Prodíral se houštím a občas schytal přímý zásah větví, aby si následně zblízka ověřil, jestli je hrubozrnná jizerská žula doopravdy tak ostrá, jak se říká. Je mnohem ostřejší. Válel se v jemném písku pod Kapelníkem i Taktovkou. V jediné letošní sněhové vánici čelil na jesenickém hřebeni bodavým krystalkům. A pak se vydal do zimních Tater. Na Lomničák. S cepíny a mačkami. A i v této zkoušce obstál - stejně jako ve všech zmíněných.

Má totiž dáno od Pána Boha. Nebo je to spíš odkaz, který v něm zanechal Jeff Lowe. On dobře věděl, jak se připravit pro sólo výstup na Ama Dablam nebo jednu z věží Trango Towers. Každopádně je tady. Nese jméno Halcyon a za poslední měsíce dostal kouř, který naplno odhalil všechny jeho přednosti a snad i některé slabiny.

Tohle je těžce vydřený report o působení horolezeckého batohu Lowe Alpine Halcyon na mých zádech.

Kapitola první: oťukávání

Tentokrát u malého rybníka nedaleko "Koupáku" nepokračujeme standardně doprava po žlutě značené asfaltové cestě k Majáku. Své kroky odkláníme doleva na modrou. Pod Kapelníka. Na zádech šedesátka lano, balík smyček - včetně dvou zbrusu nově upletených bambuláků, nezbytné železo a hlavně hodně vody. Při pohledu skrz koruny stromů na žlutého teroristu kempujícího na obloze je jasné, že se ve stěně zapotíme. Škrábeme se svahem pod "Herr Kapellmeistera" a mě baví, jak perfektně Halcyon sedí na zádech. Respektive, abych byl přesný, nikdy mi žádný batoh, naložený dvanácti kily lezeckého materiálu, tak dobře neseděl. Možná za to může skutečnost, že jsem zvolil tu nejmenší velikost zad (v nabídce Lowe Alpine jsou hned tři - S, M, L), což přesně vyhovuje mojí, univerzálním předlohám nevyhovující, stosedmdesátjedna centimetrů nevysoké postavě.

Jako poslední věc před nakročením do úvodní spáry vytahuju z kapsy ve víku tejpku a od oka odměřenými pásky omotávám třetí články ukazováku a prostředníčku levé ruky. Jedna hlavní kapsa s bočním vstupem, dvě kapsy ve víku - vnější a vnitřní. Toť vše. Jednoduchost sama, nic přebytečného k pokažení. Tak to mám rád. A první kruh čeká - jde se lézt. Ukládám tejpku a batoh zůstává dole v písku.

Kapitola druhá: odírání

"Průsekovou stezkou v jižním svahu Klínového vrchu. Tou po vrstevnici asi jeden kilometr a dále doleva vzhůru k Supí hlavě." Podle průvodce pohoda. V realitě se nám ale do cesty ve strmém svahu staví kameny ukryté pod spadaným listím, skalní prahy a po těle nás mrskají mladé bukové nálety. Pod skálu se škrábeme přítahem za nabízející se větve a trenky mám už řádně propocené. Jizerky! Pivko před lezením bodne - na žízeň i na kuráž.

Jsme tady především kvůli fotkám, takže lezu s batohem, ve kterém nesu foťák a druhé sklo. A dobrý - se sedákem se bederák nebije a při nejhorším ho můžu sundat. Asi zase sehrála roli ona správná velikost zad, protože bederák vychází tak akorát, abych měl materiálová poutka v pohodě přístupná. Ale moment! Komínem? Jako fakt? No super, vyzkoušíme, kdo je ostřejší - jestli žula okolo nebo Halcyon na zádech. Tak nějak tipuju výsledek. Jenže špatně. Žádný z křemenných krystalů se při mém šoupání ve stísněném prostoru nedokázal do batohu zakousnout, natož trhnout. Vypadá to, že něco vydrží. Tak si to zopakujeme, když se nemusím bát škrábnout batoh o kousavou žulu a protáhnout se s ním kdejakým bordelem. Což tady v Jizerkách děláme několikrát do týdne.

Kapitola třetí: zasekávání

Budík zvoní v 5:30. Venku ještě vládne tma, když za sebou zavíráme dveře Zámkovského chaty a po uklouzaných schodech scházíme na ještě uklouzanější stezku. Náš cíl tušíme někde v hvězdné obloze nad hlavami a je jasné, že po svítání se pořádně zapotíme. Možná ty jégrovky nebyly dobrý nápad. Před hangem pod Terrynou shazuju batoh do sněhu, rozepínám boční zip a snadno tahám z jeho útrob mačky. Tatry jsou holt pod ledem. Stejným bočním vstupem pak v průběhu celého dlouhého dne vytahuju jedním tahem i termosku.

U Prostredného Spišského plesa opouštíme vyšlapané stopy a do ruky bereme lezecký cepín - zatím jen jeden. Druhý zůstává upevněný na batohu v šikovném headlocker systému, který funguje docela jinak, než bývá zvykem - topůrko se utáhne do spešl oka v kompresním popruhu a otvorem v hlavě cepínu se jen provlékne kovová olivka. Žádný plastový "jezdec" na gumičce, který se, dřív nebo později, pokazí a gumička steří. Navíc vše bez problému ovladatelné i v tlustých rukavicích. To mě baví.

V polovině Jordánky nabývá žlab na sklonu a sníh na tvrdosti. Do kontaktu se sněhem se dostávají už jen čtyři přední hroty maček a tak sundáváme z batohu druhý cepín. Funíme. Hekáme. Lýtka pálí. Ale makáme. Na severní straně Poslednej veže se k ozvěnám našeho dechu přidává i skřípání maček po holé skále, které nekončí ani na hřebeni Lomnického štítu. Tak málo sněhu v lednu. Za udivených pohledů ceprov a jejich duchapřítomných dotazů "Nie je to nebezpečné?" přelézáme zábradlí na vyhlídce jako jeden muž. Já a batoh Halcyon. Celý den se na zádech ani nepohnul a svou tichou společností přispěl k orosené odměně značky Šariš. Teď už jen normálkou dolů. Zpátky na Zámku.

Resumé

Je to dobrý parťák. Dobře vypadá, dobře sedí, dobře odolává - žule, sněhu, dokonce i dešti. Na záda se mu nelepí sníh, nemá kraviny nazbyt a nemá se na něm co pokazit. Prostě opravdový horolezec.

Varianty

Po šesté budíček, ranní jóga, teplá sprcha, vločková kaše, u kávy několik stránek z knížky Hory v hlavě, odházet čerstvých deset centimetrů sněhu kolem domu a před devátou šlapu v přeskáčích k zastávce autobusu na Praděd. Před polednem máme prašanu tak akorát. Poslední oblouky krájím na louce u domu a lyže odepínám před garáží, jejíž vjezd jsem si ráno odházel. Teď tam leží pět čísel nového. Už jen něco rychle uklohnit k obědu a zasednout k práci.

Právě takové to bylo před rokem. S téměř každodenní nadílkou čerstvého sněhu mě hned po ránu čekala rozcvička s lopatou a pak se prostě nedalo sedět doma na zadku a zírat do monitoru počítače. Stejně by mi ta práce nešla. Alespoň dvě hodiny lyžování ve volném nebo jen šoupání pásů v prašanu byla denní nutnost. A letos? No dobře, teď zrovna tam venku za okny něco poletuje. Ale výsledek je podobný, jako když moučkovým cukrem vylepšíte povrch bábovky. Fouknete a je to pryč.

Nicméně do takového stádia zkrátka příroda dokráčela a můžeme se jen dohadovat, kolik klacků jí na té cestě naházel pod nohy člověk. Grónsko prej taky dřív bylo zelený, takže co. Holt se jako homo sapiens outdooriens musíme přizpůsobit. A tím nemyslím vyrazit na bílý pruh sněhu vyprsknutý za přispění miliónů korun doprostřed zelené louky. Vždyť je to proti přírodě i zdravému rozumu. Není sníh? Tak si ho vyrobím - abych se nenudil. A navíc, jak už jsem psal, každou utracenou korunou v takovýchto velkovýrobnách sněhu a lyžařského potěšení spoluutváříme budoucí tvář hor. Podle kalendáře je sice zima, ale na zimní sporty to není. I tak se ale dají dělat docela fajn věci. Určitě lepší než drhnout pásy na okraji sjezdovky nebo bobovat na hlíně.

Lezení

Držím se té malé škrabky, protože mi prsty ještě úplně nezmrzly nebo právě proto, že zmrzly docela a tak necítím, jak se mi ostrý krystal zařezává do kůže? Toť věčná otázka, která ke skalnímu lezení při teplotách jen mírně nad nulou patří. Každopádně svítí-li venku sluníčko a údaji teploty nepředchází znaménko mínus, tak stokrát radši budu lokat čerstvý vzduch třeba i ve snadné cestě na skále, než šňupat magnézium vznášející se v propoceném ovzduší na bouldrovce. A tak na tvrdém písku Českého ráje a ještě tvrdší žule Jizerských hor hledáme suché jižní stěny, které nás pustí vzhůru. Jasně že na nějaké těžké kousky to není. Přece jen hluboká kapsa si se zkřehlými prsty rozumí líp než centimetr nad okolí vyčnívající krystal. Ale držím v ruce skálu. Ne růžovou umělinu přilepenou na překližce. Na jaře jako když najdeš. A možná mi díky tomuhle výcviku nebude na štandu v Tatrách taková kosa.

Bivakování

Přímo od skal stoupáme po hřebeni ještě výš. Na severovýchodních svazích se přece jen nějaký sníh drží. Poprašek. Když se ohlédneme, napočítáme ve sněhu jen dvě stopy lidské, ale desítky stop zvířecích. A když obracíme zrak opět před sebe, abychom střežili své kroky před bahenní lázní, kříží nám cestu dva statní jeleni. Takového macka jsem potkal naposledy před sedmi lety v Jeseníkách nad Zelenými kameny. Byl tehdy říjen a myslím, že respekt ovládal spíš mě než jeho. Tihle dva předstírají, že nás nevidí a po pár vteřinách zase mizí v lese na druhé straně stezky. My ji taky brzy opouštíme a ve srázech nad potokem pátráme po jeskyni k noclehu.

Je tam. Trochu jiná, než jsme si představovali, a možná i malinko zavlhlá. Ale jakmile se nám podaří vyvolat plameny dostatečně silné, aby si poradily i s lehce mokrým dřevem, bude nám fajn. A se slovy "Jak se setmí, bude nuda" nepodcenili jsme vynášku proviantu a tak pro prvotní zahřátí putuje do žil několik vydatných loků slivovice. Posléze pak při předčítání kapitol na zašlých policích antikvariátu objevené knihy Příběhy můžu a hor, usrkáváme z bílého plecháčku a víčka od termosky teplý svařák. Dobrou noc.

Čtení

Středoškolský profesor Jan Havelka se vydal na Praděd. O tom je celá tahle knížka - 88 stran. Většina lidí to dokáže shrnout do čtyř slidů ve storiečku, tak co se dědek rozepisuje? No jo, jenže on tam šlapal v roce 1883. Před 137 lety! To tam ještě nebyla asfaltka, rozhledna, ani ta hospoda, bez které by se tam dneska sápal málokdo. A výstup z nejbližšího vlakového nádraží v Sobotíně jím zabral dva dny. Navíc se podařil až na druhý pokus. A tohle mě baví. Číst o tom, jak ještě po horách chodili lidi, kteří k nim přistupovali s pokorou a věděli, že dostat se na kopec, znamená sakra zabrat. Ne sakra zaplatit. A taky mě baví, na řádcích psaných starou češtinou, poznávat nejen místa, která dnes vypadají úplně jinak. Ale i ta, která se za století a půl až tak nezměnila, protože dojít tam po svých bolí.

Vlastně tady mám docela slušnou zásobu knížek, posbíranou v knihkupectvích i antikvariátech, ke kterým se během léta, kdy se nejsme schopni udržet pod střechou po dobu delší než nezbytně nutnou k vydělání pár korun na život a cestování, prostě nedostanu. Tak teď, když mě netáhne ven prašan, hltám písmenka a nasávám inspiraci. Třeba k tomu, až se na jaře vydám ve stopách pana Havelky.

Objevování

Na skialpech se po těch pár centimetrech přemrzlého sněhu - ušpiněného vrstvou jehličí, co spadlo ze stromů při posledním tání - nijak příjemně šlapat nedá. A pěšky? To je vopruz. Když to neklouže, tak se při každém třetím kroku podlomí pod nohama krusta. A kde není sníh, tam je bahno. A kde panují takové podmínky, tam není ani noha. Takže ideální příležitost pro nás, které to táhne ven a nevadí nám, že si přitom ušpiníme nové goráče barvy sapphire.

Starých loveckých stezek a chodníků je v horách namotáno až až. Místní horalé - a německými obyvateli před odsunem počínaje - tyhle cestičky udržovali po desetiletí a vždy měly svůj praktický význam. Takže takové toulání se v horách přináší jisté tajemno a v myšlenkách vrácí člověka třeba o století zpátky. "Kolik muselo dát práce vyskládat tu kamennou zídku, která tady podpírá stezku ve strmém svahu? A proč ji vedli právě tudy? Uprostřed lesů, kde nic není?" To se pak vymrzlý navrátilec může po návratu usadit na kanape s horkým čajem a nad nějakou tou prastarou knížkou začít pátrat. A takových míst, která máme "za barákem" a o kterých nemáme ponětí, je mraky.

Běhání

"Co je!? Co tam hledáš?" ... "Ale, popadám dech." ... "Tak ho popadni a nečuč do země, když je to kolem tak hezký." ... Marná sláva. S roztaženýma plícema a napumpovanýma stehnama se na kopec prostě leze líp. I ta cesta pod skálu s osmdesátkou lanem na zádech a dvěma sadami friendů si vyžádá méně otisků maglajzem znečištěných dlaní na kolenou. A tak, když není podmínka na nic, běhat se dá vždycky. Pravda, občas se do cesty postaví slabá vůle zákeřně podepřená o teplé ústřední topení, gauč s načechraným polštářkem v koutě a bábovka, kterou žena právě vytahuje z trouby. Ale ona bude po návratu z tréninku a horké sprše chutnat ještě líp. Tak hybaj ven.

Naše (ne)zimní volba

Na jedné noze vyvažuju zatáčky natlačený mezi sedačkou a hromadou lyží. Přes sklo, na kterém se vysrážel dech mých 80 spolucestujících, už nejde vidět ven. Silnici na Ovčárnu znám ale za 30 let života nazpaměť, takže vím, že se s pánem vedle mě budeme intimně dotýkat ještě tři kilometry. Další den už se do autobusu, stavícího u našeho domu v 8:41, ani nesnažíme vměstnat. Z dvanácti lidí nechává na zastávce devět. Nevlezli se.

Bereme lyže na ramena a šlapeme vzhůru údolím Kotelského potoka. Ve sněhu, kterého o pár set metrů výš začíná být tak akorát dost, abychom nazuli lyže, nepozorujeme jedinou známku přítomnosti člověka. Všichni se hrnou na Praděd. A tím "všichni" myslím tisíce a tisíce lidí. My si svou stopu zatím prošlapáváme v naprostém tichu a pod hřebeny si nás pohledem měří dva kamzíci. O tři kilometry dál by už ale raději strčili hlavu do sněhu - kdyby byli pštrosi.

Jaký paradox, že v místě s nejčistším vzduchem ve střední Evropě napočítáte víc aut než třiadvacáteho prosince v nákupáku. Vyhrazené parkovací plochy to samozřejmě nepoberou a tak poslouží krajnice všech tří silnic, které vedou do... ehm... klimatických lázní Karlova Studánka. Čistý vzduch? To bejvávalo. Ekologické uvědomění musí ustoupit touze vidět, jak vypadá zima. Aby ne, když ji vlekaři v údolí letos vyrobili v tak mizerném množství. Každopádně ten převzácný bílý poklad - na jehož přemístění z potoka na svah padne za jeden den víc elektřiny, než naše domácnost spotřebuje za 20 let - umí rozzářit až do nebes. Co na tom, že pro záři umělého osvětlení se pak nedají pozorovat hvězdy. Takové chudinské radovánky, jako zírání do nebe, nikomu peníze nepřinese.

Jenže my tento průmysl nepodporujeme. Chodíme do hor s ohleduplností, jako součást přírody. Tak se protahujeme mezerou tvořenou zadním nárazníkem jednoho auta a předním nárazníkem druhého a ztrácíme se v lese. Boříme se do sněhu. Hledáme správnou cestu. A nacházíme. Na paloučku uprostřed ničeho zkoušíme, který z pěti klíčů na kroužku pasuje do rzí poznamenaného zámku na dveřích malé chatičky, v níž půl roku nikdo nebyl. Nikdo - kromě myší. Těch tady naopak prošlo dost. Ale smrad se vyvětrá, bobky vymetou a teplo nám taky bude - když si v dřevníku za chatou naštípeme dřevo a zprovozníme kamna. Jídlo se servíruje průběžně - jak ho kdo vytahuje z batohu, který si sem přinesl na zádech. Dokonce máme i víno. Taky deskovky, na jejichž hraní si rozsvěcujeme zbytky starých svíček. A když se jdu ven vyčůrat do závěje, vidím, že se vyjasňuje. Budou vidět hvězdy. Tady ano.

Jenže způsob pobytu v horách, kdy si umýváme obličej sněhem, o teplo na spaní se musíme postarat sami a zanecháváme za sebou jen minimální nebo žádnou stopu, začíná být spíše anomálií. Pod náporem člověka, který hory postavil na roveň s kratochvílemi typu fitka, nákupáku či aquaparku prohrává pokora a ohleduplnost 0:1. Nicméně skóre se snažíme svou troškou alespoň malinko korigovat.

1. Chodíme pěšky, jezdíme na kole, využíváme hromadnou dopravu. V tomto pořadí podle vzdálenosti a auto bereme až jako poslední možnost. Možná se nedostaneme tak daleko a vysoko, ale proč bychom si měli vše usnadňovat technikou?

2. Chováme se ohleduplně, nehulákáme, neškodíme. Jako na návštěvě, které se za její pohostinnost dokážeme odměnit - například tím, že posbíráme odpadky podél stezky.

3. Místo elektrokoloběžek, stezek v oblacích a bobovek si hledáme vlastní zábavu z toho, co dává příroda. Každou utracenou korunou na těchto atrakcích totiž volíme, jak budou hory jednou vypadat.

Vzpomínáte, co jste dostali před třemi lety na Vánoce? Klidně si nechte prostor na přemýšlení. Nebyly to ty skialpy s hejnem vran na špičce, co jste letos na jaře prodali, abyste si mohli pořídit nový model? Nebo tričko s nápisem "Outdoor is my passion", které už ale moc nenosíte, protože teď frčí minimalismus? I když to možná bylo rok předtím, ne?

Já vím naprosto přesně, že před třemi lety mi Ježíšek pod stromeček nepřinesl nic. Protože jsem žádný stromeček neměl. Pravda, mohli jsme si zazpívat koledy pod velkým umělým smrkem, který tady v pětatřicetistupňové výhni působil - společně s plastovým sněhulákem - jako pěst na oko. Ale když jsme se rozhodli trávit Vánoce v Kambodži, tak rozhodně ne z toho důvodu, abychom se na sociálních sítích chlubili nasíracími obrázky z naší exotické dovolené, při které z celé země poznáme akorát tak personál resortu, chobotici v trojobalu a že Coca Cola je tu sladká stejně jako všude jinde na světě.

A tak jsem 23. prosince seděl s notebookem v kavárně, kde obsluha za barem trdlovala ve srandovních santovských čepicích, z repráků vyhrávala tehdejší jednička hitparád One Direction a na hladině špinavého Mekongu - sotva 50 metrů ode mě - se zástupci místní nižší střední třídy snažili ze svého plovoucího domova o rozměrech čtyři krát jeden metr ulovit něco k snědku.

Ten paradox

Sedíte u cappuccina v prostředí, kterým by neopovrhla ani pražská kavárna. Kožený křesla, kávovar Nuova Simonelli, klimatizace na ideální teplotu. A přes monitor Macbooku koukáte na lidi, co mají ve svém životě akorát tu čtyřmetrovou džunku s přetaženým cárem igelitu proti dešti. A na břehu se jim pase kráva hubená tak, že by jí u nás doma naskočila husí kůže.

Na jednu stranu tu mají dostupnější mobilní data než u nás, kambodžský král studoval v České republice a mrakodrap Vattanac Capital Tower by Phnom Penhu mohlo i Brno závidět. Na stranu druhou tady maso suší v prachu na ulici, odpadky se válí všude kolem a lidé žijí v chatrčích z vlnitého plechu. Pravda, když se dobře ubytujete někde stranou - do nějakého pěkného resortu, nemusíte to vidět. Ale my jsme chtěli. Proto jsme zůstali v Phnom Penhu - hlavním městě Kambodži - dobrých 10 dní.

Bydleli jsme v apartmánu, rezervovaném přes booking.com. U rodiny, která mluvila francouzsky. Pan domácí nosil vestičku a naleštěné kožené polobotky. A na oběd jsme chodili do nedaleké ulice, kde se rýže servírovala z ohromného kastrólu, v prosklenné výloze se hřálo denní menu, ze kterého vám nabrali přímo na talíř, a bělocha tady spatřili podruhé v životě. Poprvé to byl Lionel Messi s plechovkou Pepsi na billboardu u mostu přes Mekong. Viděli jsme děti, hrající si v prachu u cesty se starými plastovými brčky, krávu pasoucí se u kruhového objezdu za dohledu policejního strážníka a viděli jsme člověka umřít na ulici.

Kambodža dává ten největší vánoční dárek. Pokoru.

Ale chtěli jsme vidět víc. Proto jsme se den po štědrovečerní večeři na místním night marketu - rýži s krevetama - přesunuli o kus dál.

Čtěte taky náš článek o tom, jak cestování změní životní hodnoty a pohled na svět.

Doprostřed slumu

Chrámy Angkoru jsou na seznamu světového dědictví UNESCO a jak by pravil klasik: "Když to srovnám s tím výletem na Kokořín, byl jsem z toho zájezdu vysloveně zklamanej." Hlava na hlavě. Američtí důchodci, japonští dokumentaristé, evropští influenceři. Celý svět. Jen o Kambodži samotné se tady nedozvíte zhola nic. Leda vás začne z tolika lidí bolet hlava a poserete se z ananasu koupeného u cesty. A jakože hodně rychle. Takže největší a nejznámější chrám Angkor Wat jsem viděl jen z druhého břehu vodního kanálu, kde se toaleta nacházela v doběhové vzdálenosti. Prý byl opravdu krásný. Nevím, nemrzí mě to.

Po dvou dnech, kdy má střeva už neměla záchodové míse co vydat, jsme znovu šlápli do pedálů půjčených kol. Tentokrát směrem na jih od města Siem Reap. K jezeru Tonlé Sap, kam turisté nejezdí.

Po několika kilometrech za městem silnice přestala naplňovat parametry tohoto pojmenování pozemní komunikace a proměnila se v prašnou cestu plnou výmolů. A pak najednou skončila mezi chatrčemi z vlnitého plechu. "Jsme tady správně? Žena škube slepici, táta s kamenem v ruce kouká na dvě pobledlé postavy, které se tu znenadání zjevily, a banda dětí se řítí naproti nám." Ujet jsme nestihli. A za naši opovážlivost jsme byli "potrestáni" půlhodinou blbnutí s místní omladinou. V jednu chvíli jsem vozil dva malé kambodžánky na zadním nosiči, další stál na rámové trubce mezi mýma nohama a čtvrtý nás tlačil.

Kdyby tak českou vilovou čtvrtí procházel ušmudlanej šikmookej mužík v žabkách a začal si hrát s vašimi dětmi... Moc dlouho by si asi nepohráli. Spíš by dostal tím kamenem. Nám se nic zlého nestalo. Spíš jsme dostali další dárek. Další dávku pokory.

Snídaně s místními

Pravda, jsou lidé, kteří v Kambodži žijí docela na úrovni. Jako Reth, který nás po týdnu pobytu v jeho domě pozval na snídani s celou rodinou. Vysvětlil nám, jak se správně jí typická kambodžská polévka a dal nám ochutnat banány, se kterými se ty český nedomrlý bezchuťáci nedají strovnat. A taky nám vysvětlil, že aby se měli takhle dobře, pracuje on přes týden v Phnom Penhu, jeho žena na druhé straně země v Battambangu a společně se svými dvěma malými holčičkami se vidí vždycky jenom o víkendu tady v Siem Reapu.

To byl náš Reth. A pak žije v Kambodži dost lidí, co mají nad hlavou jenom ten vlnitej plech. A v rodině alespoň jeden telefon s Youtubem, na kterém sledují, jak na západě vyhazujeme třetinu jídla a kupujeme kdejakou kravinu, kterou za chvíli odložíme. Taky jsme jim tam ve jménu setrvalého ekonomického růstu vyexportovali Coca Colu, Lays, Heineken v plechu a plastový pytlíky. Žel už jsme jim k tomu nepřibalili návod, že to nemůžou jak banánovej list jen tak zahodit do škarpy. A tak je tady bordel. Mimo jiné taky z fabrik, ve kterých se vyrábí ty hezký trička s nápisem "Outdoor is my passion" pod náš český stromeček.

O tom, jak na cestách nakládat s vlastním odpadem jsme psali v článku Neničit, neodpadit a… vůbec necestovat?

Kdo dostane víc?

Po Novém roce jsme opustili Kambodžu a zamíříli do Vietnamu. Dál poznávat. Mimochodem, tamní pláže... taky dobrá skládka. A o rok později 24. prosince 2018 dopoledne ve vichřici, jakou umí jen Jeseníky, stoupám na lyžích s rodiči a dalšími skvělými lidmi na Praděd. Jeden jako druhý máme omrzlé levé poloviny obličeje. Podle toho bych si tipnul, že fouká od severovýchodu. Je to hnus. A je nám fajn. Nahoře na vysílači z ruky do ruky koluje Daliborova flaška slivovice, v misce od cukroví už se pomalu objevuje dno a občas se člověk musí naklonit, aby slyšel toho vedle sebe. Ale lepší, než se naklánět z gauče pro ovladač.

Budou se večer nadělovat dárky? Asi ano. Ale po návratu z Kambodži mi bohatě stačí, když pod stromkem najdu jednoho měkkouše s ponožkama. Ať si ten zelenej paskřivec v pruhované šále říká cokoliv.

Dvě osoby se uprostřed bouře krčí v mokrém spacáku ve výšce 6700 metrů nad mořem. Kus pod hlavním hřebenem sedmitisícové Pik Pobědy. Tam nahoře zůstali úplně sami. Nejbližšími lidmi je skupina Rusů v basecampu o 2000 metrů níže. Vichřice lomcuje stanem, rachot větru nahání strach. Jeden z nich musí každou chvíli vylézt ze stanu a odházet sníh, jinak se konstrukce pod jeho tíhou zhroutí. Na holku je toho už moc.

Druhý den se sice bouře uklidní, ale prošlápavat stopu na dvanáctikilometrovém hřebeni v sedmi tisících metrech pouze ve dvou lidech se jeví nemožné. Jediná možnost je sestoupit a nechat si na titul Sněžného leoparda minimálně rok nechat zajít chuť.

Katka Mandulová stála na vrcholech čtyř nejvyšších sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu a k titulu Sněžného leoparda ji chybí poslední - Pik Poběda. Jsou roky, kdy se o tento kopec nikdo nepokusí, zatímco pod osmitisícovkami v Nepálu stojí fronty. Katka leze na hory, které stojí stranou hlavního zájmu a málokdo by ji nazval horolezeckou celebritou. Navzdory tomu - nebo snad právě díky tomu - je tolik inspirativní. Mimo jiné se setkala s Dalajlámou, prostopovala celé Rusko až do Vladivostoku a od obyvatel Sibiře se naučila, jak se oblékat do zimy. A v neposlední řadě je klíčovou advokátkou Deloitte Legal. Čtěte naše povídání s Katkou Mandulovou.

Začneme zlehka. Co jsi dnes snídala?

Vajíčko - to je tak jediné, co jsem schopná si uvařit.

Jakou knížku zrovna čteš?

Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky - taková útlá brožurka, našla jsem ji v koši Čtenáři čtenářům a velmi mě potěšila. 

Teď už trochu do hloubky. Vzpomeneš si, co ti naposledy udělalo na horách radost?

Měla jsem radost z poslední výpravy na Pik Pobědy. Prožili jsme krásné chvíle vysoko v Nebeských horách, co víc si člověk může přát? Dobře jsme si zalezli a vrátili se živí a jsme pořád kamarádi.

A naopak - co tě na horách opravdu zamrzelo?

Nepovedlo se nám letos dojít až na vrchol, to vždycky trochu zamrzí. Ale nakonec to není to nejdůležitější. Je to aspoň důvod se na Pobědu vrátit a sundat ten imaginární pytel, co jsme tam pověsili.

Soudě podle tvé lásky k jasankám, budeš asi docela staromilec. Co ti dnes na horách z dob minulých nejvíc schází?

Nejsem staromilec. Jen mě přitahují věci, které zrovna nejsou mainstream. Ať už je to autostop, lyžování na jasankách nebo sedmitisícovky. Všichni totiž chtěji na osmičky, ale přitom budoucnost lezení jsou sedmy. Jsou to často neprobádané hory, mimo zraky davů a směřují k nim spíše nekomerční výpravy. Slibují nové, nekonečné možnosti lezení a dobrodružství. Z dob minulých mi nanejvýš chybí některé ledovce, které už dočista zmizely nebo mizí. Nebo stromy, které likviduje kůrovec. Je to znepokojující, ale snad najdeme způsob, jak krásu přírody zachránit.

Napsala jsi dvě knihy a máš za to můj velký obdiv. Jak ses k psaní knížek dostala?

Já jsem přirozený psavec. A navíc mám v hlavě tisíc příběhů ze svých cest po světě, proto jsem se rozhodla je v jednu chvíli sdílet. Vladivostop byl jakýsi upgrade mých cestovatelských článků, které lidi hltali. A Jasanové básně? Ty jsou pro fajnovější publikum. Musíte být především lyžař, abyste je řádně docenili. Kdo sdílí moji vášeň pro lyžování, ten si je přečte rád. 

Můžeš ty knížky v krátkosti představit?

Vladivostop je cestopis o jízdě autostopem přes celé Rusko až do Vladivostoku. Proto Vladivostop. Knížka vyšla v roce 2010 vlastním nákladem. Je to stopařský bestseller a inspirativní čtení. Někteří čtenáři dokonce po přečtení knihy odfrčeli směrem na východ. Jasanové básně - to je vlastně taková encyklopedie lyžování ve verších. Vyšla předloni a já se bavím tím, že občas básně recituji lyžařům přímo ve stopě.  Obě knížky mají neotřelý design, spolupracovala jsem vždy se zajímavými kreativci, takže jsou to taková malá umělecká díla.

Procestovala jsi kus světa. Jižní Ameriku, Rusko, Čínu, Írán atd. Potkala jsi na svých cestách někoho, kdo tě nějak významně ovlivnil? 

U jezera Rewalsar jsem se letmo setkala s Dalajlámou, což bylo samozřejmě krásné a v kontextu mých zkušeností z cestování po Tibetu také smutné. Ale mnohem více si vážím opravdových přátelství, která na cestách nebo v souvislosti s mým cestováním vznikla. Mám řadu dobrých přátel mezi horolezci a čerpám z toho inspiraci pro své počínání.

Lézt na sedmitisícovky je bezpochyby velké odříkání. Ty máš na kontě už čtyři - Chan Tengri, Pik Korženěvská, Pik Komunismu a Pik Lenina. Co ti na expedicích chybí nejvíc?

Nějak zvášť tam nahoře netrpím. Materiální věci nepostrádám, ráda se uskromním. Na druhou stranu, když se člověk rozhodne trávit každé léto někde na ledovci, logicky tím přichází o další příležitosti, které jsou minimálně stejně lákavé. Když ležíte týden zaseknutí ve stanu a nemůžete se hnou z místa, objeví se myšlenky, jestli to celé dává smysl a jestli by člověku nebyli líp třeba u Lago di Garda. Zvlášť v těžkých chvílích přichází malomyslnost, ale s odstupem času to všechno zase vypadá jinak.

Jak zvládáš zimu? Hlavně na ruce asi. Holky s tím mívají problémy v českých horách, natož pak na sedmitisícovkách v mínus dvaceti.

Jednou jsem měla omrzliny na nohou. Načernalé konečky prstů se nakonec zahojily, ale byla to nepříjemná zkušenost. Od té doby si hodně dávám pozor. Poučila jsem se, koupila jsem si lepší boty. Vybavení je důležité. Poučila jsem se o tom na Sibiři, když jsem zjišťovala, jak místní zvládají krutou zimu. Sibiřané nejsou oproti jiným lidem ničím zvláštní. Prostě se jen umí líp oblékat.

Bylo to tam nahoře někdy takové, že sis říkala: “No, tak tohle když nevyjde, je konec.”

Ve vysokých horách se pohybujete v terénu, který není nijak přívětivý. Svahy jsou lavinézní, často hrozí, že se s vámi utrhne převěj a svezete se s ní do údolí. Nebo když vám vítr bičuje už několikátý den stan, přejete si jen už ať jste odtud pryč. Nejsou to podmínky, které by se daly dlouhodobě snášet. Musíte doufat, že nějak vyklouznete, že vás hora pustí - nahoru nebo aspoň dolů. Riskovala jsem vědomě mnohokrát, ale nikdy jsem nebyla v situaci, že bych opravdu bojovala o holý život. To samozřejmě může také změnit perspektivu.

Chce se ti z těch hor zpátky do civilizace? Do běžného života a každodenního pracovního procesu?

Překvapivě ano. Jsem advokát a moje práce mi dává smysl. Každá práce dává smysl víc než nekonečné zevlování. Cestování nemusí být nutně jen zevling, ale cestovatelský život se po určité době svým způsobem vyčerpá. Když jsem se před lety vracela po roce na cestách domů, záviděla jsem pomalu i čističům bot, že jsou víc užiteční světu než já. Je dobré vědět, proč člověk cestuje, co mu to přináší a co to přináší okolnímu světu. Ve chvíli, kdy už se ten efekt nového, objevného a dobrodružného vytratí, je lepší vrátit se domů.

Když lezeš na hory, zajímá tě jejich historie? Kdo je objevil, pojmenoval, poprvé se pokusil vystoupit na jejich vrchol? Inspiruje tě to?

Zajímá mě hlavně objevování centrální Asie. Fenomenální výprava Alexandra Velikého někam do severního Pakistánu nebo cesta mnicha Fa-Siena do Turkestánu na mě udělaly velký dojem. Také mě baví působení geografických společností v imperiální době a tzv. Velká hra, která se o toto území hrála. K tomu patřily průstupy vysokých horských sedel Karakoramu a Hindukúše, tajné pronikání do uzavřeného tibetského království, cesty známého cestovatele Prževalského a mapování horského terénu v Tian Šanu. Na tom jsem vyrostla a kvůli tomu se do této části světa stále vracím.

Proč lezeš na hory?

Protože se v horách dobře pozná podstata. Lépe je vidět, co za to v životě stojí a co ne. Lezením poznávám sama sebe, své nové možnosti i své limity. Baví mě dát si do těla, pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu, trochu vymrznout a trochu vyfoukat hlavu. Zoceluje mě to, dává mi to odolnost, vnitřní sílu zvládat velké věci s nadhledem a hlavně radost. Vy byste snad nechtěli koukat se na svět shora?

Dneska na kdejaký kopec vede lanovka. Na Pitztalu bagrují kvůli lyžařským zážitkům ledovec. Skoro až na Elbrus tě vyveze rolba a na Everest už chodí spíš jenom ten, kdo má peníze. Přemýšlíš někdy nad tím, jak horám oplatit to, že v nich jako lidé zanecháváme tuhle nesmazatelnou stopu?

Když jsem šla kolem posvátné hory Kailash, na které sídlí bůh Višnu, dozvěděla jsem se od smutných Tibeťanů, že tam chtějí Číňani postavit silnici a občerstvení McDonalds. Nechápu, jak to vůbec může někoho napadnout? Ztrácíme úctu k duchovním místům a k přírodě a tím ochuzujeme sami sebe. Volíme zkratky, pohodlí a krátkodobý zisk. Zvrátit se to dá jen osobním příkladem a výchovou ostatních. Bylo by fajn změnit trend, aby se veselá skromnost zase stala nejvyšší ctností. Nejsem zcela důsledná, ale snažím se alespoň při cestování neškodit a minimalizovat svou stopu a inspirovat ostatní.

A poslední otázka. Kdybys mohla čtenářům tohohle rozhovoru vzkázat jednu jedinou věc, co by to bylo?

Chtěj míň!

"Skoro všichni, kdo se po bouři ocitli na vrcholu, se nevrátili dolů. Z pěti horolezců se do base campu dostal jen jeden. Ostatní zahynuli."

---

Katka Mandulová si svými výkony a přístupem k horám vysloužila podporu našich značek Asolo, Lowe Alpine, Rab a Bridgedale.

To se tak jednoho srpnového dne roku 1906 vydal horolezec Rudolf Kauschka z Liberce přes Jizerské hory a Krkonoše na Sněžku. Na vlak do Harrachova dorazil po 17 hodinách s 98 kilometry v nohách. Přičemž údajně ještě dvě hodiny odpočíval na vrcholu Sněžky. Nezopakujeme to? Když to dal on před víc jak sto lety...

Je teda polovina října, nutno podotknout. A v plánu máme vyrazit přesně jako Kauschka tehdá - ve 2 hodiny ráno z libereckých lidových sadů. Balíme se minimalisticky. Při nejhorším se zahřejeme polívkou někde na boudě.

Jediné dlema jsou boty. S prázdným žaludkem to ujdu spíš než s rozedřenýma patama a bolavým nártem. Takže musí být lehké, přitom pohodlné. Taky prostorné, protože noha po tolika kilometrech nateče a jestli mě začnou tlačit malíčky, tak radši skočím do Sněžných jam. I když... no... do Polska... to si ještě rozmyslím.

Takže mám geniální nápad. Nechávám si z Asola poslat tenisky Flyer. V pátek dopoledne je vyzvedávám na poště, odpoledne v nich jdu do města na kafe - rozšlápnout je, to se prý s novýma botama dělá - a v sobotu ve 2 ráno vyrážíme.

Už tam budem?

Nesnáším asfalt. Nesnáším nekonečnou Promenádní. Nesnáším toho, kdo vymyslel tenhle nápad se Sněžkou. Takže sebe. Už v pět ráno na Smědavě mám stehna dřevěný. Konečně, ony Jakuszyce taky nejsou špatný cíl, ne? Minimálně odtamtud jezdí autobus do Liberce. S vycházejícím sluncem na Jizerce a přechodem na měkkou lesní stezku naštěstí jako bychom dostali nové nohy. Dnes už žádný asfalt. A upřímně - zírám, že mě zatím na chodidlech nic netlačí. Prsty mají místa, že by se tam vešel ještě nějaký polský paš. Na jinak úzké Asolo docela překvapivé.

Už "jen" 20 kilometrů

Dáme polívku na Vosecké? Je to odbočka jen půl kilometru z trasy. Nedáme. Každých 100 metrů pro naše nohy dobrých. I když musím říct, že ani po více jak 40 kilometrech v nohách necítím v teniskách Asolo Flyer jakoukoliv známku nekomfortu. Dobře to šlape.

A pod Vysokým kolem ji konečně vidíme. Sněžka! A je to ještě sakra daleko. Tak se tam raději nebudeme dívat. Na Petrovce dáváme pauzu, bagrujeme rohlíky, Ája se vyzouvá, už ji začíná pobolívat nárt. Má chodidla úlevu nepotřebují, o botech na nohou nevím.

Češč!

Ne, ti Poláci prostě jdou a ani za Boha z cesty neuhnou. A ještě u toho ty jejich Agnieszky tááák šíleně vřeští... Už tam budem? Nohy pomalu přestávají poslouchat a Cesta česko-polského přátelství není zrovna základem, na kterém se dá stavět. Samý balvan, samá díra. Naštěstí vibramová podrážka Flyerů drží tutově. Ať šlápnu, kam šlápnu. Ještě by mohla mít křidýlka.

Ve třičtvrtě na pět stojíme na Sněžce. V mlze. Ája už přes bolest nemůže na nohu došlápnout. Mně dřevění stehna. Zbylých 28 km do Harrachova dnes už asi nedáme. Končíme nejvýš, jak to jen jde, po 66 km, 2400 nastoupaných a 1200 sklesaných metrech. Čest panu Kauschkovi. Čest teniskám Asolo Flyer, že mě donesly bez jediného otlaku či puchýře až sem.

A teď nám řekněte, v kolik jede lanovka a kde se můžeme najíst!

Ještě P.S.

Od návratu ze Sněžky jsem nešel ven v jiných botách než Asolo Flyer. Chodím v nich lézt do Jizerek, špacírovat po Jeseníkách i na to kafe do města. Dokonce jsem v nich lezl jednu lehčí cestu na jizerské žule. Jakpak se jim asi bude líbit v jordánské poušti?