guseppe z mražáku.

Ale jakou škodu udělá horolezec rozmíchávající pokroucenou hliníkovou lžící obsah Dobrého hostince ve vodě z potoka, toho času bublající nad plamenem vařiče, přičemž si sem nahoru - pod převislý balvan obskládaný kameny jako závětří - přinese všechno na svých zádech a ráno si taky všechno odnese? A hnědé zahrabe.

"Tatranský bivak. Karimatka, spacák, varič, pekná baba... super romantika."

— video neznámého autora na Youtube

Zodpovědnost je možná důležitější než zákazy. Chceš si pod skálou rozdělat oheň? Zdá se, že léto bude zase suché, tak popřemýšlej, zda je to dobrý nápad a pokud ano, oheň po táboráku řádně uhas. Nechceš se mačkat ve vydýchaném matratzenlageru a pokoušet se utišit medvěda mlaskáním? Je jasné, že odpadky nenecháš ležet pod balvanem. Narozdíl od lejna, které naopak zakopeš do země. Lehoučké kapesní lopatky jsou běžně k dostání. Máš rád tu pohodu, kdy si vozíš ložnici v kufru auta a večer mícháš v závětří levého zadního kola těstoviny s pestem za euro dvacet? Respektuj soukromé pozemky a cedule "No Camping".

Socky na parkovišti

Vlastně je to krásný pocit. Unavený z celodenního sápání se v šestisetmetrové stěně svalit se do toho kempingového křesílka, zakroutit ručkou mlýnku pro čerstvou kávu a posadit stříbrnou bialetku s dnes už natrvalo očouzeným dnem nad plamen plynového vařiče. Umýt si dlaně, umolousané typickou směsí lezeckého magnézia a skalního prachu, vodou úsporně dávkovanou parťákem z desetilitrového kanystru. A pak tam jenom tak sedět, srkat z plecháčku kávu, která spláchla i zbytky zaschlého vína, dojídat tři dny starou bábovku a pozorovat, jak všichni postupně odjíždějí, zatímco ty zůstáváš.

Zůstává taky jediný problém, a to od toho bazalkového pesta mastný ešus a rozhodování, kdo z vás dvou ho půjde vydrhnout studenou vodou, zatímco ten druhý přeskládá auto na spaní. Což se dá přežít. Nebo prožít?

Naše volba

Dokonalá příležitost, co se nemusí opakovat. Situaci, kdy i Tatry zůstávají zapovězené v říši, jejíž ostré rysy a titánské rozměry může horal obdivovat leda z obrázků, nepoznali ani moji rodiče. Tak tu sedím nad papírovou mapou Jeseníků, ve které období před deseti lety - období toulek po utajených zákoutích mých domovských hor - připomínají tenkým hrotem černé fixy zakreslené značky, a pátrám po místech, na nichž se podrážky mých bot pro samé Alpy, Kavkazy a Ťan-šany dosud neobtiskly.

Nastal čas pokračovat v rozdělané práci z dob, ve kterých se mi pro výlety do velkých hor nedostávalo financí, dopravního prostředku ani zkušeností. Pro dobrodružství mi tenkrát stačilo opustit pohodlí barevného proužku vměstnaného mezi dvě rovnoběžné bílé linie a probít se lýtka drásajícím borůvčím na zarůstající pěšinu, která mířila do neznáma - snad k nějaké lovecké chatě vystavěné na kamenné podezdívce uprostřed lesem tísněného palouku, ze země prýštícímu a vyprahlý jazyk laskajícímu horskému prameni nebo do útrob stále hustějšího smrkového porostu, jehož skloněné větve po dvou kilometrech můj chodník docela pohltily.

Jak starý může být?

Kdo ho z velkých rulových kamenů do strmého svahu vyskládal?

A proč si s tím dal takovou práci?

Teď, když je tolik pravděpodobné, že se minimálně letos pod zaledněné štíty velehor nepodívám, začíná se můj deníček plnit seznamem míst, která musím ve svých horách prozkoumat. Jsou to skalní stěny, jejichž hrubý povrch dosud nezkropil pot mých dlaní, a o nichž netuším, zda projeví dostatečnou soudržnost k tomu, aby se vůbec daly vylézt. Patří tam i lesní stezky a lovecké chodníky vedoucí místy, na kterých dosud převládají stopy zvířat nad stopami člověka. A také útulná zákoutí, kde si nad lihovou tabletou zachvácenou v plameni připravíme večeři, zalezeme do péřových spacáků a ráno otevřeme oči akorát při východu slunce.

Takový mám plán.

A než sníh propustí ze svého sevření ty nejvyšší partie hor, motám se po lesích - doslova za domem - a tam nacházím místa, o kterých jsem neměl tušení. V mapě zakreslený skalní útvar přitahuje mou pozornost, třeba je vhodný k lezení nebo alespoň bouldrování. A tak scházím z dobře známé stezky do prostoru lesa, zachytávám se tkaničkami bot o popadané větve, sápu se do svahu a najednou vidím Jeseníky, jaké neznám - hluboké údolí táhnoucí se několik kilometrů, ze stran sevřené strmými smrkovo-bukovými srázy a v závěru zatarasené hradbou bílého hřebene. Úplně jiné hory.

Je to opravdu dokonalá příležitost hledat a poznat dobrodružství doma - možná s menšími kulisami, nikoliv ale menších rozměrů. I proto na následujících řádcích tuto myšlenku dále rozvíjí horolezci a dobrodruzi Katka Mandulová, Lukáš Jasenský, Richard Štěpánek a Ondra Šnopl.

Katka Mandulová

Ztratíte se i tam, kde to stokrát znáte.

U tebe byla ještě pořád ve hře expedice na poslední sedmitisícovku bývalého Sovětského svazu, která ti chybí k titulu Sněžného leoparda. To už nejspíš definitivně padlo, co? Máš už nějaké náhradní plány na sezónu za (nejspíš) zavřenými hranicemi? Nějaké “expedice” v českých horách?

Ještě jsme to definitivně neodpískali, ale zatím to s letošním leoparděním nevypadá moc nadějně. Budeme rádi, když budeme moci volně běhat po venku. Pik Pobědy počká. Třeba konečně dojde na dávný sen jezdit už jenom na koupák do Skaláku a samozřejmě lézt. Mimochodem mám pocit, že jsem zas jednou předběhla dobu. Loni v listopadu jsem si naordinovala tzv. sezení na zadku. Chtěla jsem omezit stopování a zmenšit rádius mých víkendových výpadů na méně než 1000 km od Prahy. Netušila jsem, že za chvíli budeme doma sedět všichni. Není to však žádná tragédie. Máme tu přeci spoustu obskurních lezeckých oblastí kolem Prahy typu Klobouček a Babka. A na velké dobrodružství můžeme zajet do Adršpachu. Jsou tam přeci Himaláje, tak se nudit nebudeme. 

Popiš prosím svoje nejoblíbenější místo v českých horách. Jméno ale neprozrazuj.

Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les… Ještě jste neuhodli? Radost a určitou satisfakci cítím, když vyběhnu na hory přímo od domu. A ideálně když se mi běží lehce a moc u toho nefuním. I když ty naše kopečky nic neodpouštějí. Bukové lesy, studánka po cestě, borůvčí, může být klidně mlha a nevlídno, na vrcholu se vyloupne dřevěná kaplička. Připomenu si, že spravedliví na věky jsou živi a můžu běžet domů. 

Co je podle tebe dobrodružství? A dá se to zažít i v českých horách?

Určitě dá. Máme krásné pískovcové skály a lezení na prvním je dobrodružné až až. Soukat se komínem, lavírovat na zamešených rajbasech, vyzkoušet stavění od druhého kruhu nebo se odhodlat k přeskoku z věže na věž, abyste se dostali ke slaňáku. Anebo se škrábat na nějaký kvak z tvrdé jizerské žuly, trochu promrznout a servat ze sebe kusy kůže. To je žúžo dobrodrůžo. Můžete zkoušet dálkové přeběhy horských hřebenů, klidně by se dalo běžet kolem dokola celé republiky. Taková česká Haute Route. Přitom můžete jíst lesní maliny, brodit potoky, nepotkat živáčka. Nebo zkuste běhat v noci, bez čelovky, to je taky celkem nevídaný zážitek, ztratíte se i tam, kde to stokrát znáte a budete mít radost, až se zase najdete.

Lukáš Jasenský

Máme šanci na chvíli zpomalit.

Ty jsi měl teď balit na vrchol své horolezecké kariéry - expedici Makalu. Co dál? Přece jen jsi tomu obětoval opravdu hodně - včetně stálého pracovního místa.

Měli jsme odcestovat 5. dubna, vše se ale lusknutím prstů otočilo o 180 stupňů. Věřil jsem do poslední chvíle, že by nám to ještě mohlo vyjít, ale ono to přišlo. Nicméně beru to pozitivně, i když jsem se s tím musel srovnat - přeci jen to byl rok a půl příprav a poslední půl rok jsem šel na maximum. Odešel jsem z práce a veškerý čas podřídil expedici. Zpětně jsem za tento krok rád, protože tyto věci nejdou dělat jen na půl plynu. Po tom, co jsme se definitivně dozvěděli, že Nepál zrušil celou jarní sezónu, jsme přemýšleli, zda to neuskutečnit na podzim. Jenže dny jsou kratší a je větší zima. Celá skupina se shodla, že to pouze posuneme na rok 2021. Myslím, že tahle expedice bude pro mě zlomová v tom, že odstartuje novou životní etapu. Rád bych, aby to nezůstalo pouze u jedné himálajské expedice. Čas ukáže. Nicméně tahle situace nám jasně ukázala to, že nemůžeme brát věci jako samozřejmost. Možná se tím svět a hlavně lidstvo změní a možná taky ne, ale teď máme šanci na chvíli zpomalit a zamyslet se.

Máš už nějaké náhradní plány na sezónu za (nejspíš) zavřenými hranicemi? Nějaké “expedice” v českých horách?

Jsem optimista, proto věřím, že ty hranice se nám opět otevřou. Ale to je zatím ve hvězdách, proto počítám i s tím, že sezónu strávím u nás. V tomto případě je plán jasný. Hodně času bych chtěl strávit na skalách a taky si dát nějaký ten dlouhý přeběh. Vše je vlastně tak nějak spojeno s pobytem v přírodě. A u nás je ta příroda opravdu krásná a rozmanitá.

Popiš prosím své nejoblíbenější místo v českých horách. Jméno ale neprozrazuj.

Nemám to zrovna daleko, a tak sem můžu zavítat odpoledne po práci nebo k večeru. Les prorostlý jehličnany i listnáči. Sem tam se vynoří nějaký ten skalní blok, převládají ale pěšiny. Na jaře vše pučí a krásně voní. Medvědí česnek kam se jen podíváš. V létě se to krásně zelená, na podzim šustí barevné listí a v zimě vše spí. Když chci, můžu se jen projít či proběhnout, když naopak chci do výšek, tak si něco vylezu. Konkrétně v tomto období se příroda probouzí po zimním spánku. Ptáci zpívají a čas od času kolem proběhne zvěř. Je to balzám jak pro uši a oči, tak hlavně pro duši.

Ondra Šnopl

Nic nemůže zastavit myšlenku, pro níž nastal čas.

Ty jsi milovník lezení v Jizerkách a krásný projekt si umíš najít i “v lese za domem”. Máš už teď nějaké plány na sezónu za (nejspíš) zavřenými hranicemi?

Mým největším a nejkrásnějším projektem nejen na tuto sezónu, ale na všechny sezóny života, je můj první potomek, který se narodí v květnu. A protože se ve svém prenatálním životě hodně protahuje a cvičí, bude to určitě další milovník nebo milovnice skal a hor. Věřím v dědičnost.

Co se týká lezeckých projektů, těch mám v hlavě hodně. Největším z nich je pokus o zmapování bouldrů a méně známých a méně navštěvovaných skalek v okolí Liberce a Jablonce a vytvořit online průvodce. Baví mě skládat malé střípky do jednoho celku, předávat vše dál a inspirovat ostatní. Zahřeje to u srdce, když člověk vidí jiné lezce, které ta iniciativní činnost baví. Nejprve se mi to nezdálo dost reálné, ale naštěstí mám šikovné kamarády, kteří měli podobný nápad, takže se už začíná něco rýsovat. Liberečáci a Jablonečáci, těšte se! Dalšími projekty, na které se těším, jsou prvovýstupy. Máme jich s kamarády několik rozdělaných. Mám rád tento čas, strávený ve skalách, je to zase něco jiného než klasický lezecký den. Jaro si už brzy oblékne tričko a kecky, virový zákaz bude zrušen a nastane ten správný čas na dodělání rozpracovaných věcí. Nic nemůže zastavit myšlenku, pro níž nastal čas.

Popiš prosím svoje nejoblíbenější místo v českých horách. Jméno ale neprozrazuj.

Těch míst je hodně. Ukázali mi je moji prarodiče. Tenkrát byli mnohem mladší a já dítě. Nacestoval jsem s nimi, nachodil a najezdil na kole mnoho a jsem jim za to vděčný. O každém místě jsem se dozvěděl zajímavosti, které si pamatuji dodnes. Vždy mě vedli k úctě a pokoře k přírodě a to se, bohužel, z dnešní společnosti vytrácí.

Jedno místo ale popíšu. Je to nedaleko jedné skalní vyhlídky, ale zároveň dostatečně bokem, aby tu měl člověk klid pro urovnání myšlenek. Pokud tě takové místo nutí usmívat, je to správné místo. Tady se nejen usmíváš, ale máš pocit, že bys mohl létat s ptáky vysoko nad údolím. Krajinu máš pod sebou, jako namalovanou na plátně. Slunovratný čas, tedy červen a říjnové barevné slunečné dny jsou tady nejkrásnější. Každý čas má jinou vůni. Červen je svěží, tráva se zelená, pryskyřice voní a vedra ještě nesužují. Říjen je barevný, suchá tráva voní jinak a ty už máš na sobě bundu, ale vždy je tu oáza pro tvoji duši. Tady sedíš dlouho, jsi od všeho odpoutaný a říkáš si, že jsi dneska nic neudělal, ale mnoho se v tobě událo. Sedíš a říkáš si, že je tisíc a jeden důvod sklonit se před majestátem stromů. Na toto místo se často vracím, protože miluju útěk od světa slov do světa myšlenek. Tady ti slunce vykouzlí pohodu v duši a vítr zase prověří tvoji odolnost.

Co je podle tebe dobrodružství? A dá se to zažít i v českých horách?

Kdybych měl definovat dobrodružství, řekl bych, že je to život sám. Chci být ve světě, který mi dává možnost výběru, chci si zvolit svoje cesty sám. Jedna z mých cest je lezení. Když někoho vidíte s báglem a lanem můžete si být docela jistí, že se blíží dobrodružství a těch dobrodružství, která můžeme prožít, je nezpočet, pokud je hledáme s otevřenýma očima. A nejkrásnější je to, které s někým sdílíme, ať jste v Nepálu nebo v Krkonoších. Když lezu na vyhřátou skálu, slyším cinknout karabinu o kruh, slyším hlasy kamarádů, uvědomím si, že nejhezčí mezi horolezci je přátelství. Přátelství je jistota, přátelství je jako chráněný strom, přátelé mají mít přednost před králi.

Richard Štěpánek

Důležité je neplést si dobrodružství s hazardem.

Jaké jsi měl plány na letošní sezónu? A máš už případně nějaké plány na sezónu za (nejspíš) zavřenými hranicemi?

V letošním roce jsem chtěl přejít bývalou Československou republiku opět pěšky. Tento ročník 1000 miles Adventure je jubilejní 10. a tak jsem chtěl zvolit trasu, kterou jedou cyklisté a koloběžkáři. Chodci totiž mají trasu tvořenou 22 body, které musí projít. Mezi nimi si trasu plánují sami a trasa je kratší o cca 350 km. Chtěl jsem odejít celých 1600 km, neboť pokud by vše klaplo, tak bych tímto ročníkem získal (pro mě cenné) prvenství. Jako první v historii tohoto závodu bych dokončil všechny tři kategorie (cyklista, koloběžkář, chodec/ běžec) v obou směrech - z východu na západ a ze západu na východ. A čekají mě i další tzv. civilní výzvy a putování po Česku - Většinou několikadenní cesty, ať už charitativně-motivační nebo cesty se slovem dobrodružství ve vínku. Plánů je spousta, ale...

Popiš prosím své nejoblíbenější místo v českých horách. Jméno ale neprozrazuj.

Musím se přiznat, že nemám místo, o kterém bych řekl, že je moje nejoblíbenější. Jsou to spíš místa, ke kterým se pojí určité vzpomínky nebo příběhy. Jedno místo se ale pokusím popsat.

Stoupáme lesem. Skialpy si postupují vpřed a v dálce se zvedá kopec bez stromů. Trochu jsme to protáhli a tak se někteří rozhodli, že až na vrchol nepůjdou. Vydali jsme se tam jen dva. Těsně pod ním je totiž pramen řeky, která má stejné jméno jako můj kraj. Od doby, kdy jsem zde doplňoval vodu utekl nějaký ten rok, ale tu osvěžující chuť jsem chtěl cítit znovu. Vzali jsme prázdné nádoby přátel a slíbili, že jim je doplníme. Není časté, že v českých horách potkáte slona. Tady ano. Po zmrzlých stezkách jsme se dostali k pramenu - lépe řečeno jen ke střeše přístřešku, který pramen kryje. Nevím co se divím, vždyť je zima a všude plno sněhu. Na vrchol jsme už nešli a to i přesto, že v letních měsících to trvá na vrchol cca 10 minut. 

Tebe, jakožto několikanásobného účastníka 1000 Miles, je asi zbytečné ptát se, jestli jsi v českých horách zažil nějaké dobrodružství. Jde ale podle tebe zažít domácí dobrodružství i mimo rámec extrémního závodu?

Za mě určitě ano. Samozřejmě záleží na tom, co si kdo pod pojmem dobrodružství představuje. Dobrodružství je přímo úměrné okolnostem za kterých se na daném místě nacházíme. Důležité je neplést si dobrodružství s hazardem. Již jsem to slyšel mnohokrát, jaké to bylo dobrodružství a v podstatě šlo o naprostou lehkovážnost, která prostě vyšla. Mezi dobrodružství můžeme určitě řadit pohyb v neznámých místech způsobem a komfortem, na který nejsme úplně zvyklí. Příklad: několikadenní výšlap v kraji, který jsou pro nás nový, se vším, co potřebujeme ke spaní, jídlu i pohybu. Stačí se cíleně vyhnout civilizaci, spát v přírodě, zařadit klidně přesun do nočních hodin a jsem si jist, že dobrodrůžo máme před sebou. Dojde voda, přetrhne se tkanička, promoknete, není kam hlavu složit a máte to nachystaný. Kolik lidí má s sebou náhradní tkaničky a různé vychytávky pro případné řešení problémů? To co je pro někoho průšvih a důvod jet domů, může být pro druhého výzvou a výše zmiňovaným dobrodružstvím.

Naše volba

Dneska nelezeme. Místo ke kase lezeckého centra Šutr míříme tentokrát po schodech do baru v patře. Na jednu Plzeň. Protože mám rád soukromí, kdy člověka neobletují hlasy dalších lidí, hned zaplouváme do volného místa v koutě. Na okně za mnou stojí do komínku vyrovnaný štos horolezeckých časopisů. Některé vypadají nově, jiným se častým otáčením stránek zkroutily rohy a tím se jakoby pootvírají k nahlédnutí. Mě ale zaujal jeden docela nepokrčený.

Skryté poklady Slovinska aneb průvodce, který vám řekne kam nejezdit?

No tak se ukaž. To mě zajímá, co se skrývá uvnitř. Otevírám tvrdou přední obálku, obsah čísla letmým pohledem odsouvám na "možná později" a zaostřuji svůj zrak do prvních řádků úvodníku. Závěrečný odstavec už ani nečtu. Poslední dvě věty toho předchozího bohatě stačily, aby časopis definitivně ztratil mé sympatie.

"Hledali jsme místa, která jsou stejně krásná a zatím výrazně méně navštěvovaná. Podělíme se s Vámi o skryté poklady Slovinska!"

Zatím výrazně méně navštěvovaná! Proto jsme o nich napsali do tohoto plátku, který vypouštíme do světa zdarma offline i online. A tedy se o těchto tajných místech, na nichž se nám při naší návštěvě tolik líbila jejich divoká osamělost a vzdálenost od davů směřujících na ta profláklá hromadiště zážitku chtivých dobrodruhů, dozví další tisíce lidí. Čímž jsme svým drobným dílem přispěli ke ztrátě jejich toliko opěvované úchvatné atmosféry, kterou vám v tomto čísle popisujeme.

Skryté ať zůstane skryto

Ne, nelíbí se mi tohle dnešní dobývání hor prostřednictvím (nejen) internetového vyzrazení všeho. Dobrodružství přestává existovat. Už není co objevovat. Hledání sto let starého loveckého chodníku, dnes do ztracena zarůstajícího borůvčím a zatlačovaného do zapomění mohutnějícím smrkovým porotostem, se odehrává především při zkoumání satelitních snímků na Google mapách a rozklikávání odkazů ve výsledcích vyhledávání.

Dříve poloha malého plechového bivaku zůstávala jen tušená na základě tečky v papírové mapě.

Dnes se pod mnoha odkazy objevuje cesta podrobně popsaná. Včetně závěrečného neznačeného úseku, kde si má člověk dát bedlivý pozor a odbočit u velkého balvanu rozděleného křemennou žílou mírně vlevo a pokračovat tímto směrem zhruba sto metrů. Jinak by se mohlo přihodit, že ho stezka svede příliš daleko a bude po bivaku pátrat dlouhé desítky minut.

No to by se toho stalo!

Konečně nějaké vzrušení okořeněné nepříjemnou nejistotou, zda s blížícím se soumrakem nakonec neskončíte - místo na rovné palandě v bivaku - skrčení ve spacáku mezi pohodlnému uvelebení bránícími vápencovými kameny pod nejbližším převislým balvanem.

Ale to ne. Na to dneska není prostor. Dobrodružství je potřeba nasypat instantní.

Kdo chodí po horách

Prozrazení neznámého není nezbytně zlé. Pokud se ovšem odehrává v režimu ústním. Mezi známými, případně známými těch známých. "Prosím tě, slyšel jsem, že pod hřebeny jsou prý snad základy nějaké staré salaše nebo co? Ty víš kde to je?" ... "No jasně, tomu se říká Volárna. Musíš odbočit na vegeťáku..." Tam a tam, bla bla bla. Takto se do hor a na ta poslední vzácná místa, dosud pečlivě skrytá před davy lidí, dostávají jenom ti, kteří jsou připraveni opravdu objevovat. Ti, co si dokáží najít cestu a nevadí jim nechat si půl dne očesávat holeně přerostlým borůvčím a nesčetněkrát se poraženecky prodírat pod nízkými větvemi smrků zpět na hlavní stezku, protože popis bývalého člena horské služby, toho času na penzi, stal se přece jen poplatným době, kdy se tam objevil naposledy jako velitel pátračky po zbloudilém Polákovi.

Hromadné prozrazení neznámého ale kromě uloupení atmosféry skrytých pokladů hor přináší ještě další velký problém.

Do hor se díky tomu často dostávají lidé nepřipravení.

Lidé neschopní řešit nečekané problémy, o nichž v magazínu nepsali. Linie výstupu byla jasně předurčena. Ale svah pokrytý ohromným sněhovým polem - pozůstatkem poslední vydatné zimy - staví pod nohy překážku, se kterou se nepočítalo. Uklouznutí může mít fatální následky. Cepín? Nemají. A tím peripetie nekončí. Mlha ve svém tajemném nitru utopila všechny kamenné mužíky vytyčující bezpečnou cestu a správný směr se v šedivé pustině stává velkou neznámou. Na internetu psali jen: "Postupujte podle mužíků." Mapa? Kompas? Taky nemají. Zdáli se houstnoucím vzduchem nese zlověstné dunění a do půl hodiny se ozývají rány, jakoby se mělo zřítit celé nebe. Provazy deště neznají slitování. Najednou chumelí a už tak dost tmavá obloha s přibývajícím časem přichází o veškerý jas. Jak přečkají noc? Bivakovací vak? Péřovku? Teplé rukavice? Nemají.

Otupeni průmyslem

Ano, zvolil jsem extrémní případ. A ono opravdu stačí mnohem méně, aby se internetová příprava změnila v minimálně nepříjemný zážitek. "Píšou zajištěné ocelovým lanem, nicméně v pohodě zvládnutelné bez jištění. Tak to si ty ferratové sety ani půjčovat nebudeme, ne?" V ten okamžik uchlácholení dostupnými informacemi už neberou na zřetel závratě jednoho z nich. 26. srpna 2011, jakožto datum publikování článku, neúmyslně přehlížejí. A utvrzeni výrokem "jistit se ani nebylo třeba" jim nedochází, že v květnu se může na ferratě ve 2000 metrech objevit nemálo sněhu, který naprosto změní pravidla hry.

Možná kdyby místo internetových článků plánovali rozumem, vzali by si vybavení podle svých schopností.

Nebo se do tak odvážného podniku nepustili vůbec.

Bohužel, dnešní až neskutečně snadná dostupnost informací doplněná urputnou snahou outdoorových značek, televizních stanic a všemožných dalších podnikavců urvat si na rostoucím horském průmyslu svůj díl - ano, opravdu už to můžeme nazvat průmyslem - vede k zaplavení hor lidmi, kteří na jejich nástrahy nejsou zdaleka připraveni. Nehledě na nedostatek respektu k přírodě samotné.

"Zažij to s námi!"

"Připravte se vyrazit!"

"Hory zážitků!"

Hlásají takto mnozí do světa ve snaze umocnit hodnotu v kolonce zelených čísel účetní uzávěrky. Ale už do éteru nezaznívá to B. A ani těmi nejmodernějšími technologiemi natřískaná bunda, super vychytané jistítko čekající na patent a aplikace pro určení lavinového rizika nikoho před nástrahami hor neochrání. To umí jen zkušenosti a pokora. Ale o tom se nemluví.

Teď hory likvidujeme

Prozrazením neznámého ničemu neprospíváme. Lidí přibývá a s rostoucími částkami na účtech přibývá i touha po zážitcích. Hory trpí. Stačí se ráno o slunečném víkendu postavit na záchytné parkoviště Hvězda nad horskými lázněmi Karlova Studánka a pak - jestliže se vůbec vlezete do autobusu - pokračovat s davem na vrchol nejvyšší moravské hory. A tohle chceme udělat i s oněmi skrytými poklady, ať už Slovinska, Jeseníků nebo dosud exotické Gruzie?

Už dávno jsem dospěl k rozhodnutí ve svých článcích neuvádět konkrétní místa a jako nejnižší místopisnou jednotku používám název pohoří. Zbytek nechávám v oparu tajemství. Popisuji jen emoce a atmosféru. A považuji to tak za správné.

Ať si každý najde svoji vlastní cestu do hor. Postupnou. Ať vyráží vzhůru nejprve se svým zkušeným kamarádem nebo se přihlásí do horolezeckého oddílu. Ať se naučí o všech možných rizicích, orientaci v terénu, nezbytném vybavení a především respektu k přírodě.

A takto připravenému se mu hory budou postupně otevírat.

Ochráníme tím hory i sebe samotné.

V cíli Jizerské padesátky za 7 hodin 45 minut. To je čas, kterým by se jiný účastník slavného závodu na běžkách příliš nechlubil. Ale my ano. Jeli jsme totiž na dřevěných lyžích model z roku 1970 jako patnáctičlenné družstvo horolezců z Huascaránu.

Letos si totiž připomínáme padesátileté výročí tragické Expedice Peru 1970. Pod Huacaránem tehdy při zemětřesení zahynulo všech 15 členů výpravy a také dalších sedmdesát tisíc lidí. Pro nás tedy příležitost vzdát těmto špičkovým československým horolezcům hold a poděkovat za jejich odkaz, který nám přenechali. Vždyť někteří z nich závod Jizerské 50 vymysleli a rozběhli první průkopnické ročníky. 

“Katko – to je něco pro tebe – Jizerská 50 na dřevěných lyžích! Přihlas se!” Tak nějak ke mně doputovala výzva Českého horolezeckého svazu, který stál za nápadem připomenout horolezeckou spojku na Jizerskou 50 široké veřejnosti. Patnáct čísel pro horolezce, kteří se odváží na start v dobovém oblečení a na dřevěných prkýnkách ze sedmdesátých let mi připadalo jako neodolatelná nabídka. Okamžitě jsem žhavila drát a prosila jsem, zda by pro mě ještě v družstvu měli místo. Někdy se nestačím divit, jaké příležitosti se na mě nalepí díky čtenářům mých Jasanových básní.

Poskládali jsme silné družstvo, nechyběla ani dcera jednoho z horolezců z Huascaránu, paní Jana Jírová, a několik elitních lezců české scény. Bratr Ondřej Mandula, který má ocenění ČHS za výstupy na hory nad 6000 metrů, historik Libor Dušek, který o expedici Huascarán natáčí film, nebo Martin Leskovjan - odvážný skaláčník, šampiónka českého skialpového lyžování Marie Zelená a také dvě vnučky horolezců z Huascaránu - biatlonistka Bára Jírová a lezkyně Svaťka Spěváčková. Každý lyžník nesl na hrudi číslo jednoho horolezce z Huascaránu, tedy prvních patnáct čísel závodu, které se tradičně nerozdávají. Oficiální číslování Jizerky totiž začíná až šestnáctkou. Na mě vyšlo číslo 4, které patří Vilému Heckelovi, slavnému fotografovi. Jeho knížka Hory a lidé patřila od malička mezi mé oblíbené. 

Měli jsme speciální podmínky – startovali jsme hned po ženské elitě, těsně před startem hlavní mužské kategorie. To aby si nás všimli, i když jsme byli mezi běžkaři nepřehlédnutelní. Do stopy jsme se řadili za zpěvu hymny a hned na startu jsme si cvakli rum. To na kuráž! Kdo nemaže, ten nejede. Hned za stadionem jsme se však schovali do lesa a u památníku Huascaránu jsme povzbuzovali elitu mužů. První dvě vlny závodu jsme pro jistotu nechali odjet, než jsme se opět vydali na trať. Přeci nebudeme riskovat zlomenou bambusovou hůlku. A nechceme nikoho brzdit. Pěkně v klidu se šineme vpřed, ti rychlejší čekají na ty pomalejší, kteří mají zrovna technickou závadu, lepí rozšklebenou botu, přimazávají stoupací zlatý Rex nebo rum. Ejhle, už na desátém kilometru bratr hlásí prázdnou láhev. Naštěstí majitel horské stanice Knajpa Honzík Špecián nám velkoryse doplnil do plné - prý sponzorský dar, abychom mohli pokračovat v jízdě.

Propadli jsme se časem na chvost závodu, mezi kmety závodníky. Někteří mají stejnou výbavu jako my, stejné štulpny a retro šusťákové bundy, ale také prestižní startovní čísla účastníků, kteří mají za sebou 30 startů a víc. Mohli bychom je přibrat do družstva. Tempo máme stabilní, neflákáme se. Od jisté chvíle předbíháme stále stejné závodníky. Do kopce jsme rychlejší, ale z kopce nás zase zaříznou, ačkoli pícháme ze všech sil. Po stopadesáté na trati potkáváme a zdravíme pana Šťastného a ptáme se ho, jestli je šťastný. Až do 45. kilometru závodu nám vždy potvrdil, že ano. 

Na poslední občerstvovačce jsme si vysloužili párky, tolik jsme se na ně těšili už od Jizerky. Obsluhuje nás slavná horolezkyně Alena Čepelková a obětavě nám nalévá čaj. Žene se orkán, ale my budeme v cíli dřív. Stihli jsme to za světla. S minimálními ztrátami, několika puchýři a bolavými hnáty, ale šťastní, že se něco tak krásného a symbolického povedlo dotáhnout do konce. Navíc jsme vybrali v charitě solidní částku na podporu horolezce Tomáše, který spadl v Tatrách a potřebuje pomoct. Jsem ráda, že to klaplo, dík všem a hore zdar!

Autor: Kateřina Mandulová

Možná by to bylo pohodlnější. Nebojovat sedm hodin o pozici pro svůj levý loket s pravým loktem mladého Izraelce sedícího vedle. Mířit do mísy, která se mezi nohama nepohybuje, což podle množství kapek po obvodu netrápí pouze mě. A neodpočítávat nekonečně se táhnoucí minuty na popradském vlakovém nádraží, které v pozdně večerních hodinách nelze považovat za příjemné a nejspíš ani příliš bezpečné místo. Alespoň dva uniformovaní muži, procházející v pravidelných intervalech okolo, působí lehce uklidňujícím dojmem.

Určitě by bylo pohodlnější jet autem. V lehoučkých keckách a nikoli ve festovních horolezeckých botách. A v čistém tričku namísto toho smradlavého hadru, ve kterém jsem čtyři dny lezl po horách, večeřel i spal. Ale my se rozhodli, že rozmazlování se autem bylo dost. A že jakožto horolezci bychom měli k přírodě projevit kromě dobyvatelského vztahu i vztah odpovědný - s minimem emisí. Proto zůstalo auto tentokrát zaparkované před domem a v 19:00 přesně jsme na liberecké Fügnerově ulici nastoupili do autobusu, který nás přiblížil k nástupišti nočního vlaku Praha - Poprad. Jedno lahvové pivo značky Chotěboř pak pomohlo přežít noc ve vydýchaném kupé, kde se pět spolucestujících několikrát za noc hromadně vytrhlo ze svého mělkého snění při apnoe spolucestujícího číslo šest.

Konečně vzduch!

Rychlé procitnutí ve tři čtvrtě na pět ráno si připisuje na vrub ledový vítr prohánějící se po peróně společně s deci a půl instantní kávy za sedmdesát centů z automatu. Krámek o rozloze dva krát dva metry, na jehož ploše najdete vše od pohlednic, přes čerstvé fornetti až po plyšové sviště, zůstává zavřený. Eskalátory zdobí cedule "Mimo provoz". A z hlasového projevu dvou popradčanů je zřejmé, na co padly jejich sociální dávky. Skrz nevelké okénko s poličkou, které vládne věkem zašlý porcelánový talířek s modrým lemem, se ozývá hlas pracující důchodkyně, toho času štrykující šálu. Prý jestli jdu na veľkú alebo na malú? "Na velkou." "Tak 40 centov. Na malú by to bolo za 30. Tu si zoberte papier. Keď prídete nabudúce, už budete vedieť." Uklizená za přepážkou na protější straně nádražní haly si zakrývá zíváním otevřená ústa paní, od které výměnou za 3 Eura získáváme dva lístky na električku do Smokovce. Hodina popradského nádraží stačila.

Když se z reproduktorů ozve uniformní hlas Tatranské elektrické železnice oznamující stanici Starý Smokovec, dere se na jasnou oblohu slunce. Dolní stanici lanovky na Hrebienok obcházíme obloukem zprava. Jsme přece horolezci a ne nějací rozmazlení cepri, co se vozí do hor lanovkami, překáží bez nesmeků na zledovatělém chodníku, nezdraví a na chatách vyjedí všechny halušky, takže na nás horaly, co dřou celý den ve stěně a bojují o holý život, nezbyde zhola nic. No a okrem toho jede první kabina až za dvě a půl hodiny. Takže jdeme pěšky. Osamoceni stoupáme začátkem Malé studené doliny a po osmé už nabíráme na vidličku míchaná vajíčka na Zámkovského chatě - pohostinný to výchozí bod pro horolezecké túry hned do třech tatranských dolin. Malý útulný pokojíček obložený dřevem, vybavený patrovou postelí, nočním stolkem, na zdi přitlučenou poličkou a několika kovovými háčky porůznu našroubovanými do stěny. Mezi všemi skvosty horolezecké literatury dole v restauraci vyniká zejména jedna kniha - Expedícia Vysoké Tatry 1955. Večer, po návratu z výšin, si nahlas předčítáme její kapitoly, hrajeme horolezecké pexeso a připíjíme s chatári horcem. Prostě Zámka, pohoda.

V ústí Malej Studenej doliny, pod Lomnickým hrebeňom, vo výške 1475 m n. m., vyrástla v roku 1943 drevená chata. Nemala oficiálny názov, ale z atmosféry, ktorú Štefan Zamkovský s manželkou Ľudmilou vytvárali svojou srdečnosťou a z povesti Štefana Zamkovského, špičkového tatranského horolezca, vynikajúceho horského vodcu a obetavého záchrancu, prirodzene vyplývalo, že ju nik nepoznal ináč než Zamkovského chatu.

Územím kamzíků

Kolik může být okolo chaty sněhu? Dvacet centimetrů? Je konec ledna a naposledy tady prý pořádně sněžilo 26. prosince. Podivná zima. Chodník na Térynu je botami stovek lidí do hladka oklouzaný a když za tmy a svitu čelovek opouštíme před šestou ranní Zámku, noha se nám i při sebevětší opatrnosti několikrát podšmýkne. Ve svahu pod Téryho chatou pak nasazujeme mačky. Bez ostrých hrotů stoupacích želez se v lednových ledových Tatrách nedá hnout. Než opustíme relativní bezpečí před den frekventovaného chodníku, zakusujeme se při východu slunce do tááák velkého krajíce chleba, jaký jsem viděl naposledy naposledy u dřevorubců. V pohádce. I my budeme dnes rubat a doufejme, že vpravdě pohádkově - Jordánkou až na Lomnický štít. Při snídani máme toho velikána vysoko nad našimi hlavami.

Károly Jordán bol maďarský horolezec, matematik, člen Maďarskej akadémie vied, profesor Vyššej školy ekonomickej v Budapešti. Bol jeden z popredných tatranských horolezcov na prelome 19. a 20. storočia, iniciátor mnohých zaujímavých prvovýstupov i v zimných podmienkach. Na Lomnický štít vystúpil ako prvý Karol Jordán v sprievode Jána Franza st. 6. júla 1900 zo Sedielka pod Lomnickým. 

Chleba měníme za cepíny. Žlab vedoucí vzhůru vpravo od Pyšného štítu je plný tvrdého zmrzlého firnu - jako na jaře - a jestliže na chodníku znamenalo uklouznutí při nejhorším tvrdý pád na zadek, tady nahoře se podobné zaváhání nepromíjí. Do vyšlapaných stop se nám naše vlastní kroky nedaří srovnat, a tak zakopáváme hroty maček o kus vedle do neposkvrněné plochy. Ony známky nedávné přítomnosti jiných lidí totiž vytvořil kdosi mířící žlabem dolů a své kroky tak oproti našim stoupajícím nepoměrně natáhl. Dokonce se nás pokusil i malinko zmást. Zaslepeně ale nekopírujeme jeho stopy spadající od Pyšného štítu a přelézáme nevýrazné skalní žebro do vedlejšího žlabu. Tam už je sníh veskrze panenský.

Když pro rostoucí sklon ledového svahu bereme do rukou i druhý cepín, vynořují se zpoza skalního ostrohu další dva hrdinové, mnohem odvážnější než my. "Dívej, dívej na ně! To není možný." Stejně jako my se pohybují v kluzkém terénu po čtyřech, ale narozdíl od nás bez ostrých hrotů cepínů a maček. Šílenci? Ne. Ryzí Tatranci. Kamzíci.

Pozrite, horolezci

Pravidelný rytmus zasekávání cepínů a maček ukončujeme ve štrbině u Poslednej veže. Začíná lezení po skále. Tvrdý a spolehlivý jižní firn střídá přemrzlý a sypký hranatozrnitý sníh záludně skrývající klíčové stupy. Pod nohama otevírá svůj chřtán strmá Medená kotlina a v hlavě nezbývá prostor na žádné z těch údolních starostí. Hroty maček se naštěstí vždycky někde zachytí - jen tomu uvěřit - a i ruce nakonec najdou kýženou oporu v obnažené skále nebo na cepínu tutově zaseknutém v převislé tatranské trávě. Jakým uklidněním jsou pak železné řetězy fixující některá zvlášť nepříjemná místa. Temnou severní stranu necháváme za zády chvíli před jedenáctou a v Sedle pod Lomnickým připevňujeme cepíny na batoh. Už nebudou potřeba. Skála je pod jasnou oblohou prostá sněhu a vrcholové podání rukou máme na dohled maximálně několika desítek minut snadného lezení s občasnou dopomocí řetězů, kramlí a kolíků, namlácených do masívu Lomničáku Uhorským karpatským spolkem. Poslední překážkou, která se nám staví do cesty, je zábradlí na vyhlídce.

Pravdepodobne po prvýkrát dosiahol z Medených lávok vrchol Lomnického štítu kežmarský obuvník a amatérsky baník Jakub Fábry v období rokov 1760 – 1790. Príslušníci tejto rodiny v týchto končinách hľadali poklady a kutali zlato. Prvý zaznamenaný turistický výstup vykonal 16. augusta 1793 z Malej Studenej doliny anglický lekár, prírodovedec a cestovateľ Robert Townson počas svojej cesty po krajinách Rakúskej monarchie.

"Preboha, odkiaľ to idete?" "Ále z Téryho chaty, vyšli jsme si na pivko, víte." "Jej! A nie je to nebezpečné?" "Nebezpečné? Nevím. No asi trochu ano. Ale hlavně je po tom žízeň," přičemž se touto větou snažíme proklestit cestu mezi postaršími sympatickými dámami přímo k baru. "Počkajte! A ako pôjdete dole?" Mávnu cepínem doprava do šluchty směřující ke Skalnatému plesu: "Tady žlabem přes Emerciho nářek." "Preboha! Tak snáď odtiaľ nepočujeme aj váš nárek." "To víte že ne, na zdraví!"

Poprad podruhé, pořádně

Ještě dva dny nacházíme radost, vzrušení a často také limity vlastní odvahy v ledopádech a sněhových žlabech Malé i Velké studené doliny. Když se v úterý odpoledne nad Tatrami zatahuje obloha, sestupujeme. Před šestou večer se opět objevujeme na nádraží v Popradu a ani v tomto čase se nezdá být tohle místo přívětivější, nežli v čase našeho příjezdu. Náš vlak odjíždí ve 22:40.

Jak zabít pět hodin? Kino! Multikino je dneska přece v každém městě. I v Popradě. Procházíme mrtvé náměstí, kloužeme ze svahu pod Lidlem a přebíháme rychlostní silnici oddělující Sídlisko Juh II od Cinemaxu. Sto sedm minut snímku Příliš osobní známost se už po prvních třech scénách především ukazuje jako příliš dlouhá doba. Nicméně představa sto sedmi minut na studených kovových lavicích popradského nádraží nás udržuje v polstrovaných sedačkách s tím, že červenou knihovnu na plátně přežijeme snáz, jen hodnocení filmu vynecháme, abychom nezneuctili stupnici. Přes čtyřproudovku se vracíme zpět na Sídlisko Juh II. Ve svahu pod Lidlem opět nasazujeme mačky a na nádraží obdarovávám bezdomovce svou poslední tyčinkou. Ve zcela prázdné hale si k mému batohu přisedají dva občané tmavší pleti. Přitahuju si batoh k sobě. Občané odcházejí. Taky už bych odešel. Kolik ještě Popradu? Hodinu a čtvrt? Ale jo, to už uteče.

Naše volba

Lezení se stalo nedílnou součástí mého života. I plánování volných dní a dovolených se točí kolem něj. Nejinak tomu bylo mezi Vánocemi a Silvestrem. Neustále jsme přemýšleli, kam vyrazit na skály a trochu se tam ohřát. Z rodinných důvodů nakonec naše plány nedopadly a tak jsme zůstali přes svátky v Čechách. Mám ale úžasnou ženu a ta ví, že by se mnou nebylo k vydržení. A tak mi jako dárek koupila letenku do Katalánska na 10 dní. Není úžasná?

Vše do sebe skvěle zapadá. Okolo Tarragony se už nějakou dobu pohybuje kamarád Jirka, který mě vyzvedává na letišti v Barceloně a míříme směr Siurana a Margalef. Už jsem lezl v El Chorru, prolezl Baskicko, ale tady jsem nikdy nebyl. A tak jsou očekávání velká. Před odletem jsem se párkrát dostal ven na bouldry, kde jsem vylezl pár 7C, 7C+, a tak si troufám říct, že sílu mám. S vytrvalostí jsem na tom byl vždycky podstatně hůř, ale spoléhám na to, že se i v Katalánsku najdou kratší úderné cesty, které mám rád.

První rozlezový den – ráno je opravdu zima, ale s prvními paprsky člověk začne pookřávat a slunce dobíjí ty člověčí baterie. Pár prvních cest, seznámení se s materiálem a leze se mi celkem příjemně. Trávíme v Siuraně další dva dny a já začínám pomalu cítit, že to lezecky nebude ono. Plácám se v cestách, které jsou hluboko pod mým maximem a pytlím to, co bych lezl normálně v pohodě. Navrhuji Jirkovi změnu prostředí a přejezd do Margalefu - tam trávíme zbytek lezeckých dní. Zkouším cesty v obtížnosti, které by měly být mé maximum a charakterem by mi měly sedět. Nejsem ale schopný se v nich pohnout. Co se děje? Co je to se mnou? Okolo vidím borce z celého světa, kteří lezou právě TY obtížnosti a nedělá jim to sebemenší problémy. Nechápu to! Moje nálada klesá jako akcie na Černý pátek a frustrace raketově stoupá. Už párkrát jsem si říkal a vím, že to není jen o číslech, ale užít si krásný den ve skalách s kamarádem. Na druhou stranu mě baví posouvat své fyzické i psychické možnosti a hledat výzvy.

Pomyslím si, že bych si mohl na chvíli dopřát tu rozkoš mít nedostatky a po čase se zase dostat do rovnováhy, aby mohl být můj porušený řád opět nastolen. Ale za osm lezeckých dní ve Španělsku jsem vylezl méně cest než za víkend v Juře. O obtížnostech ani nemluvím. Najednou to nejde. Někde se to zaseklo, někde se něco zlomilo. Vnitřní hlas mě zve k pasivitě a nabádá k porážce. Cítím se vyčerpaný, zklamaný, neschopný a unavený. Potřebuju pauzu? Mezičas? Každý má k životu svůj přístup, své tempo, své cíle. 

Během tohoto španělského výjezdu už se mi nepodařilo motivaci najít a nedaří se mi i nadále. Jak si znovu začít věřit? Jak zase získat to palivo, pohon pro hlavu i mysl? Je to snad o tom zbavit se tlaku v hlavě? Toho: "Dělej! Bojuj! Musíš!" Někdy to nejspíš chce pominout své ego a nechat věci plynout, ať přijdou samy. Člověk může trénovat tělo i mysl, avšak tlačit na ni může být často kontraproduktivní. Někdy nás tlačí i okolí, výkony jiných, kterým se chceme vyrovnat, a právě to nás svazuje. Prohra je vždycky nepříjemná. Ale jaké by to bylo, kdyby neexistovala? Bylo by to lepší?

A proč to vlastně píšu? Vím, že to, co stojí v cestě, je zároveň i její součástí a samotný výsledek by měl být na stejné emoční vlně jako cesta k němu. Vylézt cestu je chvilková radost. Trvá týden, měsíc… a po určité době je člověk zase nespokojený a hledá výzvu. Samozřejmě bychom chtěli VÍC, VÍC, VIIC, VIIIC, IXC... Nedívat se na úspěch nebo neúspěch pouze podle výkonu, ale brát to jako proces sebepoznávání a zlepšování sebe sama. Nejdůležitější je tvůj vlastní pocit. Kdo tě hodnotí, jsi jedině ty. Někdy je třeba přijmout sebe i okolnosti takové, jaké jsou. Prohry budou přicházet a vždycky to bude emociální sekec. Rozladění, únava, chaos - a z toho má plynout poučení. Poučení z prohry. Všechno, co prožíváme je součástí nás samých, všechno je jen na nás. Pokud chce člověk něčeho moc dosáhnout, spíš ho to svazuje. Ale pokud miluje tu samotnou věc, ten samotný pohyb – LEZENÍ, které je moji celoživotní vášní, mým životním stylem, pak snáze promění krizi v novou příležitost.

Autor: Ondra Šnopl